Chránit 10

Část devátá - Tady

Část desátá - Rebelka

Kushina se vylekala. Najednou jí někdo zacpal rukou pusu a ona se málem nemohla ani nadechnout. Co tu chce, prý? A co je tomu člověkovi do toho!
Chtěla se otočit, ale nešlo to. Ruce jí držely celkem pevně.
„Chceš to, máš to mít,“ pomyslela si a neznámého kousla přímo do dlaně.
Ruce ji okamžitě pustily. Za svými zády zaslechla tlumené „Sakra!“ a zvědavě se otočila. Nemohla se totiž zbavit dojmu, že ten hlas už někdy předtím slyšela.

„Jak to myslíte, něco za něco?“ ušklíbl se Minato. Takže jeho sestru mu nevydá? Takže … Doopravdy ho sem chtěli jenom nalákat? Má to ale smůlu. I když si to všechno předtím myslel, nešlo nejít za tím sluhou ... Nešlo nepokusit se alespoň o tu jednu záchranu …
Ale teď ho víc zajímalo, o co tady vlastně jde. Proč sem měl přijít? Proč ho vytáhli a ještě tak krutým způsobem? Proč se ten člověk schovává za tím nepříjemným závěsem? Proč se pořádně nenaobědval, než sem šel? Hlad už ho dohonil a on se jenom stěží nutil na něj nemyslet.
Zamračil se nejvíc naštvaným pohledem, na který byl schopný a doufal, že to ten člověk za závěsem rozezná.
„Všechno se dozvíš, neboj,“ usmála se silueta chladně. Zřejmě si užívala bezradnosti obou jeho „hostů“.
Aki se stále snažila něco zakřičet, ale přes roubík probíhaly jenom tlumené zvuky. Bylo to hrozné … Tak dlouho neslyšel její hlas a znovu neuslyší. Voják ji pevně držel za obě paže a ignoroval její touhu rozběhnout se pryč.
Musí jí pomoct! Musí ji zachránit, teď hned!
„Vydejte mi moji sestru!“ zakřičel odhodlaně a promáchl rukou vzduch. V očích se mu zračilo o moc víc sebevědomí než předtím. Věděl, že tohle zvládnout musí. A určitě i zvládne.
„Počkej … Řekl jsem něco za něco, nebo ne?“ řekl chladně pán.
Ten chlápek s těma závěsama mě už pěkně štve! Co si o sobě myslí?
Ušklíbl se.
Je jako prodavač závěsů, kterej demonstruje nepropustnost světla svýho zboží … Ty závěsy mě štvou!

„Au, proč mě koušeš?“ zaznělo ublíženě a Kushina pootevřela pusu.
„Vždyť … Co … Vy …“
„Hele, mluv pořádně, malá,“ zaúpěla osoba a držela se za poraněnou ruku.
Kushina se dívala přímo do tváře osoby, která ji překvapila. Doopravdy, překvapila, protože by nikdy nečekala, že ji tu kdokoli načapá. Vážně nebyla tak skvěle schovaná? No .. Asi ne.
Plameny pochodní střídavě ozařovaly obličej ženy, která se bolestivě usmívala.
„Pamatuješ si mě, co?“ zašeptala, aby je neprozradila, „Mě nikdo nezapomíná.“
Kushina se usmála. Byla to přece ta žena, kterou potkala, když poprvé vešla do sídla feudálního pána. Ta kunoichi, která nebyla spokojená s vládním systémem ani s neexistující akademií. Ta kunoichi, která ji odmítla učit. Kushina na ni pro to byla stále trochu naštvaná.
V oranžové záři se zaleskly ženiny temně fialové vlasy. Ta fialová se takovým zvláštním způsobem hodila ke světlé béžové, kterou se pyšnilo její kimono. Avšak černé náloketníky k těm barvám jenom kontrastovaly.
Kushina neznatelně přikývla a pokrčila čelo.
„Jdete mě chytit a odvést?“ zašeptala podezřívavě.
„No … Myslím že bych měla. To teda jo. Ale předtím by mě spíš zajímalo, proč tu špehuješ našeho feudálního pána. Ještě když má nějakou návštěvu. Heh, i když já se taky snažila zjistit co je zač .. Už hodněkrát, ale za ten závěs jsem se prostě nemohla podívat. Idioti, mě, takovou dobrou kunoichi, tam nepustili a-,“
Tak tahle bude hodně užvaněná.
Ale dívka jí byla vděčná za to, že ji neodvedla v poutech a rovnou do vězení. Nemá tady přeci co dělat.
Přikrčila se ještě víc za ohromnou sochou černého koně a kunoichi si tiše sedla na zem vedle ní. Svého feudálního pána asi neměla moc ráda … Alespoň se ho nijak nesnažila ochránit před cizím člověkem.
„Tak co? Co tu děláš?“ zašeptala potichu. „Ještě uvidím, jestli tě zavřu do vězení, nebo ne … Jenom špehuješ?“
„No, asi jo …“ přiznala Kushina.
„Tak to tě tam asi vážně zavřu …“
„Ne! Ne, počkejte,“ dala dívka smířlivě ruce před sebe, „já tu mám nějakou důležitější misi …“
„Misi? Takže jsi špeh z cizí země? To ale-,“ zvedala se žena, Kushina ji však stáhla zpátky dolů na podlahu.
„Ne! Tohle zas ne … Hele, nechejte mě chvíli mluvit, jo?“
Žena naklonila hlavu na stranu a založila si ruce. Byla zvědavá, s čím ta holka může asi přijít.
„Sleduju toho kluka, kterej sem přišel,“ vykoukla Kushina od sochy a nenápadně ukázala na chlapce vepředu. Zrovna se s někým hádal.
Žena nezaujatě zvedla obočí.
„Hmm, a proč?“
„Protože mu unesli sestru!“
„Ne, ne, proč ho sleduješ?“
„Protože jsem cítila, že … Že jde na špatný místo! Nebezpečný,“ přikývla.
Žena se zamyslela.
„Aha … Počkej, vrátíme se k tý sestře …“
„To by měla být ta svázaná holka,“ přemýšlela nahlas Kushina.
„Cože?“
Kunoichi zděšeně vykoukla a pohledem si změřila roubík, provazy i vojáka, kteří dívence bránili se pohnout.
„To jako … A co udělala?“
„Asi vůbec nic!“ kývla Kushina důležitě hlavou.
Žena se na ni naštvaně podívala.
„Tak tohle už přechází všechny meze!“

„Tak co za co?“ nevzdával se Minato. Už ho to přestávalo bavit … Nemůže se vymáčknout rychle?
Najednou se silueta pohnula a vojáci i shinobi, kteří pána strážili, couvnuli o kousek stranou. Zděšením a respektem.
Muž se velice pomalu zvednul a bylo rozeznat, že jeho tělo není ochablé nebo slabé, právě naopak. Postava vypadala celkem hrozivě. Ale stále nebyl vidět ani kousek jeho kůže …
„Měl bych začít od začátku. Od úplného začátku,“ řekl bez jakýkoli emocí, „Kdysi dávno padlo proroctví.“
„Proroctví?“ podivil se Minato. Nechápal, co to má znamenat …
„Ano, proroctví. Z tajemných věštíren ukrytých po naší zemi. Přišlo vidění, které vyzradilo hodně o naší zemi. A konkrétně o jednom chlapci a ná-,“
Zarazil se. Něco ho vyrušilo a on nestihl doříct tu důležitou myšlenku.
„Tak to by stačilo!“ zaznělo najednou od nějakého Minatovi neznámého hlasu.
Otočil se a viděl, jak zpoza tmavé sochy vzadu vylezla jakási žena.
„Už jsem toho trpěla dost a dost, pane, ale tohle …“ zavrtěla rozzlobeně hlavou, „Na tohle se dívat nebudu.“
Bylo vidět, jak moc je naštvaná. Její tváře dostaly načervenalý nádech a zuřivě pohazovala hlavou, až se fialové vlasy leskly na světle.
Co tu chce? Teď, zrovna v té nejnevhodnější situaci …
„Sueko-chan! Máš nějaký důvod k tomu, abys mě rušila?“ zavrčel hlas za závěsy.
„Jo, to teda mám!“ málem zakřičela žena a rozhodným krokem přišla před podestu, o několik kroků dál, než směl Minato. Stráže okamžitě vytáhli meče.
„Ale, ale … A copak se stalo?“ řekl posměšně a na jeho pokyn vojáci zbraně neochotně znovu schovali.
Žena naklonila hlavu na stranu a ukázala na něho prstem.
„Vy … Vy! Už to v sobě držím dost dlouho! Neříkala jsem to, pane, protože jsem si myslela, že se to nějak spraví … Ale vy jste strašně špatnej vládce a já odmítám, aby mě vedl někdo, jako jste vy!“
„Uklidni se, Sueko-chan. Když teď hned a v klidu odejdeš, tohle bude zapomenuto.“
„Nechcete si dovolit ztratit nejlepší kunoichi vaší země, co? Ale já na to kašlu!“
Hrozivě mávala rukou ve vzduchu a odmítala jít pryč.
Minatovi se zastavil dech. Co se to teď děje? Pomáhá mu … Nebo naopak všechno kazí?
Něco ho donutilo podívat se zpátky ke dveřím, kterými přišel a uviděl Kushinu, jak vylézala zpoza té samé sochy, jako ta žena předtím.
„Co ...“ vydechl a pokrčil čelo.
Jakto?
Kushina se nervózně usmála a krátce na něj zamávala.
„Proč jste unesl tu holku?“ pokračovala fialovláska a nešťastně se na Aki podívala.
Takže jí záleží na sestřičce?
„Do toho ti nic není, Sueko-chan … Vůbec nic. Naposledy ti říkám, odejdi, dokud ještě můžeš. Zatím ti hrozí jenom několik ran bičem,“ řekl hlas chladně. Už mu zřejmě začínala docházet trpělivost.
„Tak já vám něco řeknu! A pěkně od plic! Vy jste tuhle ubohou holku unesl, a teď chcete zřejmě něco i s tímhle klukem, co? Ne, ne, já vám nedovolím ubližovat nevinným cizincům! Děláte hodně špatnejch věcí, a tohle už nebudu sledovat!“ zakřičela žena.
Máchla rukou ke směru, kde se Aki vzpírala svému vězniteli.
„Vydejte mi ji!“
Minato pootevřel ústa. Ano, má pravdu. Co by po něm mohl chtít? Mohl ho tu zavřít a mučit, mohl ho klidně zabít, kdo ví, co v tom jeho proroctví bylo … Pomohla mu … Teď je ta šance! Osvobodit Aki.
Stín se vztyčil ještě víc a znovu zvednul ruku.
„Zabijte ji,“ vydechl nezaujatě a pomalu se posadil zpátky. Asi si tu podívanou chtěl vychutnat.
Kushina rychle doběhla za Minatem, ale nikdo si nevšímal, kde se tu ta holka najednou vzala. Oba shinobi i s jedním strážcem, který nedržel Minatovu sestřičku, se pomalým, výhružným krokem vydali směrem k té odvážné kunoichi. Jako lev za svojí kořistí. Ale teď se kořist usmívala. Jako kdyby věděla, že má navrch.
„Chcete zabít svého kapitána? Nama-san? Kunoi-san? Vážně?“ ušklíbla se a muži se polekaně zastavili. Svoji velitelku už mnohokrát viděli v boji.
Minato to všechno pozoroval. Netušil, jestli je dobrá nebo ne. Vůbec nic o ní nevěděl. Jenom jednu, jedinou věc, která rozhodla.
Pomohla mě. Pomohla mě i Aki …
Podíval se na svoji ruku.
Musím jí pomoct … Nejenom, že jí to dlužím … Ale taky, je to teď správný.
Znovu vzhlédl a usmál se. Udělal pár rozhodných kroků směrem k ní a postavil se jí po boku.
Kunoichi se k němu udiveně otočila.
„Hele, to je dobrý … To je práce jenom pro ninji,“ usmála se.
Minato však vytáhl z pouzdra svoji dosud schovanou čelenku a hrdě si ji přivázal na čelo.
„Co jste říkala, Sueko-san?“ zašklebil se vesele. Alespoň doufal, že to jméno bylo „Sueko“ …
„Takže Konoha?“ pozdvihla obočí a Minato jenom neznatelně přikývnul.
Zazubil se.
„Teď uvidíte, co umějí shonobi z Listové.“
Žena ale na nic nečekala. Okamžitě složila ruce, aby mohla udělat nějaké pečetě.
Pochopil to správně? Souboj dvou vesnic, z nichž obě stojí na stejný straně? Aby se ukázalo, která je lepší?
„Jak chce,“ usmál se Minato v duchu.
„Suiton: Kaihoudan no jutsu!“ zakřičela a zhluboka se nadechla.
Jak jsem si myslel, v týhle vesnici mají převážně vodní živel …
Vojáci se na ni vyděšeně podívali a jeden ucouvl směrem dozadu. Ten druhý, který se vůbec nehýbal, jenom beze slov pozoroval jak se žena nadechuje. Nadechuje a nadechuje … A potom, najednou vydechla. Vydechla ne vzduch, ale ohromné množství vody, které poslala přímo na stojícího ninju.
„Ták, Kunoi-kun,“ usmála se svrchu na omráčeného shinobi ležícího v kaluži vody, „Já jsem říkala, že máte jít radši pryč.“
Teď byla řada na Minatovi. Teď se musí ukázat on …
Rozhlédl se kolem. Ten druhý stál téměř uprostřed místnosti a zřejmě se chystal na útěk.
Musím si pohnout …
Natáhl jednu ruku před sebe a začal se soustředit.
Ještě to není hotový … Ještě to plně neovládám … Ale třeba se to povede …
Pořádně přivřel oči a snažil se co nejvíc soustředit na tok chakry, který v něm proudil.
Musí se to povést … Musí! Ještě nikdy jsem to ale nezkoušel … Modrá chakra se začala seskupovat kolem jeho dlaně.
Je to marný? Možná … Možná jsem se na to měl vykašlat … Ale já se v těch hodinách tak nudil …
Ještě, ještě!
Začal jsem to nacvičovat, když jsem byl druhým rokem na akademii … Jednou nám přece sensei říkal, že to nejde dokázat …
Už to skoro bylo hotové …
A já chtěl dokázat, že to jde … Tři roky … Tři roky mi to trvalo až doteď … Ten čas se musí vyplatit!
Ruku natáhl za sebe. Pořádně se nadechl a rozběhl se proti nepříteli.
Jenom zakřičel. Tuhle techniku ještě nestihl pojmenovat, bylo to poprvé, kdy ji použil.
Jde to! Vážně … Jde to!
Ještě jeden krok a …
Shinobi nečekaně uhnul. Minato se nedokázal zastavit a chakru vrazil do sloupu, který stál uprostřed celého sálu.
Tak ... Tak nic … Takhle to nemělo vypadat ...
Jutsu na sloupu vytvořilo ohromné kruhy, díky kterým se sloup okamžitě zbortil. Minato polekaně uskočil a podíval se na Sueko.
„Pěkný,“ zdvihla palec, „ale celkem na nic …“
Vážně?
Minato uslyšel nějaké zapraskání. Neochotně se podíval nahoru.
„O-ou,“ hlesla Kushina, která stála opodál. „Asi to za chvíli spadne.“
„Protože zbortil nosnej sloup,“ přidala se kunoichi.
Minato se naštvaně otočil.
„Já za to nemůžu, že uhnul! Kdyby neuhnul …“
„Tak jsme teď nemuseli co nejrychleji utíkat,“ zakřičela Kushina, zatímco těsně vedle ní spadl ohromný kus zdiva.
Po celé místnosti se rozléhaly hrozivé zvuky. Hlasité křupání kdysi pevných zdí … Strop nedokázal unést tíhu kamene bez podpory.
Nastala panika. Silueta za závěsem se už dávno ztratila zadním východem a svoje posluhovače tu nechala napospas.
Voják se pomalu stahoval zpátky, i s Aki, která se mu vzpírala. Ale zbytečně.
Ne! Ne, to ne …
Minato se za ní chtěl rozběhnout, ale přímo do trasy mu spadl ohromný kus kamene. Byl nucen dívat se na svou sestru, jak mizí v těch zadních dveřích, kterými zřejmě odešel i pán tady toho všeho.
„Hej, nešaškuj tam, a pojď sem!“ zakřičel Suečin hlas. Stála u nějakého otvoru ve stěně, který tam ještě předtím nebyl a Kushina zrovna mizela vevnitř.
„Dělej!“
„A kam to vede?“
„Nemám ponětí, ale už je to jediná cesta pryč!“ zakřičela, aby přeřvala zvuky padajícího kamene. Všechno se bortilo. Se zmatkem, ucpalo to hlavní východ a nebýt tohohle, neměli by jak odejít.
Minato se rychle rozběhl a snažil se nemyslet na to, kam je to může dovést.

***
Jubilejní desítka! Jupííí xD
Ale omlouvám se, že tak dlouhá ... Nějak sem psala .. a psala ... a pak si uvědomila, že bych už toho psaní mohla nechat xD
A jak jinak - skončila sem těsně před tím, na co se těším celou dobu ... A zrovna totiž jedu pryč, takže další díl se tu objeví tak desátýho července ... Budu se snažit si pohnout, i když určitě od toho nepsaní budu mít absťák
Snad se vám tenhle díl líbil, věnovala sem se spíš Minatovi, protože sem ho předtím trošku zanedbávala xD
A jó, byla to ta fialovlasá a ne Jiraiya! Ten ještě příde pak někdy (neřeknu kdy xD), teď se rochní ve vodě
To je asi všecko ... xD
Pokračování: Náhrdelník mrtvého
***
Sueko = nejmladší dítě