Spálit mosty

Nad každou hlubokou propast patří most. Most, který musí někdo postavit. Most, po kterém někdo bude chodit. Most, který bude spojovat dvě strany. Most, který bude dělat vzdálenosti překonatelnější, nemožné uskutečnitelnější.
My jsme si nad naší propastí postavili ten svůj.
A já tu teď stojím...na jedné straně, v ruce louč a koukám na vaše obliče, ve kterých je vepsaná otázka : ,,Můžeme jít za tebou?"
V mých očích, ve kterých se odráží světlo ohně, je vyrytá odpověď. Odpověď, se kterou už nic nenaděláte. Odpověď, za kterou stojí pevné a nezlomitelné přesvědčení.
,,Ne"
Přibližuju ruku, ve které držím louč k mostu z provazů a dřěva.
Jak se mi teď zdá křehký! Teď...ale kdysi, kdysi se mi jevil pevný a nezničitelný jako ze železa. Zchátral. Nebylo, kdo by se o něj staral. Už ho zbývá jenom...spálit!
Oheň začíná pomalu olizovat první nitky lana.
Nyní vidím ve vašich obličeních strach. Strach, že už si ke mě nikdy nenajdete cestu. Strach, že mě nikdy neuvidíte. Strach, že za mnou už nikdy nebudete moct přijít. Ale co tak najednou? Stejně po tom mostě už nikdo nechodil. A proto schátral. Raději jej zničím sama, teď hned, najednou a definitivně, než abych se musela chodit dívat na to, jak pomalu upadá...než abych se musela chodit koukat na to, jak se ničí sám, než abych se musela chodit koukat na to, jak ho hniloba pomalu požírá.
Oheň se dostává ke dřevu...začíná pořádně žít!
Oheň osvětluje vaše tváře, i tu mou. Možná se vám zdá, že vidíte mé slzy. Ale to se vám jenom zdá. Nemá cenu plakat. Nemá cenu být smutná. Nemá cenu plýtvat žalem. Nemá to cenu...ne teď. Už se nedá nic změnit. Už hoří. Tak...proč pláču? Žádné slzy neuhasí požár, který jsem sama založila.
Kolem nás se šíří ohromný žár, most umírá...
Zdá se mi to, nebo taky pláčete? Že by jste plakali vy, kteří za to všechno můžete? Ne...tak to není. A já to vím. Můžem za to všichni. Akorát...bylo by pro mě snažší svalit vinu pouze za vás. Vaše slzy by mě těšily, a byli by mi zadostiučiněním. Takhle mi je jen líto, že jsem vás roplakala...já, nechtěla jsem. Co sem vlastně chtěla?
Oheň pomalu uhasíná...už není žádný most, co by nás spojoval.
Už není proč tu stát. otáčím se a pomalu odcházím. Snažím se neotočit, ale je to strašně těžké. Nikdy bych neřekla, že to bude až tak těžké. Ale...zvládnu to. Protože...já se nevzdám. Nikdy!
,,Hinato!"
Kdo to vykřikl moje jméno? Já...nevím. Nemůžu se otočit. Odcházím na svou vlastní cestu, na cestu, při které vybuduju spoustu dalších mostů, a možná také mnoho dalších mostů spálím.
Možná postavím most, který mě dovede zpátky k vám, aniž bych se musela otáčet. Protože otáčet se, znamená vracet se za minulostí. A minulost nezměníš....a když se s ní budeš příliš mnoho trápit, uteče ti přítomnost. Přítomnost, ve které se možná vrátím...