Trojitě prolitá krev

,,Musím odejít" řekl jenom, a pohladil růžovovlasou dívku no tváři.
Zachytil na prstě jednu jedinou, neposlušnou slzu, která přes všechnu dívčinu snahu utekla.
,,Ta slza... jediná kapka slaný vody, a kolik znamená. Nedokážu ani to, abych ji zadržela. Nedivím se, že odchází. Proč... proč by měl být s někým, jako jsem já? S někým, kdo nedokáže... nic. Kdo nedokáže zadržet ani slzu, ani jeho." pomyslela si dívka.
,,Ne! prosím... nechoď! prosím! Já... nedokážu bez tebe žít! Proč prostě... nemůžeš zůstat se mnou?" zalykala se dívka a slzy jí už tekly po tváři proudem. S tichými vzlyky se svezla so trávy a objala chlapcovy kolena.
,,Prosím... neouštěj mě..." zašeptala.
,,Sakuro, já... musím jít. A pokud mě opravdu miluješ, tak mě musíš nechat jít. Já vím, že to víš. Kdybych zůstal... nebyl bych ten, do koho jsi se zamilovala. Stal bych se zbabělcem, který neplní své sliby... jak bych pak mohl ochraňovat tebe?" usmál se na Sakuru a jemně ji zvedl ze země.
,,Ale on... on už není důležitý! Zapomeň na něj! Nestojí nám za to!" křičela růžovovláska.
,,Nemůžu zapomenout... musím jít." řekl potichoučku mladík, který naposledy políbil onu dívku. Poslední polibek, který umlčel poslední protesty.
Pak se mladík přemístil o kus dál. Nebylo to moc daleko, ale stačilo to. Už ani nerozeznal obrysy dívky, s kterou se právě rozloučil. Udělal pár kroků, ale každý byl těžší a těžší.
,,Neměla Sakura pravdu? Stojí mi to za to? Není to jenom póza, kterou jsem zaujal jako dítě a která mi už zůstala?" zašeptal si sám pro sebe.
Náhle, jako by z dálky uslyšel bolestný výkřik. Jako by slyšel někoho vykřiknout své jméno. Ne někoho, jako by slyšel JI. A... nebyl to obyčený výkřik. Byl to výkřik, ve kterém byl slyšel celý její život. Takový výkřiř, který je poslední...
Mladý ninja se bleskově otočil a přemístil se tam, odkud před chvíli přišel. To, co uviděl, ho srazilo na kolena. Sakura... jeho třešňový kvítek, ležela v kaluži krve, s kunaiem zabodnutým v břiše. Chlapec k ní přiběhl a sklonil se nad ní. Pokoušel se ji vzbudit... ale bylo pozdě. Ona se nikdy nedozví, že se vrátil. A že by ji už nikdy neopustil. Protože... přítomnost, je důležitější než minulost. Teď to věděl. Proč to nevěděl před chvíli?
,,Sakuro, Sakura, prosím, probuď se... já... miluju tě... probuď se, prosím!" křičel na její mrtvé tělo a z jeho očí padaly na její obličej hořké slzy.
Najednou zakřičel bolestí. Čísi katana projela jeho tělem a přišpendlila jej k tělu jeho mrtvé lásky. Katana vyjela z jeho těla tak lhce, jako by byla naolejovaná. Nyní mohl otočit hlavu. Viděl útočníkovu tvář. Tvář, zmáčenou slzami.
,,H..Hi... Hinato? Proč?" zašeptal ninja překvapeně.
,,Protože... mě nemiluješ." řekla tmavovlasá dívka a zasadila ninjovi poslední, smrtící ránu.
,,Nemůžu tě nechat žít, když miluješ jinou... ale, když nežiješ ty, můj život ztratil smysl." zašeptala do ucha mrtvého nešťastíka.
Byla to její poslední slova. Vytrhla Sakuře z břicha kunai, kterým skončila svůj život ona. Teď jím skončila svůj život Hinata.
,,Zemřu stejně jako ta, kterou si miloval... budeš mě milovat alespoň po smrti?" pomyslela si, než se její mrtvé tělo zhroutilo mezi ty dva, které rozdělila.

Tři osudy se protly na cestě,
kde pro ně není místo.
Tři plameny žitota zhasly,
jeden sfoukl druhý, víš to?
Truchlící krev, natřikrát prolitá, slila se v jednu,
kámen z ní pozdvednutý, bude těžký jako jiných sto.