Tajemné

Doufám, že se vám bude líbit i další díl...

Bolest IV.

[i]Nebe černalo do nekonečné temnoty a stáčelo se do tmavého víru, jenž začínal na zemi… Vzduch byl chladný, ale hustý… nemohla ho vdechnout…
A potom ho uviděla…Stál někde před ní…otočený zády. Zachvěla se…popošla k němu a natáhla k němu ruku, aby mu ji položila na rameno… Ucukl a prudce se otočil…
„Kde je Sakura!“ vyslovil tvrdě a jeho dříve azurové oči se zaleskly šedavě modrou…
„J-já nevím…“ vyslovila polekaně…

A tady je další slavný 13.dílek Anděla (ještě že neni pátek 13. )

13. díl Nový člen

Byly na sále už několik hodin, když náhle se dveře otevřeli , a vyšla z nich velmi pomalým krokem Sakura.
„Už je v pořádku, jen to bylo velmi těsné….já………….,“ uprostřed této věty z ničeho nic najednou upadla těžce na zem. Kakashi k ní hned přišel a prohlédl ji.
„Je jen vyčerpaná,“ pronesl tišeji s menším oddechnutím od úlevy.

Ninjové z Konohy se naposled usmáli a vyrazili vstříc dlouhé cestě do sladkého domova za žhavého slunečního dne …………………………………………………………………… .

Další mise je za nimi. Opět úspěšná. Jenže od té doby, co opustili písečnou, žerou Nano vzpomínky čím dál víc.

Bežal.
Stále bežal.
Nikde sa nezastavil.
Kto by myslel na pauzy keď bežíte za svojim zmyslom života?
Veril. Veril že žije iba pre ňu.
Utekal sám tmavým lesom. Sprevádzali ho iba slzy šťastia.
Prešmykol sa cez vstupnú bránu pretože si dvaja unavený strážnici dávali siestu.
Už bol pri okne. Zotrel z neho prach a nahliadne dnu.
To čo uvidel ho zdesilo. Jeho život sa zmenil jedinou nocou.
Rozbil okno a vošiel dnu. Jeho jediná láska tam ležala mŕtva.
Vzal si ju do náručia a pokúšal sa zadržať slzy.

Tato část obsahuje spoilery!

Takže tajemství úplného ovládnutí Kyuubiho? Nevěděla o existenci něčeho takového. Ale zase na druhou stranu, kdo tvrdí, že Haruna věděla všechno na světě? Pohlédla na Itachiho zkoumavým pohledem.
“Dobrá tedy, ale slib mi…. Nezapleť se do žádného boje…. Nemohla bych ti tentokrát pomoct… ,“ a odvrátila hlavu zpět k dobalení svého vaku.

Dívka se mu jemně vymanila z náručí a pomalu si odhrnula vlasy z obličeje.

Gaara polekaně vytřeštil oči. Nejen, že se její jizva nad okem ještě nezahojila, ale samotné oko mělo jantarově žlutou barvu a zornička byla úzká a protáhlá. Opatrně se dotkl jizvy.
"Ono to ještě nezmizelo!" zašeptal, ale i tak dost nahlas, aby to Yoshino mohla slyšet.
"Takže já sem to už měla?" zeptala se.
Chlapec přikývl.
"Tu jizvu ti způsobil tvůj otec, ale správně by se měla už dávno zahojit! A proboha co se ti stalo s okem?!"

Od ich príchodu ani nebolo poznať, či je deň alebo noc. Od vtedy, čo večer padla na pobrežie hustá sivastá hmla, nebolo vidno na oblohu. Žiadne povzbudenie od zafarbenej oblohy, či zvuku života.
Tá hustá mliečna hmla ich akoby zavrela do nejakej obrovskej krabice, akoby postavila neviditeľnú stenu medzi nich a reálny svet, pretože toto, sa im naozaj reálne nezdalo.
Kúzla a čary! Naozaj tu nie sú vítaní.
"Odkiaľ to ide? Nič nevidím!"
Posťažovala sa Sakura, ktorá nevidela nikoho zo svojich priateľov. Nevidela si ani na špičky prstov na nohách.

Ostrý vítr ji bodal do obličeje, ale jí to přesto nevadilo. Zažívala jakýsi pocit euforie, který nikdy nepoznala, až s ním.
Nadšeně roztáhla ruce, zaklonila hlavu a nechala, ať si vítr pohrává s jejími vlasy. Vychutnávala si ten pocit... byla tak neuvěřitelně šťástná... Prsty jemně proplula jediným mrakem na noční obloze. Trochu ji to zastudilo, a tak se vrátila do původní pozice a objala svého milého. Zabořila hlavu do jeho hustých, hebkých vlasů, které jí připomněly den, kdy ho poznala.

„Moč.“ Odpoví Etya.
„Cože?“ zeptá se zděšeně Kakashi.
„Jsou vymáchané v Dračí moči. Ta urychluje hojení a taky pomáhá těhotenství.“
V místnosti propukne ohromný výbuch smíchu.
„No fuj.“ Řekne Naruto.
„Ohromně zajímavé.“ Řekne Kiba.
„A ta druhá odpověď je, že jste došli na konec své cesty.“
„Etyo, chceš mi říct, že tady končí Cesta Draka?“

„Tak jsme tady.“
Řekne stařenka, když po veliké námaze vyšli na skálu. Kakashi ucítí prudkou bolest v rameni. Šáhne si na něj a když si dá ruku před obličej uvidí krev.
„Kakashi. Vy krvácíte.“
„To vim taky Naruto.“
Kakashi se podívá po okolí.
„Ety, nemůžeš vrážet kunaj do lidí na potkání.“
Dolu skočí dívenka, velmi podobná té, co viděli nedávno.
„Promiň babi.“ „
Nevadí. Za trest dojdi na trhat byliny, aby se rána tady pana Kakashiho rychleji zahojila.“
„No jo.“
„Je hotová večeře?“
„Jo.“

„Konan!“ křikl Rogen. Postavil se na nohy, doběhl k ní. Všichni rázem zmizeli. Tohle nemělo cenu … navíc co potřebovali zjistit, zjistili.
Nano pomalu opouštěla mocná síla.
„Alespoň, že tak. Přeci jenom se to podařilo, alespoň z části.“ Zatmělo se jí před očima a ona upadla. Paao si stihl lehnout pod ní, aby nedopadla na tvrdou zem…………………………….

„Cože???!“ Kibovi se zjevil na tváři ustaraný výraz, který ostatní překvapil.
„Kankurou sežeň schopný ninji jdeme za nimi !!!“ zařvala Temari.
Po chvíli se vydali všichni z Konohy už vyléčení s posilou, Temari, Kankurou a pár ninjama za Kazekagem, mladou dívkou a zločineckou organizací Akatsuki …………………………..

Mladá dívka se schovávala mezi stromy, pozorovala muže, jenž by mohl o životě vyprávět dlouhé hodiny a přece by nedokázal vyložit vše, co prožil. Sledovala ho s přízní a odhodláním říct mu, co skrývala v srdci. Měla na sobě tmavozelené šaty s několika spodními suknicemi. Nenosila s sebou žádnou tašku se zbraněmi, možná ani nebyla ninja. Bylo zvláštní, kolik vzpomínek může vyvolat pohled na jediného muže stále sedícího na jednom místě…

V šere noci sa pred lesom mihol tieň.
,,Bola to ona?" pýtal sa sám seba, ale na tú otázku nepoznal odpoveď.
Toľko krát sa to už spýtal noci, ale odpoveďou bola iba ozvena stále opakujúca jeho otázku.
,,Tiež cítiš to, čo ja?" pýtal sa tej, na ktorú každú noc myslí.
Zadíval sa na mesiac...
Spomínal si na tie noci...
Noci, keď boli spolu...
Nechcel si na to spomínať. Spomienky prinášajú bolesť. Bolesť z toho, že už nikdy nebudú spolu...

-Není to přímo na téma Naruto, ale původně to tak mělo být myšleno-

Dívka seděla na střeše rozlehlého domu. Obloha byla zašedlá, jako by mhouřila své jindy modré oči na zemi pod sebou… Mrholilo, drobné kapičky padaly na navlhlou zeminu jako tiché slzy nebe…Její hrdlo svazovala nekonečná úzkost…
Proč jsi mě stvořil jako člověka?!… Nic přeci necítím… Nedokážu už dál milovat… Proč jsi mě stvořil?!… Víš, jak to strašně to bolí…
Vzlyky se jí draly z úst sami od sebe…

Existuje nádej?

Začalo svitať. Nespala ešte ani 2 hodiny a už sa začala chystať na pokračovanie cesty. Sasuke nespal vôbec. Mal pocit, že na neho môže niekto zaútočiť, keď je takto vystavený na voľnom priestranstve. V skutočnosti si len nechcel pripustiť, že mu na Hinate záleží a nechce aby sa jej niečo stalo... Hinata pomaly otvorila stan, v ktorom spala. Hneď ako vyšla tak sa natiahla, tak ako bolo jej zvykom. Otvorila oči a keď uvidela Sasukeho udivený výraz tak sa jej nálada zmenila znovu na uštipačnú.

Sakura to už dlho odkladala, no vyhnúť sa Tsunadiným požiadavkam sa jednoducho nedalo. Rozhodla sa, že tam pôjde dnes. Noc bola tichá a teplá, vlastne taká, ako ostatné dni. No práve dnes ju to do Lesa Smrti ťahalo. Mala zvláštny pocit a pre istotu sa vyzbrojila kunaimi a shurikenmi, aj keď obdobie mieru trvalo už viac ako rok, človek nikdy nevie.
Tsunade už pred mesiacmi Sakuru poverila úlohou, požiadala ju, aby v Lese nazbierala liečivé byliny. Sakura si vložila knihu s opisom bylín do tašky a tú si prehodila cez plece.

Část desátá - Tady

Část jedenáctá - Prohlédnout

Sasuke ležel na zemi. Necítil bolest, cítil něco, co ji přehlušovalo. Něco, co vycházelo přímo z jeho nitra a usmívalo se na něj … Hrdost …
„Chraň … Chraň své přátele …“ vybavilo se mu v myšlenkách, „Tak, teď je to dobře. Ochránil jsem je, bráško. Ochránil …“
„Sasuke!“

Ahoj lidičky No takže dnes je tu jedna z další řady pokračování této ochablé povídky No ale naštěstí né pro všechny, takže pokračuje dál, a bude mít ještě ..... no tak to kdybych věděla kolik dílů protože sem sknčila u 13. dílu, takže dnes nebo zítra musím honem psát Ale jednu věc vím, a to že těch dílů bude klem 20. určitě Je tam ještě dost zápletek.

12. díl Odhalení záhadného muže

Léto… krásné období…. Všude teplo, čerství vzduch a klid.
Konoha byla klidná… Žádné nebezpečí jí dnes neohrožovalo. Nikde žádný ANBU, který by musel dnes nasazovat život za svou vesnici.

Na jednom kopci před Konohou, porostlém stromy stála postava v tmavošedém plášti.
Byl to vysoký muž s tmavě blonďatými vlasy, které mu cuchal letní vánek a který zároveň šustil listím okolních stromů.
Muž se zadíval na vesnici, rozkládající se před ním.
Na tváři se mu roztáhl úsměv.
Konoho…. Jsem zpět!