Sen nebo skutečnost??? (Itachi)

Mám tu pro vás jednu mou jednorázovku, která mi prostě dnes v noci napadla. Ani nevím jak, ale musela sem to napsat. Nevím jestli se vám to bude líbit, ale mohu říct, že jsem to psala srdcem. Asi sem měla nějakou divnou chvilku, já totiž normálně vůbec takovýhle ff, natož jednorázovky nepíšu. No tak se dyžtak nezlobte, kdyby to na vás dělalo dojem, že je to něco hroznýho. Protstě mi chytla nějaká divná nálada . No sem hodně zvědavá co si o tom budete myslet, i když na druhou stranu radši snad ani..... no nechám to na vás. Přiznávám se, že sem to málem úmyslně smazala, až mi nakonec má druhá polovička mého já přemluvila a dala to sem.

Jako každý večer od toho osudného dne chodím před spaním na naše místo, kde jsme se dřív potají scházeli. Je to to jediné co mi po něm zbylo. S hlubokým povzdechnutím se po cestě zastavím, a plná vzpomínek a bolesti se zakloněnou hlavou, pohlížejíc do nebe vyslovím: „Proč jsi mi jen neposlechl. Proč jen si musel jít… Věděl si, že jdeš na smrt, sám sis to tak naplánoval, ale co já??! Proč jsi mně tu nechal samotnou.“
Slzy mi zalévají pohled do dáli, až najednou mé oči jsou tak zakalené žalem, že si přes ně musím přejet svou dlaní.
Obloha temná a zároveň tak průzračná jako té poslední noci strávené s ním. To všechno mi ho připomíná.
Už je to přes 3 měsíce, a mou duši žal stále neopustil. Všichni říkaly: „Zapomeneš, čas i ty nejhlubší rány zacelí,“ ale já se cítím pořád čím dál tím hůř.
„K čertu se všemi!!! Už mi nebaví takhle žít!“ rozkřiknu do široké dáli přede mnou.
Nakonec se rozejdu dál a kráčím naší oblíbenou cestou k místu, které jsme společně nazývali „Místo našich snů“
To proto, že tam se nám vždy splnilo to, po čem jsme oba nejvíc toužili. Stačilo si jen přát, a za čas se to vyplnilo. Bylo to zvláštní místo. Nacházelo se u jedné velmi vysoké skály, kde byla spousta nádherných rostlin a uprostřed malý potůček. No potěcha pro lidské oči.
„Už se blížím. Za chvíli tam budu…. Budu zase s tebou lásko moje. Už brzy se opět shledáme,“ řeknu potichu a zrychlím do kroku.
Pomalu odhrnuji poslední větev, která zakrývá tu nádheru, a pak se strachem, ale i s velkou nadějí, že ho tam opět spatřím jak na mě každý večer čekal, pohlédnu na to místo.
Vzpomínky se vrací, a já se tam s ním opět vidím, když najednou se mi zrak opět projasní, a já tentokrát pohlédnu už jen do prázdna. Ze šťastného pohledu, který se mi v tu krásnou chvilku vzpomínky objevil na tváři, můj úsměv opět zmizí do neznáma, a namísto něj se mé oči znova zalévají slzami nesmírného smutku. Tentokrát už ale nejen mé oči cítí tu bolest a zklamání, tentokrát i mé srdce už tak zchřadlé zabolí na tolik, že div žalem nepukne.
Z posledních sil naberu odvahy, a pomalým krokem se rozcházím k úpatí skály.
Byl z ní jako vždy nádherný výhled, a hvězdy i tentokrát sytě zářily. Popojdu až ke kraji, a teď už se slzami ztékajícími po mé tváři pohlédnu před sebe do té krásy. Cítila jsem, jak mi měsíc rozehřívá mé zlomené srdce, a svůj lesk odráží na mne, jako by snad až doprovázel nebo snad i ukazoval cestu za mou láskou.
„Nikdo o nás nikdy nevěděl, nikdo nevěděl jaký ve skutečnosti jsi. Já to ale vím, měl jsi vždy laskavé srdce. Tak proč se to muselo stát?! Tady jsme si plnili naše sny, naše přání……. Přeji si být zase s tebou Itachi. Přeji si tě mít stále u sebe. Nedokážu na tebe zapomenout.“
Poslední krok, to jediné co mi dělí od své lásky. Doufám, že se mé přání i tentokrát splní. S lehkým, stále se zvětšujícím úsměvem na rtech se jen ještě jednou podívám před sebe, a pak už neváhám.
Ano, stalo se to, udělala jsem to, a vůbec toho nelituju. Naopak, už se těším.
Vidím jak se nebe odemne stále víc a víc vzdaluje, a mírný vítr kolem mne mi vlaje do vlasů. Nedívám se dolů, jen své oči pomalu přivírám s přáním, ať už se s ním znovu shledám.
Najednou ale cítím, jak mnou jakoby něco prostoupí, a já přestávám cítit jak klesám dolů. Donutilo mně to oči otevřít, a tak když vzhlédnu před sebe, nevidím už ani nebe, ani okolí, nevidím už nic.
Všude tma, a já nikoho nevidím. Plná zoufalství, že mé přání se mi nevyplnilo. Nešťastná z toho, že to vše bylo marné, se začnu kolem sebe zběsile rozhlížet.
Můj zrak ale spočine na jednom místě, a to že jsem stále ve vzduchu. Nestojím, nepadám, nevidím, nic nepoznávám.
„Proč??!!! Co je špatně?!!!“ začnu křičet nahlas do prázdna. Nikdo ale na mé prosebné výkřiky neodpovídá. S nešťastným pohledem se kolem sebe ještě jednou rozhlédnu, a pak své oči opět v zoufalství a bezmoci zavřu.
I přes zavřená víčka se ta slaná tekutina, která vyjadřuje lidskou bolest žene násilím z mých očních kanálků ven.
„Cítím! Já cítím, nemůžu být mrtvá, nebo ano??“ říkám si v duchu.
Záhy nad sebou ale slyším něčí hlas, jak na mně jen sotva slyšitelně mluví. Nedá mi to, a tak svá víčka opět otvírám, abych mohla pohlédnout, kdo na mně mluví.
„Bože!!!“ vykřiknu když spatřím……..
Nevím jestli se mám smát nebo brečet radostí. „Je to on, je to on! Itachi ! „ křičí má duše uvnitř sama sebe.
Chci něco říct, ale něco, nebo někdo mi brání. Rychle se rozhlédnu kolem sebe, a najednou vidím jak letím vzduchem, jen ne směrem k zemi, ale někam do dáli.
„To on, on mně nese, ale kam??“ ptám se sama sebe s pohledem stále upřeným na něj.
Nevím jak, ale najednou se ocitám opět ve svém pokoji. Opatrně mi položí na postel a sladce se na mně usměje. Je to úsměv, který znám jen já. Nikomu jinému ho nikdy nevěnoval, nikdo jiný ho tak nikdy nepoznal, kromě mně.
Oči se mi rozzáří, když pohlédnu do jeho tváře. Stále ale nevěřím tomu, že to není žádný sen. Proto mé ruce nakonec poslechnou volání srdce, a s naléhavostí se směrují k němu.
Už se téměř dotýkají mé konečky prstů jeho tak sladkých rtů jak je znám jen já, když najednou mé ruce něco zbrzdí.
S překvapeným pohledem se podívám směrem, co to zapříčinilo. Vidím, jak mne v obou dvou zápěstích svírají jeho ruce. Překvapeně se na něj znova podívám, s nechápavým pohledem co se děje. Chvíli se na mně jen dívá těmi svými plamennými oči, dokud jedna jeho ruka nepovolí mé levé zápěstí, a nezačne se přibližovat k mé tváři.
Celá rozechvělá, plná tak dlouhého a vysněného očekávání jeho doteku co mi tak moc chyběl, jen zlehýnka přivřu své oči a čekám.
Až záhy zacítím jeho dotek, ale je tak mrazivě chladný, až mi z toho proběhl mráz po zádech. Nedbám ale už dál na ten chlad, a celá šťastná z jeho přítomnosti své oči opět otevřu a pohlédnu přímo na něj. Nedokážu to ovládnout, a tak i přes mou snahu nepokazit tuto tak nádhernou chvíli, mi z očí přece jen nakonec začnou téct pramínky slz. Sama nevím jestli štěstím nebo smutkem, ale vím, že je to teď víjmečně nádherný pocit.
Můj dávno zapomenutý úsměv se začne znova samovolně objevovat na mé tváři, a já jsem teď tak šťastná, že nedokážu promluvit. Snažím se, ale jako by mi někdo mé hrdlo zaplnil spoustou vzduchu, který mi teď brání i v příjmu dalšího kyslíku tak moc, až lapám po dechu.
To všechno dokud se z jeho úst neozve pro mne jedna velmi vzácná věta: „Miluju tě, a nikdy nepřestanu. Naše sny se vyplní.“
Nedokázala jsem nic říct, chtěla sem, ale nešlo to.
Pohlédl na mně tak, jak to vždy dělával, když jsme byli spolu a já byla nervózní, a potom udělal to, po čem mé srdce prahlo už tak dlouho. To co mi tak moc chybělo.
Cítím jeho ústa. Cítím jeho rty, jak se jemně otírají o ty mé. Stačil jeden jediný jeho dotyk, a opět se mi vrací všechny vzpomínky na naše společně strávené chvíle. Bylo mi už jedno co se děje, chtěla sem jen ať už tu se mnou zůstane napořád.
V tu nejmíň čekanou chvíli se ale jeho rty od těch mých pomalu odtáhly, a já slyším jak na mne opět promlouvá: „Žij dál….. a naše sny nezamřou. Budou žít s tebou,“ jen co jsem vyslechla jeho slova, ucítila jsem jak se jeho dlaň dotkla mého břicha.
S vyděšeným pohledem mu chci něco říct, když najednou je všude kolem zase ta nekonečná tma a i s ní před mými oči zmizí i má jediná láska a naděje.
S vytřeštěným pohledem se začnu všude kolem sebe otáčet, a s zoufalstvím v hlase volat nahlas jeho jméno,………ale marně.
Temnota mne pohlcuje čím dál tím víc, a já se cítím opět bezradná. Tentokrát už ale nejen to. Mám teď pocit, že má duše zmizela i sním.
Ztracená v bludném kruhu temna, svou tvář překryji svými dlaněmi, a po nekonečné temnotě se začne rozléhat můj žalostný pláč, plný obrovského zoufalství, a opět pocitu ztráty.
Stále se nic neděje, a já už zmožená svým smutkem upadám do tichého nářku. Téměř už bez jakékoliv síly, mé ruce nakonec opadnou z mých oteklých, a slzami zvlhlých tváří, když tu vidím před sebou v dáli jakési zvláštní světlo. To světlo se stále víc přibližuje, a já kupodivu najednou přestávám cítit ten obrovský žal, když v jeden moment obrovská záře, a pak všude už jen bílo.
S křikem začnu utíkat tou bílou pustinou, až se přede mnou najednou zjeví obraz mého pokoje.
S udýchaným hlasem křičícím: „Ne!! Neodcházej!!“ se z ničeho nic vidím sedět na posteli.
Pod přikrývkou s pohledem teď do okna se celá vyděšená kolem sebe rozhlížím.
Pozvednu své ruce a dívám se na své dlaně. Se zamyšleným pohledem si nahlas říkám: „Byl to jen sen? Nebo skutečnost? Co je pravda???? Ještě ctím jeho doteky.“
Můj pohled se potom nasměruje znovu do okna, a teď pohlížím přímo na měsíc, který ozařuje mou žalostnou tvář.
Při pohledu na ten měsíc si ale vzpomenu na to co mi říkal.
Přál si, abych žila. Nerozuměla sem všem jeho větám, ale pro lásku k němu to splním.
„Budu žít….budu žít pro tebe Itachi,“
S touto větou, pohlížejíc do nebes se nakonec jen jemně pousměji, a pak se odkládám s pocitem dotyků jeho rtů co jsem stále na těch svých cítila do říše snů.
Za dva týdny zjišťuji, že mé bříško se poněkud zvětšuje. Nedlouho na to jsem zjistila, že ve mně roste plod naší společné lásky, a ten den jsem pochopila co se mi snažil té noci říct.
PO 5 LETECH
„Mami! Mami! A podobám se alespoň trochu tatínkovi??“
Mile se usměji, a odpovím: „Ano Chyori……..podobáš se mu víc než myslíš, srdíčko moje,“ odpovídám svému dítěti.
„Doufám, že na mně bude jednou tatínek hrdý,“ slyším z úst svého syna, a v ten moment spatřím v jeho očích plamenný záblesk, který měla jen jedna osoba. Jediná, kterou jsem kdy milovala, a která mi dala opět důvod proč žít.
S vlídným pohledem se ke svému synkovi skloním, a společně pohlédneme na hvězdy na nebi zářící.
S myšlenkou teď jen na svou lásku, a pohledem do nebes tiše vyřknu slova jen jemu dáná: „Měl jsi pravdu Itachi. Naše sny nezemřely. Žijí teď v našem synovi, spolu s tvou duší. Budu žít pro tebe ……………… pro vás oba...... Lásko moje. Jednou se opět shledáme.“