Splněná přání 7. (Deidara, první třetina)

Shormita se vysíleně posadil do křesla v Jashinově kanceláři. Chvíli se rozhodoval zda si nezapálí, ale netušil, kdy tam může jeho pán znenadání vtrhnout. Naklonil se nad lejstro Splněné přání – Deidara a všechny kolonky vyplnil. Potom vzal veliké červené razítko SPLNĚNO – NEZRUŠENO a chtěl ho na něj vtisknout, když se z nějakého divného důvodu rozhodl ještě počkat. Aby si skrátil dlouhou chvíli, připoměl si celý ten příběh...

Tehdy byl večer a osm postav sedělo u stolu a hltaly polívku. Ale zbylé dvě na sebe nenávistně a mlčenlině zírali sharingan proti dalekohledu.
„Jsem-hezčí,“ řekla jedna rázně.
„Já-jsem-hezčí,“ odpověděla druhá.
„Itachi! Deidaro! Žerte, dokud to není prošlý!“ zařval na ně Leader a pak se rázně otočil na Kakuza.
„A žádný masky ani čepice u stolu!“ zařval, až se Kakuzu trochu zaklonil.
„Dobře, dobře. Nemusíš tak řvát,“ řekl a masku si sundal. Deidara a Itachi tedy chytili lžíce a začali jíst. Nepřestávali ale házet na toho druhého nenávistné pohledy...
Po večeři ležel Deidara na poslel a čuměl do stropu. Z vedlejšího pokoje se ozval Hidan (řval: „Je mi blbě, asi hodim šavli!“) a za chvíli byl slyšet, jak běží na záchod.
„Asi se prohraboval v pornu a našel Yaoi,“ uchichtl se Deidei a vykoukl ze svého pokoje. Hidan nechal ve svém pokoji otevřené dveře a Deidara neodolal a vklouzl dovnitř. Kromě čar krví na zdech a podlaze si všiml knihovny. Mno, vlastně to ani moc jako knihovna nevypadalo, bylo to pár třísek sbytých hřebíky ale poměr železa oproti dřevu byl 90% na 10%.
„Hidan přece říkal, že zná nějakého tvora, co plní přání!“ vzpoměl si a prohrabal se knihama. Ale najednou slyší, jak se Hidí vrací a jestli ho tady načape... Vyletěl rychlostí blesku oknem ven a sedl si do trávy.
„Uf! To bylo o fous!“ pomyslel si a prohlédl svoji kořist.
„Takže... Jashin, Jashinovi kněží, Jashinovi kněžky, Jashinovy pomocníci, Predataci, Shinigami, Polobozi... á, to je ono!“ řekl a prstem oprášil pozlacené písmo na tlustých stránkách.
„Jméno: Shormita
Jiná jména: Polobůh splněných přání, Šerý Predatak, Jashinův Domácí mazlíček
Úděl: Plnění přání smrtelníkům
Úroveň: 8
Shormita, čili „Polobůh Splněných přání“, nabývá tvaru Predataka, ale jeho zbarvení, chování a úroveň je naprosto odlišná. Pravidla jeho přání jsou velmi jednoduchá:
I.Nesmíš mít přání, když trvá jiné (Zapadá jsem i přání: „Přeji si mít xxx přání!“).
II.Nesmíš si přát cokoli proti Jashinu-sama, Bohům, Polobohům či samotnému Shormitovi.
III.Tvé přání je zrušitelné jen v přímém ohrožení života a jen s Tvým svolením.
IV.Shormita neručí za to, co si přeješ.
V.Nesmíš si přát být Polobůh.
VI.Smíš své přání použít pro dobro ostatních a zrušit jejich přání. (Jen s jejich souhlasem.)
VII.Tvé přání nesmí (bez jejich přímého souhlasu) poškodit přání cizích osob.
Poznámka: Říká se, že Polobůh Splněný přání někdy nabývá podoby padající hvězdy, ale tato myšlenka není podložena,“ přečetl nahlas Deidara. „Pff, to je blbost, padající hvězdy jsou přece meteority, to ví každej. Kterej tupec to psal?“ Podíval se na vázání knihy, ale byl tam jen krví vyvedený Jashinův znak. Odhodil knihu do křoví a vydal se od svého pokoje. Tam se převlékl do černého trička a zapálil si čajovou svíčku. Zhasnul lampu a sedl si k osamělému plaménku na koberci.
„Vyvolávám tě, duchu... eh, Shormito,“ řekl a začal mručet, jako to dělají soustředění jogíni. Dlouho se nic nedělo, jen trošku ochraptěl. Potom začal jeho koberec hořet.
„Né!“ začal zmatkovat a snažil se oheň uhasit. Ještě že mu Kisame přišel říct, že má dnes vynést koš, jinak by taky jejich slavná rezidence mohla lehnout popelem. Žralok všechno uhasil a významně ukázal na pytel s odpadky. Deidara svěsil ramena a odevzdaně se vydal vstříct svému smradlavému osudu.

Když zrovna zavíral víko popelnice, nad jeho hlavou se mihla padající hvězda.
„Jé, to je ale náhoda. Tak jo, přál bych si...“ pomyslel si, ale jak došel k těm třem slovům, hvězda prudce změnila kurz a zamířila přímo k němu. Deidara vylekaně poskočil do zadu a zapadl do hromady odpadků z minulého týdne. Víte, Akatsuki bydlí na utajeném místě, tak utajeném, že tam ani popeláři nejezdí, takže vynášení košů do popelnice mělo spíše symbolický význam. Hvězda porazila popelnici a zabořila se do země. Deidara sebral veškerou svou odvahu a šel se podívat. Do malého kráteru byl hlavou zabořený drak, nohama zběsile kopal okolo sebe a sprostě nadával. Deidara vykulil oči i s dalekohledem, tvor naprosto odpovídal popisu z knihy. Když drak konečně vystrčil hlavu z hlíny a oklepal se, elegantně se oprášil a zapálil si.
„Co na mě tak čumíš?“ zeptal se nevrle Deidary, „Už jsi mě přeci viděl, ne?“
„Eh... ty jsi Shormita, un?“ hádal Deidara. Drak ironicky zatleskal pařáty.
„Výborně, sto bodů. Vyhráváš předplatné Bravo Girl na celý rok, vím, že jí sbíráš. Víš o mě ještě nějaké další závratné informace?“ řekl naštvaně.
„Mno... Plníš přání. To vím, přečetl jsem si to v Hidanově knize,“ řekl a vesele pohodil hlavou.
„Hidan, to jméno je mi povědomé.... To bude asi ten Jashinův oblíbenec, ne?“ zeptal se drak zaujatě. Deidara se zamračil.
„Jo, to je on. Ale co tu máme co mluvit o hloupostech, přišel jsi mi splnit přání, ne?“ naléhal na něj. Navíc mu byla trošku zima, měl na sobě jen spodní prádlo, župan a plyšové pantoflíčky ve tvaru růžovoučkých králíčků.
„Tak ven s tím, co by sis přál?“ pobídl ho Shormita a švihl nervózně ocasem zprava do leva. Už dávno měl být někde jinde, navíc už měl jen poslendí dvě cigarety.
„Chci...“ zamyslel se Deidara, aby to řekl co nejpřesněji. Co vlastně chtěl?
„Chci... Chci být hezčí než Itachi! Chci být ještě roztomilejší než on a ten jeho ubohý culík! Un!“ rozjásal se a zamával pěstmi.
„Mno to snad ne,“ řekl Shormita otráveně a praštil se do čela.
„Je to proti pravidlům?“ zeptal se bojácně Deidei. Shormita zakroutil psí hlavou.
„Ne, jen je to hrozně pitomé přání. Ale to je jedno, já dělám i blbější případy. Ta holka promrhala přání, jen aby měla čistý boty, pff! Tak a teď spi,“ mávl nad ním tlapou a poslal ho do říše snů. Potom ho přemístil do jeho ložnice a hodil přes něj koberec, který byl tak plyšový, že byl k nerozeznání od peřiny...
Potom se nad ním sklonil.
„Budeš moc roztomilý, neboj se,“ řekl a vyfoukl na něj kouřové srdíčko. Potom na něj vyplázl jazyk a vyletěl oknem ven.

Ráno se Deidara probudil a pořádně se protáhl. Vstal z postele a zatahal se za kalhoty, měl pocit, jakoby se mu zařízly slipy. Zatřásl boky, ale nepolevovalo to. Vztekle se otočil a zůstal stát v úžasu. Zpod županu mu koukal bílý kočičí ocásek. Deidara otevřel pusu, jako muž z reklamy na jogurty za 3.90, jestli jí znáte. Když se trošku vzpamatoval, přeběhl rychle k zrcadlu, která byla od té šťastné zprávy o Konanině těhotenství povolena, aby se mohl podívat z lepší perpektivy. Ale na svůj ocásek skoro zapoměl, když uviděl, co má na hlavě. Zpod bloňdatých vlasů mu koukala dvě roztomiloučká bílá chlupatá ouška. Začal křičet.
Zpoza dveří se ozval Hidan.
„Co to tam k***a děláš, ty děvko jedna uřvaná?!“
„Eh... Já jsem... šlápl na špendlík...“ řekl Deidara a zatahal se za chlupaté vetřelce. Hidan se zasmál.
„Můžu se přijít kouknout?“ řekl a opřel se do dveří. Deidara k nim rychle přeběhl a zabouchnul je.
„Ne.. Ještě nejsem oblečený, un!“ vyhrkl.
„Ale no tak... Všichni jsme přece chlapi,“ namítl Hidan s úsměvem.
„VYPADNI!“ zaječel Deidei z plných plic, až se Hidan vyděsil.
„Jo, dobře, dobře... Když ti to tak vadí, já zas půjdu...“ omluvil se a rychle se hnal na snídani s tím, že má důkaz o Deidarově opačném pohlaví.
Blonďák mezitím zmatkoval ve svém pokoji.
„Co budu dělat, co budu...“
Zrak mu padl na kulich po jeho babičce. Byl zelený a po jeho obvodu dováděli sobi.
„Eh, musím se snížit až k tomuhle módnímu flopa, un,“ zabědoval a nasadil si ho na hlavu. Ouška byla dočasně skryta. Ještě si natáhl volné kalhoty, ve kterých se ztratil jeho ocásek a vyrazil na jídlo.

„Tobi! Neházej po mě jogurtem!“
„To byl Kisame!“
„Mám v rukou Samehadu! Sváděj to na nikoho jiného!“
„Nechte ho mě, un!“ řekl Deidara jako obvykle. Jakmile ale přišel dovnitř, všichni se začali uchichtávat.
„Dobré jitro,“ řekl Deidara jakoby nic a Kakuzu vyprskl smíchy. Hidan na Deidaru ukázal prstem. „Copak takhle zdraví chlap?!“ zakřičel a Pein i Kisame se rozesmáli. Itachi se rýpal ve stole vedle svého volského oka, Zetsu ve svém lidském oku, ale kromě nich se všichni brzy přidali k veselému pošťuchování.
„Jen si rejpněte, dneska je mi všechno jedno, un,“ řekl Deidara, který byl napůl ohlušen, protože přes tlustý vlněný kulich nebylo moc dobře slyšet. Zabořil lžíci do svého müsli.
„Včera jsem něco říkal!“ vykřikl najednou Pein tak hlasitě, že to překonalo i šest vrstev hladce-obratce. Deidara vyděšeně vzhlédl. Leader se na něj mračil.
„Co to máš na hlavě?“ zeptal se naštvaně a založil si ruce v bok. Konan se rozesmála.
„Není to tvůj kulich po babičce?“ zeptala se zvonivým hlasem a Hidan vysprkl smíchy. Deidara se zamračil a založil ruce na prsou.
„Je moje věc, co nosím, un,“ řekl vzdorovitě. Pein zopakoval svojí včerejší repliku: „Žádný masky ani čepice u stolu!“
Deidara otevřel pusu, aby zaprotestoval, ale netušil co na tohle říct, tak jí zase zavřel. Do očí se mu nahrnuly slzy, bál se, že se mu bude Itachi smát.
„To ti na tý blbý čepici tak záleží?“ zeptala se soucitně Konan, ale Pein jí radši umlčel koláčkem. Deidara se chytil jejího nápadu.
„Víte, dnes je to přesně pět let, co moje babička umřela... Na její počet jsem se rozhodl nosit tenhle čepec. To přeci chápete, un?“ podíval se s nadějí a slzami v očích po svých kolezích.
„Mno, já to vlastně moc nechápu,“ řekl Tobi, ale Pein ho umlčel dobře mířeným párkem.
„Deidaro, jestli ti záleží na tom, vypadat jako blbec, tak prosím. Mě je to jedno, ale nebudeš s námi jíst u stolu,“ řekl rázně Pein a poslal ho i s jídlem do pokoje. Deidara se zatvářil smutně, ale v duchu si vejsknul, že se nemusí vystavovat nebezpečí odhalení. Vzal si krabici mléka a misku müsli a už se chystal k odchodu, když k němu Kisame přišel tak nešikovně, že mu sešlápnul nohavici i s chvostem. Nedovedete si představil tu bolest, když vám to žraločí hovado sešlápne konec páteře. Už chtěl začít řvát bolestí, ale jedom se kousnul do rtu a přecedil přez zuby: „Stojíš mi... na nohavici!“
„Cože?“ zeptal se blbě.
„Běž... ode mě!“ řekl úplně zpocený a roztřesený. Kisame se zatvářil nechápavě, ale poodstoupil. Deidei si oddychnul a rychle se vytratil do pokoje.
„Uff, to bylo hrozný. Un, moc to bolí,“ řekl a vytáhl si z kalhot ocásek. Byl trošku přišlápnutý, ale už tolik nebolel. Potom ho prozkoumal ale zjistil, že je to jen pokračování páteře. Ouška rostla od boltců (které neměl) nejmíň pět centimetrů nahoru. Předešlé uši zmizely nadobro. Když se dozkoumal, vzal misku a začal chroupat.
„Ahooj,“ ozvalo se za ním. Rychle se otočil a přitom rozlil mléko i s müsli. Shormita ve vteřině mávnul pařátem a mléko zastavil ve vzduchu.
„Tý brďo! Jak to děláš, un?“ zeptal se Deidei a zamrkal svýma velkýma krásnýma očima. Shormita se na něj podíval.
„Jednoduše, něco jako loutkařská technika s tím rozdílem, že používám mnohem víc chakry. Prostě místo vláken z konečků prstů posílám velké tlapy z celého mého „pařátu“, jak vy tomu říkáte,“ řekl a znovu se podíval na Deideie.
„Cos mi to udělal, un?!“ vykřikl Deidí, když se vzpamatoval a zatahal se za ouška.
„Chtěl si být roztomilej? Chtěl. Jsi roztomilej? Jsi,“ řekl a znovu se na Deidaru upřeně a vážně zadíval. Potom na něj vyfouknul růžové srdíčko a zamrkal dlouhýma řasama.
Deidara se na něj nechápavě díval. Je tohleto vážně ten obávaný „Šerý Predatak“? V tom si vzpoměl na Hidanovu knihu, vždyť jí zahodil do křoví! Musí jí najít a dozvědět se o Shormitovi víc informací! Rychle opustil Shormitu, v duchu se rozplívajícího nad roztomilostí svého díla, a šel prohledat křoví. Za chvíli za ním Shormita přišel.
„Co hledáš?“ zeptal se.
„Tu knihu, un!“ řekl Deidara, ani se na něho neotočil.
„Na tu se vykašli! Stejnak je stará, já už mám dávno úrověň 9 a ¾, ale jestli chceš dám ti novější,“ řekl a v pařátech vytvořil knihu s podobným vázáním.
„Když se o ní dobře postaráš, smíš si jí nechat,“ řekl a podal mu jí. Byla mnohem hezčí a nebylo na ní tolik prachu a plísně. Byla hodně tlustá a na hřbětě měla zlatem vykládanou podobiznu draka, asi právě Shormity. Ve předu měla Jashinův znak a v zadu nápisy Démonickým písmem. Vlastně byla celá psaná Démonicky. Démonština byl oblíbený jazyk Polobohů úrovně vyšší než pět, ale byla velmi složitá a její písmo ještě složitější, protože na každou věc, pojem či citoslovce měla nejmíň patnáct možných znaků. Shormita nad ní mávl a znaky se přeměnily do Katakany, kterou Deidara důvěrně znal. Zvedl oči a znovu se jeho pohled setkal se Shormitovým. Shormita hleděl zálibně...
„Jdi ode mě! Jdi ode mě! Ty jeden úchylnej jezevčíku s kuřecíma nohama, un!“ zaječel Deidara a odběhl do pokoje ale jakmile skočil do okna narazil do Shormitovi měkké kůže.
„Tímhle mě dokážeš pěkně naštvat! Stejně jsem pezpohlavní a vaše přirozenosti mi můžou bejt ukradený!“ řekl naštvaně. „A navíc nejsem žádnej úchyl!“ dodal a lehl si na koberec. Deidara sklopil ouška a sednul si k němu.
„Promiň, nechtěl jsem tě urazit, un,“ řekl a opřel se o něj.
„Odpušteno, koťáto. Už umíš střihat ušima?“ zeptal se mile a dal mu ocas do klína, Deidei ho chytil a trošku se na Shormitu otočil a zastřihal ouškama jak nejlíp uměl. Shormita se usmát a taky někrolikrát otočil své ovčí uši dozadu a dopředu. Byly jemňoučké, ale Deidarovu chmíří se stejnak nevyrovnaly. Měl je jako Srhödinger z Hellsinga, jestli ho znáte, ale jeho byla běloučká stejně jako jeho ocásek. Ten ani nebyl moc huňatý, byl to normální kočičí ocas. Shormita si opřel hlavu o pařát a spokojeně zamlaskal.
„Konečně se mi za dlouhou dobu povedlo něco hezkého,“ povzdych si.
„Hmm... a ten Žraločí imbecil mi mou novou chloubu málem zničil, un!“ řekl a ukázal přišlápnutý chvost. Shormita se zamračil a nechal ho uzdravit pouhým mávnutím tlapy. Deidara se na hojení překvapeně zadíval.
„Shormito, ty si hvězda! Skutečná hvězda! A žádná silikonová kráva z televize!“ zajásal. Potom se ale zamračil, „Jo, já tě vlastně chtěl poprosit, abys to odvolal, un.“
„Hee?! Nemůžu bez ohrožení smrti a i kdybych mohl, proč bys rušil něco, co sis přál?“ zeptal se rozhořčeně Shormita.
„Nemůžu přece žít s ocáskem a ušima! Chjo, promiň, moc jsem to nedomyslel, un,“ řekl a znovu sklopil uši. Shormitovi to gesto připadalo tak roztomilé a výmluvné, že se přestal zlobit.
„Víš co? Zkus to! Za zkoušku nic nedáš,“ řekl lítostivě. Skoro to vypadalo, že zapoměl na svou škodolibost a posměváčství.
„Myslíš?“ zeptal se Deidei a nadějně pozvedl ouška do vzduchu.
„Jasně! Nejdřív jim to bude připadat divný, ale pak si to zamilujou, věř mi!“ pobýdl ho.
„Ehh... počkej! Už vím! Nikam nechoď, počkej tady,“ řekl znovu a na chvíli zmizel do světa, kde ocásek (i když ne kočičí) byl na dením pořádku. Vzal z výlohy jeansy a donesl je zpět Deidarovi.
„Zkus si je!“ pobídl ho. Kalhoty vypadali jako jakékoliv jiné s tím rozdílem, že měli v zadu díru na ocásek. Vlastně jste si je nasadili jako normální jeansy a ocas dali do výstřihu v zadu. Potom stačilo zapnout zip a vše bylo hotovo. Shormita si trochu poodstoupil a na své dílo se podíval. Deidara vypadal moc hezky.
„Ehh... Deidaro? Vím že je to trapné, ale můžu tě učesat?“ zeptal se drak. Ani nepočkal na odpověď, posadil ho do křesla před zrcadlo a začal ho upravovat. Učesal ho, udělal mu culík, navlíkl na něj triko „Teachers-suks!“ a trochu mu vyhladil kůži. Deidara vypadal jako vyměněný. Pak ho nechal se pořádně prohlédnout.
„Tak, to bychom...“ ale pak se na Deidaru ještě jednou zadíval a trošku mu načechral ouška, „měli.“