Kage - historie stínů, část 1.

Je to již před dávnými časy, že to snad již ani pravdou není. Všichni tento příběh znají, ale kdo jde více do hloubky zjistí, že vše není jak se zdá. Po celém světě existuje hromada vesnicí, ale jen málo z nich má tu možnost, aby její představitel nosil hodnost stínů.
Mnoho lidí je přesvědčeno o tom, že hodnost Kage je ta nejvyšší jenž může kdokoliv za život dosáhnout, ale není to zcela pravda. Jen si musíme uvědomit jednu maličkost kage znamená stín, ale čí stín? Jak jen nazývat osobu jenž onen stín vrhá…

Bylo to ke konci listopadu, slunce svítilo jen zřídka, ale o ledové kapky deště nebylo nouze. Vyjít ven bez pláště by bylo naprosté bláznovství a přesto…
Po cestě zapadané zhnědlým listím utíkala dívka, vítr divoce foukal a splétal ji vlasy do roztodivného copu a opět rozplétal. Oblečená byla pouze v černých krátkých šatech s podivným znamením na zádech. Bílím znamením draka. I když by normální člověk v tomto oblečení zmrzal z ní vycházelo jakési podivné teplo a radost. Nebylo to jen jejím úsměvem nebo výrazem štěstí v modrých očích, ale bylo to jí samotnou. Možná se vám již někdy stalo, že potkáte člověka jenž je vám naprosto cizí a jen pár minut s ním dokáže způsobit, že na něj již nikdy nezapomenete. K takovým lidem ona patřila.
Běžela, dál a dál. Nevnímala zataženou oblohu z níž se vznášely kapičky deště, jen následovala svou cestu.

„Byla to otravná mise,“ poznamenal znaveně Shikamaru a dál se belhal ke kanceláři hokage.
„Je to divné jak mám neustále mise jen s tebou,“ neubránila se vyslovit myšlenku nahlas Ino, zpomalila a zadívala se na svého znuděného týmového partnera.
„To ani ne, spíš je divné, že se mě Naruto tímhle způsobem snaží dát dohromady zrovna s tebou,“ tak se k ní otočil s potměšilým výrazem v očích.
„Od té doby co je hokage se změnil,“ povzdychla si Ino a podobně pomalým tempem jako dřív kráčela vpřed.
Shikamaru jen zakroutil hlavou a zvedl hlavu k obloze.
„Ženské… jsou tak komplikované!“ povzdychl si šeptem a aniž by zaznamenal Naruta ostřížím zrakem je pozorujících z kanceláře pokračoval v cestě.

„Za jakým účelem jste přišla?“ měřil si Kotetsu právě příchozí návštěvníci od hlavy až k patě.
„Kdo se moc ptá, moc dozví,“ odsekla a chtěla bez dalších okolků projít, ale byla okamžitě zastavena.
„Rádi by jsme vás pustili, ale vzhledem k válce…“ nestačil dopovědět Kotetsu.
„Blázni! Copak to nechápete? Suna padla!“
„Písečná?“ zašeptala sama pro sebe dívka a přitiskla se ještě blíže ke stromu z něhož odposlouchala onu debatu. Sice tušila, že to tak musí dopadnout, ale proč teď. Copak to ten stařík s koncem světa mohl myslet vážně? Jak jen by mohl nechat zahynout tolik nevinných životů? Toto přeci nemůže dopustit!

„Zase jsi přišla Nori?“ zaslechla známý hlas od pracovního stolu.
„Ano, chci znát odpověď na tu otázku,“ oznámila pevným hlasem.
„Nejlepší odpovědi jsou ty jenž si člověk dá sám,“ pousmál se stařec a pokynul jí rukou, aby k němu přistoupila.
„Ale, já se na to ptám tebe!“ opakovala zatvrzele.
„Noriko! Ty moc dobře víš, že ti to nemůžu říct, přestaň se laskavě chovat jako malé rozmazlené děcko,“ začala se jejich debata trochu zostřovat.
„Omlouvám se,“ odvětila i přes menší sebezapření.
„To nic, nechceš se podívat co zde vyrábím?“ zeptal se jí stařec opět tím přátelským hlasem, jaký měl, když vstoupila.
„Velmi ráda,“ přikývla a natahovala svou dětskou hlavičku na pracovní stůl.
„Dědečku,“ zašeptala s náznakem děsu, když spatřila předmět, jenž se na stole nacházel.
„Co se stalo Nori?“ podíval se na ní s náznakem pobavení.
„Co je to za hůl?“ zadívala se muži zpříma do očí.
„Nenazval bych to holí Mori, ale povím ti tajemství,“ začal rozplétat svou novou hádanku.
„Tak už mluv,“ žadonilo netrpělivě děvče.
„Je ti sedm a ještě jsi se nenaučila, že některé věci potřebují čas,“ pokáral jí, ale vzápětí pokračoval svým milým hlasem, „nejdřív mi musíš slíbit, že nikdy nikomu nepovíš, co se ti chystám říct a že tu věc v životě nevyužiješ ke svým účelům.“
Toto Noriko už moc dobře znala, vždy když po ní toto dědeček chtěl jednalo se o něco vážného o něco s čím může přít do styku a velmi lehce jí to může vzít život. Nechtěla svou přísahu uspěchat, přesně tak jako jí to učili a tak pouze sklopila hlavu.
„Dej mi čas na rozmyšlenou, přesně jak říkáš, některé věci potřebují čas,“ zašeptala a pomalu odkráčela pryč.

Z myšlenek jí naráz vytrhl svěží přívan větru. Věděla, že na vzpomínání není čas a že musí pokračovat a tak využila své příležitosti. Dva muži jenž hlídali bránu měli mnoho starostí s právě příchozí a tak nebylo až tak těžké proklouznout dovnitř.

„Mise splněna?“ vřeštěl po nich Naruto jakmile vstoupili.
„Jak jinak!“ začala zuřit Ino a probodávat jej zlostným pohledem.
„Výborně, tak zde pro vás mám další úkol,“ usmál se nový hokage a začal rozbalovat svitek jenž doteď svíral v ruce.
„Zase?“ povzdychl si Shikamaru a zničeně sklopil hlavu.
„Když je vesnice ve válce musí se využít všech jejích sil!“ začal Naruto svůj naučený monolog, ale byl přerušen, klepáním na dveře.
„Vstupte!“ zavelel. Do kanceláře váhavým krokem vkročil Kotetsu a Izumo.
„Co se stalo?“ vyzval je netrpělivě a propaloval je pohledem Naruto.
„Neseme špatné zprávy, Písečná vesnice padla,“ oznámil Izumo a sklopil hlavu.
Naruto zůstal stát s otevřenou pusou, jako by obsah oné věty naprosto nepojal.
„Suna?“ vykoktal po chvíli, „přežil někdo?“
„Většina vesnice padla a ti co přežili jsou ve kritickém stavu, proto žádáme vaši pomoc!“ ozval se tentokrát dívčí hlas.
„Co Gaara?“ klad Naruto další otázky jenž se mu jako by sami kladly na jazyk a zamyšleně se vyhlížel z okna.
Temari sklopila hlavu, „je na tom hodně špatně a lékaři mu příliš šancí nedávají, je s ostatními v úkrytu.“
„Dobře, nemáme tedy tolik času,“ otočil se Naruto opět směrem k nim a začal vydávat rozkazy: „Kotetsu, Izumo okamžitě se vraťte k bráně, bylo to opravdu nezodpovědné jen tak odejít i kdyby jste si sehnaly náhradu! Temari, Ino sežeňte si po vesnici lidi, které chcete aby šli s vámi a my mezitím se Shikamarem vypracujeme obraný plán, když padla Suna… jsme na řadě.“