Horror

Ino měla podivný sen. Nepamatovala si ho, jen se kvůli němu probudila o dvě hodiny dřív, zvláštně znepokojená. Hodnou chvíli zírala do stropu, zatímco jí před očima mizely jeho rozmazané útržky. Usnout se jí už podruhé nepodařilo, tak na sebe hodila oblečení, v přízemí sebrala zástěru a rukavice a odešla dělat kravál vedle do skleníku, kde jí to nikdo z rodiny nebude vyčítat.

Provaz byl udělaný ze spletených kovových vlasců, rám železný, pódium dřevěné.
Hubený muž s předčasnými vráskami uboze pofňukával, proplétal kostnaté prsty a mnul zpocené dlaně, dokud jej dvojice strážných nevyvlekla po schodech nahoru a nasadila mu na hlavu černý pytel. Ten nebyl pro odsouzencův klid, napadlo Saie, když později sledoval, jak odnášejí tělo. Byl pro diváky, aby neviděli vězňův výraz. Vykulené oči, zsinalý obličej, hlavu na stranu.
Smyčka pevně objala hrdlo, prokurátor přečetl rozsudek, propadliště se otevřelo.

Notnou chvíli si Gaara dobíral Naruta za jeho zbroj.
„Gaaro, chceš dostat Rasenganem? Jestli ne, tak mě nech na pokoji.“
„Hned se nemusíš urážet kvůli slabému brnění,“ rýpnul si do přítele. Rasengan se již tvořil v Narutově ruce. Zamířil na Kazekageho.
„No tak, kluci, mohli byste toho nechat? Máme snad něco na práci?“ peskovala Fuu jak svého manžela tak i jeho přítele.
Oba se na ni podívali se skloněnými hlavami, věděli, že má pravdu. Přesto na sebe spiklenecky mrkli.

“Haló? Haló! Je tam niekto?” volal a päsťou búšil do starej ošarpanej brány. “Nutne potrebujem vstúpiť na váš pozemok!”
To je ako naschvál.

V to nedeľné ráno sa Shino nečakane dostal na stopu nesmierne vzácneho druhu chrobáka Kikaichuu, ktorý by klanu Aburame odomkol cestu k novým ninja technikám. Odvtedy, čo ho klan spozoroval pred siedmimi rokmi, zľahla sa po ňom zem a o chrobákovi sa začalo hovoriť ako o legende. Preto v to ráno, vracajúc sa z misie, nemohol Shino uveriť vlastným očiam, keď sa Kikaichuu zjavil na pastvine priamo pred ním. Jeho oranžovo-žltý pancier splýval s okolitými kvetmi, no chrobáka prezradili nápadne dlhé tykadlá. V momente, čo ho zazrel, Shino stuhol na mieste. Chrobák nehybne sedel na jednom z listov nechtíka.

Pomalu se probouzím. Hlava mi třeští a v puse mám jak v polepšovně, jako bych snad celou noc závodila s Raikagem v pití. S námahou otevřu oči, ale vidím jen tmu, černočernou tmu. Chci si dát hlavu do dlaní, abych utišila ten kolotoč, ale něco mě zastaví. Kovové zachrastění. Začíná mě jímat neblahé tušení, velmi neblahé tušení.
Znovu pohnu rukama. Ucítím, že je něco špatně. Ne se řetězy, ale se mnou. Pohnu jimi znovu, ale uslyším jen jedno zachřestění. Měly by být dvě a ne jedno. V nitru začínám panikařit. Ledový pot mi pomalu skrápí čelo.

Do kanceláře Kirisakiho se dostali poměrně rychle, kdo by je neznal, usoudil by, že něco chystají. Opak byl pravdou. Chtěli mít toto setkání už za sebou a mohli se věnovat svým tajným plánům.
Při vstupu do kanceláře rozsvítil světlo, klíč pověsil vedle věšáku, kde na něm posléze skončil i plášť. Kakashi si svou vestu ponechal. Čistě ze zvyku.

Ještě než dojde na rozhovor mezi Kakashim a Jakkurem, než celá Konoha zjistí, že je Sakura mrtvá. Do toho budou Miaki a Iemasu posláni do Suny a než se Kyuubi/Naruto pustí do svádění Hinaty si musíme nastínit další důležitou věc. A tou je situace v Edoki, kde není vše tak, jak vypadá a rozhodně to není nic hezkého, když se vás pokouší…

Než se pustíme do našeho příběhu onoho dne, kdy se běh dějin změnil, sice jen smrtí význačné rodiny, musíme si nastínit jak se to stalo, kdo si to pamatuje a kdo to přežil. Možná, že vás něco překvapí nebo naopak ne, to už nechám na vás. Možná se to tak stalo, možná ne, ale kdo by věřil jistému starci, netvorovi a dítěti, kteří chtěli na onu noc zapomenout…

Bylo to typické ráno. Naruto vstal, udělal ranní hygienu a dal si snídani. Po snídani šel společně se Sasukem a Sakurou trénovat s Kakashim. Po tréninku dostal hlad, taky jak jinak, že jo, a rozhodl se, že zkusí jít někam jinam než k Ichiraku. Rozhodl se, že zkusí něco jiného, a tak šel do jedné restaurace, kterou náhodně našel, když se procházel.

Slunce již započalo svou dráhu na nebeské obloze, sice zpočátku jen velmi pomalu a obezřetně jako by se bálo, co temného odhalí po dlouhé noci. Ovšem co první paprsky doputovaly ke skále Hokagů, začalo vysvítat rychleji, až svým nachovým zbarvením odhalilo totální zkázu po nočním požáru.

Toho večera, asi dvacet kilometrů od Konohy se utábořili dva mladí shinobi. Nebyli to nikdo jiní než Tokugawa Iemasu a Umikaze Miaki, kteří se vraceli z Edoki. Neji jim to poručil, jelikož se svitkem od Yamata přišel vzkaz, že se mají neprodleně vrátit. Tsunade má pro ně jiný úkol.
Proto tábořili na klasickém místě pro ninji. Byl to starý vykotlaný pařez jednoho hodně starého stromu, nikdo už neví, co to bylo za druh, ovšem musel mít nejméně sto padesát let, takový pařez se jen tak nevidí.
Jeho osud se mohl odehrát takto.

Upozornění: povídka může obsahovat scény nevhodné pro slabší povahy!!

Jakmile Jakkuro skončil s ohledáním těla Ibikiho, i když by vůbec nebyl schopen identifikovat jeho tělo (Možná by mu pomohla roztrhaná na popel sežehnutá čelenka blízko rozdrcené lebky, ze které zbyl jen ohořelý, pokroucený kus kovu se znakem Konohy, taktéž skoro nečitelný.

Čekal sykot. Zlověstný. Tichý. Vábivý. Svůdný sykot, který ho ukolébá a až zanikne... To nevěděl. Nikdo by to neměl vědět, ale zaručeně ho měl slyšel. Tak proč ne? Proč slyší jen zdlouhavou ozvěnu ohlušujícího ticha? Chtěl si prsteníčkem pročistit zvukovod, aby uvolnil cestu nezbytnému zvuku. Ironicky by se pousmál, když mu došlo, že mu nezbyl žádný prsteníček, kterým by to dokázal, ale neměl na to sílu.

Upozornění povídka může obsahovat scény nevhodné pro slabší povahy!!

Ztemnělá Konoha nabízela jen jeden pohled, možná více, pokud byste se lépe podívali. Což skoro nikdo nedělá. Koukáte jen na povrch. Do hloubky jde málokdo. Všude byla tma, klid a mír, ani vítr nešelestil s listovím. Jakoby sama příroda věděla, co se dnešní noci stane, společně s měsícem a hvězdami. Skryly své zraky za mraky, aby se nemusely dívat na tu hrůzu. Jakou ptáte se? To již brzy bude vyzvěděno.

[center][i]Najednou signál budíku,
odplavil všechnu paniku.
Krásné ráno střídá temnou noc,

[i]Měl vidinu… tedy spíše to bylo několik vidin, které se slily do jediné. O to to bylo děsivější a hrůznější. Tyto výjevy se mu před očima míhaly jedna za druhou…
Jak si brzy stačil všimnout měly výjevy jedno společné.

Když Orochimarovi zemřeli rodiče, byl ještě příliš malý na to, aby pochopil, co všechno jejich předčasný odchod přináší. Chyběli mu samozřejmě, a ještě dlouho trpěl steskem, ale to vše bylo brzy potlačeno.

Opustený a spustnutý chrám klanu Uzumaki nebol žiadnym do skál tesaným monumentom, no rozmarom prírody ešte zdatne vzdoroval. Práve to bol dôvod, prečo ho tejto noci po dlhých predlhých mesiacoch opäť niekto navštívil.
„Vyzerá to tu lepšie, ako som dúfal,“ pochvaľoval si Iruka, keď si zložil batoh.
„Ja som myslela, že bude väčší. Takto budeme musieť na doraz využiť všetok priestor,“ povzdychla si Ayame a položila svoj ruksak vedľa Irukovho. „Kde začneme?“