Kushiro Hebini

Když Orochimarovi zemřeli rodiče, byl ještě příliš malý na to, aby pochopil, co všechno jejich předčasný odchod přináší. Chyběli mu samozřejmě, a ještě dlouho trpěl steskem, ale to vše bylo brzy potlačeno.
Orochimarova prateta Chikose byla starší žena neurčitého věku, na který se Orochimaru nechtěl ze zdvořilosti ptát, přestože nebyla jeho vina, že o své příbuzné doposud ani nevěděl. Rovněž pouze odhadoval, že pochází z matčiny větve, kvůli dlouhým černým vlasům, které nosila volně spuštěné kolem ramen. Jinak byla prateta Chikose až příliš vysoká, vyzáblá a bílá od pudru, který na sebe každé ráno vrstvila. Bydlela v obrovském, osamělém domě se zarostlou zahradou, kde žila z renty po svém mrtvém manželovi, což byl podle jejího líčení minimálně generál, nebo tak něco.
Když Orochimarovi oznámili, že je prateta Chikose jeho novým opatrovníkem, přijal zprávu se stoickou rozvážností. Neznal ji a nelíbila se mu, ale jako budoucí shinobi předpokládal, že si musí zvyknout na skromnost a nepohodlí. Ihned po jeho nastěhování do nového domova však věci nabraly rapidní obrat k horšímu.
Prateta Chikose neměla očividně žádný smysl pro soukromí. První, co udělala, bylo zabavení Orochimarova malého majetku, který si přinesl v cestovním vaku. Bez jakékoliv bázně vysypala obsah na zem a zatímco byl Orochimaru příliš zaskočený tímto neetickým chováním, zabavila drobné peníze, šperky, klíče a další drahocená mementa jeho rodičů s tím, že by jej příliš rozptylovaly. Poté jej provedla domem a Orochimaru zjistil, že je obrovská stavba už napůl zhroucená, s majoritním počtem místnotí úplně vyprázdněných a zbylými jako prostor k uskladnění krámů, které byly ve skutečnosti Chikosin osobní majetek. Měla totiž zvláštní zvyk nechávat své věci jen tak ležet, kde se jí zachtělo, jako například oblečení na domovní verandě, toaletní potřeby na okraji domácího ohniště, nebo špinavé nádobí na podlaze v ložnici, kterou měl Orochimaru smůlu s ní sdílet, aby se ušetřilo za topení.
„Tvá matka mi nedala celá léta vědět. Nemohu si z ničeho nic dovolit vydržovat hosty," odpověděla na jeho námitky ublíženě, zatímco líně bafala z dlouhé dýmky, což byl další z jejích mnoha zlozvyků. Už se nezmínila o tom, že pošťák každý měsíc přináší tlustou obálku s příspěvky, které jí byly s nabytím opatrovnictví uznány.
Největší rána však přišla první pondělní ráno, kdy se Orochimaru chystal odejít trénovat do akademie. Prateta Chikose jej dohnala pár metrů od domu a s překvapivou hysterií se dožadovala vědět, kam její synovec utíká. Když jí upřímně odpověděl, obrátila z rozhořčení na rozpačitost. Prý jí o tom nikdo neřekl a ona dnes hrozně potřebovala někam zajít. Kdo jí bude hlídat dům? Její reč, která by se dala zhrnout na několik základních, vyvratitelných bodů, zabrala čtvrt hodiny. Udivený Orochimaru nakonec svolil, že zůstane, jen aby se jí nějak nedotkl. Ale plynuly dny a on stále nemohl dál, než k okraji hlavní cesty. Jednou bylo potřeba něco spravit, i když šlo jen o ztrouchnivělý gramofon, který však najednou nabyl pro tetu Chikose maximální důležitosti. Podruhé jej odmítla nechat jít do Konohy samotného, protože jsou lesy příliš nebezpečné, ačkoliv byl Orochimaru budoucí shinobi a měl nebezpečí v popisu práce. Potřetí pršelo a tehdy se na něj vztekle obořila, že nebude mít doma bláto a pokud se mu to nelíbí, ať jde navždy z domu.
V závislosti na tomto prostředí se Orochimaru naučil skrývat své emoce i v pouhém výrazu tváře. Z neustálého nic nedělání a chladu neobývané stavby snadněji onemocněl a i po uzdravení měl pocit, že chřadne, tenčí a zmenšuje se. Brzy dokázal hodiny stát u okraje domovní zahrady a fixovaně hledět do lesa za ní, kam měl zakázáno jít, protože to už nebyl jejich pozemek. A nejvíce ze všeho začal znova myslet na své rodiče, začal se cítit sám, a začal je nenávidět za jejich odchod a zároveň pociťovat urgentní touhu po jejich návratu.
V celém domě existovalo jediné místo, jenž se stalo Orochimarovým útočištěm, a které navštěvoval rád. Napůl zhroucená místnost ve východním křídle měla velkou, kulatou díru v zadní stěně, kterou kdosi zastavěl starým nábytkem. Na jedné hromadě se zde tyčila ornamentální šatní škříň, vysoký psací stůl, nějaké židle a nízké jídelní stolky pro jednoho. V zásuvkách, policích a temných koutech hromady pak nacházel zvláštní věci neznámého původu a svou děckou fantazií si domýšlel, kdo je zobrazen na vybledlých fotografiích a komu patřily rozbité brýle a vypsaná psací pera. Ale jeho nejtajnějším a největším objevem bylo malé hnízdo na samotném dně hromady, kde jednou objevil spát párek hadů. Tvarem i velikostí byli stejní, jeden se však honosil lesklými, černými šupinami, na jejichž pozadí vynikaly velké žluté oči. Druhý z páru měl naopak matnou, bílou kůži, což mu připomnělo tu, kterou nedávno našel u hrobu svých rodičů. Zaradoval se spokojeností, že nechal alespoň tento talisman štěstí a znovuzrození v bezpečí akademie, kde na něj nemohou nenechavé ruce pratety Chikose dosáhnout.
Svůj volný čas trávil povětšinou studiem teorie ninjutsu z akademických učebnic, a pokud mohl, utíkal i s nimi do východního křídla, jen aby unikl její vtíravé přítomnosti.
Ve velké ložnici, jenž by byla jindy prostorná a schopná pojmout i dvacet hostů, měl pro nepořádek jen velmi malý prostor. Mohl pouze tiše sedět na futonu v rohu místnosti, toulat se myslí po ztracených ulicích Listové a pokoušet se přitom nevnímat Chikosin nácvik tradičních tanců a hry na shamisen, kterým si přivydělávala v bůh ví jakém zapadlém podniku, kde museli být všichni hluší a slepí. Ji samotnou to však naplňovalo velkou spokojeností se sebou sama. Považovala se za umělkyni a nejspíš už ve svých představách mnohokrát obdržela ovace od širokého publika, které však v reálném světě neexistovalo a tak se ze svých večerních štací vracívala podrážděná a uražená. K vybíjení svého vzteku začala brzy využívat Orochimara, a tak byl mladý shinobi peskován za cokoliv, co v její nepřítomnosti udělal, a pokud neudělal nic, vynadala mu za lenost a povalečství. Jednou se Orochimaru osmělil podoknout, že stále může chodit do akademie, což zapříčinilo, že se prateta Chitose zhroutila na zem v slzách, protože není svému synovci dost dobrá a nestojí mu ani za poděkování.
Orochimaru zhodnotil svou domácí pozici a když mu došlo, že hádky či odpor jsou marné, začal se zkrátka držet od své opatrovatelky dál.
Prázdná místnost ve východním křídle jej vždy uvítala, a přestože se hadi vydávali na lov, vždy se nakonec vraceli odpočívat do svého hnízda z uschlé trávy a napadaného listí. Zdálo se, že si pár z chlapce nic nedělá. Občas se ve stejný okamžik vzbudili, nehybně pozorovali osmiletého shinobi žlutýma a černýma očima, aby se pak odplazili pod nohama nábytku ven dírou. Orochimaru brzy zachytil a zapsal časové intervaly, v nichž se jeho nové objekty zájmu pohybují. A od chvíle, kdy dal oběma jediné podivné jméno, Kushiro Hebini, se stali bílý a černý had jeho bohem a náboženstvím, hora starého nábytku oltářem a prázdná místnost svatyní.
Každé pondělí se Orochimaru zahalil do starého prostěradla, obtáhl oči černým uhlem a obětoval u oltáře misku mléka. Po trojitém obejití místnosti s přesně stanoveným počtem úklon se obvykle věnoval meditaci. Jestliže Kushiro Hebini opustil svou skříš a přijal obětinu v Orochimarově přítomnosti, znamenalo to předzvěst šťastného dne. Pokud se předzvěst vyplnila, například v podobě bolesti nohou pratety Chikose, konal zvláštní děkovné obřady.
S příchodem podzimu zavládlo deštivé počasí a to jej ještě více nutilo trávit svůj čas vedle pratety, protože ložnice byla jedinou vytopenou místností v domě. Asi proto se mu ještě více obtiskla v mysli a když se mu povedlo usnout ve futonu naproti jejímu, zdály se mu podivné sny, v nichž je k ní přivázán, přikován, sdílí s ní jediné kimono nebo ještě víc, je přirostlý k jejímu boku.
Když oznámila, že kvůli nedostatku peněz musí začít šetřit na jídle, nestěžoval si. Ačkoliv už předtím znatelně pohubl, nezabránilo mu to přinášet obětiny svému pánu, i kdyby to měl být kousek masa, který se v zácně objevil v jeho večeři. Sedával nehybně v meditační póze a díval se, jak hadi široce otevírají tlamičky a polykají jeho dar. Přitom tiše zpíval:

Kushiro Hebini,
Kushiro Hebini,
přiveď zpět ty,
co se mi ztratili.

Jednoho dne se stal Orochimaru svědkem přímého božího konání. Oba hadi opustili své hnízdo, bok po boku obkroužili místnost a setkali se u nohou svého samozvaného velekněze, který s úžasem sledoval jejich konání a neodvažoval se pohnout. Pak se oba hadi propletli mezi sebou a začali se svíjet v podivném, synchronizovaném tanci. Když jejich zjevení skončilo, vrátili se do svého hnízda a nechali Orochimara, aby zaznamenal datum a mohl událost prohlásit novým svátkem.
Netrvalo dlouho a pratetu Chikose začalo zajímat, kam její chráněnec tak často a na tak dlouho mizí a co tam provádí. Jednou například nalezl Orochimaru svou svatyni v chaosu, když dřevěný oltář někdo hrubě přeskládal a jednotlivé kusy nábytku přemístil jinam. Všechny fotografie a záhadné předměty zmizely, ale hnízdo pod nohama skříně zůstalo netknuté, přestože v něm nebyli hadi, kteří se však k večeru vrátili.
„Našla jsem tvoje knihy v zadní místnosti, v té se zastavěnou dírou," oznámila prateta Chikose, zatímco si ladila nenáviděný hudební nástroj. „Dole pod ní je nějaké hnízdo, můžou tam být hadi. Zničím ho, než se ti něco stane."
Orochimaru nic neřekl.
Ten večer doplnil nábožný obřad o přímou modtlibu: „Kushiro Hebini, Kushiro Hebini, žádám tě o jedinou věc..."
Tuto mantru si celý večer opakoval a věřil; usilovně se snažil veřit, protože jestli existovala na světě nějaká spravedlnost, pak jej svět a to co je za ním, zásvětí obývané jeho idolem, nenechá zemřít. Nezahyne, jako rodiče a minulí kage a další úžasní shinobi předešlé éry. On nezemře...
Následující den se prateta Chikose vrátila až k ránu. Způsobila hluk u hlavních dveří a to Orochimara probudilo. Rozespale sledoval, jak vysoká žena potácivě překračuje nepořátek v místnosti a svítí lampou jeho směrem. Zastínil si oči. Zadrmolila cosi nesmyslného a on si uvědomil, že je opilá. Nebylo by tomu poprvé, tentokrát se ale nevydala jako obvykle ke svému futonu, jen rázným krokem přešla na druhou stranu místnosti, ramenem vrazila do dřevěné stěny a vypotácela se ven. Orochimaru ji vyděšeně následoval do východního křídla.
Tvrdě rozrazila dveře jeho svatyně a bez bázně a studu začala odhazovat kusy nábytku z posvátného oltáře. Orochimaru zhrozeně zaúpěl a pokusil se svatokrádeži zabránit. Chytil se jejího rukávu, ale zcela jej ignorovala. V největší úzkosti sevřel její zápěstí, přitáhl se blíž a potmě zaťal ruby do její kostnaté dlaně. Její výkřik byl hrdelní a chrčivý. Něčím ho zasáhla z boku do hlavy, nejspíš hranou malé stoličky, kterou měla zrovna po ruce. Pustil se a dopadl na kolena vedle ní. Mumlala cosi o zatracených harantech, o dobré vůli a pálení krámů, zatímco dál zuřivě likvidovala hradbu, pod níž se skrýval jeho bůh.
Ve světle lampy omámeně sledoval, jak se prateta Chikose sklání, natahuje ruku do temnoty hnízda a poslepu šátrá. V nejzoufalejším okamžiku své porážky sepjal ruce a za prudkého kývání ze strany na stranu začal broukat posvátný hymnus:

Kushiro Hebini,
černý a bílý,
tvé tělo se obtáčí,
jsi zlovolný,
život je marnost,
vždy vadne do nicoty.

Osud je proti mě,
ve zdraví a samotě,
vždy zotročuje,
tak v této hodině,
zachraň mě,
Kushiro Hebini.

Přitom však v hloubi duše věděl, že nevěří. Že nakonec bude vždy po jejím a že nad ním bude i nadále triumfovat, dokud se sám pod silou její nenasytné osobnosti zcela nerozpadne.
Náhle se prateta Chikose zarazila, svraštila namalované obočí a vytáhla na světlo cosi kulatého a bílého, sotva do dlaně. Orochimaru ustal v modlitbě a s hrůzou seznal, že jde o malé, kožené vajíčko. Prateta Chikose přehodila věc z jedné ruky do druhé, pohlédla na ni zblízka a opilecky se uchechtla. Když pozvedla ruku a připravila se mrštit jím o zem, Orochimaru se vrhl směrem k ní a pokusil se vzácnou relikvii vyrvat z jejích studených, kostnatých prstů. Její výška a šlachovitost však zvítězila nad jeho podvyživeným tělem, a tak jej hrubě odhodila na stěnu místnosti, kde se uhodil hlavou o dřevený rám a zůstal ležet.
Asi se v ní hnulo svědomí, protože se na chvíli zarazila a zapomněla na svůj plán. Orochimaru s námahou otevřel oči, ale zbytek těla jej neposlouchal. Mohl být jen vzdáleným pozorovatelem toho velkého zločinu, kdy mu Chikose znovu názorně dokáže svou převahu, a to smrtí božího potomka.
„Zachraň mě, Kushiro Hebini..."
Ale než mohla Chikose svůj triumf dokončit, černý a bílý had opustili své hnízdo, vyplazili se do světla lampy, obrovskou rychlostí překonali podlahu a zmizeli v záhybech Orochimarových rukávů. Orochimaru cítil jejich malá, teplá tělíčka, jak se hladce obtáčí kolem jeho loktů, zatímco omámeně sledoval ženu naproti sobě. Přistoupila blíž a s napůl vzteklým, napůl zhrozeným výrazem se nad ním sklonila, zcela nechápavá k nadpřirozenému dění.
A náhle Orochimara cosi pozvedlo za ramena vpřed a výš, a ještě výš, a svým rozmazaným periférním zrakem uviděl po svém boku přízračné postavy mrtvých hokage a ninjů, které dříve tolik obdivoval a jejichž smrt považoval za nespravedlnost. Problesklovali mezi paprsky světla lampy a ve stínech podél stěn, modří a studení, vezoucí se na zbytkové energii vůle Kushira Hebini. Na delší okamžik zachytil postavu Hashiramy Senju a jeho bratra. I v neutuchajícím pohybu otáčeli hlavy jeho směrem a v jejich neživých očích byla neobjevená tajemství.
Pohlédl znova před sebe a pomalu mu došlo, že je Chikose nevidí. Hleděla na něj docela srtnule, jako by buď zamrzla v čase, nebo on naopak nabyl nadpřirozené rychlosti.
A náhle nějaký netrpělivý vnitřní hlas řekl: Máš je přímo pod rukou, tak na co čekáš?
Natáhl ruce neurčitě vpřed a náhodně se zachytil límce Chikosiny yukaty. Jeho rukávy se v jednom okamžiku nafoukly a zase rychle splaskly a v té samé chvíli sebou prateta Chikose trhla vzad, volnou ruku položenou ze strany na dlouhém krku. Několikrát rychle zamrkala, než se jí zakalily oči a začala se hroutit k zemi. Přiskočil k ní se zázračně nabytou mrštností - ne, aby ji zachytil, ale aby převzal vajíčko dřív, než je rozmáčkne ve smrtelné křeči.
Když bylo po všem, Orochimaru zůstat vyčerpaně klečet, s pohledem upřeným stranou od ztuhlého těla, prapodivně zkrouceného na podlaze u dveří. Měkké kožené vajíčko sedělo lehce v jeho dlani, dvojice hadů se pomalu proplazila k jeho zápěstí a spustila se na podlahu. Pak se dvojitý bůh postavil na špičky ocásků a Orochimaru nabyl zvláštní schopnosti rozumět jejich hypnotickému kývání a sykavé řeči rozdvojeného jazyka.

Toto je tvé dědictví,
můj synu.
Nezapomeň.

Odmrkl slzy a zvlášť přikývl k oběma hadím tvářím svých rodičů. „Nezapomenu."

O něco později se prateta Chikose objevila v Listové. Tentokrát to však bylo za světla a nebyla nalíčená. Asi proto vypadala tak zvláštně starší, vrásčitější a hubenější, jako by jí vlastní kůže prostě neseděla. Její jedinou zastávkou byl obchod s chovatelskými potřebami, kde si objednala dvacet bílých myší a nějaká morčata. Když se prakvapený majitel zeptal, k čemu jí budou, nejasně odpověděla, že její synovec chová hady. Tak to pokračovalo ještě pár měsíců, dokud po sobě nenechala krátký dopis na rozloučenou a pak beze stopy zmizela.
Vrátil se jen její synovec, aby si ze zděděné sumy peněz pořídil dům přímo ve vesnici a mohl se dál věnovat studiu na akademii. Chlapec, který miloval hady.