Ovládán Temnotou – Žádný důkaz, taky důkaz; 08

Upozornění: povídka může obsahovat scény nevhodné pro slabší povahy!!

Již po několikáté se Yamatovi nedařilo. Ne, že by měl špatné nástroje, spíše výsledky byly divné. Vzorek byl již značně znehodnocen betonem, s kterým přišla krev do styku a asi měl Jakkuro pravdu v tom, že už teď bylo pozdě. Anebo to bylo způsobeno odebráním vzorku z místa činu? Nevěděl a to ho mimoděk děsilo víc, než kdyby znal pravdu. Lidé, i shinobi, se od pradávna báli neznámého. Stejně tak jako se báli tmy. Neměl v ruce absolutně žádný důkaz jen ten, na který se zamračeně díval.
Ano, krev byla Ibikiho. Nic víc nic míň, nebylo o tom sporu. Vytáčelo ho to k nepříčetnosti. Vyšetřování chtě nechtě musel dát stranou, protože dostal urgentní obsílku od Nejiho, že v Edoki mají jakýsi problém a Tsunade ho pověřila vyřešením této záležitosti.
Nyní seděl ve svém bytě a naproti němu Jakkuro se složkou o jednom poloprázdném papíru, kde stálo pramalé nic.
„Je mi to fakt líto, ale víc ti pomoct nedokážu. Navíc musím zpátky do Edoki. Vrátím se za čtrnáct dnů. Budeš muset vyřešit případ postaru.“ Tím Yamato zdrceně vysvětloval své důvody. Už předtím se posilnil slušnou dávkou saké, teď chápal, proč se Tsunade dala na pití. Zatracené starosti a stres!
„Neomlouvej se, byla to jen zkouška a výstřel naslepo. Ani jsem nečekal zázraky, to v žádném případě. Ovšem děkuji ti za pomoc.“ Vstal ze židle, dopil saké, oblékl si svůj kabát, podali si ruce.
„Jen tak na okraj, zkus potom pátrat po Legendách minulosti…“ naznačil Yamato, nechtěl prozradit víc, než zjistí víc.
„Proč?“ Jakkuro zavětřil stopu! A ne ledajakou.
„Protože i legendy vznikly na polopravdě. Pokud mě omluvíš, musím se jít sbalit,“ pronesl unaveně jounin, už tak se podřekl více než je zdrávo.
„Jasně, už jdu. Ať se ti tam daří,“ popřál mu Jakkuro, otevřel si dveře, pokynul mu hlavou a s tichým klapnutím dveří byl pryč, i s tím papírem...
„V to doufám,“ vzdychl Yamato pro sebe. Podvědomě se uvolnil a myslel na okamžik, kdy bude mimo vesnici. Sbalil se proto bleskově a do pěti minut opouštěl byt, hlídačům pokynul a co nejrychleji se rozeběhl. Cítil se v Konoze stísněně a vůbec se mu nastalá situace nelíbila, ani co by se mu za nehet vešlo…

Od vraždy Ibikiho už uběhly skoro čtyři dny a on neměl nic v ruce, žádný důkaz. Prázdno!
Načež se znovu vydal na místo činu a ještě bedlivěji si jej prohlížel. Po kolikáté vůbec? Popáté? Podesáté? Nepočítal to. Nikdy nic nenašel. Pachatel dokonale uklidil a M1? Slepá ulička.
Každý večer seděl v kanceláři a snažil se vytvořit profil z toho, co zjistili při pitvě. Pořád a pořád mu v mysli vyvstával jeden obraz. Kyuubi, i když ho musel zavrhnout, jeho ovládal Naruto, kdyby to bylo jinak, Konoha už by nebyla taková jakou ji znal. Zkrátka byla by v troskách.
Takový začátek si tedy nepředstavoval. Nejhorší start ze všech. Ani naladit mysl pachatele mu činilo problémy. Což se mu ještě předtím nestalo. Jenže je všechno vždycky poprvé. Jen měl tu smůlu, že případ dostal. Připočteme jeho frustraci z neúspěchu M1. Byl v takové depresi, jakou zažil snad při prvním případu, kde Radní zabil svou manželku pro peníze. Také neměl v ruce nic, co by mu pomohlo, až později šťastná náhoda zasáhla v jeho prospěch. Tady mu zatím ukazovala záda, leč nepřestal doufat v opak.
Tsunade nebyla s výsledkem moc potěšená. Rada na ni tlačila, aby případ, co nejrychleji uzavřeli, i kdyby to měla být „nešťastná náhoda“! Pche! Absolutně nikdo by jim tu lež nežral, dokonce ani konožští žurnalisté podplácení těmi, kdo si najal jejich mlčení a přikrášlení holé pravdy. Takže se musel setsakra snažit.
Přece jen ho něco napadlo! Yamatovo doporučení se mu úplně vykouřilo z hlavy. Co kdyby zašel do Archívu, podívat se na složky o případech, ve kterých figuroval Ibiki? Možná tam by něco objevil, nějakou stopu, třeba mstu nebo i něco překvapivého…

Do Archívu se dostal až kolem šesté večer.
Nikomu to nesměl říct, ale ta kniha, kterou dostal od Gaary. Úplně ho pohltila. Mysl musela vědět jak to dopadne, hledala v ní nápovědu jak to vše bylo s Ibikim. Nebyly to ztracené tři hodiny. Jistota, že to byl Kyuubi narůstala každou minutou.
Při cestě do Archivu chtě nechtě srovnával svoji situaci se situací hlavního hrdiny, který uměl mluvit s mrtvými a bojoval dlouhou bitvu o poražení upírů jednou provždy. Tady také bojoval se zlem, ovšem tím lidským. Mýlil se? Jak rád by měl schopnost hlavního hrdiny…
Opustil raději toto pole a vrátil se do reality.
Při vstupu ukázal svoji kartičku, zapsal se do knihy návštěv, uvedl i čas a správce čekal, až bude moci dopsat část Archívu. Kirisaki mu to řekl. Na správci nebylo znát překvapení, tohle už měl dávno za sebou. Také již tu sloužil skoro padesát let. Nastoupil zde, když byl ještě u moci Hashirama…
„Jak dlouho zde pobydete?“ zeptal se malý mužíček. Nemohl mít ani metr a půl. Vlasy mu už skoro vypadaly, zbytek hlavy se mu mastně leskl. Vzezření skřítka pomáhal i fakt prasečích oček, malých rtů a velkého nosu. Jen ruce měl větší, neúměrné k jeho tělu. Propadlý hrudník se mu lehce zvedal, nohy svižně a rychle kmitaly, když Jakkura uváděl do Archívu a ukazoval mu, kde najde požadovanou sekci.
„Asi tak dvě tři hodinky,“ prostá odpověď.
Správce si zapsal čas pobytu. „To musíte nejdříve doprava, pak ihned doleva, jděte dlouhou chodbou, zatočte vlevo a po pravé straně máte složky Morina Ibikiho,“ sdělil správce v rychlém sledu, až Jakkuro málem nestíhal si pokyn pamatovat.
„Děkuji, Arata-san.“
Mužíček ho nechal napospas ohromnému bludišti. V podstatě to bylo takové bludiště. Kolem mohutných stěn stály více než dvoumetrové regály, beznadějně plné a vnitřní regály stály tak, jak je tam tvůrci zanechali. Jedny tvořily písmeno „L“, druhé zase „U“, jiné „N“ a tak šikovně postavené, až vznikl labyrint, kde se jen pár lidí vyznalo. Každý regál obsahoval jiné svitky, od těch nejtajnějších v zadním traktu, až po obyčejné hlášení z misí. Část, kam směřoval byla přístupna jen několika málo lidem.
Pročež kýženou „stěnu“ našel hladce a samovolně se mu otevřela ústa. „Ibikiho regál“, jak si ho pojmenoval měřil dva metry na výšku a šest metrů na délku. „No potěš koště,“ zavzdychal elitní detektiv a jal se prozkoumávat leckdy zaprášené svitky. „Tohle bude na dlouho, hódně dlouho!“

Naruto nemohl usnout, myslel na ubohého Ibikiho. Okno dokořán mu dopřál pohled na půlený měsíc. Hvězdy posely oblohu. Foukal krásný osvěžující vánek s dávkou vody. Ležel na posteli, všude byl nepořádek, kam oko pohlédlo se válely plastové kelímky od rámenu, kousky oblečení a nábytek se skvěl vrstvou prachu. Na úklid neměl náladu. Nic ho v posledních dnech nebavilo. Cítil nevysvětlitelnou úzkost, vzrušení, když si představil Hinatu ve svém náručí a chuť k jídlu se mu zase vrátila. Ruce se mu nevědomky třásly, nadměrně se potil, pokoj byl jako vězení, chtěl být volný jako pták, proto to otevřené okno. Jinak by se zadusil.
Tyto příznaky, kterých si nevšímal, znamenaly jen jedno! Kyuubi chtěl další krev a maso! A také, Kyuubi nad ním pomaličku, polehoučku získával kontrolu, šel na to lišácky. Mazaně!
Kdo mu tohle mohl provést? A proč jemu? Ptal se sám sebe, nepostřehl však menší úlek od Kyuubiho, který měl co dělat, aby se zdržel jakýchkoli komentářů, chtěl-li být nenápadný. Celý den ho trápila jedna myšlenka. Co když v Archivu někdo najde podobné případy, přestože se snažil vraždit jinak a nesystematicky? Věděl kam bude směřovat další krok.
Do Archívu.
Kyuubi se ani nemusel snažit uspat Naruta, usnul sám od sebe, jen se postaral o to, že ho nebude rušit. Nachystal si sirky a cigarety, štípnul je předešlého večera, když si promýšlel další postup. Sebral je z Ibikiho kanceláře. Ať je nějaká zábava. Běželo Kyuubimu hlavou a z Narutova hrdla se dral děsivý chrčivý smích, oči již získaly červený nádech a nehty se změnily na drápy.
Mohl vyrazit za další kořistí… už se těšil!

Kirisaki Jakkuro opouštěl Archív až po deváté hodině, kdy svou přítomnost šel ohlásit Aratovi v půl osmé.
„Není problém, tohle je můj domov a vzadu,“ ukázal za sebe na malou temnou místnost. „Mám svůj krcálek, kde spím, stačí jen zazvonit na zvonek a já přijdu, stejně v noci moc nespím, třídím seznamy svitků, prošlé časem. Divil by jste se, co se tady všechno nenajde.“
Jakkuro kdyby byl pes, zastříhal by ušima, dokonce i čumákem! Něco podobného dnes již slyšel!
„… pátrat po Legendách minulosti…“
„Hmmm, mohu mít dotaz?“ Když už se sem trmácel…
„Samozřejmě, ptejte se.“
„Stalo se někdy v minulosti něco, co nešlo vysvětlit? Tedy lépe řečeno, co se dělo, ale lidé tomu přikládali nadpřirozeno?“ opatrně volil každé slovo, nechtěl vypadat jako cvok.
„Myslíte, upíry, vlkodlaky a podobnou verbež?“ Arata přesně věděl o co jde.
„Ano, Ibiki zemřel tak, že to jde na vrub upírům, co vy na to?“ názor správce ho nesmírně zajímal. Sedl si na židli, tohle bude na dlouho.
Arata se též posadil, založil si ruce na stole a začal vyprávět…
Stalo se to takhle:
„Nebude to nic světoborného. Dříve než se svět dozvěděl o Bijuu, tradovaly se po světě různé zkazky a fámy, že upíři, vlkodlaci, zombie a jim podobní potulují světem a vraždí lidi… jenže se záhy zjistilo, kdo tyhle řeči roznášel. Šílení lidé, pomatenci, blázní, všem bez rozdílu vypověděla příčetnost a nastal u nich zmatek. Blouznili v čirém šílenství, spatřovaly zrůdy, netvory… to oni vraždili ve stylu těch stvůr! Nikdo dodnes neví, kde se ty zkazky o příšerách vůbec vzaly… a kdo je vymyslel.
Sotva se tenhle případ vyřešil, nastal jiný.
Oni zmiňovaní Bijuu.
Mladé vesnice, ve své podstatě novorozenci, si pochytaly tolik Bijuu kolik zvládli. Všechny, až na jednoho, Kyuubiho!
Trvalo dlouho než byl i on chycen, stačil napáchat neskutečná zvěrstva, jen mocný klan Uzumaki se mu postavil! A Uzumaki Mito se stala jeho prvním vězením! Jistě si dovedete představit její boj o své tělo, jak Kyuubi běsnil, silou své vůle ho každičký večer nutila k poslušnosti. Podařilo se jí to během svého prvního těhotenství, kdy mysl dítěte přispěla k jeho úplnému zapečetění! Od té doby se má za to, že mysl nošeného a nově narozeného dítěte je nejsilnější k potlačení netvora. Má to háček, pečeť je tak silná jako jeho majitel. Klan proto vynalezl ještě lepší pečetící techniky.
Víc se nedochovalo.“
Řeč skončila a Jakkuro byl na jehlách. Ano, Kyuubi by do toho krásně zapadl, kdyby nebylo toho, že ho Naruto pevně ovládá. Nebo ne? Musel ho ovládat, jinak by už Kyuubi byl volný! Myšlenky na apokalypsu mu vířily v hlavě jako tornádo, přerušené hlasem Araty.
„Ještě maličkost. Před měsícem jsem vyřadil tyhle svitky, jde o nevyřešené vraždy, ze začátků, kdy Mito ještě neměla Kyuubiho pod kontrolou. Snad tam najdete nějaký vzorec nebo jak tomu říkáte,“ usmál se a podával mu docela malou krabici s několika málo svitky.
„Mnohokráte děkuji, snad mi budou nápomocny, ale už nebudu rušit, odcházím si je přečíst, vaše vyprávění mě moc zaujalo a mohl bych přijít zítra?“ Přijal krabici s dalšími díky.
„Jistě, rád vás uvidím a odpovím vám na co budete chtít. Za starcem jako já, už moc lidí nepřijde, je mi velkým potěšením.“ Jakkuro si hodil krabici na jednu ruku, podali si ruce, zapsal se čas odchodu a Arata mohl mít volno. Detektiv odešel s více otázkami než odpověďmi, ale aspoň se malinko hnul z místa. Zvědav, co se ze svitků dozví spěchal domů, nehleděl na okolí, pouze na krabici a hluboce zamyšlen si nevšiml kolemjdoucího Naruta…
Minuli se jen dvě minutky od budovy…

Byl už skoro na místě, když zahlédl vysokého muže jak rázuje z Archívu a zahleděně kouká na zaprášenou krabici, tolik prachu nemá ani Narutův byt…
Snažil se být co možná nenápadnější, ruce v kapsách, pohled na zem, rychlá chůze. Povedlo se.
Před dveřmi sklonil zrak, odkašlal si, hlas dal do hlubší tóniny a vešel. Okamžitě zaregistroval jen jednu osobu, vetchého starce… už zase stařec? Nedá se nic dělat! Zanaříkal.
Na nic nečekal, popadl nic netušící oběť sedící k němu zády, na jeden stisk mu zlomil vaz! Zakousl se mu do krku, vyrval mu z něj kus masa, ten odhodil stranou, rozpáral mu břicho, chutné orgány jako například srdce, žaludek a játra vyjedl, zbytek starých „nestravitelných“ kusů nechal vyhřeznout na podlahu, dával pozor, aby mu ani kapka krve nepošpinila oděv. Po celou dobu hostiny držel oběť pod lebkou v pařátech, mezi prsty mu vězela páteř. Tuto krev snadno odstraní.
Mozek nechal být, nebyl by tak chutný jako Ibikiho. Holt mládí je mládí.
Co zbylo z Araty odhodil jako nechtěnou panenku, když ho přestala bavit, tělo narazilo do zdi takovou silou, až praskly žebra a lebka. Tělo nevydalo hlásku, zůstalo ležet tak jak ho Kyuubi pohodil. Krev ještě vytékala z příšerných ran a pod tělěm se tvořila veliká kaluž. Na stěně ulpěl tvar lebky a hrudníčku. Vedle stolu se nacházely kouřící vnitřnosti, obešel je. Ušklíbl se, popošel k regálům. Opřel se o rám.
Nezažíval euforii, ale jen pocit z další oběti. Zapálil si cigaretu, dvakrát z ní potáhl, a zahodil kamsi do Archívu, sirky a zbytek cigaret nechal na stole a dal se díla.
Ohnivého díla.
Vytvořil dva klony. „Podpalte to!“ Kývli na souhlas, rozeběhli se opačným směrem. Ani ne za deset minut hořelo po celém Archívu, svitky se kroutily, černaly, prskaly a vše, co na nich bylo nenávratně mizelo v zapomnění! I kniha návštěv padla za oběť, ne však celá, postaral se o to, aby zůstalo jen to, co sám chtěl.
Zbývala už jen jedna věc. Hodit tělo do plamenů. Chytil ho za lebku a lehce hodil.
Nevychutnal si tu vůni pečeného masa, klony zmizely díky ohni a měl jistotu dobře odvedené práce.
Musel zmizet, oheň brzy přiláká pozornost.
V tomhle se poměrně mýlil. Ohořelou budovu a černý dým objevilo až ráno…