Miluju tě k sežrání

Pomalu se probouzím. Hlava mi třeští a v puse mám jak v polepšovně, jako bych snad celou noc závodila s Raikagem v pití. S námahou otevřu oči, ale vidím jen tmu, černočernou tmu. Chci si dát hlavu do dlaní, abych utišila ten kolotoč, ale něco mě zastaví. Kovové zachrastění. Začíná mě jímat neblahé tušení, velmi neblahé tušení.
Znovu pohnu rukama. Ucítím, že je něco špatně. Ne se řetězy, ale se mnou. Pohnu jimi znovu, ale uslyším jen jedno zachřestění. Měly by být dvě a ne jedno. V nitru začínám panikařit. Ledový pot mi pomalu skrápí čelo.
„Klid, Tsunade, hlavně klid,“ šeptám si pro sebe. „Třeba jsi paralyzovaná na jednu stranu, to by mohlo vysvětlovat to, proč hýbeš jen jednou rukou. Teď je nejdůležitější se odtud hlavně dostat.“
Napnu všechny svaly ve své levé ruce, kterou cítím, což je v mém stavu nadlidský výkon. Nic se nestalo. Ty řetězy měly prasknout jako balónek s vodou, ale jsou odolné jako Jiraiyova blbost. Něco je špatně, hodně špatně. Jak jsem se sem sakra dostala? Má to být něčí špatný vtip a jestli ano, tak, kde je ten vtipálek, který mě tu připoutal jako nějakého trestance?
Celá se třesu, snažím se zachovat klid, ale dává mi to čím dál, tím víc práce. Ta tma mě dohání k šílenství. Představuji si všechno možné, jen mě nenapadá to, jak jsem se tady ocitla. Snažím se vzpomenout. Tak moc se snažím. Poslední, co si pamatuji je, jak odcházím večer z kanceláře domů a pak, pak, sakra co bylo pak?!
Vzteklým zoufalstvím pohnu rukou a uslyším jak řetěz do něčeho narazí. Kovový zvuk se rozvibruje všude kolem mě.
„Klec! Já jsem v kleci. Někdo mě zavřel do klece jako nějaké zvíře!“ Vykřiknu nahlas a doufám že to někdo uslyší. Zvláště pak můj věznitel.
„Nemusíš tolik křičet, má lásko, já tě slyším.“
Ztuhnu a otočím se po směru toho hlasu. Vím komu patří a nelíbí se mi to. Snažím se v té tmě najít obrysy jeho těla. Jako by věděl, co dělám, rozžhne se nade mnou oslepující světlo. Rychle zavřu oči, ale i tak se mi na víčkách promítají obrazy žárovek.
„Promiň, asi jsem tě měl upozornit dřív.“
„Svoje omluvy si strč někam, Orochimaru!“ Vykřiknu plná vzteku a propaluji ho nenávistným pohledem.
„Copak, má milovaná, nejsi spokojená se svým ubytováním?“
„Okamžitě mě koukej pustit, ty šmejde nebo uvidíš!“
„Měla by ses uklidnit. Vztek škodí tvojí kráse.“
„Uklidním se, neboj, jen co si z tebe udělám boxovací pytel.“
„Hmmm, nepotřebuješ na box dvě ruce?“
„Vždyť já mám dvě ruce!“ Vykřiknu vzteky a podívám se na svojí pravou ruku, která je paralyzovaná. Srdce se mi zastaví, když uvidím, že žádnou pravou ruku nemám. Dívám se na vzorně ošetřený pahýl, který místy ještě krvácí. Nejsem schopná slova. Jen koukám na to, co zbylo z mé pravé ruky.
„Asi mi chceš položit otázku, kdepak máš svoji ručku, když tak na tebe koukám.“
Slyším jeho hlas, ale nevnímám, co říká. Jsem v šoku. Hlubokém šoku, takový šok jsem naposledy zažila když umřel Nawaki s Danem. Snažím se probrat, má racionální část na mě křičí ať něco udělám, ale citová jen sleduje mojí ruku a přitom mám pocit, že tohle je teprve začátek mojí noční můry, která se určitě ještě zmnohonásobí.
Otočím hlavu na toho hadího ksichta. Usmívá se. Směje se jako nějakej pouťovej šašek. Určitě má ze sebe neskonalou radost. Ale to se plete, mě jen tak nezlomí. Po tom všem čím jsem si prošla mě jen tak něco nezlomí.
„Kde je moje ruka?“ zeptám se ho, ale přitom už znám odpověď, určitě ji použil na nějaké ty svoje zvrhlé experimenty.
„Chutnala výtečně.“
Užasle zamrkám očima. Srdce mi zase vynechá pár úderů. V duchu si říkám, jestli nemám srdeční arytmii. Bůh žehnej mojí racionální stránce, drží mě nad vodou.
„Cože, jsi to říkal, asi jsem tě špatně slyšela.“
„Že chutnala výtečně, udělal jsem si ji pěkně na šípkové omáčce s pajfálským knedlíkem samozřejmě vařeným v ubrousku a jako zákusek jsem si dal tvoje levé ouško se dvěmi kopečky vanilkové zmrzliny, politými horkými malinami a ozdobené šlehačkou.“
Mám co dělat, abych zakryla pocit čiročiré hrůzy, která mě v tento moment jímá. Snažím se ho zamaskovat pocitem na zvracení, ke kterému nemám opravdu daleko. Polknu ho a cítím jak se o mě pomalu ale jistě pokouší infarkt. Nehodlám mu ale dopřát to potěšení, abych se tady zhroutila. To nikdy.
„Chceš mi říct, žes mi snědl ruku a ucho?“
„Ano, má lásko a musím říct, že chutnáš opravdu skvostně. Nikdo jiný mi ještě tak nechutnal. Máš tak zvláštní exotickou příchuť, která mě přímo vzrušovala. Byl to opravdu gurmánský požitek tě jíst.“
„Drž už hubu, ty úchyle, je mi z tebe na blití a přestaň mi říkat, že jsem tvoje láska. Nikdy jsem tě nemilovala a nikdy milovat nebudu, i kdybys mě měl celou sežrat zaživa.“
„Netušil jsem, že jsi věštkyně.“
„Cože?“
„Nemusíš se zdráhat ke mně projevit své city. Vím, že teď jsi v šoku, z toho co vidíš a co jsi zjistila, ale to tě nesmí rozhodit. Vím moc dobře, jak jsi mě jako mladá pozorovala a obdivovala. Vím, trvalo mi dlouho než jsem to pochopil, ale teď už to chápu. Pochop, že tohle je způsob, jak se ti snažím dát najevo svoji lásku.“
„Tím, že mě sežereš?“
„Ano, jedině tak budeme navždy spolu.“
„To je čiročiré bláznovství, Orochimaru.“
„Není, má lásko. Tvá technika regenerace a má technika znovuzrození jsou si pro sebe jako stvořené. Když je sjednotím spolu s našimi vědomími, stane se z nás dokonalá bytost.“ „Jsi šílenec.“
„Zamilovaný šílenec, zapomněla jsi dodat a teď jestli mě na chviličku omluvíš, cítím, že se mi nahoře něco malinko připaluje.“
Dívám se za ním jak běží nahoru po dřevěných schodech. Když stoupne na poslední a zmizí z mého zorného pole, začnu škubat řetězem jako posedlá. Je to ale marné, vůbec nepovoluje, až po chvilce si všimnu miniaturních znaků, které jsou do něj vyryty. Pečeť na moji sílu. S rukou to vzdám a tak zkouším nohy, stejný případ jako s mojí rukou. Musím utéct, nesmím to vzdát. Musí být nějaká naděje.
„Žádná naděje není, můj slaďoučký králíčku. Nemysli si, že jsem se na tebe nepřipravil. Nechápu, proč se pořád tak bojíš. Asi máš strach z mé lásky, viď? Já vím je to rychlé. Pro ženu možná až moc rychlé, když se jí muž vyzná tak divoce jako já. Jediné co mě může omluvit, je snad moje nezkušenost a nehynoucí láska k tobě. To víš, moc žen jsem před tebou neměl a když ano, tak to většinou byla jen další těla, abych oddálil svoji smrt.“
Poslouchám ty jeho žvásty a dívám se jak opatrně schází ze schodů a v rukou drží velký kouřící hrnec.
„Co je to?“
„Hrnec, jako žena by jsi ho měla poznat. Ale neboj vím, že nejsi žádná hospodyňka, v tomhle případě tě může uklidnit, že se o domácnost budu starat já. Je to vlastně takový můj koníček, udržuje mě v kondici.“
„Vím, co je dop*dele hrnec! Spíš mě zajímá co je v něm?“
„Moc dobroučká omáčka. Je v ní mrkev, pórek, rajčata, květák, pažitka, celer durman, muchomůrka, špetka soli a troška pepře, aby to mělo šmak. Můj vlastní recept, mazlíku, a ano málem bych zapomněl ještě jsem do ní přidal masíčko z jemňoučkých prstíků. Prostě mňamka.“
„Co s ním chceš dělat?“
„Přeci tě polít a pak samou láskou spapinkat.“
Srdce se mi zastavilo úplně a ledový pot mi polil celé tělo. Oči mám vykulené tak, že bych mohla dělat panenku.
„Neboj, nebude tě to vůbec bolet. Rychle to na tebe vyleju a pak tě celou zhltnu na posezení. Došlo mi, že to ode mě bylo velmi ošklivé, když jsem ti uřízl ruku a ouško. Vlastně mě to hodně mrzí, že jsem tě neprobudil a nedal ti ochutnat, abys věděla jaký jsem kuchař a jak přenádherně chutnáš. Proto tě už nebudu déle trápit. Nemám to srdce.“
Pomalu si pokládá hrnec na stoličku, ruku dává do kapsy a vytahuje klíč, kterým odemyká klec. Ruce se mu třesou nedočkavostí. Škubám sebou jako divá, ale ty pouta drží. Vypadá to, že se z tohohle nedostanu. Slzy mi tečou po tváři. Vypadá to, že nakonec tomu psychopatovi přeci jen udělám radost. Uvidí mě zlomenou.
„Neplakej, můj chundelatý medvídku, jinak budeš moc slaná a já budu muset svoji omáčku přisladit.“
„Je mi jedno jaká budu, ty zrůdo! Prostě mě už sežer! Slyšíš mě! Sežer mě!“
„Jak si má princezna přeje, je přeci nezdvořilé nechat dámu čekat. Ach ano, málem bych zapomněl, má lásko, krásného Valentýna, ti z hlouby svého srdéčka přeji.“
Dívám se, jak nedočkavě bere do rukou hrnec s omáčkou a jediným ladným pohybem na mě vylije jeho vroucí obsah.
Řvu bolestí. Jinak to ani popsat nedokážu. Kůže se mi škvaří a po těle naskakují puchýře. Poslední, co vidím je jeho dlouhý hadí krk a doširoka otevřená hadí tlama.