Ovládán Temnotou – Kujme pikle…; 13

Do kanceláře Kirisakiho se dostali poměrně rychle, kdo by je neznal, usoudil by, že něco chystají. Opak byl pravdou. Chtěli mít toto setkání už za sebou a mohli se věnovat svým tajným plánům.
Při vstupu do kanceláře rozsvítil světlo, klíč pověsil vedle věšáku, kde na něm posléze skončil i plášť. Kakashi si svou vestu ponechal. Čistě ze zvyku.
„Mohu něco nabídnout? Čaj, kávu nebo saké?“ zeptal se ze slušnosti Jakkuro. Měl co dělat, aby se nedíval na Aratovu krabici, kde se ukrýval poslední svitek č.9, na který by málem zapomněl, nebýt návratu do místnosti. Už tak toho měl dost na přemýšlení a musel si ještě projít všechny záznamy, vzpomínky, aby si ucelil celý příběh a mohl konečně něco začít dělat. Jako třeba přímo konfrontovat Naruta. Jen, aby na to měl dost času. Cítil neblahou předtuchu…
Ovšem Kakashi si ji povšiml, ale nekomentoval to, jen mu to přišlo malinko podezřelé. „Ne, děkuji, dám si jen sklenici vody,“ požádal Kakashi. Tohle bylo prvýkrát, co spatřil jeho pracovnu, vždycky si ji představoval jako doupě hrůzy. A ono nic, obyčejná pracovna neobyčejného detektiva. Stejně jako u Ibikiho.
„Dobře, já si dám čaj. Tak se posaď,“ vyzval ho Jakkuro, když do sklenice naléval vodu. „Jako doma,“ broukl, jen co postavil sklenici před Kakashiho a jal se chystat vodu na čaj a dvě lžíce čaje do své oblíbené misky.
„Zprávy od Ryóa jsou na stole. Hned je poznáš.“ Uvědomil si to, až příliš pozdě! Pod těmi zprávami, si založil ten list s oním seznamem, který ho navedl na Kakashiho stopu! Už chtěl zakročit, když onen list papíru vypadl Kakashimu z ruky. Jakkuro byl jako blesk. V mžiku ten papír zvedl a dal ho spěšně do stolu. Hraně se zasmál. „Jsi přece host a nebudeš zvedat nějaký kus papíru.“ Ovšem v duchu si nadával do oslů, zdali jen na chvíli spatřil kousek jakéhokoliv textu… měl by co vysvětlovat. To nechtěl. Zabralo by to příliš mnoho času.
„V pořádku, stejně vypadal nějak popsaně,“ víc toho neřekl. Nevěnoval tomu už ani zbla myšlenky. Položil se do čtení, Jakkuro si mezitím otevřel svitek, který tady nechal Iemasu.
Vzkaz byl prostý.

Jakkuro mu v podobném duchu odepsal.

Vteřinku po zavření svitku se vypařil. „Dopisujeme si tak s Iemasem,“ zcela zbytečně dodal, Kakashim to ani nehnulo, nic na to neřekl, chystal se začít docela vážný rozhovor…
Jakkuro se mezitím začal věnovat čaji. Misku zalil horkou vodou, spolu s párou se mu do nosu dostala známá vůně oblíbeného nápoje. Trochu ho to uklidnilo. Konvici položil na místo, misku zas na stůl, na již připravený podtácek.
„Nic se nestalo,“ odbyl to Hatake. „Ovšem musím se tě zeptat na jednu nemilou otázku.“
„Směle do toho.“ Nedal se zastrašit Kirisaki, i když tušil jaká otázka to bude. Zatnul nenápadně zuby a čekal.
„Co jsi pohledával tu noc v Archívu?“ Kakashi zkoumal jeho reakci, byl docela zklamán, žádná reakce se nedostavila. Aspoň ne takovou, v kterou doufal.
„Jen jsem si chtěl projít záznamy o podobném úmrtí, zdali i v minulosti se něco podobného nestalo. Žel neměl jsem štěstí.“
„Tak, co potom dělá ta Archivní krabice u tebe v kanceláři?“ Už to nemohl vydržet, aby se nezeptal.
Jakkurem to vnitřně otřáslo. Tohle tedy nečekal. Navenek nedal nic znát. Dlouze se na něho podíval. Klidně a nenuceně si ho hodnotil. Zarazily ho dvě věci. Tedy spíše jeho přímost a drzost se ptát. Na jeho místě by však nejednal jinak. Tomu musel nechat. Choval se jako pravý detektiv, řešící zapeklitý případ. Jakkuro měl tohle v krvi, Kakashi byl spíše na boj než na tuhle práci. Už to viděl jasně. Ano, Kirisaki uměl pár jutsu, bojoval v mnoha bitvách, jenže se mu v nich nevedlo, tak jak na tomto poli…
„Proto mám jednoduché vysvětlení,“ začal Jakkuro se svým napůl vymyšleným příběhem. „Nebohý Arata, mě požádal, zdali bych mohl tyto svitky vyhodit, neměl na to srdce, navíc, když jsou tak staré, promlčené, asi obsahují nepodstatné věci. Nekoukal jsem se do nich. Nechci je zničit tím, že je budu otevírat… Do toho mi vysvětlil, že za celou dobu, co sloužil v Archívu tam nevedl ani jeden záznam nebo případ, který nyní řeším. Moc se mi omlouval.“ Dokončil poměrně věrohodnou pololež. Přidal si i tam důvod, proč má Aratovu soukromou krabici na svitky a proč rozhodně nesahat. Pak ji bude muset nenápadně někam uložit. Nestál o podobné otázky. Nezajímavých je možná prvních šest nebo sedm svitků, osmička nepřipadá do úvahy a devítka neznámá… nyní ho zarazila jedna důležitá věc, Arata mu přece tvrdil, že tato krabice obsahuje nevysvětlené vraždy! A co tam našel? Jen oznámení o běsnění Mito. Stala se někde chyba? Anebo mu Arata dal záměrně tuto krabici a tu zamýšlenou měl ukrytou někde jinde? Zbývala jediná možnost. Podívat se k němu do bytu! A co když ji měl Ibiki u sebe v kanceláři? Co by tam dělala? Tolik a jiných otázek se mu honilo v hlavě, až div nepřeslechl Kakashiho slova.
„Našlo se vůbec něco na místech činu? Všude po vesnici slýchám jen, že démon je tu. Co myslíš ty?“ Kakashi to vzal z jiného úhlu, mohl, ovšem také nemusel věřit jeho slovům. To bude muset zjistit.
„Ani kousíček DNA, oblečení nebo čehokoliv jiného, Tsunade už na mě útočí, Rada to potřebuje mít uzavřené, sice mám motiv, ale nemám vraha. Kdyby to bylo před těmi x-lety, myslel bych si, že to byl Kyuubi, ten je pevně zapečetěn a Naruto by nám jistě podal zprávu, kdyby se cokoliv podezřelého dělo. Přeci, když nás zachránil před Peinem, musí mít Kyuubiho pod zámkem. Takže lidé dělají paniku, už jen ze strachu z minulosti. Podle mého názoru.“ Nechtěl být tak detailní, alespoň tím na chvíli Kakashiho odvede tímto směrem… potřeboval prostor pro svoje manévry, Tsunade bude zuřit, pokud to nevyjde. V hlavě se mu rodil tvar plánu jak tohle jednou provždy uzavřít…
„V tom máš pravdu, kdyby byl Kyuubi pachatelem, už bychom to věděli. Kyuubi se totiž rád chlubí tím, co dělá.“ Souhlasil Hatake. V jednu chvíli si také myslel, že Kyuubi je ten pravý zloduch, ale Jakkuro podal rozumný a pádný argument, který nelze jen tak přehlížet. Pečeť rodičů. Jenže nemohl přehlížet jeden fakt, který nechtěně Jakkuro zmínil mezi řádky. On byl poslední, kdo o Kyuubim věděl hodně podstatných věcí, hlavně to, jak běsnil při narození Naruta a než ho Hokage zapečetil… A čeho všeho je schopen.
„Tak vidíš v jaké jsem slepé uličce. Tohle se mi ještě nestalo, abych měl motiv a pachatele ne. Obvykle to mám naopak,“ postěžoval si naoko Jakkuro s lehkým náznakem humoru.
„Motiv je zřejmý, nebo ne?“ touto informací se chtěl ujistit.
„Ano, je. Informace ukryté v Ibikiho mozku. A že jich měl. Polovinu z nich znám až moc dobře. Byl jsem u většiny jeho výslechů. Takže to mohl spáchat kdokoli, teď je otázka, zdali Ibiki před svou smrtí něco řekl, poté se mohl pachatel vloupat do Archívu, kde našel to, co hledal a pro zahlazení stop, vypálil budovu a chudáka Aratu zabil, kvůli svědectví. Víc mě toho nenapadá.“ Jakkuro opravdu netoužil říkat mu vše, ale malé polopravdy, lži a pravdy měly jediný úkol. Zaměstnat Kakashiho mysl. Což se podařilo.
„Ano, je to logické. A další otázka je, co udělá příště?“ Vskutku, byl tento rozhovor k něčemu. Teď mohl Hatake rozjet svoje plány.
„Na to se snažím přijít, možností je spousta a mám jen jeden pokus.“
„Nezávidím ti tuto práci, nebudu tě déle zdržovat, omluv mě, mám jisté povinnosti, nesnesou odkladu.“ Kakashi se zvedl ze židle, Jakkuro také, přátelsky si podali ruce a za chvíli byl elitní shinobi pryč. Zbyla po něm zpola nedopitá sklenice.
Teď, když měl Kirisaki prostor pro otevření posledního svitku, zarazil se na chvíli. Zaposlouchal se, z chodby se linul čilý ruch. Klepání na dveře nenechalo na sebe dlouho čekat.
„Vstupte!“
„Je tady Haruno Sakura?“ zeptal se hned Nezumi při vstupu.
„Ne, jak je vidno. Co se stalo?“ ten pocit se vrátil v plné síle.
„Před dvěmi hodinami měla nastoupit do práce a nestalo se tak. Doma není, v celé nemocnici o ní nikdo nic neví. Tak teď ji hledáme všude,“ řekl na jeden mohutný zátah Nezumi. Netajil se tím, že se mu Sakura líbila… i tak věděl svoje.
„Nemůže být u nějaké své kamarádky?“ zkusil to s nadějí. Podivně mu to připomnělo jak se našlo tělo Ibikiho… také se včas nedostavil do práce.
„Bohužel.“ Tohle pohřbilo veškeré naděje.
„Dobře, rozšiřte pátrací oblast, beru si na starost oblast, kam by se žádný slušný a rozumný člověk nikdy nevydal.“
„Rozkaz, jdu to oznámit Hokage, také si dělá starosti.“ Dodal zbytečně mladý detektiv. Byl tu teprve krátce, necelého půl roku. Bylo mu sotva dvacet, bitvy ho nelákaly, chodil pravidelně na Ibikiho hodiny školení o této práci. Vzápětí na to poznal Kirisakiho, napsal o něm i svoji závěrečnou práci, nyní visící Akademii jako příklad obdivuhodné eseje. Měl nadání klást ty správné otázky, i když se poměrně styděl je klást. Přestože jeho vzhled mu vše ulehčoval. Byl štíhlý, vyšší postavy, černé husté nepoddajné vlasy rámovaly krásnou tvář s nebesky modrýma očima, ještě modřejšíma než vlastnil Naruto. Aristokratický nos se tyčil nad smyslnými rty plného tvaru. Obočí jen podtrhlo celek. Každá na Akademii po něm vzdychala, tím si vysloužil „ten druhý Uchiha“. Nenáviděl tuto potupnou přezdívku, jejíž přičiněním se ze sebevědomého mladíka stal uzavřený a bojácný člověk. Možná mu trochu pomohlo zjištění, že Sasuke záhadně zmizel, pátrání nepřineslo žádné ovoce, ale i tak se Konoha nevzdala a usilovně vysílala týmy, aby ho našli. Aktuálně Iemasu a Miaki v Suně, nenápadně zjišťovali něco o Uchihovi. Zatím bez výsledku… neměl z toho radost, jenže v podvědomí se trochu radoval. Přezdívka zmizela a byl tu jen Nezumi, detektiv pátého stupně. Chtěl se vypracovat na první, stejnou hodnost jakou měl Jakkuro. Proto se nechával zavalit prací, myslel si, že tím někoho zaujme. Stalo se, Ibiki ho začal učit. Zdrtila ho zpráva o jeho kruté smrti. Chtěl pomoci, tak pomáhal, kde to jen šlo…
„Beru na vědomí, ať za mnou nikdo nechodí, přijdu sám,“ oznámil důrazně.
„Jistě.“

Zatímco Kyuubi spal klidným, ba až mírumilovným spánkem, Naruta trápily na první pohled ohyzdně zvrácené představy naplněné nenávistí, krví a touhou po ženách. Ne z té tělesné stránky, ale z té krmné. Ženy byly zkrátka chutnější kořistí, neměly takové svaly jako muži, lépe se i trávily. Nejlepší krmí však zůstávaly děti… pro jejich jemné masíčko! Z této myšlenky se mu udělalo nevolno, až si myslel, že se pozvrací. Na druhou stranu ho to lákalo.
Převaloval se na posteli hned z jedné, tu z druhé, nemohl najít tu správnou polohu pro spaní. K duhu Kyuubiho je nutné podotknout, nebyl to on, kdo vyvolal tyto představy. Bylo to jeho podvědomí, varovalo ho před zlem. Marně, Naruto se choval hluše a slepě k očividnému. Představy se nebraly jen tak odnikud. Vyvěraly ze skutečných vzpomínek Kyuubiho, zdálo se mu o minulosti, o těch činech, o kterých rád snil a znovu by je s velkou radostí zopakoval, čímž nechtěně povolil obojek a kdyby byl Naruto při plném vědomí, mohl znát cokoliv by chtěl. Možná by se předešlo tolika dalším věcem… ovšem teď je teď.
Z ničeho nic mu v hlavě začala rezonovat věta, nejdříve slabě, poté silněji. První varování… ochromena síla… očista… deset týdnů… druhé varování… odebrání sil… Smrt!
Vůbec jí nerozuměl. Nechápal to staré poselství klanu. Něco mu říkalo, že by tyto slova měl znát. Neznal. Přestal se tím trápit a počal myslet na něco příjemnějšího, lépe řečeno na někoho jiného.
Na Hinatu.
Již delší čas ji chtěl pozvat na ramen, jako poděkování za statečnost s jakou se postavila Peinovi. Také si s ní chtěl promluvit o těch dvou slovech. Udělá to hned zítra. Nač to odkládat?
Naruto se pro sebe usmál. Jeho nevinné pikle s randem neskutečným způsobem nahrály Kyuubimu do karet. Lepší zápletku si nemohl vymyslet. I Kyuubi se pro sebe usmál. Slyšel totiž jeho myšlenky. Ještě víc se zavrtal a spal dál. Dokonce i Naruto našel svoji polohu a usnul tvrdým spánkem, tentokráte beze snů.

A snad jako na zavolanou se naše trojice blížila ke Konoze.
Padla noc, museli se naposled utábořit, než se kolem osmé ranní dostanou do vesnice. Kdyby u sebe neměli Mika, už by byli doma, jenže brali ohled na jeden detail. Byl ještě dítě.
Paradoxně si našli stejný strom, který použili Iemasu a Miaki, několik málo dní před nimi. Uložili chlapce ke spánku, ani neprotestoval. Únava během cesty otupila jeho energií nabitým tělíčkem, schránku bezpečně uloženou v Nejiho batohu, položeném hned vedle chlapce. Miku totiž podal pádný argument, že náklad může být v batohu, ale musí ho nést sám. Neji s tím souhlasil.
„Co uděláme?“ započal poslední hovor mezi nimi.
„Myslíš s Mikem? Nebo s tím, co mám v batohu?“ Neji chtěl upřesnění.
„S obojím,“ jak se dalo čekat. „Nechci to ani vysvětlovat Tsunade! Ta pukne vzteky, když se dozví pravdu!“
„Máš pravdu, ale když ji budeme lhát bude to horší! Jsem pro pravdu, pochopí to. Věř mi,“ přesvědčoval ho velmi důrazně.
„Dobrá, ale o schránce pomlčíme, a až bude vhodný okamžik sejdeme se s Jakkurem, aby si obsah prostudoval, samozřejmě pod dohledem Mika. Bude ho to nesmírně zajímat. Možná by to mohlo vyřešit jeho případ s Ibikim.“ Nadhodil Yamato.
„To beru, zní to dobře, sice Jakkura moc neznám, slyšel jsem o něm jen samé podivné zvěsti…“
„Nejsou nic jiného než závist,“ přerušil ho nezdvořile Yamato.
„Fajn, ale chci být u toho, až se ty svitky budou číst. Také chci zjistit, kdo zabil Ibikiho.“
Tím byl hovor u konce, hlídku si vzal Neji, viděl na Yamatovi jak je unavený, opět z něho čišel ten pocit, že se něčeho strašně bojí a vůbec se mu domů nechce. Neji takový pocit neměl. Spíše se těšil na sestřenku a TenTen. Chyběly mu. Ani si to neuvědomil, ale toto byla poslední klidná noc, kterou ve svém životě zažije. Yamato to cítil dobře. Strach z neznámého. Proto se jeho sny proměnily na děsivou noční můru, kde Konoha hořela, lidé umírali těmi nejodpornějšími způsoby a nad tou zkázou čněl démon. Lačnící po krvi lidí a ovládnutí světa!
Neji ho nechal spát. Vzal si energetickou pilulku, aby hned tak neusnul. Mezitím došel pro další trochu dřeva a vody. Snědl poslední onigiri, zahleděl se do plamenů a v tu ránu usnul také. Věděl, že jim nehrozí bezprostřední nebezpečí. Navíc byli ukryti v tom „shinobi“ stromě. Skutečně se nemohlo nic stát.
Nestalo.