Ovládán Temnotou – Problémy nerostou, jen se vrší – část 2.; 05

Měl vidinu… tedy spíše to bylo několik vidin, které se slily do jediné. O to to bylo děsivější a hrůznější. Tyto výjevy se mu před očima míhaly jedna za druhou…
Jak si brzy stačil všimnout měly výjevy jedno společné.
Neukojitelnou chuť po krvi, zavětření oběti, nedočkavý běh, krátký, leč o to divočejší lov, dopadení kořisti, hrůza v jejich očí, řev zoufalství, řev vítězství, sklapnutí čelistí, všudy přítomná krev, trhání masa, lámání kostí, spokojené vrčení, mrtvá kořist visela na drápech jako hadrová panenka… jenže jeden výjev se ustálil a on mohl spatřit jak zabijí jistou rudovlasou ženu, která se mu bránila seč mohla, nestačila na to monstrum. Proto z posledním dechem vyřkla tato slova: „Budiž proklet na stotisíckrát, to ti připomíná Uzumaki Mito, dědi-!“ víc nebylo vyřčeno… Ani nemuselo.
Pak se vidiny proměnily a už nebyly z minulosti, ale z budoucnosti… nechápal, co to vidí, natož, co cítí. Chlad. Mrtvý chlad.
Tentokrát stojí v kaluži krve, vychutnává si ten opojný pocit ze smrti, vrčí blahem. Zvládl to. Přežil.
Ví, že má na rukou krev, ochutnává ji, je tak sladce opojná, když je teplá. Vychutnává si každou kapku. Cítí se tak mocně! Nepřemožitelně! Nesmrtelně! Božsky!
Nemá na sobě své oblečení, narostla mu ohnivá srst, drápy jsou ostré přesně na porcování, chytání obětí a tlama vždy připravena s tesáky ještě ostřejšími… Z hostitele již nic nezbylo, o to se důkladně postaral. Nechtěl žádná nemilá překvapení. Nestál o ně. Zbyla jen bestie, která je teď volná! Konečně!
Kolem něho leží na dvacet těl, ovšem jedno tělo stále stojí v jeho cestě a říká mu: „To nemůžeš být ty, to nejsi ty, Uzumaki Naruto, zastavím tě, i když mě to bude stát život! Zabil si mi snoubenku, sestřenici, strýce, kamarády! Nemám důvod žít!“ Najednou se na něj hrne hnědovlasý mladík s řevem a se slzami v očích. „Za TenTen a za všechny, které jsi zabil!“ Vrhne celou svou zbývající chakru do jediného útoku. Juukenu. Míří na srdce… na to prohnilé srdce bez citu!
Přestože bestie je volná, nemá ještě tělo pod kontrolou. Nastaví tak hrudník mladíkově ráně, ovšem ještě stačí svými drápy tnout do nechráněno břicha…
Jak drápy, tak Juuken si nacházejí cestu k cíli… Nezadržitelně! Osudově! Neklamně!
„ÁÁÁÁ!“

Miaki stále podřimovala, dlela u něj dobrých pět hodin, horečka sice klesla na čtyřicet pět stupňů, i tak to bylo stále moc. Studené obklady už dávno přestala používat, podle ní vůbec nepomáhaly, teď to bylo jen na jeho těle, jak se s tím vypořádá.
Za další hodinu už teplota ukazovala lepších třicet devět stupňů. To už bylo na dobré cestě. Uzdravoval se.
Zrovna, když se Miaki podařilo usnout na celých pět minut, ozval se z hrdla pacienta děsivý a velmi hlasitý výkřik, který musel být slyšet na míle daleko. Miaki sebou až škubla, vyskočila z toho nepohodlného křesla, lehce dezorientovaná po tak krátkém spánku, mnula si rychle oči, mezitím uši sloužily jako pomocná síla, kdyby hrozil útok. Stačila chvilka a už věděla, co se stalo…

Mezitím, ani jeden z týmů neměl štěstí.
Dokonce se Sakura a Iemasu od místních dozvěděli velice divnou a znepokojivou informaci. Mrazilo z ní. Neřekli by půl slova, kdyby jim to pověděl jeden, ale všichni? Slovo od slova? Stejně? Nebyli na to domluveni? Uměli to jako básničku. Jako něco, co se učili dlouho. Předlouho.
„To se musíte mýlit, Edoki už žádný archiv nemá. Od té doby, co jsme se stali neshinobi vesnicí, což je dobrých sto let. Zrušil se. Ani Genji si ho nemohl pamatovat. Nikdo z nás. Navíc před deseti lety shořela budova, ve které se uchovávaly poslední zbytky čitelných svitků s dávnými misemi. Nic nezbylo. Budova vyhořela do základů. Je mi líto, víc vám nemohu pomoci.“ Vždy poté vesničané kroutili hlavami, jako by to byla nad slunce jasná věc.
„Co teď?“ zeptal se zcela zbytečně Iemasu.
„Co by. Půjdeme do starostova domu, podívám se ještě na Naruta a pak vyčkáme příchodu, Saie, Yamata-senseie a Nejiho.“ S tímhle prohlášením se otočila směrem k domu, měla nakročeno, když uslyšela ten nejpodivnější zvuk. Trhání a skřípání kovu o kov. Trhalo to uši. Ruce automaticky vystřelily k uším, aby je chránily…

Všem třem mužům se vedlo stejně. Nikde nic, ani stopa po chakře, natož stopy člověka nebo jakékoli látky. Bylo to k uzoufání. Déšť opravdu odvedl dobrou práci, když ani Byakugan nedokázal nic nalézt, jen opravdu titěrné stopy chakry, která klidně mohla být Saiova či Yamatova. Navíc nacházely jen samé otisky bot. Svých. Chodili v kruhu.
Asi po další hodině to vzdali. Dokonce ani Kiba s Akamarem by neměli šanci. Pražádnou.
Uběhlo pár minut, setkali se na smluveném místě.
„Musím vyhlásit konec a říct to vesničanům, že jejich starosta je nezvěstný. Stopy již vychladly, s tím nikdo nic neudělá. Bohužel.“ Yamato zněl zdrceně, doufal, že Neji jim pomůže tuto záhadu rozlousknout a pořád nic.
„Souhlasím, kdyby nebylo toho deště, možná, že bych našel něco užitečného, takhle…“ I Neji byl z toho frustrovaný. V takové situaci ještě nebyl, kdy sama příroda byla proti němu.
„Vydejme se tedy do domu, třeba Sakura s Iemasem zjistili něco více, co nám pomůže.“ Sai věděl, jak jim hned zvednout náladu. Potřebovali to. Nezažili, aby okolnosti byly takto závažné. Doufali…
Chtěli se vydat na cestu, asi ve stejnou chvíli jako Sakura s Iemasem, když to také zaslechli. Nejdříve to vypadalo, že to jde z velké dálky, hroutí se snad dům? Ne. Postupně ten zvuk nabíral na síle, blížil se ukrutně rychle. Prohnal se nad nimi. Uši zaléhaly, úpěly, ani ruce moc nepomáhaly. Nutil je si kleknout, nutil je se zahrabat. Chtěli uniknout. Nemohli. Kroutili se jako žížaly, toužíc zbavit se té bolesti. Byl to ostrý, vysoký tón, ještě horší, než nehet skřípající o tabuli. Naštěstí trval jen deset sekund. Poté bylo po všem.
„Co to bylo?“ Neji musel zvýšit hlas, aby ho bylo vůbec slyšet. Stále jim bolestně zvonilo v uších a zvuk rezonoval ostře v lebce. Bodal. Píchal. Vpíjel se. Tepal.
„To nemám tušení, byl to ten nejdivnější zvuk, co jsem slyšel.“ Ani Kitsune tak neřve, dodal si pro sebe Yamato. Nevědíc, že trefil hřebík na hlavičku, přesně doprostřed.

Sakura na tom byla podobně. Jako lékař mohla hned pomoci Iemasovi, zkontrolovala, zda není poškozený sluchovod. Nebyl. To byla úleva. Ani další zranění nebyla nalezena. Jen ten zvuk, nikdy nedostane z hlavy.
„Co to, proboha, bylo?“ Iemasu nemohl přijít na to, čemu se ten zvuk podobal. Ničemu co znal.
„Kéž bych to věděla. Budeme doufat, že se klukům vedlo lépe, teď pojďme, chci se podívat na Naruta.“ Od úmyslu jít za Narutem ji už nic nebránilo.
Do domu přišli skoro ve stejnou chvíli jako Sai, Yamato a Neji. Jediné pohledy stačily, aby pochopili. Nic. Neměli v ruce nic. Absolutně nic.
Krátkými větami si sdělili, co zjistili. Nebylo toho mnoho. Ani jeden netušil co za zvuk to mohlo být.
„Naruto-san se probudil,“ ohlásila Yami příchozím, nesla mu právě vývar, měl prý velký hlad. Nezmínila se však o tom zvuku. Neslyšela ho? Ninjové se na sebe podívali s touto otázkou.
„Sláva, aspoň jedna dobrá zpráva.“ Oddychl si Neji.
Lépe naladěni se dostali do Narutova pokoje, kde Miaki právě dokončovala prohlídku, zdali je Naruto opravdu zdráv.
„Hoj,“ pozdravil Naruto a dál se ládoval vývarem.
„Je zcela zdráv, po horečce ani stopa, teplota normální a jeho tělo nejeví známky nemoci,“ oznámila vesele Miaki. Přes její radost se mohli jen lehce usmát.
Naruto kupodivu přestal hltat, chtěl vědět, co se děje. Takové pohřební výrazy dlouho neviděl. Copak se neradovali? Slova se ujal Sai. Vylíčil jim, čeho byli svědky.
„Chápeš to?“ otočil se Naruto na Miaki, zakroutila hlavou. Nedošlo mu, že zde není od začátku jako on. Asi po té horečce přišel i o paměť. „Já ne, a to jsem je nechal vyprávět.“
„Zdá se, že Mitsuru a Genji zmizeli, nikde není po nich ani stopa. Vypadá to, že se vypařili na místě, kde stáli naposled.“ Dokončil Neji.
„Ale to je hrozné, co se jim mohlo stát? Kdo jim mohl ublížit?“ Yami byla z toho úplně konsternována. O Genjim nevěděla. Musela se smířit s tím, že Mitsuru už není. A nebude. Zemřel. Rozplakala se nanovo. Trpce.
Shinobi na to neznali a neměli odpověď. Tak tam jen stáli a mohli ji nechat se vyplakat. Vyzkoušeli všechno, co se dá, aby situaci vyřešili. Zbývalo jediné. Oznámit to. Celé vesnici. Nejlépe hned.