První krůčky

Čekal sykot. Zlověstný. Tichý. Vábivý. Svůdný sykot, který ho ukolébá a až zanikne... To nevěděl. Nikdo by to neměl vědět, ale zaručeně ho měl slyšel. Tak proč ne? Proč slyší jen zdlouhavou ozvěnu ohlušujícího ticha? Chtěl si prsteníčkem pročistit zvukovod, aby uvolnil cestu nezbytnému zvuku. Ironicky by se pousmál, když mu došlo, že mu nezbyl žádný prsteníček, kterým by to dokázal, ale neměl na to sílu.

Jen ležel. Možná. Ne, určitě ležel, jak jinak by mohl existovat, když ho pomalu přestává poslouchat i ten poslední sval v těle? Hadrová panenka pohozená v koutě. Ležela by? Představil si zhroucenou vycpanou karikaturu lidského děvčátka s končetinami nepohodlně snad až komicky rozhozenými a tentokrát mu koutek úst málem zacukal doopravdy.

Pootevřel nateklé oko. Jen na štěrbinku, dost velkou, aby odtrhl zasychající krev a poodhalil mléčnou mlhu. Netroufal si mrknout, aby opar zahnal, či se snad pokusil zaostřit. Principem mrknutí je přeci jen vrátit víčko do opětovně otevřeného stavu a dost pochyboval o tom, že to jeho víčko momentálně ví. Už jen nadzdvihnout ho, ho stálo jistě pár definitivních úderů posledního vzdorně se bránivšího svalu.

Tiše pozoroval mlhu. Vpíjel se pohledem do bledé tmy a hledal světlo. Jasné. Jiskřivé. Oslepující. Konejšivé světlo, které ho obejme, obklopí, splyne s ním a pak... To nevěděl. Nikdo by to neměl vědět, ale zaručeně ho měl spatřit. Napadlo ho, že možná žhne více vpravo, tam kde ani periferně levým okem nedohlédne. Nedostupné tiché světlo, které ho mohlo nutit k dalšímu ironickému úsměvu, ale nejspíš už přišel o smysl pro humor.

Nepropustný jednolitý hustý dým ho přivedl k názoru, že leží na zádech. Zkrvavený pohled tak jistě upíná k nebi a vata, co vidí, je nejspíš jen hustá oblačnost. Co na tom, že byla zaručeně noc. Co na tom, že zářily hvězdy, pokud se na ně kdy dokáže rozvzpomenout. Co na tom? Není hadrovou panenkou v koutě nedůstojně zhroucenou! Byť nemá, co by komicky rozhazoval.

Temná noc s nádechem tušené modři přeci jen nakonec přebrala vládu nad jeho vědomím. To když víčko nekontrolovatelně kleslo a řasy se opět slepily se zkrvaveným obličejem. Ale kde jsou ty hvězdy? Pohasly? Všechny najednou...? Jeho úvahy přerušil sykot. Zlověstný. Tichý. Vábivý. Svůdný sykot, který ho něžně ukolébá. Věděl to! Věděl, že přijde. Syčivý aplaus na znamení, že se duše monumentálního válečníka jednoduše vytrácí. Jak prosté. Čisté. Uklidňující. Jen ten pleskavý zvuk rušil klidnou chvíli. Kap. Teď zase! Mokrý, čvachtavý odpočet dopadajících slin a naprosto nemístné zavrčení.

Už si nevzpomínal. Zapomněl na hvězdy, na mlhu i na hadrovou panenku. Zapomněl na první krůčky svého synka doprovázené zvonivým skřípajícím smíchem nahánějícím husí kůži. Zapomněl na drobné nožky cupitající jedna za druhou a za třetí a za čtvrtou...