Dnes můžeš spát se mnou

Po dlouhé době nastalo v Listové vesnici jaro. Bylo to první klidné jaro po letech války a napětí. Zahrady a aleje se pomalu uzdravily a začaly opět přinášet příjemnou svěžest. Listová vesnice opět ožila, jako kdyby nikdy nepadla. Lidé radostně procházeli ulicemi, kupovali si sladkosti a chystali se na následující festival oslavy jara.
Bohužel, některé věci jsou až moc krásné, aby to byla pravda. Stále bylo po válce, a to znamenalo nejen dávání ovací místním hrdinům, ale i udělování milostí zločincům, kteří zásadně pomohli. I když to nebylo bez pravidel.
Hinata seděla za oknem a setřela ranní kapičky rosy z vlhkého okna. Už to byly dva měsíce, co se vzali. Zničená klanová rezidence nabyla své původní krásy a majestátnosti, stejně tak zahrady kvetly a uklidňovaly své obyvatele jemným šuměním jezírek.
Odsunuly se dveře od chodby a ON vstoupil do místnosti.
„Dobré ráno.“
„Dobré ráno,“ pozdravila ho slabým hlasem a upřeně se zadívala do svého keramického šálku. Nevídala ho často, většinou byl někde na záchranných misích, případně vypomáhal s pracemi ve vesnici. Rada se rozhodla, že z něj nespustí oči, proto si pokaždé na sebe navlékal šedou uniformu ANBU. Ale i přesto nikdy neporušil slib, který jí dal – pokud to bylo možné, vždy společně seděli u jídla.
Uchiha usedl ke stolu, sundávajíc si masku, kterou odložil na kraj stolu. Rozpustil si dlouhé vlasy a rozepnul vestu, která ho svírala. Zachvěla se.
„Omlouvám se, zapomněl jsem…“ pronesl a oddělal masku ze stolu pryč, aby ji odložil na poličku vedle vstupních dveří. Znovu usedl ke stolu a natáhl se pro misku rýže s vajíčkem. Černovlasá dívka mu mezitím nalila zelený čaj do jeho šálku.
„Dnes jdu na rehabilitaci,“ řekl klidně, mezitím co jedl párky, střižené do chobotniček. „Můj zrak se mi snad brzo vrátí naplno.“
Znovu se zadívala na misku s jídlem, neměla tolik hlad. Vlastně poslední dobou skoro nejedla.
Po válce se hodně nukeninů pozitivně osvědčilo a dostalo druhou šanci do života, i když s nějakými omezeními. Například gumové kroužky kolem kotníku, které naznačovaly jakoukoliv nebezpečnou aktivitu chakry, osobní strážce a mnoho dalších.
Její manžel se ale, s přispěním mnoha svědků, stal miláčkem Listové. Jeho činy, podložené radou a rozhodnutím vyšší moci, byly zapomenuty. Stal se z něj milovaný bratr, učitel i pacient. A hlavně manžel.
„Jídla jsi se ani nedotkla, měla bys více jíst, nebudeš mít sílu.“
Setřela další kapky rosy z okna. Aby se mohl stát členem Listové, musel mít trvalý závazek a musel prokázat svou věrnost. Rada se rozhodla, že bude nejlepší, aby se co nejrychleji usadil. Jednoho rána za ní přišel její otec se zprávou. Hinata, zničená, na dně a odmítnutá, se rozhodla přijmout a prospět svými zásluhami svojí vesnici.
„Večer se půjdeme podívat na malou Saradu, měli bychom jí darovat něco do kolébky, pokud nemáš nic proti tomu, Hinato-chan.“
„Samozřejmě že ne, Itachi-san.“
Usmál se. „Jsem tvůj manžel. Neměla bys mi stále takto vykat.“
Vždy byl na ni laskavý. Nikdy jí neublížil, staral se, aby měla vše potřebné. Už od dětství si pamatovala, že byl laskavé dítě. Její otec říkával, že byl naivní. Jak hluboce se mýlil. Přesto svazku požehnal a byl rád, že bude o jeho dceru postaráno.
Hinata se zvedla od stolu a posbírala prázdné talíře, které ve dřezu začala umývat horkou vodou. Itachi do dřezu odložil poslední misku. I když jí nikdy v životě neublížil, Hinata nebyla šťastná. Nemohla se stále přenést přes to odmítnutí. Upletená šála skončila v popelnici.
Mladý Uchiha si všiml nepřítomnosti své ženy a opatrně ji objal. Věděl, co jeho ženu trápí a sám si mnohdy říkal, že by se možná měl na čas odstěhovat k bratrovi do vedlejšího domu. Pohladil ji po vlasech, ne erotickým způsobem, ne chtivým, ale vřelým, přátelským až skoro bratrským dotekem.
„Půjdu do města pro nějaké to chrastítko,“ pronesla skoro plačtivě. Itachi ji objal ještě pevněji. Po čase mu došlo, že v tomto stavu ji opustit nemůže. Je křehká a zranitelná, zvlášť po válce, ve které utrpěla velké ztráty. V rohu pokoje stále visela fotografie jejího bratrance. Nemohl jí říct: bude to dobré. Jak rád by jí to řekl. Ale věděl, že bude potřebovat čas. S ničím nespěchal. Nechal jí ložnici a on sám spával v jiném pokoji.
„Buď venku opatrná,“ šeptl jí do ucha a s polibkem na čelo odešel do práce.

Oba dva stáli u kuchyňské linky a krájeli zeleninu. Hinata rozehřála pánev, do které rozklepla pár vajec, mezitím co Itachi vykostil rybu, kterou mu strčila nějaká paní na tržnici. Dnes byla obzvlášť smutná.
„Zvládnu to sama, můžeš jít,“ snažila se ho odehnat od sebe, aby se mohla alespoň chvilku utápět v emocích. Itachi jí vzal pánev z ruky a jemně ji odstrčil od sporáku.
„Ublížil jsem ti někdy?“ optal se klidně, když odkládal pánev na stůl. Hinata poodstoupila o krok od něj a zakroutila hlavou.
„Podívej se mi do očí, Hinato a řekni mi to.“
Poprvé po těch týdnech se mu odvážila podívat do tváře. „Jsi ke mně laskavý, Itachi-san-“
Itachi ji rychle přerušil. „Neutápěj se v něčem, co už je pryč. Dívej se na to, co můžeš mít teď. Nech mě, abych ti pomohl.“
Přišel si, jako kdyby ji probouzel z hlubokého transu. „Neublížím ti. Nikdy. Dovol mi se přiblížit.“
Miloval ji. A je bolestivé milovat někoho, kdo miluje jiného. Je to začarovaný kruh. Objal ji a hladil po vlasech. Nikdy ji nikomu už nedá.
„Měla by ses více oblékat, nachladneš mi,“ pronesl s pohledem na její uvolněnou yukatu. Sundal si svůj přehoz a přehodil jí ho přes ramena. Otočil se ke sporáku a pokračoval ve vaření.
Hinata se usadila na sedačku a dívala se na Itachiho v modré zástěře, jak běhá po kuchyni. Pravda, Itachi k ní byl vždy hodný a laskavý, i k jako malé, i během války a i teď.
Večeře proběhla klidně, pojedli a napili se trocha vína. Povídali si.
„Měla bys jít spát, zítra jdeš do školy…“
„Zítra mám volno,“ šeptla Hinata slabě a trochu se posunula blíž k Itachimu, což ho překvapilo. Natáhl se k ní a chytil ji za ruku. Zvedl se a začal se chystat ke spánku. Hinata vešla do ložnice a zhasla v kuchyni lampu. V ložnici hořela svíčka. Itachi se položil na pohovku.
„Itachi-san?“
„Hinato-chan?“
„Dnes.. bys mohl jít spát.. se mnou.“