Typ

Konožské vězení byla malá betonová krabice, studená a šedivá jak zvenčí, tak i zevnitř. Stísněný dojem dlouhé chodby tu podporovaly staré zavěšené lampy a černě natřené mříže, působící jako pozůstatek středověké šatlavy.
Itachi zůstal stát v chodbě před celami a čekal, až dozorce odemkne správné dveře. Vzpomínal přitom na poslední schůzi vesnické rady, jenž se odehrála minulý čtvrtek. I když to spíš vypadalo jako veřejný soud...

Moje ochranka mě přišla zkontrolovat ne se zrovna milým výrazem a tak jsem raději zůstal v posteli, požádal jej, aby zhasnul a rozsvítil jsem si lampičku u postele. Nejspíš to nebyl zrovna nejlepší nápad číst si historii Konohy ve chvíli, kdybych na sebe neměl tlačit, ale po tom prapodivném záchvatu bych jen těžko usnul.

V jeden obzvlášť rozpálený letní den běžela po lesní cestě dívka. Už od pohledu na ní bylo něco v nepořádku. Možná to, že měla rozcuchané mastné vlasy, potrhané oblečení a špinavou tvář, jakoby právě utekla z vězení. Popravdě, ona skutečně utekla z něčeho jako vězení. To se stalo den předtím večer, od té doby po celou dobu jen a jen běžela. Takže strávila na nohou celou noc a dopoledne. Také podle toho vypadala. Klížily se jí oči a potácela se, jako by měla každou chvíli spadnout.

Ťažký beh sa ozýval nočnou tmou, prach z cesty dvíhal až kamsi na úroveň očí a svietil v žiare okrúhleho mesiaca. Lampy v Konohe v túto nočnú, či už skôr rannú hodinu nesvietili a ľudia už dávno spali. Nebolo tam nikoho, koho by táto naháňačka udivila, nikoho, kto by im pomohol zastaviť ho.

Celé telo som mal napäté od vzrušenia, keď som videl ako sa chveje, ako očakáva koniec. Prsty som ovinul okolo jej útleho krku a cítil, ako jej tep bije, až mi narážal do dlaní a rozvibroval mi každý nerv. Sťažka som prehltol v úplnom očakávaní.

Já a Naruto jsme se krčili na hlavách Hokagů, a vyčkávali, až se všichni shromáždí. Ninjové postupně přicházeli a rovnali se do řad. Tsunade vypadala že se o mě bojí. Rozhlížela se kolem jestli mě neuvidí. Zazněl zvon a pohřeb začal. To bylo pro nás znamení, že začínáme s útokem.
Vyskočila jsem a hodila kunaje na balónky.
„Naruto! Teď!“ zakřičela jsem na Naruta.

Sayuri popošla ku stolíku, kde boli položené kľúče a strčila si ich do vrecka. Vyšla z izby a zatvorila za sebou dvere, nedbajúc, že oblečenie na sebe mala zo včerajška ešte pokrčené. Zišla dolu zo schodov a zamierila do kuchyne. Schmatla tam jedno jablko, rýchlo ho zjedla a ponáhľala sa von z domu. Zavrela za sebou dvere a vyšla do ulíc Suny. Bolo ešte skoro ráno, slnko vychádzalo. Jej sesternica bola ešte v dome, na čo si povzdychla. Neskôr pravdepodobne bude cítiť vinu, že jej to neoznámila. Nevadí. Obzrela sa okolo seba.

„Hina... Sayuri?'' Optal se Loki u snídaně.
„Ano?''
„Chtěl jsem se zeptat, jestli bych dneska mohl jít s Kazuem ven. Chtěl bych poznat Konohu a myslel jsem, že by mi ji mohl ukázat.''
„Klidně, stejně jsem tě chtěla požádat o to, zda by si ho pohlídal, musím za Hokagem,'' řekla Sayuri s obavami. Loki pouze kývl a dál pokračovat ve snídání.
„Mami kde je táta?'' Optal se Kazuo.
„Ještě spí,'' usmála se.
„Včera jste měli divokou noc, já vše slyšel,'' zašpásoval Loki, Sayuri lekce zrudla. Kazuo nasadil nechápaví a zároveň tázaví výraz.

Kým začnete čítať, rada by som Vás upozornila, že : Sasuke nikdy neopustil Konohu a celý Uchiha klan je nažive.

Zobudili ma ostré slnečné lúče, ktoré mi svietili priamo do tváre. Ubolene som vstal a dovliekol som sa do kúpeľne. Osprchoval som sa a keď som vyliezol zo sprchy a pozrel do zrkadla, neveril som vlastným očiam.
„Do r*ti!“ Kde sú moje krásne čierne vlasy? Namiesto nich mi teraz z hlavy trčalo blonďavé hniezdo. Toto je zlý sen! Modré oči, čiarky na lícach... Dokonca aj hlas mám ako on! Nie, nie, nie! Za noc som sa zmenil na Naruta!

Prudce jsem se otočila. Uviděla jsem čtyři ninji s čelenkami Skryté Zvučné, mohlo jim být tak šestnáct, nejpíš Chuuninové.
„Co chcete?!“ křikla jsem na ně.
„Tebe,“ odpověděla mi v klidu jediná dívka mezi nimi. Měla dlouhé černé vlasy stažené do drdolu a oči stejné barvy. Oblečená byla do modrého tílka a sportovní sukně po kolena, která měla také modrou barvu. Okolo pasu měla uvázané pouzdro s katanou.
„Mě?! Vy jste poskoci Orochimara, co?“ otřásla jsem se. Proč se mě Orochimaru pořád snaží dostat?

Pokračovanie pozastavené

Naruto sa ešte teraz celý triasol. Zovrel v ruky v päsť, zatvoril oči a snažil sa nadýchnuť.
*Upokoj sa.* prehovoril naň Kurama snažiac sa utíšiť tú bolesť, ktorú prežíval. Uloviť Narutovi od bolesti.
*Nevyčítaj si to, Naruto. Ty za to nemôžeš.*
*Nie?!* kontroval mu s trpkou výčitkou. *Takmer som prizabil Gaaru! Ako som mohol nad tebou stratiť kontrolu? Čo sa to stalo?*

„Brácho, prosím!“ zakřičela jsem smlouvavě v sídle klanu Namikaze.
„No dobrá. Tak mě to nech dojíst Tori.“ řekl Minato.
„Johou!“ zaječela jsem vítězoslavně. Konečně jsem ho po třech dnech přemluvila.
„Budu na tebe čekat před domem v zahradě.“ Minato jen zabručel na odpověď a tak jsem to brala jako souhlas. Běžela jsem do zadní části zahrady a posadila se pod strom, který stál na kraji cesty. Tohle místo bylo jediné, kde se dalo cvičit, protože to bylo travnaté místo s několika stromy.

„Takže si to ty!“ Sivovláska sa zarazila. Ten hlas. Ten hlas, pri ktorom ju vždy pochytili zimomriavky a husia koža. Ten drzý tón, z ktorého priam vyžaroval škodoradostný úškrn. Ten hlas, pri ktorom mala pocit, že sa jej okolo krku zvíja jedovatý had. Taký pocit mala len zo svojho pána, zopár jeho blízkych posluhovačov a... z neho. To snáď nie...

Přebíral si v myšlenkách události minulých hodin, nedokázal tomu uvěřit, ona mu pomohla. Proč, tahle otázka ho trápila. Neměl rád neznámo a nehodlal to jen tak vytrhnout z hlavy. [i]Že by změnila názor?

ČÁST MODRÁ

Slunečné ráno s vůní smůly a bodláčí smrků procházeli hustou mlhou na skrytou vesnici. Ta skrytá vesnice nosila jméno krve a její vůdce byl krutý. Vůdce prosákly mocí a strachem, který vyvolával.

Takhle to bylo asi další dva měsíce. Ráno začínali tréninkem, potom šli spolu na oběd a později buď chodili ven na procházky, nebo jí pomáhal s tréninkem.
Jednou ráno, když se zrovna sprchoval, někdo zaklepal na dveře. Rychle si kolem sebe omotal ručník, schválně trochu rozcuchal mokré vlasy, aby měly požadovaný tvar jako každý den a šel otevřít dveře. Když je ale otevřel, čekalo na něj nemalé překvapení - za dveřmi stála Kushina.

„Čo budeme robiť s Temnotou?“ spýtala sa unavene Riko, pretože vyťahovanie Temnoty ju vyčerpalo, a sedela s Naokim na zemi a navzájom sa objímali. Aj Naoki bol viac slabý ako predtým, chakra mu ubúdala rýchlejšie ako si myslel.
„Musíme sa jej zbaviť,“ vyhlásil rozhodne Daisuke.
„Vieme, že si chytrý, ale zatiaľ si nám nepovedal nijaký konkrétny nápad,“ poznamenal Seiichi, ktorý opäť stál pri Shinichim a udržiaval bariéru.

[b]Zdravým všetkých čitateľov, ktorý sa rozhodli čítať pilotný diel mojej novej série „Hokage no Uchiha“. Som nesmierne rád, že ste otvorili práve túto poviedku a budem sa snažiť zo všetkých síl, aby sa vám táto séria páčila. Verím, že na svoje si prídu fanúšikovia humoru, fantasy, tragédie, romantiky a aj tajomna.
Dúfam, že sa vám poviedka i séria zapáčia a za všetky komentáre, kritiku, postrehy i hodnotenia vám budem veľmi vďačný, pretože nič nepoteší autora viac, ako hodnotenie a vyjadrenie čitateľov.