Typ

Zpátky

Mladík na stráži, jež byl vyrušen neposedným větrem, který si pohrával s jeho dlouhými vlasy, zpozoroval cizincovu přítomnost. Ten neznámý stál přímo u osoby, kterou měl chránit, jak mohl takhle selhat?!

Je to pravda? Opravdu tam stálo tolik lidí? Možná jsem udělal chybu, že jsem ji nevěřil a šel jsem tam, i když jsem věděl, že zemřu. Já jsem jen chtěl dokázat, že jsem aspoň trošku potřebný. Ale stejně mě nejvíc mrzí, že jsem neviděl Naruta, jak spasí svět. Byl bych vůbec teď užitečný? Asi ne...

Samo, samučičké sedí dieťa na zemi,
a pozerá sa do nej tými svojimi,
smutnými no zároveň chladnými očami
ktoré ronia čierne slzy ničoty.

Prečo ma nikto nemá rád?
pýta sa samo seba a aj samo si odpovedá.
Si len monštrum, zbraň, ničota.
Odpovie mu v hlave hlas, ktorý ho zatiaľ ako jediný neopustil.

Prečo a prečo? Pýta sa stále dokola.
Odpovedá mu iba hlas zdola,
hlas toho monštra v ňom skrytom.

Až sa pod jeho nohami vytvorí more sĺz,
Až ukončí ten nekonečný boj v sebe,

Po necelých šesti měsících (zhruba) mě napadlo v této sérii pokračovat, ani nevím proč, ale mám pocit, že by to mělo být dopsáno.

[b]„No tak, Obito! Pojď! Nebo chceš, aby tě Kakashi zase předběhl?" křikla jsem. Otočila jsem se, abych pohlédla na toho, komu to bylo oznamováno. Zastavila jsem a hleděla na svého zadýchaného parťáka opírajícího se o strom. Když mě spatřil, strnul.
„Děje se něco?" pokynula jsem jeho směrem.

Do dverí vošla Karin s bruchom ako balón a v tehotenských šatách. Pri pohľade na ňu sa mi zahmlilo pred očami a určite som zbledol. Cítil som, ako mi z tváre mizne všetka krv. Orochimaru... ďalšie zo želaní v r*ti! Už mám len jedno a potom mu budem musieť dať svoje telo?! Nie.. v žiadnom prípade! Počkať... obnovil som klan s červenovlasou Karin!? Tehotnou Karin!? Pane Bože!
Prešla ku mne a so sladkým úsmevom ma objala.

Celou tu dobu nikdo nepromluvil. Buď se urazili, nebo nevim.
„Konoha...Babča nikdy nevyužívala své ninji.“ Řekl Naruto a vypadal zamyšleně.
„No, nejsem shinoby Konohy. Podle jejího chování jsem usoudila, že buď tu tekutou pryskyřici zneškodním, nebo se s váma rozloučím bez náhrdelníku.“ Nechtěla jsem, aby na mě byli rozlobení. Konohu neznám tak jako svoji vesnici.
„Tsunade-sama ví jak je pro tebe a tvoji vesnici náhrdelník důležitý a ví, že jsi náš spojenec, ne nepřítel.“ Řekla Sakura. Jak já se chci této nepříjemné situaci vyhnout!

Ulice už boli zaľudnené a všetci čakali kedy na balkón budovy vyjde Kazekage a vodkyňa dediny. Naruto oduto stál aj s jeho vrstovníkmi – animátormi. Vedľa nich Sai sa ledva držal na nohách od únavy.

Poďakovanie

Chcela by som poďakovať všetkým, ktorý si prečítali spoluautorskú FF s Mestekovou Arigato! Som veľmi rada, že čítate ako aj túto tak aj našu s Mestekovou spoločnú a aj pre niektorých, ktorý čítate predvianočnú slávnosť v Konohe. (Áno, je to mega odveci.. že už je po vianociach ale apsoň je zimné obdobie nie?

Assassinace

Uběhlo jedenáct dní a zatím bylo všechno klidné. Možná až moc. Jediná další práce se měla uskutečnit až za tři dny a během té doby bude mít volno. Akorát dokončil svou stráž a už chtěl jít do sprchy. Zítra odpoledne zajde do tábora. Ženy, které tam měli, nebyly nic speciálního, ale on už potřeboval upustit páru. Kráčel ke svému stanu, když ucítil, jak jej něco řízlo do krku. Následovala ostrá bolest a pak bylo jen černo.

Zobudil som sa okolo obeda a vtedy som si spomenul. Dnes je ten večierok u Ino! Tak fajn! Pomyslel som si.
„Urobím zo seba fešáka.“ zamručal som a vliezol do sprchy. Umyl som si dôkladne zuby a rozmýšľal som. Katema o mňa nejaví záujem, musím na ňu zabudnúť. Povedal som si, ale vedel som, že to bude sakramentsky ťažké. No prvým krokom je pokus. Ako sa to hovorí? Klin sa klinom vybíja. Nájdem si tam nejakú kočku. Zaumienil som si a celkom som sa na večer tešil. Bude sa hrať Sedem minút v nebi, to je niečo pre mňa.

Jen pár hodin po Sasukeho zmizení měl Jiraiya kostru plánu jak dosáhnout toho, na čem se dohodli. Jenže pro svůj plán potřeboval dva shinobi, kteří se takřka vypařili a nikdo neví kam.

Ještě chvíli jsem stála u dveří, když už jsem si byla jistá, že Pein odešel, začala jsem vymýšlet strategii, jak bych si mohla sama zapečetit tu pečeť. Asi po deseti minutách jsem došla k závěru, že jediná možnost je vytvořit klon, který mi pomůže. Jenže… V tomhle stavu, kdy mám fakt jenom trošinku chakry, nevím, jestli dokážu provést vůbec nějaký jutsu a navíc mám jednu ruku zlomenou. Proč to musí být všechno tak složitý, do háje!

Hiashi smrdí!

Hlava Hyuuga klanu sa s kamenným výrazom dívala na roztečený nápis na múre.
„Kto to napísal?“ pýtal sa bez akýchkoľvek známok emócií v hlase. „Tadao?“
„J-ja neviem,“ Hiashiho verný spoločník potlačil smiech. Nemohol si predsa dovoliť potupiť ho ešte viac, než už bol.
„Zmyte to,“ zavelil Hiashi a zvrtol sa, aby sa vrátil späť za múry do záhrad, ignorujúc všetky udivené pohľady okoloidúcich.

„Bylo by to pro něj horší než pravda!“ bylo to poslední, co mi řekl a já na něj vytřeštěně zírala. Chvíli jen tak stál, ale následně se prudce otočil a odešel směrem, kterým jsme přišli. Nevědomky se mi začaly třást ruce a já jsem náhle nepříjemně lapala po dechu. Vážně je to pravda? Jsem tak zaslepená láskou k němu, že nepoznám, co je pro něj nejlepší?

Gaara a Jiraya se svým doprovodem dorazili do Konohy a okamžitě se nechali ohlásit u Tsunade. V její kanceláři dlouze diskutovali o možném zrušení soutěže.
„Takovou dobu jsme to chystali,“ povzdechla si Hokage a koukala se z okna, přičemž si ještě kousala nehet na palci. Přemýšlela. Nemohla se rozhodnout. Záleželo to v podstatě už jen na ní.

„Záleží podle toho, co ti řekne. Jinak… jdi už.“ Stvrdil Gekko’ü a Kakkò tak učinil. Gekko’ü opět osiřel.
Od Kakkòova odchodu uběhly dva týdny a stále žádná zpráva, nebo náznak dalšího útoku. Takového volna hodlal Gekko’ü patřičně využít. Seděl ve svém pokoji a pročítal mapu.
„Sí, touhle stezkou by to mohlo jít.“ Zamumlal Gekko’ü zamyšleně a ani si nevšiml přítomnosti někoho dalšího.
„Nazdárek, krasavče. Copak děláš?“ Ozvala se za ním Adha a zezadu ho objala kolem krku. Gekko’ü mohl vyskočit z kůže.

Co to s ním je? Ani nic neřekne? Co je to proboha za kluka? Ustoupila zpět až na úroveň Bory a čekala. Pozorovala, jak si tam leží. Jako by vedl válku o to, co má udělat. Po dlouhé chvíli se pomalu začal zvedat ze země. Zatnul pěsti, které se mu začaly tou silou chvět a bělet. Z pusy mu vytekl tenký pramínek rudé krve, naznačoval, že rána musela být velmi bolestivá.

„Riko!“ zakričal Seiichi a Shinichi tam už behal. Sora s Keitom sa snažili udržať Tobiho pri živote tak ako sa len dalo, no vedeli, že do smrti mu zostáva len pár minút. A potom príde koniec. Koniec ich sveta. Otany s Daisukem sa ešte stále snažili spojazdniť portál, no stále sa im nedarilo. A zdá sa, že Temnota predsa len chcela použiť Rikino telo.
„Vyzerá to zle,“ poznamenal Keita a Sora naňho hodila pohľad: no nehovor, „a všetko je to moja vina,“ sklonil hlavu.

Omlouvám se za to čekání, ale po dlouhé, předlouhé době hlásím návrat, takže doufám, že bude naši povídku číst a bude se vám líbit tak jako se líbila před pauzou. Přeji příjemné čtení!

Zrození legendy II: 6.Cesta k míru