Dítě maskovaného šermíře - MODRÁ a RUDÁ

ČÁST MODRÁ

Slunečné ráno s vůní smůly a bodláčí smrků procházeli hustou mlhou na skrytou vesnici. Ta skrytá vesnice nosila jméno krve a její vůdce byl krutý. Vůdce prosákly mocí a strachem, který vyvolával.

„Bojím se, že tvůj syn nepřežije.“ Řekla Momo. Žena chválící samu sebe za každým rohem. Zase se dohaduje, kdo z geninů projde zkouškou. Dříve platilo vyvražďování. Ten, kdo zabil přítele, vyhrál. Od té doby, co Momochi Zabuza vyvraždil úplně všechny účastníky chuninských zkoušek se tato praktika vyloučila a zavrhla. Jsem za to ráda, ale stejně mezi pyšnými rodiči vládne touha ukázat jak silný jejich výrustek je a vykřikují, že správný ninja dokáže zabít svého nejlepšího přítele.

Jenže mé slovo, že se takto hádat je nesmysl, nikdo nevyslyší. Jsem přeci jen chudá členka Sherjomina klanu. Za úsměvných dob mého klanu, jsme měli vysoké postavení, ale od doby, kdy se objevilo sedm šermířů se stala jen malá chyba a Kage nařídil můj klan vyvraždit. Nechal žít jen ty, kteří nenosili žádnou chakru.
Prý se můj otec chtěl vzbouřit vesnici. Taková hloupost a lež!

No a tak celá vesnice funguje. S přísnými pravidly a režimem se bojím jít za pouhý roh domu. Opravdu šílené doby vražd už pominuly od příchodu záhadného nového Kageho, ale stejně si lidé jako já dávají pozor.
Stále přetrvává nižší a vyžší hodnost prostého občana. Ti, kteří mohou, ostatním podkopávají nohy a smlsnou zásluhy. Špatní lidé stoupají vzhůru a ostatní si namáčejí blátem chodidla a těžce pracují za plátek chleba.

„A kdopak to tu je? Drahá Haru si kráčí s čistým prádlem..! Zase jsi byla u Zlatého potoka?“ A je to tu. Snažím se být jako duch, ale pyšná Momo má oči všude.
„Je to nejbližší potok.“
„Ale posvátný! Za to tě Mizukage nechá smrskat!“ Vždyť je to obyčejný potok! Obyčejná tekoucí voda!
„Cože?“ Ustoupila jsem o krok s překvapením. Vím, že Momo má tady v té části vesnice velkou moc, vždy jsem si s ní nezahrávala, ale tohle?
„No nekoukej na mě tak vykuleně, kdyby tě umrskali k smrti, bylo by o jednu slepici líp!“ Ta mrcha. Kdybych se nebála, ihned bych vyndala kuchyňský nůž skrytý mezi prádlem v košíku a zabila ji.
„Nebreč až tvůj synáček neudělá chuninskou zkoušku.“ Řekla jsem a namířila k branám mého klanu.
Za zády jsem slyšela hořké nadávání na mou maličkost.

Až to, co se stalo, Momo vyřve do uší Mizukagemu, můžu se za drzost těšit na velký trest.
„Ah, zatraceně!“ Zase jsem byla drzá... Jednou odtud uteču, přísahám, že až budu mít dostatek peněz, uteču pryč. Je mi jedno kam.

Neuběhlo ani pár hodin a už mi někdo klepal na dveře.
„Ty běhno! Otevři dveře, nebo je můj zeť vyrve z pantů!“ Bože...Momo? Co tu dělá? Neříkej, že už všechno řekla Kagemu?!
Schovala jsem kuchyňský nůž za záda a otevřela dveře, za Momo a jejím zeťem stáli dva ninjové Kirigakure...Jsem v háji.
„Máš nakázaný trest od Mizukageho. Za neposlušnost budeš padesátkrát uhozena bičem.“ Řekl jeden z ninjů.
„Proboha lidi, v jaké době to žijeme?! Mrskaná bičem?“ Momo mě chytila za ruku ve které jsem měla čepel.
„Má nůž!“ Zakřičela. Začala jsem se s ním ohánět jako o život, aby mě nechytili.
„Nechte mě!“ Teď nebo nikdy. Otočila jsem se a při prvním zbrklém kroku se přede mnou ukázal maskovaný, vysoký muž. Stačila jsem vydat jen neslyšný zvuk překvapení a ocitla jsem se ve tmě.

Když jsem se probudila, byla jsem svázaná k obvodu stromu. Ty parchanti mě chtějí rovnou mrskat! Ani odporovat nemůžu! Zakřičela jsem bolestí nad první ránou.
„Budu se vzpírat všem pravidlům do té doby než umřu!“ Zakřičela jsem a rány bičem začaly být silnější a silnější. Z očí mi vyhrkly slzy a i když jsem přestávala vnímat bolest zad, i to, že mi roztrhli tričko, jsem si všimla pronikavého pohledu maskovaného muže, který mě uspal. Měl u sebe čepel. Vypadá to jako jehla... Uvědomila jsem si, že on je jeden ze sedmi šermířů... Ty bastarde. Nenávidím vás. Nenávidím vás všechny!!

Nevěděla jsem, jak rychle uběhl čas, ale byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se zajímala o to jak tlumeně slyším a nebyla jsem se schopná hýbat. Dva ninjové mě hodili do Zlatého potoka, který byl ledový. Tělem mi projel impuls, že umřu mrazem pokud z potoka nevylezu a zasnažila jsem se o pohyb. Bylo tak bolestivé se plazit, že jsem po každém druhém pohybu zastavila a zadýchala se. Plakat už nemá smysl. Necítím bolest. Hádám, že jsou má záda zakrvácená natolik, že krev znečistila potok. Za neposlušnost zaplatíš krví. Trapný pravidlo.

Dostala jsem se z potoka, ale stejně jsem byla půlkou těla v něm. No, alespoň, že se nekuckám vodou. Byla mi šílená zima a vím, že jsem za krátkou chvilku ztratila vědomí, protože jsem se probudila v teple domu a nevím kdo, ale někdo mi ošetřoval rány. Možná stařešina mého klanu se dozvěděl, co se stalo a přišel si pro mé zubožené tělo. Nechala jsem oči zavřené a byla ráda za to, že ležím na břiše, protože jsem měla své potrhané tričko pryč. Vždy jsem byla před stařešinou slušná. Takto mě ošetřovat je divný pocit.
Vlastní stud se prohloubil, když jsem ucítila jemný dotek, který má záda hladil. Jedna věc byla dobrá, cítím záda, druhá věc ale byla špatně. Ten kdo mě ošetřuje není stařešina Sherjomina klanu, protože pohlazení je jemné a bez mozolů starých rukou stařešin.

Prudce jsem otevřela oči a zahleděla se na masku položenou na stolku vedle postele. Ten šermíř! Najednou se tenká dlouhá ruka natáhla po masce a já nestihla vidět jeho obličej. Proč mě ošetřuje? Vždyť sledoval jak mě bičují. Dokonce mi přišlo, že tu situaci sledoval pobaveně.
„Jsi silná, ale ne natolik, aby jsi se odtamtud dostala.“ Nemohla jsem vydržet se zdvyženou hlavou a tak jsem ji těžce položila na polštář.
„Proč mě ošetřuješ?“ Zeptala jsem se. Chvíli nechal mou otázku vyset ve vzduchu bez odpovědi, pak promluvil hlubším hlasem.
„Zalíbila se mi tvoje reakce, když tě začali mrskat bičem. Že se budeš vždy vzpírat pravidlům...do té doby než umřeš.“
„To je moc pěkné. Asi každou chvíli začnu skákat radostí...“

ČÁST RUDÁ

„Buď ráda, že jsem tě tam nenechal zemřít.“ Musím uznat, že to bude asi jediná dobrá věc, kterou za svůj život udělal.
„Jak se jmenuješ?“ Asi jsem ho zaskočila, protože zase chvíli neodpověděl. Na zádech jsem ucítila znovu teplý dotek a teprve potom promluvil.
„Kushimaru Kuriarare. Ale divím se, že mě neznáš, všichni mě znají.“
„Nezajímám se o sedm šermířů. Od té doby, co jste se proslavili, začali mému klanu problémy...“ Zase ticho. Asi se mu moc do řeči nechce, tak jsem neotálela a pokračovala dál.
„Můj klan byl kvůli vám vyvražděn.“ Je to jako mluvit do stolku vedle sebe, „Neříkám, že po tobě chci omluvu, konec konců jsi mě zachránil, ale stejně tebe i tvé kamarády nesnášim.“
„Nejsme žádní kamarádi.“ Řekl. No konečně řádná odpověď!
„To je mi fuk.“ Od té doby bylo ticho. Bylo slyšet jen hučení vodopádu a praskání ohně v krbu. Docela slušná výzdoba domu za vraždy, které má za misi.

Teplé dotyky ošetřování byli příjemné a pod pocitem bezpečí jsem usla. Jako vždy, když usnu vyčerpaná, se mi zdá o noci, kdy byl můj klan vyvražděn.
Najednou jsem ucítila prudkost, která mě chytila za nahý bok a probudila jsem se. Kushimaru mě objímal ze zadu a já si zakryla obnažená ňadra.
„Co to děláš?!“ Rázem mě pustil a na hlavu mi hodil deku.
„Dusila jsi se.“
„Vážně?“ Proč mi tohle příjde jako ubohá výmluva? Vedle mě na postel položil obvaz a odešel. No samozřejmě, že se nenechám obvázat někým jako on. Záda stále boleli, ale alespoň jsem je cítila. Když jsem odešla z jeho domu, všimla jsem si, že není moc udržovaný. Moc tu nebývá, hm...

Vesnicí jsem proklouzla jako myška a stařešiny, kteří jediní se mnou ve vesnici ještě žili mě zaplavili ihned otázkami a starostmi. Poté, co jsem jim vše vysvětlila jsem si šla opět lehnout s nějakou medicínou. V noci, kdy byl měsíc nejvýše na nebi jsem ucítila jeho pronikavý pohled...
Prudce jsem si sedla a vzala do ruky kunai od otce, který mi ho dal před svou smrtí. On se ani nepohl. Prostě jen tak stál u okna a hleděl na mě přes svou masku se znakem mlžné vesnice.
„Bavíš se?“ Zeptala jsem se a brala situací stále vážně. Jenže on se kupodivu zasmál. Svráštila jsem obočí a dávala pozor na jeho slova.
„Tak trochu tu kvůli zábavě jsem.“ Najednou se začal přibližovat pár kroků mým směrem a to mě znepokojilo. Stoupla jsem si do bojové pozice.
„Jak to myslíš, pobavit se..? Nejsem vesnická děvka, abych dala každému chlapovi na potkání své tělo!“ Tím mě dost rozčílil a tak jsem na něj zaútočila.

Rozběh byl rychlý, ale zbrklý a neopatrný pod návalem rozčílení. I tak jsem ho trefila. Uhnul jen kousek, abych ho netrefila do srdce. Nechal se zranit schválně!
„Proč?“ Podívala jsem se na jeho masku a měla překvapený výraz. Najednou mě chytil za ruce a přiblížil se k mému obličeji.
„Jak už jsem řekl. Zalíbila jsi se mi.“ Hned jak to dořekl mnou mrštil o zem a vytáhl si kunai, kterou vrazil hodem do dveří, daleko ode mě.
„Teď se budu ptát já... Jak se jmenuješ?“ Záda mě začali bolet a tak jsem se odplazila k posteli o kterou jsem se opřela.
„Haru Sherjomine...“ Ale nenechal mě dál mluvit.
„Nemysli si, že ti chci ublížit.“ Začal se zase přibližovat a tak jsem jen odvrátila pohled jinam.
„Zabil jsem spoustu lidí, dokonce i mě blízkých, ale ty jsi jiná. Bojovala by jsi až do konce své smrti. Ne jako můj sensei, který uznal mou sílu a na konec se ani nesnažil...“
„Mluvíš o smrti dost lehce.“ Zvedla jsem svůj pohled na něj. Byl u mě hodně blízko. Tak blízko, že by udělal jen jeden pohyb a ukradl by si mé tělo.
„Celou tu dobu žiju život vedle smrti. Zvykl jsem si.“ Nevím proč, ale začala jsem plakat. Mé slzy padaly po tvářích a oči nechtěli poslouchat, aby přestali.
„Bojíš se mě?“ Zeptal se a já se zamyslela jak vypadají jeho oči za maskou.
„Ne... Mé pocity jsou vůči tobě jen nenávistné.“ Opřel se o postel vedle mě a začal si se mnou povídat. O všem možném. O rodině, o smrti i životě. Bylo zvláštní si povídat s někým, koho jste před chvílí bodli vedle srdce.

Bavili jsme se do rána. Vyměňovat si své názory bylo až moc lehké, ale okolo třetí hodiny, kdy ještě měšíc byl na nebi jsem usla vyčerpáním. Probudila jsem se s křikem. Ležel nade mnou a hladil můj krk.
„Bojíš se?“ Pohlédla jsem na něj upřímně a usmála se.
„Věř, že budeš jediný, který si mé tělo může vzít.“ Vyznělo to, jako bych byla lehká žena, ale jsem si jistá, že ví, co to znamenalo.
Masku si nechal na sobě a nic neřekl. Jediné, co se pokojem ozývalo bylo jeho jméno, které jsem pro něj vyslovovala.

Když slunce vyšlo, byl pryč. Právě jsem zažila naprosté souznění s někým koho nenávidím. Jsem naivní, pitomá a pošetilá, že si namlouvám jeho návrat do mé náruči. Jenže ten pocit, že mě objímal někdo, kdo mě má rád mi dal pocit úžasu a krásy toho okamžiku. A jak vím, že mě má rád? Myslel, že jsem spala, když odcházel. Já slyšela ta sladká slova Kushimaru...

Uběhlo spoustu let a nikdy jsem se s ním už nesetkala. S jistotou jsem věděla, že umřel. Jako ostatní šermíři. Jen jeden přežil. Momochi Zabuza odešel po své cestě. Než ale odešel, navštívil mě a podíval se na mého syna, který si hrál s tenkou tyčí od krbu.
„Je po svém otci.“ Řekl mi Zabuza vědíc, že nejsem nevinná.
„Ano...To je.“ A můj úsměv zazdobil mou tvář.