To není možné!! 1

„Brácho, prosím!“ zakřičela jsem smlouvavě v sídle klanu Namikaze.
„No dobrá. Tak mě to nech dojíst Tori.“ řekl Minato.
„Johou!“ zaječela jsem vítězoslavně. Konečně jsem ho po třech dnech přemluvila.
„Budu na tebe čekat před domem v zahradě.“ Minato jen zabručel na odpověď a tak jsem to brala jako souhlas. Běžela jsem do zadní části zahrady a posadila se pod strom, který stál na kraji cesty. Tohle místo bylo jediné, kde se dalo cvičit, protože to bylo travnaté místo s několika stromy.
Čekala jsem asi pět minut, než se brácha objevil.
„Cože‘s říkala, že chceš naučit?“ zeptal se mě.
Povzdychla jsem si. „Ach jo. Vnímáš ty mě vůbec někdy? Říkala jsem, že na to, že jsem chunin, tak toho moc neumím a jsem všem jen na obtíž. Proto bych se od tebe chtěla naučit Shunshin no Jutsu. Ptala jsem se i táty, ale ten má moc práce.“
„Ale umíš Hyouton nejsi na obtíž to je hodně silná technika,“ řekl.
„Ty víš, že ho nechci moc používat, protože jsem potom moc slabá na to, abych pokračovala v boji,“ odpověděla jsem mu.
„A ne vždy je kolem potřebné prostředí,“ dodala jsem.
„No, a jseš si tím jistá? Jen málo lidí se to naučí a ještě míň se dostane do střední úrovně a na vysoké neznám nikoho. Taky se může stát, že se to budeš učit několik let a ještě to stejně nebudeš umět.“
„Jsem,“ řekla jsem bez přemýšlení.
„Dobrá. Tak začneme,“ řekl brácha.
,,Kroky k Shunshin no Jutsu jsou jen dva a mezi nimi je obrovský skok, který se nedá nijak přeskočit.“
Hltala jsem každé jeho slovo. První co bylo, tak mi řekl pečetě.
„Zatím je nebudeš potřebovat, ale asi bude lepší, když je budeš znát.“
Zašátral v kapsičce a řekl:
„První krok je o soustředěnosti a rychlosti tvých schopností.“ Vytáhl šátek a začal mi zavazovat oči.
„Musíš pouze po sluchu odrážet moje útoky, aniž bys byla zraněna.“

Po hodině
„Já už nemám chakru. Můžu si udělat přestávku?“
„S takovouhle nic neuděláme, to je už druhá přestávka.“ Odmlčel se.
„No dobrá,“ řekl po chvíli. „Ale jen patnáct minut.“
„OK. Půjdu se projít.“

***
Někde jinde
„Vaše mise bude poměrně složitá,“ mluvila v kanceláři Tsunade na Naruta, Sakuru, Saie a Kakashiho.
„Vaším úkolem je chytit a zastavit Mikageho neboli Hráče s časem.“
„A kdo to doháje má být?“ zeptal se Naruto.
„Mikage se už deset let snaží zjistit, jak proniknout do minulosti. Pracoval na tom od rána do večera, až do nedávna,“ začala vysvětlovat Tsunade.
„Podařilo se mu to. A to není všechno. Doložil k tomu pečetě a vytvořil tak jutsu, které může používat jen on. Když to zjistila průzkumná skupinka ninjů, proběhla rada, která se rozhodla, že by nebylo dobré nechat tu laboratoř ve které Mikage pracoval stát. Ale když se o tom zmínili Mikagemu, odmítl a začal svou laboratoř chránit. Lépe řečeno, ten kdo mu zkřížil cestu, toho přemístil do minulosti.“ Odmlčela se a podívala se na Kakashiho tvrdý výraz.
„Poslal tam už tři lidi, ale jen jeden z nich se vrátil, a to tím způsobem, že přišel o rozum.“
Viděla jejich vystrašené výrazy. Kupodivu i Naruto byl zticha.
„Tady jsou podrobnosti k misi,“ podala Kakashimu hustě popsaný list.

O jednu hodinu později
Vydali se co nejrychlejší cestou do jeskyně, kde měl Mikage laboratoř. Netrvalo dlouho a byli na místě. Vešli dovnitř a šli po dlouhé chodbě. Na konci jeskyně byly malé dveře. Vevnitř bylo nečekaně uklizeno. Různé výzkumy stály na policích a lahvičky, zkumavky a rukavice ležely pod nimi na stole. Vzadu byly ještě jedny dveře a odtud si někdo něco brumlal. V jednu chvíli z toho místa vyletěla bílá záře.
„Tohle je moje laboratoř a vy tu nemáte co dělat!“ zakřičel Mikage a ukázal se na světlo z vrchního okýnka.
Vzduchem začaly létat stejné záře, že měl každý co dělat, aby se jim vyhnul. V tom se Sakura naštvala a začala útočit. Ale bylo příliš pozdě - valila se na ní záře bílé barvy, která vypadala jako hladový pes, který dlouho nejedl. Někdo ji odstrčil a ona spadla na zem. Místností proběhlo světlo.
„Kam se poděl Naruto ?“ ptala se Sakura.

***
Opět zpátky u Tori
Celou dobu jsem uvažovala, jak mam ovládnout Shunshin no Jutsu, že jsem nevnímala cestu. Šla jsem, kam mě nohy nesly. Podívala jsem se na hodinky, co jsem měla na ruce.
„Doháje, už mi zbývá jen pět minut.“
Rozhlédla jsem se a zjistila, že jsem šla až za vstupní bránu Konohy. Už jsem se otáčela, když jsem někoho viděla, jak se zvedá ze země. Vypadal jen o pár let starší než já a měl blonďaté vlasy neupravené do všech stran.
Pro jistotu jsem si vytáhla kunai, zaujala bojovou pozici a pomalu jsem se přibližovala k němu.
„Má čelenku Konohy,“ pomyslela jsem si. „To bude v pohodě.“
Schovala jsem kunai a naklonila se nad něj.
„Co tady děláš? A proč ležíš na té studené zemi?“ podíval se na mě modrýma očima a začal se škrábat na hlavě.
„Já ani sám nevím.“
Naklonila jsem nechápavě hlavu na stranu.
„Tebe neznám. Ty jsi z Konohy? A jak se jmenuješ?“
Pomalu se zvedl a ukázal na sebe prstem.
„Já jsem Uzumaki Naruto a v Konoze jsem se narodil,“ odpověděl.
Zvedla jsem obočí a nedokázala jsem udržet smích.
„Čemu se směješ?“ ptal se s výrazem, který říká: „Co je na tom směšného?“
„Tomu, že si řekl, že se jmenuješ Naruto. Pokud se chceš vloupat do Konohy, tak si vyber jiný jméno. Naruta totiž znám osobně a někdy mě pěkně štve. Je to totiž syn mýho bráchy,“zasmála jsem se.
„Jo a abych nezapomněla, já se jmenuji Tora Namikaze. Teď mi můžeš říct svoje pravý jméno.“
Nastalo ticho, které se táhlo celou minutu.
„Anebo mi nemusíš říkat nic. Vymyslím si pro tebe přezdívku.“ Začala jsem usilovně přemýšlet. Ten mladík se na mě díval nechápavým způsobem.
„Už to mám. Budu ti říkat To-ru-na. Zkomolenina Naruto, protože je to první jméno, kterým ses mi představil.“
V tu chvíli mu zakručelo v břiše. Snažil se to utlumit rukou, ale bylo to příliš hlasité.
„Mám hlad,“ řekl vyčerpaně.
„OK.“ vzala jsem ho za ruku a rychle jsem se podívala na hodinky.
„Doháje, mám deset minut zpoždění. Pojď, projdeme spolu bránou a dám ti pár peněz, aby sis mohl něco koupit. Já musím valit.“
Strčila jsem mu devět jenů do ruky a rozloučila jsem se s ním u brány.
Na rozloučenou mi zuřivě mával a děkoval mi za peníze.