Ztracená v samotě 3. Jeto pravda? Mizuki zradí

Přečíst!

Mno, jak už jsem zjistila ( a upřímně jsem na to nikdy ani nepomyslela-,-) ono je to moje psaní trochu chaotický, tak vám tady vysvětlím
1. úvody, kde jsou napsaný kecy které vás dovádí někam kde se začne vyprávět jsou současnost. To znamená že to co je napsaný tučně a kurzívou ( je to odstavec na začátku a někdy i odstavec na konci povídky) je to co se děje teď. Zbytek, co je napsaný bez nějakých zvláštních úprav je samotný příběh.
2. No, to je asi všechno xDD

„Táák, ano, tady budete malovat teď- ne, ne, ne, ne! Tohle dejte do kuchyně! Ano, tady.“
„Yamako?“
„Ano?“
„Už přišli.“
„Á, no jasně, málem jsem zapomněla, no, jak vidíte, je to tu v plném proudu.“
„Kam máme dát tohle?“
„Je tady Sakura, Hinata a spol!“
„Sakuro, Hinato, Tenten, Ino, můžete?“
„Hai.“
„Já teď musím jít, postarejte se o to tady, víte jaký je můj vkus ale pokoj a mou místnost nechte na mě ano? Zbytek nechávám na vás. Jo a Naruto si svoje dvě místnosti taky zařídí sám jo?“
„Jasně, takže my uděláme obývák, kuchyň a tak dále?“
„Jo. A Naruto ať to moc nepřehání.“
„Jasně, užijte si to.“
„Mějte se!“
„Tak, kam půjdem? Zase na louku? No tak fajn.“
„A jsme tady, dneska to bude docela napínavé, tak dávejte pozor.“

To odpoledne, sídlo hokage

„To už je vrchol všeho pane!“
„Ano, on a nějaká holka ukradli svitek s tajnými technikami!“
„Tentokrát mu to nesmí projít!“
„Najděte je.“ Po těhle slovech se všichni rozebíhají hledat Naruta a holku co mu pomáhala.
„Naruto. Proč tyto svitky? A proč je s tebou i Yamako?“

O pár hodin později

„Naruto!!! Zatraceně co si o sobě myslíš?!“ Řítí se k nám vcelku naštvaně vypadající mistr Iruka.
„Mistře!“ Naruto se usmívá od ucha k uchu - přece jen, za těch pár hodin jsme to fakt dokázali. Skoro jsme se navzájem pozabíjeli, ale máme to.
„Jak jste nás našel? O tomhle skvělým místě mi řekl sensei Mizuki. To on nám řekl o možnosti jak projít a o tajném svitku.“ Zatím co Naruto mluví a mluví, všímnu si, že výraz mistra se změní. A pak to ucítím. Temné mrazení od zátylku postupující až ke konečkům prstů. Chuť utéct a schovat se někde strašně daleko. Dávno znám ten pocit ze svých nočních můr. Mám ho vždy, když mě někdo chce zabít.
„NARUTO, SENSEI!“ Moje tělo je rychlejší než já. Najednou stojím před Narutem a proti mně se řítí obrovský shuriken. Nestihnu nic udělat, jen se trochu přikrčím a nalepím na Naruta.
„Břink“ Co to?
„Sensei!“ V životě jsem nebyla raději, že ho vidím.
„Jste v pořádku?“ Ani se neotočí a sleduje koruny stromů.
„Ano.“
„Co to sakra bylo?!“ Naruto kouká dost vyděšeně a já si uvědomím, že jsem na něm pořád přilepená jak žvýkačka. Rychle se postavím na nohy.
„Hmf...“ Stačí mi jen to malé odfrknutí a vím tři věci. Za prvé, Ten kdo to hodil, byl Mizuki, za druhé, tohle je bouda, nevím jaká, ale umřít se mi kvůli ní nechce, a za třetí, ten parchant je na támhletom stromě, a já nemám zrovna skvělou mušku. Přesto na něj během chvilky začínám házet kunaie.
„Břink, břink, břink.“
„Heheh.“ Zastavím a nutím se přemýšlet. Sensei už taky zjišťuje kde ten bídák je.
„Ale, ale. Myslel jsem, že se zbavím jen jednoho a ony to budou tři mouchy jednou ranou.“ Ze stromu na nás kouká ten zrádce a při tom se začne škodolibě smát.
„Sensei...“ Naruto se na něj nechápavě kouká.
„Naruto, vem Yamako a ten svitek a utečte.“
„Ale mistře...“
„Tohle není sranda Naruto! Tenhle svitek obsahuje tajné informace z listové a pokud se mu dostane do ruky, budeme značně oslabeni. Tohle je nepřítel a nebude váhat s tím aby vás zabil. Tak mě poslechni a utečte!“ Kouknu se na něj a pak na Naruta. Upřímně, nejraději bych je tam ztřískala všechny tři, mistra Iruku za to, že ze mě dělá malý mrně, Naruta, že mu tahle bouda nedošla a toho zrádce, že nás do toho uvrtal. No a pak samozřejmě bych namlátila i sobě, protože mi to nedošlo hned na začátku.
„Ale Iruko, snažíš se zachránit svitek, a nebo ty dva? Co chceš víc?“ Zase se začíná jízlivě smát.
„Naruto běžte odsud i s tím svitkem, hned!“ Sensei Iruka po nás až křičí.
„Co tím myslel?“ Proboha, to alespoň jednou nemůže to pako udělat co se mu řekne?
„Ano Iruko, jen jim to pěkně řekni, řekni jim proč to říkám, důvod proč dva roky nebyli propuštěni při zkouškách dál, vysvětli jim proč je všichni nenávidí. Řekni jim o zákonu, o kterém vědí všichni kromě nich. Všichni včetně tebe!“ Tohle mě zastavuje. Co tím ten šílenec myslí?!
„Přestaň!“
„Sensei, o čem to mluví?“ Ten nahoře se při Narutově otázce začíná znovu smát.
„Když dovolíte vy tři, ty tam nahoře se přestaň smát nebo ti jednu vrazím! A vy mi hned řekněte o čem tu ten hajzlík mluví ať alespoň vím, za co mu mám dát přes tu jeho nevymáchanou hubu!“ Začínám být opravdu naštvaná. Nevím o co jde, ale je tu možnost, že se konečně dozvím proč se ke mně chovají tak jak se chovají a oni mi to nechcou říct.
„Padejte odsud, oba dva!“
„Nehnu se odsud dokud mi to neřeknete!“ Demonstrativně si sedám na svitek a odmítám se hnout.
„Chceš znát pravdu?“ Ten nahoře se snad zbláznil, až mi to řekne nakopu mu zadek a tentokrát nezůstane jen u slibování.
„Tak už to vyklop!“ Naruto při tom řvaní asi zapomněl, že jsem asi deset centimetrů od jeho pusy. Skoro jsem ohluchla.
„Fajn, tak já vám řeknu o nepsaném zákonu pro vás, který dodržují všichni.“ Zase se směje. Přísahám, že až ho dostanu do ruky, ten smích ho přejde.
„Nikdo se s vámi nesmí bavit o vaší minulosti, pod velmi přísnými tresty.“ Co to sakra mele?
„Tak tos nám teda fakt řekl hodně ty blbče.“ Naruto vypadá stejně zmateně jako já.
„Nejde o to, že nesmíme mluvit o vaší minulosti, jde o vaši minulost.“
„To jako vážně?! Připadá ti snad, že vím něco o své minulosti?!“ Bože, já z toho umřu. Nemůže to už vyklopit?
„Kdysi dávno, napadl vesnici devítiocasý liščí démon Kyubi. Zabil mnoho lidí, zničil spoustu rodin. Vše vypadalo ztraceno, když se nahle objevil čtvrtý. Čvrtý hokage zapečetil toho démona do dítěte, nicméně stalo se, že se na bojišti objevilo ještě jiné dítě. Umíralo, a jeho matka zoufale volala o pomoc. Čtvrtý chtěl zachránit i to druhé a odnesl je k dítěti, kterému z posledních sil zapečetil Kyubiho. Z ničeho nic se ale pečeť na břiše chlapce, značící úkryt ocasého, začala chovat divně. Děvče co leželo vedle něj už dávno přestalo dýchat a jeho zoufalá matka si od žalu proklála srdce kunaiem. Když na děti dopadly kapky matčiny krve, objevila se i pečeť. Kolem obou se objevila divná oranžová clona, přesněji řečeno, Kyubiho chakra, a jakýmsi zázrakem dívka zase začala dýchat.“ Stále se škodolibě usmívá. „Schválně zkuste hádat, kde dneska jsou ty děti?“ Jsem otřesená. Tak proto? Proto mě nenávidí? Kvůli hloupému démonovi? Ale já nejsem démon!
„Ano, jste to vy. To proto vás všichni nenávidí. Každý ninja z Konohy tam tehdy někoho měl, a zemřela i spousta civilistů. Tehdejší děti kterým umřeli rodiče, jsou dnes sami dospělí. A mezi nimi, je i tady váš milý sensei Iruka.“ Stále jsem strašně otřesená.
„Jen si to přiznej Iruko, nenávidíš je!“
„To není pravda! Naruto, Yamako vemte se a utečte odsud!“
„Klick.“ Malinké cvaknutí.
„Svist“ Panika mi víří mozkem. Nepřemýšlím. Vrhám se směrem k Narutovi, na kterého míří druhý z obřích shurikenů, no sensei Iruka je rychlejší. Přilepím se mu na záda jako pijavice, ovšem s tím rozdílem, že on má hlavu u Narutovy hlavy a já, no u těch zadních partií. Tři. Zavři oči Yamako. Dva. Bude to bolet? Nejspíš jo. Jedna...