Hokageho syn 11. díl

„Hina... Sayuri?'' Optal se Loki u snídaně.
„Ano?''
„Chtěl jsem se zeptat, jestli bych dneska mohl jít s Kazuem ven. Chtěl bych poznat Konohu a myslel jsem, že by mi ji mohl ukázat.''
„Klidně, stejně jsem tě chtěla požádat o to, zda by si ho pohlídal, musím za Hokagem,'' řekla Sayuri s obavami. Loki pouze kývl a dál pokračovat ve snídání.
„Mami kde je táta?'' Optal se Kazuo.
„Ještě spí,'' usmála se.
„Včera jste měli divokou noc, já vše slyšel,'' zašpásoval Loki, Sayuri lekce zrudla. Kazuo nasadil nechápaví a zároveň tázaví výraz.
„No víš tvoje máma a tvůj táta spolu...''
„Mlč!!!! Na to má ještě čas!!!'' Okřikla ho Sayuri.
,,Zlatíčko neposlouchej ho, akorát se zkazíš,'' vyplázla na Lokiho jazyk.
,,No nic tak já jdu, nechci Naruta nechat čekat,'' usmála se, políbila svého syna na čelo a šla pryč.
Sayuri si cestou zpívala po tiché písničky. Když došla ke kanceláři, zaklepala a vešla. Naruto stál u skříně, pouze v černých boxerkách a jeho velké přirození se mu tyčilo v těsných boxerkách, byly vidět jeho krásně vyrýsované svaly. Když uviděl Hinatu, lehce zrudl, ona jeho zrudnutí opětovala. Otočila se a začala se omlouvat. Naruto se však usmál, přešel k ní. Objal ji a začal ji rozepínat černé krátké kimono, Sayuri se začala lehce bránit, on si ji však otočil a své rty přitiskl k jejím. Sundal ji kimono a začal si hrát s jejími prsy a následně i trošku níž. To už Sayuri ruply nervy, odstrčila ho a dala mu krásnou facku, ale panečku ta sedla. Naruto se konečně probral a stal se příčetným.
„Sayuri, já se moc omlouvám, tohle jsem nechtěl'' řekl a hodil přes její bedra kimono, aby ji zakryl. Sayuri byla lehce vyděšená, ale na druhou stranu se jí jeho přístup líbil, byl jiný než kdysi. Nikdy nebyl takhle spontánní, tak hladoví.
„Nic se nestalo, ale už prosím, nikdy to neopakujte,'' žádala ho Sayuri. Naruto přešel zpět ke skříni a oblékl se. Sayuri se také oblékla.
„Sayuri, mohli bychom na tento incident zapomenout?'' Sayuri pouze kývla a sedla si na židli naproti té Narutově.
„Chtěl jsem se zeptat, jestli by ti vadilo, kdybych ti Kibu na pár týdnů poslal mimo vesnici.''
„No asi ne, o jakou misi se jedná a neměl by ses spíše ptát jeho, než mě?'' Otázala se drze.
„No měl, ale chtěl jsem to nejdříve probrat s tebou a o té misi nemohu mluvit, je to tajné a bohužel i nebezpečné...''
„Pustím ho, ale jen jedno mi slib... Vrátíš mi ho v pořádku, nechci, aby Kazuo přišel o otce a já o skvělého muže,'' řekla Sayuri sklesle, ale přesvědčivě.
„Dobře, slibuji!'' Řekl a podal Sayuri ruku, ta ji přijala.
Sayuri se pokojně vrátila domů i se svitky, ve kterých byli podrobnosti o Kibově misi. Měla strach, bála se toho, že jí Kiba zmizí. Neměla dobrý pocit. Jakmile však uviděla Kibu, všechny obavy byly pryč, objala ho a konečně ho mohla opět políbit.
„Budu zpátky coby bud, neboj se lásko,‘‘ ujišťoval Kiba Sayuri, při jeho odchodu. Sayuri nevěděla nic o jeho misi a proto měla opravdu veliký strach… bála se, nechtěla být bez něj, ale bohužel ji nic jiného nezbývalo. Mohla věřit, že vše bude v pořádku.