Cool holka - 6.kapitola: Záchráněna

Prudce jsem se otočila. Uviděla jsem čtyři ninji s čelenkami Skryté Zvučné, mohlo jim být tak šestnáct, nejpíš Chuuninové.
„Co chcete?!“ křikla jsem na ně.
„Tebe,“ odpověděla mi v klidu jediná dívka mezi nimi. Měla dlouhé černé vlasy stažené do drdolu a oči stejné barvy. Oblečená byla do modrého tílka a sportovní sukně po kolena, která měla také modrou barvu. Okolo pasu měla uvázané pouzdro s katanou.
„Mě?! Vy jste poskoci Orochimara, co?“ otřásla jsem se. Proč se mě Orochimaru pořád snaží dostat?
„Ano, pracujeme pro Orochimara-sama,“ ozval se další. Měl rozčepýřené šedé vlasy a tmavě hnědé oči, tmavě zelenou mikinu a černé tepláky.
„Proč mě ten ha*zl tak chce?“ zařvala jsem bez přemýšlení.
„Orochimaru-sama není žádnej ha*zl a chce tě, protože jsi vyjímečná. Jsi jediná přeživší z klanu Watarashi, ne snad? Nikdo jiný už nemá živel sklo,“ křikl na mě třetí. Ten byl oblečen do hnědého trička a modrých kraťasů. Jeho oči měly zelenou barvu, hnědé mikádo měl stažené do nízkého culíku.
„Tak to má Orochimaru smůlu. Ať už mě nechá být,“ snažila jsem se vypadat tvrdě, ale třásla jsem se. Co když mě nakonec stejně odvlečou do sídla toho de*ila?
„Smůlu máš ty, prostě půjdeš s náma,“ ozval se arogantně poslední z nich. Měl fialové oči, krátké blond vlasy a rudou teplákovou soupravu.
„A když řeknu, že nepůjdu?“ hodila jsem tvrďácký výraz.
„Tak tě donutíme!“ vykřikli všichni najednou a seskočili ze stromu.

Do cesty jim však skočili Itachi, Deidara a Kisame.
„Nezapomínejte na nás! Nenecháme vás jen tak zajmout Saiku!“ křikl Deidara.
„Yumi, necháme jí na tobě!“ křikl na dívku ten kluk s culíkem a vyblokoval Kisameho útok.
„Jasan,“ rozběhla se směrem ke mně.
„Mě nedostaneš tak lehce!“ nahromadila jsem chakru do konečků prstů a začala jsem po ní házet střípky skla.
„To je všechno, co umíš?" v klidu se střípkům uhýbala.
„A co tohle?" udělala jsem pečetě. Drobné střípky se spojily v několik větších kusů skla a zamířily na dívku.
Dívka taky udělala nějaké pečetě a okolo ní se objevila kovová stěna, přes kterou moje kusu skla nedokázali proletět.
„Kov?“ udivila jsem se.
„Jo, kov. A na ten tvoje sklo nestačí!“ křikla na mě a opět se rozběhla.
„Ne?“ pousmála jsem se.
„Ne!“ skočila proti mně se zatnutou pěstí.
Uhnula jsem se. Potom jsme asi tak čtvrt hodiny vyrovnaně bojovaly.

Povedlo se mi jí zavést k útesu. Měla jsem plán, jak jí shodit dolů.
Přiblížila jsem na kraj útesu a oznámila jsem: „Vzdávám se, ok?“.
„Už bylo na čase,“ odfrkla si a udělala pár kroků směrem ke mně. To byla moje šance. Rychle jsem jí dala ránu do zad - a ona přepadla přes okraj útesu. Udělala jsem to ovšem trochu moc zbrkle a smekla se mi noha. Také jsem začala padat z útesu kamsi na břeh řeky, který nebyl z výšky ani vidět. Cítila jsem, jak jsem se o okraj skály bouchla do hlavy. Pořád jsem se někam propadala, ale vůbec jsem nevěděla kam. Cítila jsem, jak mi z rány na hlavě vytéká krev a stéká mi po krku. Pomalu jsem ztrácela vědomí…

O tři dny později:

„Emi, kde jsi? Pomůžeš mi uvařit oběd?“ uslyšela jsem hlas nějaké starší ženy.
„Jasně mami, už jdu,“ uslyšela jsem hlas, který nejspíš patřil nějaké mladší dívce.
Pomalu jsem otevřela oči. Koukala jsem do dřevěného stropu. Rychle jsem prohlédla celou místnost. Skoro nic tu nebylo, jen matrace, na které jsem ležela a malé okno, kterým dovnitř pronikaly sluneční paprsky. Do místnosti vedly obyčejné dřevené dveře, přes které jsem slyšela ještě další hlasy: „Dojdi prosím do sklepa pro cibuli, Emi“ a hned v zápětí odpověď: „Jo, už jdu“.
Vůbec nic jsem nechápala a nemohla jsem si na nic vzpomenout, ani na svoje jméno. Hrozně mi třeštilo v hlavě. Pokusila jsem se postavit, ale hned v zápětí jsem začala omdlívat. Raději jsem si zase lehla zpátky. Pokusila jsem se zařvat přes dveře, ale vyšel ze mě jen tichoučký vzdech. Na nic jiného jsem se nezmohla. Byla jsem totálně zesláblá. Vydechla jsem a opět jsem se zahrabala pod slaboučkou deku a snažila jsem se, vzpomenout si alespoň na něco. Nic méně jsem se mohla snažit, jak moc jsem chtěla, bylo to na nic. Když už jsem se asi po hodině rozhodla, že to nemá cenu, že asi půjdu spát, začal někdo otvírat dveře do místnosti.

„No hurá, ty už ses probrala!“ usmála se na mě asi čtyřicetiletá žena. „Tak a teď mi pověz, jak se vlastně jmenuješ“.
Pokrčila jsem rameny. No tak to bych taky docela ráda věděla.
„Šmarjá, tak já tady z tebe budu ještě páčit nějaký informace,“ povzdechla si. „Pomůže ti, když ti řeknu, že tě moje dcerka Emi našla v bezvědomí asi kilometr odsud? Z hlavy ti tekla krev, jako kdyby ses o něco hodně tvrdého a ostrého bouchla. Vzpomínáš si?“.

Stojím na okraji útesu a proti mně jde nějaká černovlasá holka. Udělá pár kroků a já jí prudce strčím do zad. Podsmýkne se mi noha a já začínám padat z útesu dolů. Po chvilce padání se do temene bouchnu o kraj útesu. Začínám ztrácet vědomí…

„No… stála jsem na okraji útesu a bojovala jsem s nějakou dívkou. Pokusila jsem se jí shodit dolů, ale ujela mi noha a spadla jsem taky útesu dolů…,“ zamumlala jsem.
„Ty jsi ninja, co?“ podívala se na mě žena.
Kývla jsem.
„Jo, Emi, přines sem prosím věci té holky,“ křikla z místnosti.
„Proč?“ ozvala se ta Emi.
„Probrala se a nemůže si na nic vzpomenout, tak si třeba vzpomene,“ promluvila žena.
„No jo,“ zamumlala otráveně.

Během minuty se ve dveřích pokoje objevila asi patnáctiletá blonďatá dívka v modrých šatech. Přes pravou ruku měla přehozený černý plášť s červenými mráčky, bílé tílko a fialové tříčtvrteční kalhoty. V levé ruce držela béžovou ledvinku s kunaii a shurikeny a vysoké černé kozačky bez podpatku.
„Tak co, vzpomínáš si na něco?“ zeptala se mě mile.

Ten plášť… No jasně Akatsuki. Byla jsem s Itachim, Kisamem a Deidarou na misi, když nás přepadli Orochimarovi poskoci. Bojovali jsme s nimi a ano, zahnala jsem tu holku k útesu a pak už vím. No tak jo. Nemůžu tu ztrácet další čas. Musím dohnat ty tři a to co nejdřív.

Začala jsem se pomalu zvedat. Tentokrát bych to i zvládla, kdyby mě ta žena nezadržela: „Kam si myslíš, že jdeš?! V tomhle stavu musíš odpočívat!“.
„Ztrácím tu čas!“ oznámila jsem.
„Takže sis vzpomněla, co?“ usmála se na mě Emi.
„Hm,“ zabručela jsem.
„Tak podívej,“ vyzvala mě.
No tak říct, že jsem členka Akatsuki, což jsou masoví vrazi třídy S, to by mě asi moc v lásce neměly. Možná by mě teda vyhodily z domu a nemusela bych řešit, jak zdrhnu, ale stejně to nevidím jako nejlepší nápad. No, ale když jim řeknu, že jsem kunoichi ze Zvučný, zase taková lež to nebude, takže...
„Jmenuju se Saika Wa-, no prostě Saika a jsem ninja ze Skryté Zvučné vesnice. Byla jsem se svým teamem na misi, když nás přepadli nějací ninjové a pak už to znáte,“ snažila jsem se být přirozená, ale tím jak jsem se soustředila, abych neřekla něco špatně, řekla jsem toho špatně ještě víc.
„Saika, jo? A dál?“ pousmála se žena.
A sakra. Doufala jsem, že se na to nezeptá.
„Já nemám žádný dál,“ zamumlala jsem. Nemusí o mě vědět úplně všechno, no ne snad?
„Aha, no to mi připomíná, že jsem se ještě nepředstavila. Jsem Ai a tohle je moje malá Emi,“představila se žena.
„Chápu, teda já… děkuju za záchranu a jak dlouho se asi budu zotavovat?“ snažila jsem usmívat.
„No nejméně tak týden, ale to se dá přežít, ne?“ usmála se žena.
„Jo, jo,“ kývla jsem, i když v mysli mi prolétávaly myšlenky jako: Týden? Nejmíň týden?! No tak takhle dlouho tu nemůžu zůstat ani náhodou. Jasně že zdrhnu. Dneska v noci. Musím ty tři dohnat. A hle, venku už se pomalu začíná stmívat...

„No tak raději už jdi spát, aby ses zotavila co nejrychleji, Saiko,“ pousmála se na mě Emi, položila na zem moje věci a i se svojí mámou zmizela na dveřmi. Moc dlouho jsem nečekala na to, abych se postavila. I přes vyčerpání jsem zvládla udělat jeden stínový klon, aby nebylo tak nápadné, že jsem utekla. Rychle jsem se převlékla do svých věcí, otevřela jsem okno a prolezla jsem jím na druhou stranu. Můj klon ho potom zevnitř zavřel a lehnul si na matraci. Já jsem se mezitím zorientovala, abych věděla, kde asi jsem. Zjistila jsem, že jsem naproti útesu. Ano přesně naproti tomu útesu, ze kterého jsem před pár dny spadla. Po malých výstupcích na něm jsem vyskákala až úplně nahoru. Ještě pořád tam byli zbytky po boji nás s poskoky Orochimara. Náš stan už tam pochopitelně nebyl, ale uviděla jsem stopy, které míří jakoby směrem ke Zvučné a u stromů se ztrácí. To ti tři museli vyskočit na stromy. Pousmála jsem se, také jsem vyskočila nahoru a běžela jsem směrem ke Zvučné, tou cestou, kterou skoro určitě šli Deidara, Itachi a Kisame.

Jen na mě počkejte, Itachi, Kisame, Deidaro! Ještě nejsem mrtvá! Jdu za váma!