Jantarová laňka IV

Podoba bratra (Rokuro)
___________________________________________________________________________________

„Uvědomuješ si, co jsi právě teď řekla?“ Zeptal se Kakashi.
„Haló...Pokud jsi hluchý, zajdi si k ušnímu. Je to asi můj bratr!“
„Říkala jsi Mesu, že je mrtvý..!“
„No tak kupodivu ne,no. A neřvi na mě! Doháje Kakashi, máš pocit, že vše dělám schválně?“
„O čem to mluvíš? Já nekřičím...Jen jsem dost překvapen, že jsi nám lhala. Tehdy v kanceláři Hokage před odchodem na misi jsi jasně řekla, že je mrtvý.“ No, tak jsem lhala. Všichni ví, že ráda lžu abych se chránila. Ani Kakashi se tomu nevyhl. A tak moc jsem se snažila zrovna v jeho přítomnosti nelhat.
„Promiň.“ Řekla jsem a vážně toho litovala. Kdo ví, proč má Kakashi na mě takový vliv.
„Byl dost silný. Co o něm víš?“ Zeptal se.
„Vážně se tam chceš vrátit?“
„Ne, ale pokud po nás někdo jde, chci vědět co umí.“ Chvíli jsem přemýšlela.

Všichni jsme šli hlouběji do jeskyně než umrzneme. Sakura léčila mé rány za mými zády, bylo to dost hřejivé. Sai spolu s Narutem vytvořili oheň a Kakashi na mě obrátil svůj zrak.
„Nemějte to mé paní za zlé. Její chování odpovídá ninjovi Yuugakure...“ Povzdychla jsem si. Je pěkné, že mě Toshikatsu podporuje, ale Kakashi nikomu nic neodpouští tak lehce.
„Myslím, že toto téma bych měla s nima probrat sama Toshikatsu. Děkuju, že jsi mi pomohl. Suzu, ty se vrať s ním.“
„Chtěl bych tu ještě zůstat.“ Řekl Suzu. Ach ty jeden tvrdohlavý jelene. Chceš se mnou zůstat v lidském světě a kdyby se tu náhodou objevil můj bratr utečeš jak pes se staženým ocasem.
„Ne...Vrať se domů. Tato cesta není pro tebe.“ Najednou se malým prostorem jeskyně ozvala rána a Suzu byl v tu ránu fuč.
„Řekni Kanovi, že ho budu každou chvíli očekávat.“ Toshikatsu, můj věrný specialista na Genjutsu jen pokývl hlavou a zmizel. Tak a teď jsou pryč. Jsem tu na všechno vysvětlování sama.
„Kdo je Kano?“ Zeptala se Sakura. Nejradějí bych jí řekla, že jí nemám ráda za to jak mě nazvala lhářkou, ale co mám dělat? Teď mi už nikdy nikdo z nich věřit nebude. Jsem v prekérní situaci.
„Jelen, který by se tu cítil jako doma. Jeho živel je Hyouton.“ Na chvíli mi každý zanechával zlé nebo nevěřící pohledy.
„Královská laňka, hm? Vážně se ti tak říká?“ Zeptal se Sai. Tak a je to tady. Jsem lhářka, pochodně na mě!
„N-no...Říkají mi tak jen summoni.“
„Další lež.“ Řekl Kakashi.
„To není pravda! Řekla jsem, že ne nadarmo se mi ve vesnici přezdívá Královská laň...Sice to nebylo v mé vesnici ale...Ale krucinál, teď se bavme o něčem jiném. Můj bratr, že? Bratr je nynější problém.“ Začínám panikařit a to není dobré. Dlouho jsem nebyla v panice a to mi nedodává spoustu sebevědomí.
„Tak mluv.“ Začal Kakashi vážně.

„Poté, co se trochu situace v Konoze sklidnila, objevil se v mém pronajatém pokoji Suzu. Řekl, že Rokuro-můj bratr byl v Konoze. Z Yuugakure neodešel bez důvodu. Prý ho našel Orochimaru a dal mu svou prokletou pečeť. Ten idiot se za ním vydal a chtěl, aby ho Orochimaru použil pro nějaký vývoj něčeho. Rokuro byl vždycky silný, ale od té doby, co ho měl Orochimaru pod svými slizkými šupinami zesílil. Rokuro zdědil po našem otci jantar jako já. Akorát on ho umí udržet v tekuté podobě dýl. Já ne. Ta technika, jak nebe zaplavila tmavá pryskyřice...Nikdy jsem nic podobného neviděla.
Vyvynul jantar na vysokou úroveň. A to nemluvim o živlu vzduchu a země. Jantar je tvořen z těchto dvou živlů, takže je také umíme používat. Jestli umí od Orochimara něco nového...zakázaného, obávám se toho, co nás čeká.
Ale tady v horách je zima a půda je tvrdá, nepoužívaná, takže tu svůj Kekkei genkai používat nemůžem. Jedinou zbraň, kterou teď má je vzduch a ty zombie loutky.“
„Zajímalo by mě, kde ty nemrtvé vzal. Je možné, že by vůj bratr dokázal použít Edo Tensei?“ Sklopila jsem hlavu a mé mozkové závity začali pracovat. Dokáže to můj bratr?
„Nevím...Myslím, že ne.“
„Myslíš, nebo v to doufáš?“ Zeptal se.
„Dobře Kakashi, doufám v to. Když jsem s ním naposled bojovala, neuměl skoro nic. Odešel si z vesnice aniž by mi něco řekl. Chtěla jsem ho dokopat zpět násilím do naší vesnice a se lží, že jsem ho zabila jsem vše vzdala.“ Chvíli má věta stála ve vzduchu, Naruto vypadal, že na někoho vzpomíná.
„Dobře,teď si všichni odpočiňte. Sakuro ty dávej pozor na stav Naruta.“
„Jsem v pořádku!“ Najednou ho Sakura popadla za vlasy a hlavu mu zabořila do země.
„Sklapni! Jsi zraněný a ten kdo vede tuto misi je Kakashi-sensei, tak ho poslouchej!“ Grr, tu holku tak nemám ráda.

Po pár hodinách dřímání jsem vyšla ven. I přes to, že přestalo sněžit, byla venku zima. Jsme přeci jen u vrcholu hor. Hluboce jsem se nadechla a ucítila štípnutí do ramene. Vyskočila jsem takovou rychlostí jak mě nikdo živ neviděl.
„Sorry Mesu-chan.“ Řekl Kano klidně. Hádám, že můj smutný pohled mu vyzradil vše. Můj krásný jelen se srstí sněhu si lehl vedle mě a započal se svou puberťáckou mluvou.
„Neber si to tak vážně. Nejsi na světě jediná jasný? Každý jednou za život lže. Jo a laskavě nic nevzkazuj přes Toshikatsa. Než se ten pitomec vymáčkl, div jsem ho nekopl. Je zapomětlivý a ty to moc dobře víš.“ Na čele se mi zobrazila vráska podrážděnosti.
„Nebuť drzej, nebo ten, kdo tu bude kopat budu já!“ Zakřičela jsem a za zády se ozvalo zabručení.
„Nekřič, nebo všechny probudíš.“ Kakashi vypadal dost vyčerpaně, když na mě pohlédl. Nedivím se. Vyběhnout na toto místo nebylo lehké. No a já se jen vozila, takže tak unavená nejsem.
„Promiň.“
„Neomlouvej se furt. Vadí mi to.“ Otevřela jsem znova svá ústa s úmyslem říct to slovo, ale překonala jsem se. Kakashimu bych se omlouvala za cokoli.
„Hádám, že tento jelen je tvůj kamarád s Hyoutonem.“ Přisedl si vedle mě na kus deky, kterou jsem měla pod sebou.
„Jo. Jmenuje se Kano.“ Když se představili, Kakashi začal vypadat zamyšleně.
„Pamatuješ jak jsme se naposledy hrozně poprali? Když jsme byli mladí...“
„Jo...To byl ten den, jak jsi na mě hodil tu kočku.“
„Nebylo to schválně! Chtěl jsem vzít do ruky kunai a ona se tam připletla.“ Začala jsem se hlasitě smát a pak si uvědomila, že musím být potichu kvůli spícím osůbkám v jeskyni.
„Je tomu už pár let, co? Hele, mám na tebe otázku Kakashi.“ Podíval se na mě s tím jeho jedním okem a nedzvedl hlavu. Najednou se vítr vypařil a ani jediná větývka keře se nepohla. Bylo ticho.
„Stále mě nemáš rád?“ Čekala jsem na jeho odpověd a začervenala se. Tohle je drsný. Sedím tady v romanticky zmrzlém počasí, klepu se jak ratlík s nudlou u nosu a ptám se, jestli mě stále nenávidí. Jak originální jsem. Najednou Kano zvedl hlavu a začal polikat a lízat sníh. Levé oko mi začalo rychle za sebou tikat neuvěřitelností. Po chvilce, kdy jsme ho já s Kakashim dlouze sledovali, jsem mu dala pohlavek mezi parohy.
„Můžeš mi říct, co děláš!?“
„Nekřič, prskáš jak žába na grillu.“
„Pfff, cože?“ Kakashi se zasmál a Kano byl hrdý za svůj vtip.
„Teď vážně Kakashi.“ Popotáhla jsem si.
„No... Ne, že bych tě nenáviděl. Kdyby jsi mi nelhala, měl bych na tebe osobitější pohled.“
„Nelhala jsem jenom tobě.“
„Moc si do karet nenahráváš.“ Kousla jsem se do rtu. Mesu ty jsi takový idiot.
„Moc inteligentní není.“
„Kano...Ty drzá palačinko!“ Vstala jsem a chytla ho pod krkem.
„Kolikrát ti mám říkat, aby jsi mi neříkala palačinko, ty obludo z bažin!“
Zbytek dne byl zajímavý. Všechny jsme samozřejmě probudili a přes zlý začátek naší mise se všichni smáli. Alespoň mám jistotu, že nejsem nenáviděná.

Druhý den jsme vyšli vysoko,hlouběji do hor a šli směrem k místu, kde je past s tekutou pryskyřicí.
„Jsem si jistá, že to vytvořil on.“ Řekla jsem Kakashimu a ten lehce pokývl.
„Já už vim!!“ Zakřičel někdo vysokým hlasem za mými zády.
„Co?“ Zakřičeli jsme téměř všichni naráz. Nebylo skoro nic slyšet. Ani své kroky jsem neslyšela.
„Ten chlápek...Váš brácha, viděl jsem ho! On je Kappa! Neuvěřitelný, že se ten chlápek dokáže měnit ze zvířete na člověka!“ Začal vyřvávat Naruto a nejen mě se na obličeji ukázal tázavý výraz.
„Co to meleš prcku?“ Zeptal se Kano.
„Pamatujete Mesu-san, jak jsme se bavili v Konoze o Kappovi?! Vím, proč mi ho ten chlápek připomínal! Ty oči. Jedno slepé, druhé modré...“ Po vážném šrotování v hlavě jsem zjistila, o čem to mluví.
„Nedokáže se měnit ve zvíře...Ale Naruto ví, co povídá Kakashi. Sledoval nás...Nebo jen mě. Rokuro něco plánuje.“ Přes ohlušující vítr jsem neslyšela skoro nic, co Kakashi odpověděl, ale dala jsem si to dohromady.
„Proč si musíme pospíšit?!“ Kakashi se otočil směrem k jeskyni, kde jsme pobývali a uviděla jsem tam šest malých teček. Jedna vedla ty ostatní kupředu.
„Rokuro..?Musíme sebou švihnout!“ Zakřičel Kano.