Můžeš za to ty!

Když jsem se probudila poprvé, pozvracela jsem se. Částečně znechucením ze sebe sama, částečně z kocoviny, jenž s mým žaludkem prováděla horší akrobacie než Lee při dvojitém lotosu. Ono, probudit se s třeštící hlavou vedle cizího, nahého mužského těla nebylo nic, za co bych na sebe mohla být pyšná.
Poté, co jsem do záchodové mísy vyvrhla veškerý obsah dutého orgánu trávicí soustavy, včetně těch odporně hořkých žaludečních šťáv, jsem si hřbetem ruky roztřeseně otřela ústa a v Evině rouše se na notně zneuctěnou toaletu vyčerpaně posadila. Lokty jsem se opřela o kolena a skryla ulepenou tvář do dlaní. Jakmile jsem zavřela oči, jako nezvaní hosté se zadním vchodem do mého dosud potemnělého vědomí přikradly vzpomínky z předchozího večera; z mlhavého pozadí postupně vystoupilo prostředí místního klubu, z rozmazaných šmouh se tvarovaly siluety a zkreslený šum se ustálil v podobě slastných vzdechů. I kdybych si to nevybavila, tupá bolest v podbřišku i mezi nohama prozrazovala, že došlo kompletně na vše.
Strávila jsem noc s… Kami, neznala jsem ani jeho jméno! Stylem raněného zvířete jsem zaúpěla a bezduše se začala pohupovat dopředu a dozadu. Vtom se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře.
„Em, seš v pohodě?“ zajímal se můj bezejmenný nocležník se zřetelnou váhavostí ve spánkem zastřeném hlase. Nejspíš se rozhodoval, zda zkontrolovat, jestli ty hrdelní zvuky nejsou předzvěstí blížící se smrti, či se rovnou nepozorovaně vytratit.
„Jo, dobrý. Běž, jen za sebou zabouchni,“ ušetřila jsem ho obav z jakéhokoli zásahu. Vzdalující kroky a následné lomození nasvědčovalo, že si tajemný návštěvník sbírá zbytek věcí, zanedlouho nejisté došlapy opět zesílily, pak pod jeho vahou zaskuhralo uvolněné prkno v chodbě, až zaskřípání nepromazaných pantů ohlásilo konečný odchod. Osaměla jsem. Okamžitě jsem se hystericky rozeřvala, lkala jsem a brečela nad ztrátou nevinnosti, kterou jsem si celou dobu střežila pro tebe.
Můžeš za to ty. Můžeš za to ty, můžeš za to ty, opakovala jsem si v duchu pořád dokola.
„Mů-žeš z-za to t-tyyy!“ vytkla jsem u umyvadla visícímu ručníku, místo něhož jsem si představovala tvůj pohledný obličej. Kdybys tu byl, nikdy by se to nestalo.
Plakala jsem a plakala. Ronila jsem krokodýlí slzy, když jsem se sprchovala, když jsem si čistila zuby, když jsem měnila usvědčujícími důkazy poznamenané povlečení, dokonce i když jsem se snažila pozřít něco k jídlu. Byla bych bývala probulela celý den, kdybych nemusela do práce.

Když jsem se probudila podruhé, byla jsem střízlivá. Nezvracela jsem, ani jsem z přívalu paniky neutíkala do koupelny. Nekompromisně jsem poklepala na šlachovité rameno, na němž se rozprostíralo ANBU tetování, abych svou náhodnou známost probrala. Povedlo se, s jakýmsi mumláním se přetočil na záda a po promnutí očí pěstmi se na mě s rozverným výrazem otočil.
„Brý ráno,“ pozdravil chraplavě, chtivě se po mně natahuje.
„Asi bude nejlepší, když půjdeš. Já… mám nějaké důležité povinnosti,“ odbyla jsem ho, přitom jsem se vymotala z pokrývek a spustila nohy z postele.
„Dveře špatně dovírají, tak pořádně zabouchni.“ S tímto jsem se zvedla a tak, jak mě příroda stvořila, bez zájmu odpochodovala do koupelny. Nestyděla jsem se, neboť jsem si uvědomovala, že už ho pravděpodobně jakživ neuvidím. Tak nějak jsem tipovala, že on se po mně rovněž shánět nebude, členové těchto jednotek si na dlouhodobější vztahy nepotrpěli. Po spláchnutí té kořeněné kolínské jsem postupovala stejně jako skoro před třemi týdny, akorát tentokrát bez slzavého údolí.
Můžeš za to ty. To kvůli tobě jsem si hned po válce sehnala vlastní bydlení, v domnění, že bys tu po návratu třeba mohl pár dní zůstat. Vybalil si věci, já bych ti je vyprala, než by sis posháněl zásoby na další pouť. Nechala jsem ti jedno šuple, pro erární oblečení, které by sis po smytí prachu a špíny na sebe vzal, zatímco bych ti připravovala večeři. Zeje prázdnotou do teď, jen na dně se už asi usadily mikročástice drobného bordelu.
Stáhla jsem si vlasy do gumičky, krátce se smutně zahleděla na komodu pod oknem, načež rázně vyrazila na schůzku s Hokage.

Potřetí jsem nad těmihle nepříjemnými ranními průtahy vyzrála, navzdory jeho nelibosti jsem uloveného amanta bez smilování vypakovala neprodleně po aktu. Čekal mě den volna, chtěla jsem nerušeně spát minimálně do oběda.
Spolu s prázdnými pytlíčky od tyčinek a obdobných nezdravých chuťovek jsem se rozvalovala v rozruchaných peřinách až do pozdního odpoledne, nic se mi nechtělo. Nešla jsem nakoupit, posedět s kamarádkou, vykašlala jsem se na úklid, po kterém pronajatá garsonka vyloženě skučela, dokonce jsem zazdila i trénink s týmovým kolegou. Na vytrvalé bouchání a vyřvávání mého jména jsem nereagovala, předstírala jsem, že nejsem doma, však on si s přehledem najde jiný program.
Oděná pouze v kalhotkách a vytahaném tričku jsem apaticky zírala do stropu. Potřebovalo by to tu vymalovat. Když jsem se sem nastěhovala, představovala jsem si, jak to děláme spolu, vybíráme barvy a hádáme se, jestli bude praktičtější štětka nebo váleček. Vidíš, za všechno můžeš ty. Kdybych se tolik neupínala k tvému nikdy nenahlášenému příchodu, v naivní víře zamilované holky ti po světě nerozesílala miliony dopisů, v naději, že tě aspoň jeden z nich dostihne, a zbaběle si nezkracovala čekání nekonečnými směnami v nemocnici, mohlo být vše jinak… Možná bych si všimla dřív té mamčiny zas*ané nemoci, jenž ji s plíživou zákeřností stravovala zevnitř. Třeba bych dokázala udržet při životě chřadnoucího taťku, beznadějně truchlícího po své ženě. Především bych zoufale nehledala uspokojení v avantýrách na jednu noc!
S divoce bušícím srdcem jsem vyskočila na nohy, znenadání jsem v tom příšerném bytě nezvládla setrvat ani minutu. Ač bych nejradši hned vyběhla ven, to zatracené ticho mě přivádělo k šílenství, takhle bych byla jen pro smích. Po absolvování základní hygieny jsem na sebe hodila sukni a nějaké reprezentativnější tílko, ledabyle si upravila vlasy a bez jediného ohlédnutí vyrazila do ulic. Zaplula jsem do nejbližšího baru, sedla si na stoličku a objednala si drink, který jsem do sebe ihned oklopila. Identicky jsem postupovala i při druhém a třetím. To na otupení smyslů stačilo, další rundu jsem použila coby vábničku. Zvedla jsem sklenku jen do takové výšky, abych se zápěstím nadále mohla pohodlně opírat o hranu baru, s očima zakleslýma na kostku ledu jsem zahálčivými kroužky rozvířila nahnědlou tekutinu, když už hrozilo, že alkoholem, vystříknutým přes okraj, pocintám pult, ustala jsem a kochala se krásou doznívající setrvačnosti. Jakmile se hladina opět ustálila, špičkou jazyka jsem si smyslně navlhčila rty a decentně si ucucla. Ani jsem onen proces nestihla zopakovat, protože si vedle mne přisedl vysoký mladík s hlubokýma tmavýma očima, jejichž přirozená hřejivost přislibovala otevřenost k tělesnému kontaktu. Souhlasila jsem s pozváním na panáka, přetrpěla obecné plky o blbostech a s nástupem tmy se ochotně nechala odvést do zadní uličky, kam zaměstnanci po zavíračce odnášeli odpadky. A to bylo počtvrté.

Jako lemra jsem se se zachmuřeně staženým obočím loudala po přeplněné hlavní třídě. Díky ninja schopnostem jsem se vyhýbala lidem zcela automaticky, aniž bych do někoho omylem vrazila, přestože jsem byla myšlenkami zaseknutá u hrobu rodičů, na který jsem šla položit květiny. Od taťkova pohřbu jsem tam nebyla, nedokázala jsem se k tomu dokopat. Až dnes, ve svátek všech zesnulých, jsem se přinutila postavit se tomu ochromujícímu strachu ze střetu s realitou. Nejzranitelnější část mé duše se s tím pořád nemohla smířit, vzhledem k hektickému životu se tu skutečnost vlastně dalo celkem snadno ignorovat, jednoduše si vsugerovat, že se nic z toho nestalo, že prostě jen nemám čas se za nimi stavit v našem starém bytě a pozdravit je. O to horší ta návštěva studeného náhrobního kamene, stále odporně čpícího novotou, byla. Dle bolesti v kloubech jsem tam musela sedět několik hodin; střídavě jsem brečela a nadávala, že mě tady tak nezodpovědně nechali bez dozoru. Sice jsem furt dokola prohlašovala, jak jsem dospělá, samostatná, nezávislá, jenže opak byl pravdou, uvnitř jsem byla jenom malá vystrašená holka, tápající na rozcestí tohohle krutého světa. Byly chvíle, kdy jsem si zbožně přála, aby Madara zázračně vstal z mrtvých a uvalil na mě svou techniku věčného Tsukuyomi. Prožívala bych nekonečný sen, ve kterém bychom byli já, ty, Itachi a obě naše rodiny, a všichni bychom byli šťastní.
„Hej, Velký Čílko!“ hulákal za mnou známý hlas. Spěšně jsem si setřela pod očima zaschlé mapy a snažíc se netvářit příliš zpruzeně se na letitou rivalku otočila.
„Ino.“
„Máš snad něco s ušima?! Od obchodu si můžu vyřvat hlasivky,“ sjela mě vyčítavě.
„Promiň, zamyslela jsem se,“ přiznala jsem.
„Zamyslela?! To by mě teda zajímalo, nad čím,“ hudrala konsternovaně. Neurčitě jsem pokrčila rameny, zatímco jsem si nepokojně žmoulala ruce. Náhle jsem toužila být kdekoli, jenom ne tady s touhle všetečnou blondýnkou.
„Seš v pořádku? Vypadáš nějak přepadle,“ konstatovala starostlivě. Mlčky jsem přitakala. Evidentně ji to nepřesvědčilo.
„Víš co, pojď, zajdeme na kafe,“ řekla přívětivě, to už mě však vlekla příslušným směrem.
„Vážně, Sakuro, co se děje? Mně můžeš přece říct cokoli, jsem tvoje kamarádka. Vím, v poslední době jsem tě trochu zanedbávala, za což se velice omlouvám, ale opravdu o tebe mám strach,“ spustila, jakmile jsme se usadily k malému stolečku.
„Byla jsem na hřbitově, jsou dušičky,“ odpověděla jsem, jak nejstatečněji jsem svedla.
„Oh. Já… neuvědomila jsem si…“
„To je dobrý. Radši mi řekni, jak se máš ty. Co Sai?“ Ačkoli viditelně zaváhala, všimla jsem si, že jí spiklenecky zajiskřilo v očích.
„No tak, ven s tím,“ pobídla jsem ji nedočkavě.
„Tak dobře, dobře,“ mírnila mé naléhání, přičemž mi pod nos přistrčila levačku s krásně zářícím prstenem.
„Budeme se brát!“ vypískla, štěstím poposedávajíc na židli.
„Ty jo… Páni,“ vzpamatovávala jsem se z šoku, „gratuluju! K-kdy k tomu došlo?“ Mezitím, co Ino zapáleně vyprávěla romantickou story, kterak ji můj kolega požádal o ruku, přišel číšník, vyslechnout si naši objednávku. Jelikož do toho byla tak zabraná, poručila jsem jí to samé, co jsem si vybrala já. Když si to pečlivě zapsal, skousla jsem si spodní ret a přes řasy mu věnovala vyzývavý pohled, usmál se a odešel.
„Netuším, kde se to v něm vzalo, ale moc ti to přeju,“ pravila jsem upřímně závistivě sledujíc tu třpytící se věc na prsteníčku.
„Děkuju. Doufám, že mi půjdeš za svědka.“ Byla tak nadšená, že to nešlo odmítnout.
„Jasně, že jo. A kdy?“
„Po novém roce.“
„Co, už?“ vyhrkla jsem překvapeně.
„Není, proč otálet,“ pronesla bezprostředně. A měla recht, v tomhle uspěchaném období, kdy se každý pokoušel žít naplno, nebylo přešlapování na místě nikterak přínosné.
Přibližně třicetiletý pingl nám přinesl kávu a vodu, zkušeně vše vyskládal na desku stolu, zdvořile se uklonil a během blondýnčina vyjmenování, co všechno musí ještě zařídit, se mnou navázal krátký oční kontakt. Pod intenzitou, nesoucí sebou jasné poselství, jsem se mírně ošila. Bylo to zvláštní, zčistajasna jsem věděla, co dělat, kdy zamrkat, jak se podívat, usmát, abych si získala chtěnou pozornost. Poznali na mě onu bezbřehou lačnost po doteku. Vysílala jsem signály a oni je správně luštili. Doposud jsem neměla potřebu s někým flirtovat, ba nyní, když jsem tomu přišla na kloub, mi to neskutečně zvedalo sebevědomí, bohužel i zde existovala odvrácená strana mince – druhý den mi ze sebe bylo nevýslovně zle.
„Co to mělo znamenat?“ zeptala se Ino zaraženě.
„Docela ujde, ne?“
„Hm,“ zamručela udiveně, přitom si mě podrobně prohlížela.
„Kde jsi říkala, že to chcete mít?“ Na to se chytla, začala zaníceně přednášet možné varianty veřejných prostor. Nebralo to konce.
„Promiň, musím si odskočit,“ zaskočila mě změnou tématu. Nepřítomně jsem jí udělila svolení. Stylem kočky jsem se líně protáhla, potom jsem si na prst pomalu namotala pramen růžových vlasů a po očku letmo zašilhala k baru. Samozřejmě, stál tam a nespouštěl ze mě oči. Uličnicky se zazubil, načež pohodil hlavou k průchodu do skladu, a já šla. Ten den jsem ty úlety přestala počítat.
Zanedlouho jsem se vracela k nervózně se rozhlížející manipulátorce s lidskou myslí, silou vůle jsem odolávala nutkání si dlaněmi upravit běžné vycházkové oblečení, tak jsem si alespoň rukou pročísla rozvrkočenou kštici.
„Kam jsi zmizela?“ vyzvídala tónem, prozrazujícím, že má určitě potuchy, co jsem kde prováděla.
„Um, potkala jsem známého,“ zalhala jsem bez uzardění.
„Ty jsi s ním zrovna-?“
„I kdyby, tak co?“ štěkla jsem netrpělivě, na její kázání jsem nebyla zvědavá.
„Fakt jsi v pohodě, Sakuro? Chováš se… bláznivě. Mluvila jsi teď někdy s Narutem? Dělá si o tebe starosti.“
„Prosím tě,“ odbyla jsem její poznámku lhostejně, „ten si někde užívá s Hinatou.“ Ano, i za tohle můžeš ty. Údajně kvůli vaší nezdravé soutěživosti jsem přišla o Narutovu náklonnost. O to jediné čisté, co patřilo pouze mně.
„Shikamaru říkal, že je viděl se hádat, asi se rozešli.“
„I to se stává. Je mi to fuk. A tohle moralizování mě nebaví, odcházím.“ Rázně jsem před ní hodila dostačující obnos peněz a přes její nezdárné pokusy se omluvit opustila podnik.

Roztržka s Ino mě mrzela, kdesi hluboko uvnitř jsem věděla, že to se mnou myslí dobře. Když zemřela mamka, dělala všechno pro to, aby mi pomohla, neboť si předtím prošla tím samým, válka ji připravila o milovaného otce. Bylo mi známo, že paní Yamanaka ztrátu manžela nesnášela nejlíp, dokonce ji na nějaký čas museli hospitalizovat do léčebny pro občany, kteří se nezvládli vyrovnat s prázdnou dírou po blízké osobě. Možná by mi prospělo se tam nechat taky na pár týdnů zavřít.
Na rozdíl ode mě, členka týmu deset měla plnou podporu rozvětveného klanu, nedovolili jí se dlouho utápět v žalu, musela totiž postupně zaujmout Inoichiho místo. Podobná tragédie v rodině obvykle pozůstalí stmelí, kdežto já od sebe všechny odehnala. A můžeš za to ty, Sasuke, protože jsi tu se mnou nebyl, když jsem tě nejvíc potřebovala.
Jediné, co mě momentálně udržovalo nad vodou, byla horká náruč kohokoli. Kdekoli a kdykoli jsem se cítila opuštěně, zavrženě. V práci v prázdném pokoji se zřízencem, v parku na lavičce, kde mě s dotazem, zda nevlastním zapalovač, oslovil náhodný kolemjdoucí, v šatně horkých pramenů, na záchodcích hospody, v níž se konala Inina rozlučka se svobodou. Což mi bylo následující den náležitě vyčteno.
„Co je to s tebou, Sakuro?!“ ječela na mě, když jsem si po otevření zase zalezla do postele. Krapet jsem to přehnala s pitím, tak jsem od samého rána bojovala s nevolností.
„Mluv se mnou, sakra! Jak ti mám rozumět, když mi nic neřekneš? Je to o vašich? Všichni jsme z toho zdrcení, ale život jde dál, musí. Nebo o Sasukem?“ dodala po chvíli o poznání jemněji. „Vždyť je to rok a půl, co odcestoval. Bála jsem se, že to budu muset být já, kdo ti to řekne, ale měla by sis konečně připustit, že tě nemiluje.“
„Co ty o tom víš?!“ vřískla jsem, poněvadž ťala do živého. „To, že jsi převzala vedení klanu a za měsíc se máš vdávat, tě neopravňuje udělovat rozumy. Nestojím o ně! Vypadni. VYPADNI!“ Pro větší efekt jsem po ní nenávistně hodila polštář. Bez sebevětších problémů se mu vyhnula, nicméně uposlechla mých hlučných příkazů. Ten večer jsem šla za číšníkem, jenž mé občasné návštěvy vítal s vědoucím úsměvem.

Blížily se Vánoce, svátky klidu a míru, pche!, takže jsem se po menším handrkování s pořádající TenTen ocitla na bujarém vánočním večírku. Byli tam všichni, zbylí rookies, Tsunade-sama, Shizune, mistr Iruka a Kakashi, Kurenai, Gai, kapitán Yamato, Hanabi a Konohamaru se svým týmem. U rezervovaného stolu panovala tak mírumilovná nálada, až se mi z toho málem navalovalo. Naneštěstí jsme nebyli uzavřená společnost, tudíž v druhé polovině baru seděli i běžní hosté. Pro jednou jsem se doopravdy chtěla normálně bavit, užít si bezstarostné veselí, ale navzdory vynaloženému úsilí se mi nedařilo nasát onu správnou atmosféru.
Vycházela jsem z dámských toalet, když mě kdosi chytil za loket a zatáhl za těžký závěs, který skrýval sudy s pivem a bedny s různými druhy nealkoholických nápojů.
„Ty jsi ta, co si to ráda rozdá s každým,“ pronesl statný mladík s divokým páčem. Jo, už se to o mně vědělo. To bys asi koukal.
„Zrovna nemám zájem,“ odpálkovala jsem ho. Měla jsem v úmyslu odejít, jenže mě hrubě popadl za boky a zády přirazil ke stěně.
„Vsadím se, že změním tvůj názor,“ pravil sebejistě, přičemž mi nadrženě přejel po stehně, vklouzl pod lem minišatů a odvážně pokračoval ještě výš. Zalapala jsem po dechu a v tu chvíli se dravě přisál k mým rtům. Drsnější zacházení mi nevadilo. S pevně semknutými rty, zamezujícími s každým přírazem hlasitému sténání, jsem vzrušeně zvrátila hlavu a nechala se laskat na krku, když kdosi najednou odhrnul závěs. Jakmile jsem si přivykla ostrému světlu, v strnulé postavě jsem rozeznala šokovaného Naruta, stál tam a díval se na mě těma svýma azurovýma očima, v nichž se mimo smutek a bolest zračilo zklamání a cosi neidentifikovatelného, co mi navzdory pociťovanému žáru zmrazilo krev v žilách. Chtěla jsem mu říct, že to není tak, jak si myslí, nýbrž jsem nebyla s to ze sebe vysoukat byť jedinou hlásku. Přerývavě dýchajíc jsem otevřela pusu, leč to už byl pryč. Zůstal po něm jen nevyřčený nesouhlas, šířící se ovzduším.
Naruto…
Nekompromisně jsem od sebe to perverzní čuně odstrčila na kovový regál, nepozorovaně se bočním vchodem vytratila domů, kde jsem se schoulila pod peřinu a sklíčeně probrečela zbytek noci. Po dlouhé době jsem znovu něco cítila a působilo mi to nepopsatelnou bolest. Netvrdím, že mě u toho dřív nikdo neviděl, jenže tohle byl Naruto. Ty jeho skvostné safíry, podrobené ráznému vystřízlivění o pověsti vždy akurátně jednající Sakury-chan, mě nemilosrdně pronásledovaly i za křečovitě zavřenými víčky. Je mi to tak líto…

Druhý den ráno jsem se přihlásila na tu nejsložitější misi, jakou náš bývalý maskovaný učitel dokázal vyštrachat. V téhle roční době se do náročnějších úkolů moc ninjů vskutku nehrnulo. Z důvodů, proč ostatním záleželo na tom zůstat ve vesnici, jsem já chtěla pryč. Být sama, přemýšlet.
Cíl mise úrovně B spočíval v doručení tlumících léků a antibiotik nemocnicím, které jich po válce měly nedostatek. Všechno to byly vesměs špatně přístupné oblasti, v horách, bažinách, písku. Přesně pro mě.
Pojala jsem to jako očistnou túru, která v závěru předčila mé nejpřitaženější představy, třebaže jsem si schválně zvolila tu nejnáročnější trasu. Plahočila jsem se vyprahlou pouští bez známek života, škrábala se na hřebeny obřích kopců, po nichž jsem putovala téměř týden, většinou jsem se pro nevyhovující ošacení klepala zimou. Nejhorší však byly mokřady, jimiž jsem se složitě brodila, neustále pršelo, takže mi promokly všechny zásoby. Nemohla jsem si udělat oheň, protože široko daleko nebyla k nalezení kouska suché země. Pořádně nebylo, kde spát. I tak jsem umíněně pokračovala dál.
To smradlavé bahno až nápadně připomínalo mou celkovou situaci. Jak jsem s odporně mlaskavým zvukem pracně vytahovala nohy, abych je do té studené hmoty záhy o pár centimetrů vedle zase zasunula, uvědomila jsem si, že nezáleží na tom, jak hluboko klesnete, klidně až na samé dno, důležité je se vyhrabat ven a kráčet vpřed. Se vztyčenou hlavou.
Jako fénix se zrodit z vlastního popela, smířit se s minulostí, to špatné nechat za sebou a s nově nabytou silou hledět kupředu. A já se rozhodla, téměř na pokraji fyzických sil, že všechny své omyly a přešlapy zašlapu pod tyhle rozkladem páchnoucí sra*ky, kde zůstanou navěky zapomenuté. Zároveň mi došlo, že nemělo smysl dělat ti něco na truc a ubližovat si, protože tobě je to stejně volný. Taky byla blbost vinit tě za mé činy, neboť nakonec se za ně musím zodpovídat jen a jen já sama.
„Odpouštím ti, Sasuke.“

Po návratu jsem dostala zasloužené třídenní volno, které jsem s radostí využila k dohánění restů – urovnala jsem vztah s Ino, v rámci očisťující kúry uklidila celý byt, umyla okna, vytřela veškerou skříňku, poličku, přihrádku. Zašla jsem do obchodu a za utržené peníze si koupila něco na sebe, ne, že bych to vyloženě potřebovala, spíš jsem chtěla zaplnit ten zpropadený prázdný šuplík.
Akorát s Narutem jsem se neodvážila mluvit. I když lidi neodsuzoval, bála jsem se, co bych mohla vidět, kdybych mu opět pohlédla do očí. Ač se mi to nelíbilo, zjistila jsem, že na jeho názoru mi sejde ze všech nejvíc.
Už jsem si myslela, že se věci začínají obracet k lepšímu, když se to přihodilo. Po extra dlouhé směně v nemocnici jsem opouštěla budovu a vtom se ke mně ze tmy přitočila v ústranní postávající osoba. V mladíkovi s rozložitými rameny jsem rázem poznala číšníka z kavárny. Zastoupil mi cestu a dost neodbytně se dožadoval svého přídělu uspokojení. Samozřejmě jsem ho odmítla a ubezpečila, že už za ním nikdy nepřijdu, nýbrž to ho vytočilo ještě víc. Krom několika neslušných nadávek jsme se postrkovali, až naše potyčka, v níž jsem nechtěla uplatňovat výhody fyzické přesily, vyvrcholila pěstí v mém obličeji. Nevrátila jsem mu to. Jednak bych ho nedopatřením nerada zabila, především jsem však jistým zvráceným způsobem cítila, že přesně tohle jsem potřebovala, abych se nadobro probrala. Pořádný potupný políček. Dle štiplavého pálení, následovaného čímsi lepivě horkým, mi něčím ostrým na líčku zanechal hluboký šrám. Oba jsme byli rychlým vyhrocením situace zaskočeni, z rázu jsme tam jen schlíple stáli a nejistě po sobě pokukovali.
„Promiň, to jsem neměl, přehnal jsem to,“ řekl nakonec.
„V pohodě,“ odpověděla jsem poklidně. Čert vezmi nějakou řeznou ránu, ta se zahojí, horší to je se šrámy na duši.

S nohou elegantně přehozenou přes druhou jsem v nádherných lilkových šatech, jenž pro mě Ino snažně vybrala, seděla na barové stoličce a z úzké skleničky na nožičce decentně usrkávala šampaňské. S jakýmsi mírumilovným pocitem na hrudi jsem sledovala křepčení svatebních hostů, v jejichž středu se v těsném obětí pohupovali čerství novomanželé. Ačkoli jsem vstávala s obavami, že se do té požadované nálady budu muset nutit, po uzření Inina nadšeného a absolutně šťastného výrazu, jsem nějak automaticky nastoupila na stejnou vlnu, která mě přes skvostný obřad hladce provezla až sem, na afterparty. Považovala jsem za neslušné hned zmizet, tak jsem se po zorganizování několika neodmyslitelných her uchýlila na bezpečné místo, kde jsem jakožto svědkyně nevěsty pro zachování dekora hodlala strávit potřebný čas. Němě jsem zavrtěla hlavou, když mi sympatická barmanka chtěla dolít, a protáhla si dolní končetiny, po mnoha mučivých hodinách osvobozené od nenáviděných podpatků.
„Docela divočina, co?“ Překvapeně jsem vzhlédla a odvážně pohlédla na vedle si přisednuvšího Naruta. Tvářil se, jako by se nic nestalo, svým typickým hřejivým přístupem si mě prohlížel, ve spoře osvětleném podniku mu kouzelně jiskřily oči, bylo to dech beroucí.
„Moc ti to sluší,“ konstatoval upřímně.
„Tobě taky.“ Myslela jsem to smrtelně vážně, v tmavě modrém obleku šitém na míru vypadal naprosto božsky. To, že dospěl, zklidnil se a nepůsobil tak ztřeštěným dojmem, mu prospělo. Mužné rysy a krapet delší, nicméně stále stejně nepoddajné, vlasy byly jen třešničkou na dortu.
„Na Ino a Saie, první pár, který se do toho nezalekl praštit!“ S mírným úsměvem jsem si s ním přiťukla a trochu si ucucla.
„Třeba to někdy potká i nás,“ pronesla jsem zadumaně pološeptem.
„Samozřejmě, že potká. Ty se vdáš, já ožením.“
„Jak to můžeš vědět tak jistě?“ Vyslala jsem k němu skeptický kukuč.
„Jednoduše. Koukni na nás, oba jsme úplně boží.“ Spiklenecky na mě mrknul a zakřenil se, potom mi z pravačky obezřetně odebral křišťálovou skleničku a položil ji na pult k té své. Jemně mě chytil za ruku a nenásilně zatáhl.
„Teď se jdem bavit, Sakuro-chan.“ Mé chabé protesty, rovněž bosé nohy, nebral v potaz, dovedl mě na parket k ostatním, kde jsme se přidali k rozjařeným přátelům. Na rychlejší písně jsme tancovali odděleně, blbli a všelijak poskakovali, na pomalé jsme ploužili ve sladěném rytmu. Kdybych si je obtěžovala nazout, mohla bych tvrdit, že jsem s ním protancovala střevíce. Po zbytek oslavy se ode mne prakticky nehnul, ale nestěžovala jsem si, naopak, věky jsem se tak dobře nebavila.

Jelikož jsme pili střídmě, byla jsem vzhůru nechutně brzy, navíc mě čekal den volna, a neměla jsem ponětí, jak s nadcházející sobotou efektivně naložit. Při snídani mě napadlo, že konečně nastala ta pravá chvíle tady vymalovat. Ustrojila jsem se a šla nakoupit barvy i další věci, o nichž jsem byla přesvědčená, že se neobejdu. Jakživ jsem to nedělala, nicméně jsem odmítala si na to někoho pozvat, chtěla jsem to zvládnout sama.
Byla jsem zrovna v nejlepším, když někdo zabouchal na dveře. Posunula jsem si z čela čepici vyrobenou z novin, slezla ze štaflí a po rozprostřených igelitech se vydala otevřít. K mému úžasu na prahu malinko nervózně přešlapoval Naruto.
„Um, ahoj.“
„Můžeme si promluvit, Sakuro-chan?“ otázal se nejistě se drbaje ve vlasech.
„No, mám tu celkem rozpracovanost, ale pojď dál.“
„Páni, ty ses do toho teda pustila,“ komentoval mé osobité dílo, zatímco mě následoval do obývacího pokoje, sloužícího zároveň i coby ložnice. Posadili jsme se na gauč, chráněný proti jakékoli barevné újmě starým prostěradlem.
„Uhm, už jsem se na ty šedivý zdi nemohla dál koukat,“ vysvětlila jsem svůj nenadálý zápal pro manuální práci.
„Mohla jsi říct, pomohl bych.“
„No, ono to bylo od začátku myšlený jako sólo akce, je to taková pokročilá fáze mé umravňovací procedury,“ přiznala jsem s trpkým úšklebkem pokorně. Zčistajasna mi činilo neskutečné problémy mu hledět zpříma do očí, sklopila jsem hlavu, to však nebylo nejrozumnější řešení, neboť mi došlo, že jsem navlečená do sepraného trička a dávno z módy vyšlých tepláků. No co, vždyť před Narutem jsem si nemusela na nic hrát.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ přerušil tu trapnou chvíli, která nastala po připomenutí mých divokých excesů.
„Jistě.“ Nejen jeho rozvážný tón, ale i opakované letmé mnutí brady, napověděly, že se nebude jednat o příjemný dotaz.
„To všechno… bylo kvůli Sasukemu?“ Zhluboka jsem se nadechla a záhy nahromaděný vzduch táhle vydechla, přičemž jsem nespouštěla zrak z flekatých rukou.
„Já nevím. Možná… Určitě,“ špitla jsem bojácně. „Odchod rodičů tomu taky zrovna nepřidal.“
„Víš, troufnu si tvrdit, že znám Sasukeho nejlíp, rozumím tomu, co dělá. Vždycky to tak bylo. Neříkám to, abych tě ranil, nebo něco podobnýho, za poslední rok jsem s ním párkrát mluvil a… promiň, Sakuro-chan, ale jsem si stoprocentně jistý, že tě nemiluje. Nevrátí se. Ne teď.“
S očima pořád sveřepě zavrtanýma do pokaňkané podlahy jsem si ona slova přehrávala v hlavě. Nemiluje tě… Nevrátí se… Docela ironie, v celkem krátkém časovém úseku byl už druhý, kdo mi to vštěpoval.
„Já vím,“ připustila jsem roztřeseným hlasem, veškeré úsilí jsem totiž věnovala udržování slz na svém místě. Vždycky jsem to věděla. Jenže, žít v naději je jednodušší, než se vypořádat s krutou realitou.
„Nebyl tu pro tebe, když jsi ho nejvíc potřebovala. Ale já jo. Tolik jsem ti chtěl pomoct, ale nedovolila jsi mi to, všechny jsi odehnala a uzavřela se do sebe.“ Neměla jsem zdání, zda to mělo znít vyčítavě či ukřivděně, jediné, co jsem v jeho tichém hlase rozpoznávala, byla hluboká lítost.
„Já vím, byla jsem hloupá,“ zaštkala jsem. Prohrála jsem, již nějakou dobu se mi po tvářích řinula dvě široká řečiště. Schovala jsem zmáčený obličej do dlaně, když jsem na rameni ucítila jemný dotek.
„I když to tak možná nevypadá, nikdy to s tebou nevzdám. Chci tu pro tebe být, ať se děje cokoli a myslím… domnívám se, že pokud mě máš alespoň trochu ráda, mohlo by to fungovat…“ Jakmile se Narutovo šokující sdělení propracovalo do mého zpomaleného mozku, nejenže mi vyschlo v ústech, dokonce se zastavil i zdánlivě nekonečný příval slz. Udiveně jsem se na něho podívala.
„Ty o mě máš zájem i po tom všem?“ Nemohla jsem tomu uvěřit.
Němě přikývl, přitom ze mě nespouštěl své milující safíry.
„Já,“ odmlčela jsem se, znenadání jsem si přišla totálně vygumovaná, „nevím, co na to říct… Samozřejmě, že tě mám ráda, nejspíš víc než to, jen… nejsem teď připravená na nějaký vztah. Jestli tam ty city jsou, jsou ukryté hodně hluboko.“ Sakra, to nebyla právě nejšetrnější odpověď, v danou chvíli jsem ze sebe vhodnější vydolovat nedokázala.
„Chápu,“ pronesl vlídně, neurazil se. „Mám návrh. Co se po nich zkusit pídit společně? Pro začátek můžeme třeba-“
„Zajít na rámen?“ vyhrkla jsem spontánně.
„Jo, zajít na rámen,“ zopakoval odlehčeně.
„Dobře, proč ne,“ řekla jsem vážně. Skutečně jsem byla odhodlaná nám dát tu šanci.
„Tak fajn, domluveno. To mi prozatím úplně stačí.“ S širokým úsměvem se energicky zvedl a bez předchozího varování láskyplně vlípl pusu na čelo, načež se otočil k odchodu.
„Ty, Naruto,“ vybafla jsem, když se téměř ztratil ve ztemnělé chodbě.
„Hm?“
„Nemáš potuchy, jak se manipuluje s válečkem?“