manga_preview
Město beze mne 20

Zrození démona

Pětiletý Zabuza pevněji stiskl matčinu ruku. Ona, stejně jako všichni ostatní dospělí, měla tvář staženou úzkostí. I na něho se nálada dospělých pomalu přenášela, tiskla se mu k hrudníku jako předoucí kočka, roztahovala své drápky a zatínala se hlouběji a hlouběji…
Zabuzovi každý krok připadal těžší.
Proč?
Vždyť on přeci není na řadě.
Ale bráška ano.
Došli na svá místa. Zabuza se pustil maminčiny ruky, vyškrábal se na sedadlo a zvědavě se rozhlédl kolem sebe.
Závěrečné zkoušky byly významnou událostí, a proto obrovské školní cvičiště proměnili v arénu s třemi tribunami. Bylo to tedy přesně tak, jak mu to bráška předevčírem popisoval.
Dvě tribuny byly téměř plné a ve vzduchu visela zvláštní, těžká atmosféra, která se Zabuzovi nelíbila. Dospělí si polohlasně povídali a na zvídavé otázky svých ratolestí odpovídali spíše vyhýbavě nebo vůbec.
Zkoumání lidí na tribunách Zabuzu za chvilku omrzelo, a tak svůj pohled zabodl na obrovské prostranství pod tribunami. Aréna zatím zela prázdnotou. Jediným zajímavým objektem byl podlouhlý stůl, na kterém byly vyskládané různé druhy zbraní, mnohé z nich nedokázal ani pojmenovat.
Zčistajasna i ten sebemenší hluk utichl a mumraj se změnil v dusné ticho.
Ta náhlá změna atmosféry přinutila Zabuzu zvednout hlavu a rozhlédnout se znovu kolem sebe. Na tribuně naproti nim, která dosud byla prázdná, seděl mladík obklopen dospělými, jež si od chlapce sedali v uctivé vzdálenosti.
Mizukage.
Zabuzovi se zkroutily vnitřnosti úzkostí.
Nejsilnější shinobi ve vesnici vládl zemi velmi tvrdou rukou, což prý podle maminky nebylo správné.
Zlovolné charisma Mizukageho a okruhu velkomožných pánů, kteří se těšili jeho přízni, udusilo jakž takž uvolněnou atmosféru a začalo v lidech vzbuzovat různé emoce.
Bezradnost, pohrdání, vztek, odpor, škodolibou, ale i upřímnou radost. Ale nejvíc… Nejvíc Zabuza z dospělých cítil strach.
Jakmile se v aréně objevil ředitel akademie, Zabuza nevědomky zatnul dlaně v pěsti.
„Vítám všechny přítomné! Vážený Mizukage-sama, vážené dámy, vážení pánové, milí rodiče! Dovolte mi, abych zahájil letošní závěrečnou zkoušku, v které se ukáže, kdo je opravdu hoden titulu genina! Přivítejte prosím studenty posledního ročníku!“
Za velmi rozpačitého potlesku do arény přes sto dětí mezi devíti až dvanácti lety. Někteří působili sebevědomě, jiní nervózně a někteří projevovali absolutní nezájem.
Avšak všichni věděli, co je v následujících hodinách čeká.
Jatka.
Každý to věděl, dokonce i Zabuza. Mladším žákům byl vstup zakázán, pokud neměli v posledním ročníku sourozence, ale i tak byl průběh závěrečné zkoušky veřejným tajemstvím.
Ředitel akademie představoval žáky jednoho po druhém. Zabuza po očku sledoval maminku, která si hrála s prsty a pohled nepřítomně upínala nad tribuny k horizontu.
Její starší syn totiž na zkoušce nebyl.
„Mami, kde je bráška?“
Žena sebou trhla, jako by ji dětský hlásek probral z transu.
„V bezpečí,“ odpověděla mu šeptem a objala ho. „Buď silný, ať se děje cokoli.“
„Momochi Iwama!“ zvolal ředitel.
Ticho.
„Momochi Iwama!“
Ticho se měnilo v dusno, žáci po sobě začali nervózně pokukovat a rodiče si mezi sebou vyměňovali překvapené pohledy.
Maminka Zabuzu dosud nepustila z objetí.
„Mám tě ráda,“ šeptla.
„Mami?“ kníkl se staženým hrdlem. „Co se děje? Kde je bráška?“
Pustila ho a s odhodlaným výrazem se zadívala před sebe.
Přímo na Mizukageho.
Který jí pohled opětoval.
„Mami?“ natáhl plačtivě. Dusná atmosféra i matčino chování jej děsilo.
„Poslední výzva! Momochi Iwama?!“
Náhle Mizukage vstal a mezi lidmi to zašumělo. Sešel do arény, prohodil pár slov s ředitelem a poté znovu pohled zabodl jejich směrem.
Z jeho očí čišela čirá nenávist a zhnusení.
Zabuza se otřásl.
„Všichni studenti se přemístí zpět do akademie! Zkouška nebude zahájena, dokud nebudete v plném počtu!“
Děti se s mrmláním začaly trousit pryč z arény. Lidé na tribunách se neodvažovali ani pohnout. Jakmile odešel poslední žák, Mizukage zvedl ruku a ukázal na ně.
V mžiku maminku obklopili muži z tajné jednotky.
„Mám tě ráda,“ usmála se na Zabuzu, když ji jeden z mužů hrubě zvedl ze sedadla.
V tom úsměvu bylo skryto mnohé.
Jako v transu sledoval, jak maminku odvádějí pryč, jako by byla tím nejnebezpečnějším zločincem na světě.
„Mami,“ vzlykl.
Ignorovali ho.
Protože tak malé dítě přeci nemohlo nic vědět…
Nechápal to.
Nechápal, proč maminku odvedli. Věděl ale, že když takhle odvedli tatínka, už se nevrátil…
Maminka se nevrátí?
A kde je bráška?
Začal natahovat. Vnímal, jak dospělí kolem něj si s napjatými výrazy ve tvářích povídají, vyměňují ustarané pohledy.
Nikdo se však neodvážil na plakajícího chlapce promluvit.
Mizukage nakonec odešel.
Chvíli po jeho odchodu začali arénu opouštět další a další… Až tam Zabuza nakonec zůstal sedět sám.

Slunko se pomalu začalo sklánět k horizontu.
Bylo jasné, že zkouška se dnes již konat nebude. Přesto byli studenti stále drženi v akademii.
Zabuza pevně v ruce stiskl kunai, který sebral ze stolu v aréně.
Tatínek se nevrátil.
Pomalu, ukryt ve stínu, obešel budovu kolem dokola. Hledal vhodné místo, kudy by mohl proklouznout dovnitř.
Stačilo pootevřené okno třídy v přízemí.
Bráška je pryč.
Díky tajným společným tréninkům se přes okno dostal velmi lehce. Však k tomu stačilo umět dobře šplhat a být obratný.
Opustil bezpečí prázdné třídy a začal bloumat po chodbách.
Maminka se nevrátí.
Nevrátí.
To slovo mu vytvářelo jakousi hořkou pachuť na jazyku. Emoce v něm začaly pomalu a tiše vřít. Nechápal, proč maminku odvedli, ani proč bráška zmizel.
Ale spolehlivě dokázal ukázat prstem na viníka.
Mizukage. A závěrečná zkouška.
Začal v něm vřít vztek. Nesmyslný vztek, který jeho mozek nedokázal uchopit.
Bloumal chodbami jako v transu, v ruce pevně svíral kunai ostrý jako čerstvě nabroušený nůž.
„Hele, co tu děláš?“
Zastavil se a zíral na dítě před ním. Chlapec zhruba tak ve věku dvanácti let k němu šel, ve tváři napjatý výraz.
„Polož to prosímtě, ať se nezraníš. Dětem zbraně do rukou nepatří…“
Nevrátí se. Ani jeden z nich.
Vztek vybublal na povrch.
Rozmáchl se a udeřil.
Chlapec ani nestačil zareagovat. Ostří mu projelo nejprve břichem a než stačil šokovaně zařvat, dítě vyskočilo, znovu se rozmáchlo a zabodlo mu ostří do krku.
Šok.
Zabuza jen zíral na zbraň a ruce pokryté teplou, lepkavou krví. Z chlapce rychle život vyprchal a nyní na něj zíraly jen mrtvé oči.
Mrtvé oči.
Cítil to, sám je měl. Byl dítětem bez života, které nemělo již co ztratit. Význam pomsty mu nic neříkal, šlo mu o jedinou věc.
Ukončit zkoušku.
Třeba se bráška vrátí…
Planá naděje, která s každým zabitím střídavě rostla a zhasínala, až zcela pohasla, proměnila se v prach.
Za svým cílem necílem se však hnal stále dál a dál. Díky své drobné výšce měl výhodu. Byl mrštný, rychlý a nabíral tak náskok cenných vteřin.
Nakonec nezbyl nikdo, kdo by ho mohl zastavit.
Nikdy se nevrátí.
Když se v akademii objevili dospělí, stál uprostřed třídy, jež byla poseta dětskými těly a vymalována krví. V krvavé lázni se koupala i celá chodba a dalších pět tříd.
Hystericky se smál a svůj mrtvý pohled upíral do stropu.
Zkouška totiž skončila.

A nikdo se nevrátil.

Poznámky: 

Spíš než šťastné a veselé vám všem přeji vše nejlepší do nového roku, nechť je tento rok lepší než předcházející!

Dárek věnován Dagkharis, která si přála něco ze Zabuzovo mládí v Mlžné. Nemohla jsem odolat, nejsem na psaní povídek se šťastným nádechem. Uznávám, že by z toho asi šlo vymáčknout víc, než je v povídce, ale to bych to psala tak tři měsíce. Laughing out loud A navíc... Jsem s tím spokojená, tak doufám, že se dárek bude líbit...

5
Průměr: 5 (9 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Kyell
Vložil Kyell, Po, 2020-03-23 09:00 | Ninja už: 4199 dní, Příspěvků: 1367 | Autor je: Účastník chuuninské zkoušky

Mise O: Tleskám, velmi temná povídka, která se mi neskutečně líbí. Vůbec by mě nenapadlo někdy takhle o Zabuzovi psát! Geniální! Kakashi YES Ta atmosféra v hledišti a podobně, strašně to ve mě vyvolává Holocaust, vím, že to tady asi nepatří, ale prostě po pár řádcích jsem to měl všechno v hlavě. Všichni zdrceni strachem na to, aby se opovážili odporovat a tak jen slepě poslouchají. Opravdu krásně vyobrazená atmosféra a co se týče následujícího počínání Zabuzy, to je bez komentáře. Krásná povídka, nemyslím si, že bys měla z povídky vymačkávat o něco víc, takhle je to až až. Opravdu se mi to velice líbí slintani

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Pá, 2020-01-31 14:40 | Ninja už: 4434 dní, Příspěvků: 2109 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Metař Gaarova písku

Jsem mizerná v odpovídání... Laughing out loud

Darino Una: Děkuji, jsem ráda, že se povídka líbila. Smiling

Palantir: Já tak nějak tvůj komentář i po takové době nechápu... Ale děkuji alespoň za nějakou odezvu. Laughing out loud

Senpai-sama: Děkuji za tak milý komentář. Smiling Celkem mě to období Mlžné láká, takže se k tomu možná někdy ještě vrátím.

Dagkharis: Jé, tak to jsem moc ráda, se se jsem se ti trefila do představy. Smiling

Aku: Tak já jen tak pro formu děkuju... Laughing out loud Já to původně plánovala úplně jinak, ale... S tím "schováním" jsem moc nechtěla zabíhat do detailu, ale jak už jsem říkala, možná se k tomu někdy vrátím a doplním otazníky. Smiling

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, So, 2020-01-04 23:27 | Ninja už: 4223 dní, Příspěvků: 2295 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Asi netřeba zmiňovat, že to máš dobře napsaný, tak já jen tak... pro formu xD Tenhle režim strachu, podvolování se a násilí musel být hrozný, úzkost a sevřenost těla i ducha z toho čiší a děsí. Popravdě jsem nikdy pořádně nepochopila (nebo už jsem ten smysl jednoduše zapomněla), proč v Mlžný trvali na takovém ukončení, nedává mi moc smysl - jasný, vychovám jednoho drsňáka, ale proč k tomu nepřistoupit jinak, proč neobětovat něco, čím nic neztratím, ne si oddělat spoustu jiných potenciálních shinobi (i kdyby pak na bojišti sloužili jako pomyslná vata). Z nevinnýho dítěte se stává zabiják a bolí to i kvůli těm dalším dětem... Jo, trénují na shinobi, ale pořád jsou to děti...
Jenom mě teda překvapilo, že maminka schová jednoho syna, ale druhýho pokojně přivede na veřejnou zkoušku tyranovi přímo do rukou, vždyť ho mohl Mizukage vzít a použít proti ní, vydírat ji. Nevím, jestli ji to nenapadlo a jenom spoléhala, že děcko vyslýchat nebudou, nebo možná víc myslela na toho staršího. Škoda že Kishi neukázal víc, Mlžná byla zajímavá. Líbí se mi myšlenka, že by měl Zabuza brášku, že by se to jeho šílený vyvražďování dalo takhle vysvětlit.

.Seznam FF, Poslední FF: Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..

Obrázek uživatele Dagkharis
Vložil Dagkharis, So, 2020-01-04 01:58 | Ninja už: 3549 dní, Příspěvků: 330 | Autor je: Konohamarova chůva

To se mi moc líbí! Přesně v takový druh dárečku jsem doufala Smiling Děkuju ti moc

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Pá, 2020-01-03 19:42 | Ninja už: 1261 dní, Příspěvků: 2237 | Autor je: Hlídač Gaiovy želvy

Sayu, zbožňujem tvoj štýl a schopnosť plasticky opísať aj tie najťaživejšie situácie a emocionálne stavy Kakashi YES Od prvého slova až po posledné to bolo stupňovanie strachu až po jeho najčastejší výsledok - agresivitu s tragickým koncom. Hmlistá bola peklo na Zemi, aj keď vieme, kto za tým stál, že Mizukage bol taký zloduch. No, môžem len ochkať a vzdychať, aké údely majú ľudia nielen v narutosvete Tak teď ti nevím... A ako sofistikovane si napísala o Zabuzovi, vďaka Ino ti gratuluje!

Obrázek uživatele Palantir
Vložil Palantir, Pá, 2020-01-03 17:20 | Ninja už: 3766 dní, Příspěvků: 5235 | Autor je: Moderátor, Editor fóra, Tokubetsu jounin

Poučenie - nemajte pred svojimi deťmi tajomstvá. Eye-wink

Obrázek uživatele Darino Una
Vložil Darino Una, Pá, 2020-01-03 17:09 | Ninja už: 312 dní, Příspěvků: 8 | Autor je: Tsunadiny pětky

Nedokážu si představit jak malé dítě může provést něco takového. Hlavně jak dokázal Zabuza porazit mnohem silnější a starší protivníky. Byl by z toho dobrý horor.
Každopádně ta atmosféra v povídce byla opravdu cítit. A Zabuzu si vystihla velmi přesně. Za to si těch pět hvězdiček zasloužíš.

S pozdravem Darino Una

Lepší pozdě než nikdy.

Pokud chceš změnit svět, musíš obětovat i to nejcennější.
(hádejte, kdo to řekl?)