Zrození démona

Pětiletý Zabuza pevněji stiskl matčinu ruku. Ona, stejně jako všichni ostatní dospělí, měla tvář staženou úzkostí. I na něho se nálada dospělých pomalu přenášela, tiskla se mu k hrudníku jako předoucí kočka, roztahovala své drápky a zatínala se hlouběji a hlouběji…
Zabuzovi každý krok připadal těžší.
Proč?
Vždyť on přeci není na řadě.
Ale bráška ano.
Došli na svá místa. Zabuza se pustil maminčiny ruky, vyškrábal se na sedadlo a zvědavě se rozhlédl kolem sebe.
Závěrečné zkoušky byly významnou událostí, a proto obrovské školní cvičiště proměnili v arénu s třemi tribunami. Bylo to tedy přesně tak, jak mu to bráška předevčírem popisoval.
Dvě tribuny byly téměř plné a ve vzduchu visela zvláštní, těžká atmosféra, která se Zabuzovi nelíbila. Dospělí si polohlasně povídali a na zvídavé otázky svých ratolestí odpovídali spíše vyhýbavě nebo vůbec.
Zkoumání lidí na tribunách Zabuzu za chvilku omrzelo, a tak svůj pohled zabodl na obrovské prostranství pod tribunami. Aréna zatím zela prázdnotou. Jediným zajímavým objektem byl podlouhlý stůl, na kterém byly vyskládané různé druhy zbraní, mnohé z nich nedokázal ani pojmenovat.
Zčistajasna i ten sebemenší hluk utichl a mumraj se změnil v dusné ticho.
Ta náhlá změna atmosféry přinutila Zabuzu zvednout hlavu a rozhlédnout se znovu kolem sebe. Na tribuně naproti nim, která dosud byla prázdná, seděl mladík obklopen dospělými, jež si od chlapce sedali v uctivé vzdálenosti.
Mizukage.
Zabuzovi se zkroutily vnitřnosti úzkostí.
Nejsilnější shinobi ve vesnici vládl zemi velmi tvrdou rukou, což prý podle maminky nebylo správné.
Zlovolné charisma Mizukageho a okruhu velkomožných pánů, kteří se těšili jeho přízni, udusilo jakž takž uvolněnou atmosféru a začalo v lidech vzbuzovat různé emoce.
Bezradnost, pohrdání, vztek, odpor, škodolibou, ale i upřímnou radost. Ale nejvíc… Nejvíc Zabuza z dospělých cítil strach.
Jakmile se v aréně objevil ředitel akademie, Zabuza nevědomky zatnul dlaně v pěsti.
„Vítám všechny přítomné! Vážený Mizukage-sama, vážené dámy, vážení pánové, milí rodiče! Dovolte mi, abych zahájil letošní závěrečnou zkoušku, v které se ukáže, kdo je opravdu hoden titulu genina! Přivítejte prosím studenty posledního ročníku!“
Za velmi rozpačitého potlesku do arény přes sto dětí mezi devíti až dvanácti lety. Někteří působili sebevědomě, jiní nervózně a někteří projevovali absolutní nezájem.
Avšak všichni věděli, co je v následujících hodinách čeká.
Jatka.
Každý to věděl, dokonce i Zabuza. Mladším žákům byl vstup zakázán, pokud neměli v posledním ročníku sourozence, ale i tak byl průběh závěrečné zkoušky veřejným tajemstvím.
Ředitel akademie představoval žáky jednoho po druhém. Zabuza po očku sledoval maminku, která si hrála s prsty a pohled nepřítomně upínala nad tribuny k horizontu.
Její starší syn totiž na zkoušce nebyl.
„Mami, kde je bráška?“
Žena sebou trhla, jako by ji dětský hlásek probral z transu.
„V bezpečí,“ odpověděla mu šeptem a objala ho. „Buď silný, ať se děje cokoli.“
„Momochi Iwama!“ zvolal ředitel.
Ticho.
„Momochi Iwama!“
Ticho se měnilo v dusno, žáci po sobě začali nervózně pokukovat a rodiče si mezi sebou vyměňovali překvapené pohledy.
Maminka Zabuzu dosud nepustila z objetí.
„Mám tě ráda,“ šeptla.
„Mami?“ kníkl se staženým hrdlem. „Co se děje? Kde je bráška?“
Pustila ho a s odhodlaným výrazem se zadívala před sebe.
Přímo na Mizukageho.
Který jí pohled opětoval.
„Mami?“ natáhl plačtivě. Dusná atmosféra i matčino chování jej děsilo.
„Poslední výzva! Momochi Iwama?!“
Náhle Mizukage vstal a mezi lidmi to zašumělo. Sešel do arény, prohodil pár slov s ředitelem a poté znovu pohled zabodl jejich směrem.
Z jeho očí čišela čirá nenávist a zhnusení.
Zabuza se otřásl.
„Všichni studenti se přemístí zpět do akademie! Zkouška nebude zahájena, dokud nebudete v plném počtu!“
Děti se s mrmláním začaly trousit pryč z arény. Lidé na tribunách se neodvažovali ani pohnout. Jakmile odešel poslední žák, Mizukage zvedl ruku a ukázal na ně.
V mžiku maminku obklopili muži z tajné jednotky.
„Mám tě ráda,“ usmála se na Zabuzu, když ji jeden z mužů hrubě zvedl ze sedadla.
V tom úsměvu bylo skryto mnohé.
Jako v transu sledoval, jak maminku odvádějí pryč, jako by byla tím nejnebezpečnějším zločincem na světě.
„Mami,“ vzlykl.
Ignorovali ho.
Protože tak malé dítě přeci nemohlo nic vědět…
Nechápal to.
Nechápal, proč maminku odvedli. Věděl ale, že když takhle odvedli tatínka, už se nevrátil…
Maminka se nevrátí?
A kde je bráška?
Začal natahovat. Vnímal, jak dospělí kolem něj si s napjatými výrazy ve tvářích povídají, vyměňují ustarané pohledy.
Nikdo se však neodvážil na plakajícího chlapce promluvit.
Mizukage nakonec odešel.
Chvíli po jeho odchodu začali arénu opouštět další a další… Až tam Zabuza nakonec zůstal sedět sám.

Slunko se pomalu začalo sklánět k horizontu.
Bylo jasné, že zkouška se dnes již konat nebude. Přesto byli studenti stále drženi v akademii.
Zabuza pevně v ruce stiskl kunai, který sebral ze stolu v aréně.
Tatínek se nevrátil.
Pomalu, ukryt ve stínu, obešel budovu kolem dokola. Hledal vhodné místo, kudy by mohl proklouznout dovnitř.
Stačilo pootevřené okno třídy v přízemí.
Bráška je pryč.
Díky tajným společným tréninkům se přes okno dostal velmi lehce. Však k tomu stačilo umět dobře šplhat a být obratný.
Opustil bezpečí prázdné třídy a začal bloumat po chodbách.
Maminka se nevrátí.
Nevrátí.
To slovo mu vytvářelo jakousi hořkou pachuť na jazyku. Emoce v něm začaly pomalu a tiše vřít. Nechápal, proč maminku odvedli, ani proč bráška zmizel.
Ale spolehlivě dokázal ukázat prstem na viníka.
Mizukage. A závěrečná zkouška.
Začal v něm vřít vztek. Nesmyslný vztek, který jeho mozek nedokázal uchopit.
Bloumal chodbami jako v transu, v ruce pevně svíral kunai ostrý jako čerstvě nabroušený nůž.
„Hele, co tu děláš?“
Zastavil se a zíral na dítě před ním. Chlapec zhruba tak ve věku dvanácti let k němu šel, ve tváři napjatý výraz.
„Polož to prosímtě, ať se nezraníš. Dětem zbraně do rukou nepatří…“
Nevrátí se. Ani jeden z nich.
Vztek vybublal na povrch.
Rozmáchl se a udeřil.
Chlapec ani nestačil zareagovat. Ostří mu projelo nejprve břichem a než stačil šokovaně zařvat, dítě vyskočilo, znovu se rozmáchlo a zabodlo mu ostří do krku.
Šok.
Zabuza jen zíral na zbraň a ruce pokryté teplou, lepkavou krví. Z chlapce rychle život vyprchal a nyní na něj zíraly jen mrtvé oči.
Mrtvé oči.
Cítil to, sám je měl. Byl dítětem bez života, které nemělo již co ztratit. Význam pomsty mu nic neříkal, šlo mu o jedinou věc.
Ukončit zkoušku.
Třeba se bráška vrátí…
Planá naděje, která s každým zabitím střídavě rostla a zhasínala, až zcela pohasla, proměnila se v prach.
Za svým cílem necílem se však hnal stále dál a dál. Díky své drobné výšce měl výhodu. Byl mrštný, rychlý a nabíral tak náskok cenných vteřin.
Nakonec nezbyl nikdo, kdo by ho mohl zastavit.
Nikdy se nevrátí.
Když se v akademii objevili dospělí, stál uprostřed třídy, jež byla poseta dětskými těly a vymalována krví. V krvavé lázni se koupala i celá chodba a dalších pět tříd.
Hystericky se smál a svůj mrtvý pohled upíral do stropu.
Zkouška totiž skončila.