Sedm Osamělých - Kapitola 24

Pětice ninjů dorazila do jednoho z větších měst Země Čaje s malebným názvem Yakita. Jednalo se o zemědělské město, obklopené políčky s různými plodinami, které se sklízely a přenášely do města, kde se zpracovaly v různých budovách, převážně pekárnách, ve kterých se pekly vyhlášené, sametově jemné chleby shokupan. Právě pečení a polnosti mají původ v příbězích o založení města a jeho pojmenování. Co se dozvěděli od místních, mělo být město založeno poté, co zde proběhla kdysi dávno ničivá bitva, která vypálila zdejší zem na popel. A den nato na tom místě měla vyrůst květina chryzantémy. Viděno jako zázrak, lidé ze širokého okolí i ze vzdálených končin se sem přistěhovali a založili zde své farmy, které rok co rok dávaly mimořádně velkou úrodu.

Raiuova parta navštívila jedno takovéto pekařství, kde se setkali s velmi milou a pohostinnou rodinou, která je však hned o něco požádala.
„Cože?! Kočku?!“ vyprskla Tayuya. Její reakce polekala syna pekaře, Okimota, který je o to požádal.
„A-ano,“ zakoktal chlapec v odpovědi. Všichni kluci otočili hlavy k zrzce, ale ta toho nijak nedbala. Raiu jí věnoval dlouhý pohled, než ho vrátil zpět na chlapce. Okimoto měl krátké světlé vlasy, lehce baculatý obličej a velké oči, které vzbuzovaly stejnou nevinnost a vlídnost jako Jakkarovi.
„Toho si nevšímej. Co ta kočka?“ Raiova vlídná slova zafungovala jako balzám, protože se viditelně uvolnil.
„Naše kočička se nám před pár dny zatoulala a nevrátila. Začínáme o ni mít veliký strach.“
„Kočky jsou zvířata toulavá. Určitě se vrátí, až bude chtít,“ řekl zcela klidně a věcně Nouzu. Pekařský chlapec však rychle zakroutil hlavou.
„Naše Emi to ještě nikdy neudělala. Vždycky byla v pekárně, seděla na skříni a dívala se na pečení. Je trošku líná.“ V jeho hlásku byly patrné obavy o rodinného mazlíčka, co nenechalo Oblačného ninju chladným. „Pomůžete nám ji najít? Určitě se jí muselo něco stát.“

Nastala krátká pauza, když si pětice vyměnila pohledy. Tayuyin mluvil zcela jasně. Jakkaru i Raiu byli pro to pomoct. Nouzuův výraz bylo těžké odhadnout. Enza se netvářil ani tak, že by nechtěl, ale ani ne že ano. Pouze bedlivě naslouchal.
„A to si nemůžete najmout nějaké ninji, třeba z Listové, kteří by to udělali?“ ptal se opět Raiu, který se zeptal čistě jen tak, když ho ta otázka napadla.
„Listová je příliš daleko, aby plnili takhle snadný úkol,“ pravil Okimotův otec Tanimoto, který se právě objevil ve dveřích. „Než by sem dorazili, tak se nám Emi určitě vrátí, a my bychom museli zbytečně platit.“
„Já mám ale o Emi strach,“ zašeptal malý Okimoto a psíma očima se podíval po Raiuovi a ostatních.
„Co bychom z toho měli?“ zeptal se věcně Enza po dlouhém zamyšlení. Takže takovýhle jsi... Pomyslel si Raiu.
Tanimoto odpověděl po chvilce zvažování.
„Tak kromě nějakých peněz bych vám mohl napéct pár chlebů a dalšího pečiva na cestu. Pečivu z Yakity se jen tak něco nevyrovná, tomu věřte.“
Pod náporem dětského pohledu zoufalství, kterým ho Okimoto bez přestání častoval, se černovlasý mladík otřásl a nervózně ze sebe vypravil: „Poradíme se.“ A zrychleně se přesunul ven, následován zbytkem skupiny. Jejich reakce byly vcelku jasné.

„Tak...“ začal Raiu nejistě, „co tomu říkáte?“
„Na mě zapomeň,“ řekla okamžitě Tayuya, „moje schopnosti jsou na daleko vyšší úrovni, než abych dělala nějakou pitomou Déčkovou misi.“
Takovou odpověď Raiu čekal, takže se nad ní rychle přenesl a otočil se k pánům.
„Já jim chci pomoct,“ reagoval zcela rozhodně Jakkaru a tvářil se, jakoby to bylo konečné a on nesnesl odmlouvání. Pohled na Tayuyu jeho odhodlání však trochu změnil.
„Já proti tomu nemám nic,“ pronesl Nouzu svým osobitým klidem.
Zbýval Enza a u toho byl Raiu na reakci nejvíce zvědavý.
„Půjdu taky s váma,“ oznámil Enza rozvážně, „bude to příjemná změna si zase protáhnout tělo i při plnění takhle z hlediska obtížnosti jednoduchého úkolu. A když z toho bude nějaká odměna, tak to za to bude stát.“
Takže jsi spíš pragmatik a oportunista.

Raiu přikývnul, když všechny názory byly vyřčeny.
„Tak tedy dobrá. My půjdeme hledat Okimotovu kočičku. Jsme čtyři schopní ninjové, tak to musíme rychle zvládnout. A ty Tayuyo, podívej se po městě a po trzích, jestli by se nám něco nehodilo do zásoby, a případně i po nějakém noclehu. Kdo ví, jestli se tu nezdržíme a pořádný odpočinek potřebujeme. Ani v poušti, ani na lodi jsme si ho moc neužili.“
Tayuya si popuzeně povzdechla, vzala batoh přes jedno rameno a s jediným „fajn“ odkráčela pryč. Kluci se za ní chvíli dívali, než se vrátili myšlenkami k úkolu, který se právě teď před nimi rozvinul. Rozdělili si oblasti, které budou propátrávat a během mžiku byli všichni v pohybu.

Prohledávat ne zrovna malé město, abyste našli jednu malou kočku, nebylo zase až tak jednoduché, jak to Raiu naznačoval. Obzvláště, když v tom velkém městě bylo koček snad tisíc, takže to byla náročná práce. Raiu přiskočil na střechu a podíval se tam na jednu kočku, která seděla na římse a pochrupovala. Podle popisu měla být Okimotova kočka Emi šedá s chlupatým ocáskem a bílou náprsenkou, tahle však byla částečně zrzavá i žlutá, proto skočil zase pryč.
Nouzu to dělal dost přímočaře a vždycky, když našel nějakou, úplně jedno jakou kočku, zvedl ji, aby se podíval na její břicho, jestli není bílé bez ohledu na to, jestli zvíře bylo šedé nebo ne. Samozřejmě se to kočkám někdy nelíbilo, a tak to skončilo zuřivým útokem drápků a škrábanci na rukou a obličeji.
Jakkaru byl mnohem vlídnější a s každou šedou kočičkou, kterou potkal, jako třeba v ulicích, na parapetech oken nebo střech, tak si s ní nejdřív přátelsky pohrál, aby si tak získal její náklonost a mohl se jí pořádně podívat na bříško.
Enza to dělal asi nejdůmyslněji a na první pohled nejpomaleji. Přivolal si svoji menší loutku jménem Fuhyou, kterou ovládal z dálky a jejím prostřednictvím kočku prohlížel, když ji bral do rukou a zvedal. Pro kohokoliv se jeho metoda zdála zcela zbytečná, pomalá, neefektivní, hloupá, dokonce i ujetá. Enza to však dělal z několika pochopitelných důvodů. Sice se jednalo o „misi“ v určitém slova smyslu, Písečný uprchlík ji bral s klidem a jako zábavu, zároveň však na ni pohlížel jako na tréning jemné mechanické manipulace loutky s živým, křehkým předmětem. Nikdy nebyl nevhodný čas na vylepšení některé ze svých ninjovských schopností, i když úkol Enzovi v porovnání s ostatními trval i třikrát pomaleji. O rychlost tu ale nešlo, ne? Taky si „misi“ někdy můžete skutečně užít.

Pátrání pokračovalo tři hodiny, když nad městem vybuchla jedna rachejtle, která zvedla nejedno obočí, ale kromě pár vyplašených ptáků nikomu neublížila. Jednalo se o signál, který si kluci dali v případě, že by snad jeden z nich našel jejich cíl. Zbylí tři mladíci se rychle přesunuli tam, odkud byl malý ohňostroj vystřelen, kde našli Jakkara v jedné postranní uličce, kam nedopadalo tolik světla. Klečel u lepenkové krabice jen tak ležící u zdi a usmíval se od ucha k uchu.
Ninjové k němu přistoupili a klekli si k němu a krabici. Nouzu se klidně otázal.
„Našels ji?“
„Ano,“ odpověděl hnědovlasý mladík, z něhož radost doslova tryskala. „A už vím, proč na pár dní zmizela.“
Všichni se podívali do krabice a spatřili tam šedou kočku rozvalenou po celé šířce krabice a obklopenou pěti malými chlupatými kuličkami, které se chvěly. Raiu a Enza se usmáli, Nouzu pouze nadzvedl obočí a oční víčka.
„Koťátka.“
„Ty jsou tak roztomilá!“ Jakkaru se nad nimi přímo rozplýval.
„Neprodáme je?“ řekl Enza vážně se zamyšleným pohledem v očích. Ostatní se na něho překvapeně podívali.
„Na to je moc brzy! Koťata by měla být s maminkou až dvanáct týdnů,“ ohradil se Jakkaru významně, ale ne hlasitě, aby tím Emi nevyplašil.
„Jakkaru vyrůstal na farmě, určitě tomu rozumí líp než já,“ dodal Raiu a přikývnul, „taky nejsou naše, ale Okimotovi a Tanimotovi. Měli bychom koťata předat jim. Ať si pak sami rozhodnou, co s nimi udělají.“
Enza pokrčil rameny a zvedl ruce v omluvném gestu.
„Byl to jen takový nápad.“
„Tak jo. Máme Emi, tak se můžeme vrátit do pekárny a budeme mít tuhle misi za sebou.“
„A dostaneme odměnu,“ řekl Nouzu.
„Jakkaru, vem tu krabici. Opatrně,“ Raiu se postavil a podíval se po svých kolezích s úsměvem. „A vezmeme to pomalu. Ať je nevyklepeme a nevystrašíme, není kam spěchat.“

* * * * *

Tayuya se procházela po tržišti a prohlížela si prakticky každý stánek a všechno co tam nabízeli. Kdyby neměla na stehně uvázanou flétnu a na kříži krátký meč, vypadala by jako úplně obyčejná dívka podle toho, jak nenuceně a obyčejně se pohybovala a tvářila. Částečně to byla z její strany hra zkušené kunoichi, ale z jiné části se cítila v klidu a bezpečí. I přes relativní blízkost k Zemi Ohně a Listové, kde její tvář znali, se cítila uvolněná, skoro až bezstarostná. Dokonce se i usmívala. Bez zbraní, které nosila, by skutečně skvěle zapadla mezi obyčejné civilisty.

A jak tak procházela tržnicí, a právě teď si prohlížela vystavená rajčata u obchodníka středního věku, když si najednou něčeho všimla koutkem oka. Něco hodně světlého a vzdáleně povědomého. Otočila tím směrem hlavu a pohledem spočinula na mladíkovi o něco mladším než ona, s blonďatými ježatými vlasy, na tvářích jakoby liščí fousky, na sobě oranžovo modrou kombinézu a modrýma očima, které se střetly s jejími hnědými.

Jako kdyby se dívali oba dva do zrcadla, jejich výrazy se naprosto stejně proměnily v naprostý hněv vyzařující z očí.
„TY!!!“

Jednotný dvouhlasý řev dvou teenagerů vyděsil celou ulici a zastavil na ní veškerou činnost.
„Ty blonďatej z***e!“
„Ty zrzavá potvoro! Kde je Orochimaru!?“
„Trhni si, šmejde!“
Blonďák vystartoval proti Tayuye s vytaseným kunaiem. Tayuya zůstala na místě a šáhla po svém tanto. Všichni lidé se rozeběhli do stran, aby se vyhnuli nadcházejícímu souboji ninjů. Mladík se řítil skutečně rychle. Tayuya zůstala jen na místě a čekala, až dorazí, připravená ke svému vlastnímu švihu. Když už byl dost blízko na to, aby ji mohl seknout, jeho útok zablokoval dlouhý meč, který se náhle dostal do cesty. Raiu ve své černo-žluté zbroji dorazil a stál jakoby stranou, ne přímo mezi Tayuyou a blonďákem, pouze jeho meč byl mezi nimi. Tayuya bez jakéhokoliv překvapení neustala ve svém útoku, pouze lehce pozměnila pózu a místo seknutí svým krátkým mečem blonďáka mocně nakopla. Toho rána odhodila patnáct metrů daleko, kde znovu získal stabilitu. Souhra, s jakou tento protiútok Tayuya a Raiu provedli, byla mimořádná. Pro Tayuyu to skoro bylo takové, jako když občas něco podobného dělala se Zvučnou Pětkou.

Protivník se na ně zubil jako rozzuřený bůvol hlavně proto, že Raiuovu přítomnost neočekával. Během pár okamžiků k nim přiskočili Nouzu, Enza a s krátkým zpožděním Jakkaru. Ten se zdržel, aby nejdříve bezpečně položil krabici s kočkou a jejími malými. Teď si nasazoval své velké boxery. Nouzu už měl vytažené listové kunaie a Enza roztažený velký svitek, aby okamžitě přivolal jakékoliv z jeho loutek.
U všech bylo v očích vidět bojovou připravenost, i když nevěděli, proti komu stáli a proč napadnul Tayuyu. Všichni až na Raiua. On a Tayuya jediní věděli, kdo to stojí před nimi.
Naruto Uzumaki. Tohle je zlé. Hodně zlé.

Raiu si dokázal spojit Tayuyino svědectví a jeho vlastní s tím, kým tenhle blonďák byl. A to velmi tvrdohlavým a nebezpečným protivníkem. K tomu byl ještě Jinchuuriki, což věci ještě více komplikovalo, i když svého bijuu nedokázal ovládat. Teď přiložil své ruce k sobě tak, že ukazováčky a prostředníčky tvořily před jeho obličejem plus. Kagebunshin. A on se na to specializuje...

Situace se vyhrocovala každým okamžikem. Všichni byli připraveni se pustit do lítého boje uprostřed města. Jednoho proti pěti. Za blonďákem se však bez varování objevil bílý kouř a v něm stál vysoký muž s dlouhými bílými vlasy v zeleném kimonu, červené vestě a tradičních dřevěných sandálech. Stál v pohovu, ale bylo znát, že to mohl kdykoliv a rychlostí blesku změnit, takovou měl kolem sebe auru. Pětice byla překvapená nově příchozím, no pouze Tayuya a Raiu věděli, v jak velkém průšvihu se teď ocitli. Raiu si dokonce sám pro sebe zaklel a zrzka to řekla nahlas.
„No do p***le, to je...“
Jiraiya, dořekl Oblačný v duchu. I přesto, že ho nikdy neviděl, poznal ho podle toho, co o něm řekl Čtvrtý Raikage a z obecného popisu. Nebylo pochyb o tom, že to je právě další ze Tří Legendárních Sanninů. Blonďák k němu natočil hlavu a kysele se na něho zatvářil.
„Ero-sennine?! To je ta od Orochimara, co unesla Sasukeho! Ona je-...!“
„Zmlkni k***a, ty debile!“ zařvala Tayuya vzteky tak, že jí oči vylejzaly z důlku a začala na něho mávat až komicky pěstí. Blonďák proti ní nahodil úplně stejný výraz, akorát mával rukama nahoru a dolů, jakoby byly ptačí křídla.
„Kde je Orochimaru a Sasuke!“
„Nevím a je mi to putna, kreténe!“
„Neodpustím ti to!“
„Jakoby mě to zajímalo!“
„Ptám se naposledy! Kde je Sas-!“

„Dost, Naruto,“ přerušil ho briskně Jiraiya a Uzumaki se na něho opět kysele podíval, ale už byl zticha. Legendární ninja si pohledem prohlédl každého z pětice před ním, počínaje u Tayuyi až skončil u Raiua, se kterým si začaly vyměňovat zkoumavé pohledy. Starší ninja (starší než Raiuův otec) si černovlasého bledého mladíka sjížděl rentgenovým pohledem, jakoby mu viděl až do žaludku.
To jeho vlastní pohled pouze zvažoval, co se asi Jiraiyovi může honit hlavou a jestli má v úmyslu je všechny sejmout. Jiraiya nebyl známý coby nějaký vrah jako jeho kolega Orochimaru, ale nemohl si myslet, že je nechá jen tak jít, zvlášť když je právě spojil s Orochimarem. Bylo tu ale i to divné pojmenování, jakým Naruto nazval Sannina. Ero-sennin? Zvrhlý poustevník?
Takhle se mlčky poměřovali, když napjaté ticho přerušil Raiu.
„Pohov. Nic se neděje.“
Ostatní se na něho podívali a s výjimkou Tayuyi pomalu sklonili své zbraně, i když ne moc dobrovolně. Tayuya měla opodstatněný důvod být v pohotovosti a pevně svírala rukojeť svého meče. Když Raiu zasunul svoji zbraň a podíval se na ni, i beze slov to stačilo Tayuyu uklidnit, nebo alespoň přesvědčit a sklonit zbraň, stisk však nepovolila ani za nic.

„Uklidni se, Naruto. Boj není nutný,“ řekl Jiraiya a koutky úst se mu rozšířily. To jeho společníkovi, nebo snad žákovi, tomu se nejdříve protáhnul obličej šokem, pak se ale nafouknul a zuřivě ukázal na Tayuyu.
„Ale, ale, ale, Ero-sennine! Ona patří k němu! Určitě ví, kde se skrývá Orochimaru a kde drží Sasukeho!“ Uzumaki si trval na svém, no zrzka na to reagovala s podobnou vytrvalostí.
„Nevím nic! Orochimara jsem neviděla půl roku a nijak mě nezajímá, kde ten parchant je! Tak tady přestaň řvát, blbečku! Nemusí to každý slyšet!!!“
Fakt, že sama řvala snad ještě hlasitěji, už však nijak nezmiňovala. Jiraiya přikývnul.
„To určitě,“ otočil se ke všem stojícím a vystrašeným lidem, a zvedl ruce v omluvném gestu: „Už je to dobré. Žádné další nebezpečí nehrozí.“
„Pojďme to vyřešit nějak v klidu,“ navrhl Raiu, aby celou scénu jaksi pokojně zakončil.

* * * * *

Pětice ninjů společně s dvojicí Listových seděla v jedné z větších čajoven o pár bloků dál. Zdálo se, že celý střet se sice rychle roznesl po městě, no přesný popis se však ztratil v mnoha přetlumočeních a převyprávěních, takže už nebylo zcela jasné, kdo se to tam vlastně měl utkat.
Pětice byla usazena na jedné straně stolu, Enza seděl v čele kvůli místu, zatímco dvojice se posadila před nimi. Jiraiya si užíval dobrou chuť čaje, zatímco Naruto se svého čaje, ze kterého stále ještě stoupala horká pára, ani nedotkl a pouze se mračil, nebo ksichtil se staženými konturami obličeje do stran na Tayuyu. Ta mu to oplácela zamračeným pohledem, při kterém jí nabíhala cévka na čele a malinko cenila zuby. Nouzu se díval na Naruta svým zcela nečinným pohledem, jakoby ho to mělo nechávat zcela chladným, opak byl však pravdou. Jakkaru byl nejistý tím, co bude dál a naivně se rozhlížel všude kolem sebe. Enza se věnoval malému zákusku, který si objednal, přesto mu dění u stolu nebylo lhostejné. A nakonec Raiu zachovával netečný výraz. Seděl teď naproti jednomu z nejnebezpečnějších ninjů této doby a on nevěděl, jak přesně bude reagovat, proto zůstával ve střehu, i když ve výsledku seděl přímo strnule.

Jiraiya položil na stůl svůj hrnek čaje se zavřenýma očima a spokojeným úsměvem nad chutí, když je však vzápětí otevřel a pohlédl na mládež před sebou. Jeho úsměv neodpovídal jeho upřenému pohledu.
„Tak jak tohle vyřešíme,“ pronesl žabí mudrc řečnickou otázku, jeho blonďatý učedník to však vzal doslova a ukázal prstem přímo na bývalou členku Zvučné čtyřky.
„To je úplně jasný! Je s Orochimarem! Byla u toho, když zabil Třetího a unesla Sasukeho z vesnice! Musí vědět, kde teď je!!!“
„Přestaň na mně ukazovat, nebo ti ten prst useknu a strčím ti ho do-!“
„Tayuyo,“ řekl Raiu klidně a důrazně, a zrzka zmlkl, když si vyměnili pohledy. Černovlásek pak stočil pohled na blonďáka z Listové. „To platí i tobě. Jestli toho nenecháš, tak ti tu ruku useknu já.“
V jeho hlase nebyla ani špetka humoru, mluvil zcela vážně. Naruto na něho přišpendlil oči, v jeho výrazu však nastala změna. Zloba tam stále byla, ale teď se do jeho obličeje vkradla znatelná stopa zmatku. Nešlo mu na rozum, že se zrzky někdo vůbec mohl zastávat.

„Jen se uklidni, Naruto. Tohle se dá vyřešit jinak. Hlavně ne tak nahlas,“ pronesl Jiraiya a pohledem přejel lidi v čajovně, kteří se na ně pohoršeně a nechápavě dívali, za chvíli se ale otočili zpátky a věnovali se zase vlastním záležitostem.
Naruto zavřel oči, kysele či mrzutě se zatvářil, zkřížil ruce na prsa a opřel se do lavice.
„Nechápu, že ji bráníte. Pracuje s Orochimarem.“
Tayuya se už nadechovala k další ostré (a velmi sprosté) urážce, Raiův pohled ji však zastavil. Spolkla svoji poznámku, dlouze se nadechla a až potom promluvila.
„Už ne.“

Naruto otevřel oči a díval se na Tayuyu teď už neutrálním pohledem. Zřejmě ho to překvapilo. Nikdo jiný nic neřekl, takže Tayuya musela pokračovat dál. Líčit svůj osud takhle veřejně, bylo rozhodně něco, z čeho neměla radost.
„Dělala jsem pro něho všechno, o co mě a ostatní požádal, a my jsme to rádi udělali. Přímo po tom prahnuli, abychom se mu zavděčili, tomu slizounovi. Ať už to byly vraždy nebo únosy, na tom nám vůbec nezáleželo. Jedinou věc, kterou jsme chtěli dělat, bylo plnit Orochimarovo přání. A my jsme ho nenáviděli za to všechno, co nám dělal předtím.

„Zavření v celách, hladovějící na pokraj smrti, aby nás pak donutil bojovat s ostatními, dokud nepřežil vždy jen jeden. A takhle pořád dokola. A to nemluvím o dalších způsobech týrání, kterým jsem si prošla. Všechno sama. Nemohla jsem věřit vůbec nikomu. Každý byl můj potenciální nepřítel, o čemž jsem se přesvědčila v deseti letech. Teprve až když jsme vězeňský masakr přežili, já a ostatní, nás Orochimaru zformoval do Zvučné čtyřky a mohli jsme si oddechnout. Milovali jsme ho a zároveň nenáviděli. Byla jsem naivní kráva, když jsem si myslela, že mu na nás záleží. První dny po té bitvě v lese jsem naivně doufala, že za námi někoho pošle, aby zjistil, jestli jsem já, nebo někdo další přežili. Hodně rychle jsem vystřízlivěla. Strašně bych si přála mu to všechno vrátit, ale nejsem blbá. Na jeho úrovni nikdy nebudu. Proto chci teď konečně žít svobodný život.“ Po dlouhém vyprávění se podívala příkře na Naruta, „a nedovolím nikomu, aby mi to překazil.“

Takové vyznání nečekal snad nikdo, a proto nastalo ticho. Nikdo nevěděl, co by měl teď říct. Hlavně Naruto. Ten teď nevěděl, jestli má být na zrzku naštvaný, nebo s ní soucítit, protože on rozuměl samotě až moc dobře. Ostatní tím nebyli tolik ovlivněni, ale přesto zůstali zticha a nedělali nic. S výjimkou Enzy, ten se zachoval jako hňup a v klidu dojídal svůj dezert, jakoby se okolo něho vůbec nic nedělo.
Tayuya se zvedla a beze slova odešla. Ve tvářích měla růž z toho, jak trapně se cítila, když takhle poodhalila něco o sobě. Všichni ji sledovali (opět kromě Enzy), jak odchází. Jiraiyův pohled se pohyboval odshora dolů a zpět, dokud dívka nebyla z dohledu.
„Bude v pořádku. Není zrovna svěřovací typ,“ vysvětlil Raiu. Tím atmosféru trochu uvolnil. Listový blonďák měl lehce zamračené oči, ale už v nich nebyl hněv jako předtím.

„Třeba se vám to nebude zdát možný, ale Tayuya už skutečně nepředstavuje pro Skrytou Listovou hrozbu. Musí se teď skrývat nejen před vámi a Písečnou, ale hlavně Orochimarem. Určitě by nebyl nadšený, kdyby věděl, že je jedna z jeho cenných a blízkých podřízených naživu a zradila.“
„To určitě ne,“ přikývl Jiraiya uznale. „Snažil by se ji zabít, aby nemohla prozradit žádná jeho tajemství.“
Mladík ve zbroji přikývnul.
„Nemáme v úmyslu jakkoliv na sebe upozorňovat, ani dělat potíže.“
Jiraiya si Raiua opět změřil pohledem, ten mu pohled opětoval, přesto že jeho výraz byla pouze maska, za ní byl velice napnutý.

„Myslím, Naruto, že bychom si mohli dát pauzu v tomto městě. Zdá se mi, že tu je spousta zajímavých věcí, včetně materiálu pro můj výzkum.“
Uzumaki se zatvářil kysele a naštvaně na svého mistra.
„Už zase?! Beztak jen zase chcete trávit čas v nějakém drahém nevěstinci a pít saké, Ero-sennine! A můj tréning tím zase jen zastavíte!“
„Času dost, Naruto,“ řekl pobaveně bělovlasý muž a napil se svého čaje. „Stejně jako je na zábavu a odpočinek. Nebo vzdělání se.“ Jiraiya se ke konci svých slov až usmíval. Naruto zkřížil ruce a urazil se, což pobavilo Raiua a Jakkara, který se rozesmál. Nouzu se zhluboka nadechl a zavřel oči, jakoby se chystal spát a Enza se na Listové shinobi jen díval.