Jak Kamenná prohrála válku

Na zdi tikají otravné bílé hodiny, hlásí půl osmé a skrz dlouhé béžové závěsy do kanceláře pronikají první sluneční paprsky. Z chodby se ozývají různá hlášení pro nemocniční personál. Rádio v pozadí hlásí novinky z fronty a ředitel nemocnice ve Skryté Kamenné vesnici usrkává čerstvě připravenou ranní kávu, než se odebere na svou oblíbenou kuřáckou terasu do sedmého patra, aby si užil cigaretku s výhledem na celou vesnici a dokončil tím svůj každodenní rituál, načež se vrhne do víru svých denních povinností a chaosu, jaký válečný stav do nemocnice přináší. Přivstává si, aby si vychutnal aspoň ta rána v iluzi míru a klidu.
Dnes je však vše jinak, jeho asistentka klepe na dveře, aby ohlásila, že pánové z Představenstva vesnice, Rady Starších a generál Kiyoshi se rozhodli, že ho poctí svou návštěvou – a odmítněte vládnoucí smetánku své vesnice, když Třetí Tsuchikage zrovna před dvěma dny prodělal pod vaším přímým dohledem důležitou operaci, která měla napomoci v jeho rehabilitaci. Promne si spánky.
„Ať jdou dál.“ Ačkoliv neochotně, odsune nakonec stranou svou kávu a namísto toho vytáhne složku velkého vůdce Kamenné vesnice, kterou kvůli podobným neohlášeným návštěvám a telefonátům od lidí, kteří si myslí, že jsou lepší než kdokoliv jiný na světě, už tři týdny neodložil ze svého dosahu. Vypne rádio. Nasadí si brýle a nejlepší přátelský úsměv, jaký bez své cigarety dokáže vykouzlit tak brzy po ránu.
Uctivě se ukloní a opětuje zdvořilostní frázičky, než pány vyzve, aby se posadili. „Slečno Lili, mohla byste prosím přinést džbán vody s citrónem a nějaké sklenice pro naše hosty?“ I když se jeden ze zástupců Představenstva pokusil ozvat, že by raději kávu, ředitel nemocnice sladce předstírá, že si nevšiml – v trochu dětinské pomstě, že když si nemůže ranní pohodu užívat on, tak ji nedopřeje ani nikomu jinému.
„Operace se zdařila, Tsuchikage-sama je při vědomí a vede si skvěle. Ale budu se opakovat, i když třeba Tsuchikage-sama rehabilitaci dokončí a začne zase při nejlepší naději chodit, nikdy už se nevrátí do své někdejší formy, ponese si následky svého zranění až do konce života.“ Přísně vzato, ta schůzka je všechny jen ochuzuje o čas, to se ale přirozeně nesmí říkat nahlas. Většina těchto tupých, vrásčitých palic nemá kapacitu na to, aby pochopily, že rehabilitace je dlouhý proces, který může zabrat měsíce i roky a nikdy není úplně u konce bez ohledu na to, kolikrát se jim to ředitel nemocnice snaží vysvětlit.
Soucitně si povzdechne a dá si několik krátkých okamžiků pauzu, aby dopil svou kávu, než monotónním hlasem znovu odrecituje, co všichni už stejně dávno vědí, že Tsuchikage-sama utrpěl v bitvě těžké zranění v křížové oblasti páteře, že došlo k narušení nervových zakončeních, že navzdory všem prognózám sice přežil nejkrizovější období – zejména zásluhou svého synovce, který ho z bojiště evakuoval v rekordním čase v kombinaci se svým tuhým kořínkem – ale že jeho léčba je na samotném začátku a i když operace mu ji usnadní, není to magický lék, který ho do večera zázračně postaví na nohy.
Skrze prostor pro otázky, který ze zvyku neprozřetelně nabídnul, celý svůj výklad nakonec ještě čtyřikrát zopakuje pro ty méně chápavé úředníčky, kteří poprvé, podruhé ani potřetí nedávali pozor. Svědí ho dlaně, svou cigaretu měl mít už před hodinou a půl.
Po skončení čtvrtého kolečka je stejně podezřívá, že stále nemají potuchy, o čem vlastně hovoří. S nadějí, že se schůzka nachýlila ke svému konci, že si konečně bude moci jít zakouřit, zavře zdravotní kartu svého prominentního pacienta a je připraven toto panoptikum rozpustit.
„Tak se snažte víc, je to Tsuchikage, u všech svatých, musí se vrátit zpátky na bitevní pole, v mužstvu kolují zvěsti, že snad dokonce padl! Musíte ho dát do pořádku, jinak tuhle válku nevyhrajeme!“ rozkřičí se nakonec jeden stařík z Představenstva vesnice, který nedostatek relevantních otázek a konstruktivních připomínek nahrazuje hlasitostí svého projevu.
Ředitel nemocnice se shovívavě usměje a nadechne se, aby po páté zopakoval, že dělají vše, co je v jejich silách, aby se Tsuchikage brzy uzdravil, že na tom případě pracují nejlepší medici ze Země Země i spojeneckých regionů. „Navzdory tomu všemu však nemůžu poroučet času, který je v procesu léčby Třetího Tsuchikage esenciální.“ Popostrčí si brýle na nose a znovu otevře tlustou složku.
„A jak dlouho myslíte, že to potrvá, než se uzdraví?“ chopí se slova o něco distingovanější člen Rady Starších, protože sice ředitel nemocnice pořád opakuje, že potřebuje čas, ale není zrovna specifický s tím, jak dlouho by to asi mělo být.
„Jsou dokumentované podobné případy, které se vyřešily během čtyř měsíců, ale také víme o některých, které už probíhají téměř dekádu a dochází jen k minimálním zlepšením. Nemůžu být v tomto případě více konkrétní, pánové, myslím, že je čas, aby si Kamenná zvolila svého nového vůdce. Nejsem odborník na válku, ale jak Tsuchikage-sama často sám opakuje, každý den může být rozhodující a bez silného velitele v čele armáda, potažmo země, nátlak nepřítele dlouho neustojí,“ odpoví ředitel nemocnice polohlasně, nenašel v sobě dost odvahy, aby se při tom díval do očí těm papalášům, kteří mají moc nad celou jeho kariérou a podobná slova ho ve výsledku nemusejí stát jen jeho kancelář ale v tom horším případě také život, dívá se z okna a uklidňuje se výhledem.
Jeho šokující a smělé prohlášení nejdříve ze všeho vyrazilo všechna slova z úst přítomných mocipánů, mlčí. Na zdi tikají otravné bílé hodiny, hlásí čtvrt na deset a sluneční paprsky se na dřevěné podlaze posunuly. Z chodby se ozývají různá hlášení pro nemocniční personál.
„Za tyhle řeči bychom vás mohli nechat zavřít, pane doktore,“ upozorní ho jiný člen Rady Starších na zjevný fakt, otřesný a také trochu pohoršený zároveň, že si tak významný člověk jako ředitel nemocnice dovolil zpochybnit postavení Třetího Tsuchikage. Ostatní sborově přikyvují a drmolí, protože se nikdy s podobnou drzostí nesetkali a nevědí, jak by měli reagovat.
Ruce ředitele nemocnice se třesou a není to tím, že už uplynuly téměř dvě hodiny od chvíle, kdy si měl jít zakouřit. Skrývá je pod svým stolem, zatímco sbírá odvahu a kuráž, protože ještě není hotov, cvičil si to tak dlouho a teď nesmí zklamat. V duchu se nutí, aby se soustředil, aby porazil svůj vlastní strach a úzkosti, jako kdyby sám čelil hrůzám bojiště Třetí Velké Války Nindžů a chystal se na steč. „To samozřejmě ano, ale račte si prosím představit, jak by se změnou vedení nemocnice zpomalila léčba našeho prioritního pacienta. Říkám vám, jak to je, Tsuchikage-sama je neobyčejný shinobi, jeho zranění by snadno poslala do hrobu mnohem mladší muže, je zázrak, za který jsem velmi vděčný, že je stále mezi námi, a snad právě proto si myslím, že si zaslouží více než kdokoliv jiný odejít do důchodu a mít klid od politiky i válčení… Teď, když mě omluvíte, mám jednání… se zástupci farmaceutické firmy, moje asistentka vás vyprovodí.“ Firmu si sice po krátkém zaváhání vymyslel, ale jeho kroky jsou dlouhé a rychlé, když odchází ze své kanceláře, jako kdyby ty zástupce přivezli na urgentní oddělení a on měl v příštích minutách svést boj o jejich životy.
Stojí na kuřácké terase v sedmém patře a uklidňuje se čtvrtou cigaretou, třas v jeho rukou stále zcela neodezněl. Na horizontu stoupá dým – fronta se zas o trochu přiblížila; jako občan Země Země má na srdci jedině blaho svého domova... a to může nastat jen pod vedením schopného vůdce ve vrcholné fyzické kondici. Jak jen může být tak logická myšlenka zároveň tak kontroverzní a nebezpečná? v duchu se směje situaci, do které se dostal, ale uvědomuje si její vážnost.
„Díky, pane doktore, udělal jste správnou věc,“ vyruší ho tam zcela nonšalantně generál Kiyoshi a jakoby nic si zapálí vlastní doutník. „Velice si vážím vaší podpory.“
„Mým posláním je zachraňovat životy, generále, mnoho lidí, kterým to říkám, se domnívá, že hovořím pouze o životech svých pacientů; chce to skutečně otevřenou mysl, jako je ta vaše, aby poznala, že mi leží na srdci životy všech našich lidí v tomto neblahém konfliktu národů, kde trpí nevinní už příliš dlouho pro vzájemnou nevraživost vládnoucích elit...“ Ředitel dlouze potáhne ze své dohořívající cigarety a na chvíli se odmlčí, aby pevněji uchopil otěže svých emocí. „Jste čestný muž, jsem přesvědčený, že budete znamenitý Čtvrtý Tsuchikage a naši vesnici povedete ke slávě a lepším zítřkům.“

Schůzka s ředitelem nemocnice zanechala Radu Starších v rozpacích, slabě řečeno, plné myšlenek, za které by neváhali jiné poslat do kamenolomů, nebo rovnou na popraviště. Ten troufalý chlap svou dramatickou etudou zasel do jejich srdcí pochybnosti a otázky, na které se báli odpovídat. Nenáviděli ho za to. Spřádali pomsty, jednu horší než druhou, ale ve stejnou chvíli museli uznat, že má, zatraceně, pravdu. Nenáviděli ho za to. Za zavřenými dveřmi vedli dlouhé debaty, které by nikdy nepřiznali. Přinutil je kriticky přemýšlet a logicky uvažovat na základě chladných a jednoznačných dat. Nenáviděli ho za to. Tsuchikagemu je pětapadesát let. Utrpěl vážné zranění, následkem kterého ochrnul od pasu dolů. Jeho rehabilitace a uzdravení je nejisté. Válka je teď a tady a Kamenná potřebuje nového vůdce. Nenáviděli se, když se na tom shodli.

Na zdi tikají otravné bílé hodiny, hlásí čtvrt na devět a skrz bílé žaluzie do nemocničního pokoje pronikají první sluneční paprsky. Z chodby se ozývají různá hlášení pro nemocniční personál. Tsuchikage-sama, naočkovaný svými terapeuty, rehabilitačními sestrami a ošetřujícími lékaři a pod zbytečně silnými antipsychotiky právě oznamuje lékaři na ranní visitě, že odstoupí z funkce.
Kdo by to byl řekl, že pod správně zvolenými léčivy, která nahlodají jeho paličatou a neústupnou povahu, s ním bude poprvé za posledních dvacet let rozumná řeč? Ředitel nemocnice kouří na terase v sedmém patře, sestra, která pro něj běží, aby mu ten zvrat v případu oznámila, přesně ví, kde ho má hledat. „Oh, výtečně, drahoušku, ať má asistentka informuje neprodleně vedení vesnice!“ Ředitel nemocnice protočí šokovanou sestru v tanečnickém obratu pod svou rukou. Nadšený pro nový den běží do kantýny, aby se odměnil ještě jedním šálkem kávy.
Pachuť vítězného doppia mu ale v ústech hořkne hluboko za hranici přijatelné úrovně pražení kávových zrn, když se k němu po pár dnech jednání, u kterých nebyl přítomen, donese zpráva, že si starý Tsuchikage umanul, že, protože je stále naživu, není důvod, aby o jeho nástupci rozhodla Rada Starších, že je více než schopný o budoucnosti své vesnice rozhodnout sám, čímž nevědomky zhatil všechny ty umě vykonstruované plány svých rádců, přátel, poručníků a dalších konspirátorů.
Neměl se nechat zviklat silou okamžiku a v návalu své radosti snížit dávky antipsychotik Třetího Tsuchikage, teď už to ředitel nemocnice ví a nadává si do idiotů v tichu své pracovny, otráveně svírá kelímek decafu z automatu. Na zdi tikají otravné bílé hodiny, hlásí půl osmé a skrz dlouhé béžové závěsy do kanceláře pronikají první sluneční paprsky. Z chodby se ozývají různá hlášení pro nemocniční personál. Rádio v pozadí hlásí novinky z fronty a ředitel nemocnice ve Skryté Kamenné vesnici usrkává tu šlichtu, která předvídá mizerný den. „Já jsem takový pitomec…“ Ale v tu chvíli si nemohl prostě pomoc, zdálo se, že je po všem, jeho lékařské svědomí ho užíralo už příliš dlouho za to, že vědomě nechal zdrogovat nejvyššího představitele vesnice do tvárného blobu slintajícího si na vestu. Bylo jen přirozené, že skočil po první příležitosti, jak si ulevit. Aspoň tak si své jednání ospravedlňuje v hlavě, protože mu došly vhodné nadávky, jakými se častovat.
Výsledek je – bez ohledu na motivace a důvody ředitele nemocnice – takový, že ten paličatý a jízlivý dědek, kterému se vrátila špetka jeho osobnosti a tvrdošíjnosti, zvolil bez jakéhokoliv zaváhání svého synovce za Čtvrtého Tsuchikage.
„Je to vůl a nemám ho rád,“ odsekne Sandaime na otázku jednoho ze členů Rady Starších, proč raději neustanovit novým vládcem Skryté Kamenné generála namísto svého synovce. Po takové odpovědi nemá cenu se dál snažit toho starého morouse přesvědčit, aby změnil názor, když je zjevné, že generál Kiyoshi nefiguruje na seznamu jeho favoritů příliš vysoko.
„Je to mizerný den,“ shodnou se ti dva Radové na odchodu z jeho pokoje. Z nemocnice je vyprovází různá hlášení pro nemocniční personál.

Co to ale je v porovnání s mizernými dny, jaké se snášejí na Skrytou Kamennou, když vlastní politické ambice a touhy hrstky lidí vstoupí do cesty vyšším zájmům celého národa?
Jak jinak si lze vysvětlit, že ani ne týden po rozhodnutí Třetího Tsuchikage došlo k dramatickému zvratu během mise pod vedením budoucího Tsuchikageho, který vyústil ve smrt všech pěti elitních shinobi.
Vesnicí proudí místo odpovědí spekulace, povídačky a drby, jakými si lidé doplňují prázdná místečka v neblahém osudu těch mladých lidí, protože se celý případ stále vyšetřuje a Třetí Tsuchikage drží veškeré detaily úzkostlivě pod pokličkou.
Ale z té lepší stránky, stařík dělá znamenité pokroky v rehabilitaci zásluhou své operace, i když už teď je mu jasné, že chronické bolesti v zádech se jen tak nezbaví. Pořád lepší než život na vozíčku a invalidní důchod, bere to sportovně.

„Ukliďte to,“ odplivne se Třetí Tsuchikage, velice potěšený tím, že generál Kiyoshi měl aspoň dostatečné koule k přijmutí odpovědnosti za své činy, když mu v pracovně nechal závěrečnou zprávu z vyšetřování a dýku. Ušetřilo to celé měsíce soudních tahanic a peněz daňových poplatníků, které se budou mnohem lépe hodit na válečné reparace.
„Ale kdo teď bude vládnout, pane? Co válka? Bez vůdce se celá vesnice zhroutí!“ vykřikuje členka Rady Starších, která se mu zrovna rozhodla dělat společnost při jeho obvyklých pochůzkách a zrovna při tom musela šlápnout do krve svého někdejšího oblíbence.
Třetí Tsuchikage se s pomocí svých francouzských berlí dobelhá až k vyklizenému pracovnímu stolu a nezdá se být vůbec rozrušen jejím hysterickým záchvatem, jako by byl na úplně jiném místě. Nasaje čistou vůni své pracovny.
„Jaká válka, prosím vás? Most Kannabi je zničený. Elitní komando zmasakrované. Generál spáchal sebevraždu. Já mám pytlík s močí přivázanej ke stehnu a hadičku v pinďourovi. Naše poslední ofenziva skončila totálním fiaskem, padla tisícovka našinců. Buďte pro jednou užitečná a vyšlete do Konohy posly, že jsem ochotnej jednat,“ přikáže chladně a obelhá si celý stůl až k vysoké židli, která je stále vypolstrovaná tak, aby za stolem vypadal vyšší, jeho půlky zapadnou na své místo jako ulité. Postarší dáma nic nenamítá a pomalu se šourá ke dveřím, když na ni její nadřízený ještě jednou zavolá: „Jo a mimochodem! Tentokrát z týhle mizerný židle budete vy i všichni vaši povedení kamarádíčkové muset vylámat moji ztruhlou mrtvolu. Nikdy neodstoupím, i kdybych měl vládnout sto let. Můžete mi říkat Věčný Tsuchikage!“

Na zdi tikají otravné bílé hodiny, hlásí půl osmé a skrz dlouhé béžové závěsy do kanceláře pronikají první sluneční paprsky. Z chodby se ozývají různá hlášení pro nemocniční personál. Rádio v pozadí hlásí předpověď počasí a nová ředitelka nemocnice ve Skryté Kamenné vesnici usrkává smoothie, než se odebere na svou oblíbenou terasu do sedmého patra, aby si svůj ranní pozdrav slunci vychutnala s výhledem na celou vesnici a dokončila tím svůj každodenní rituál, načež se vrhne do víru povinností a chaosu, o jaký v nemocnici není nikdy nouze. Ve vesnici je klid a mír. Hlavou dolů si všimne zapomenutého popelníčku pod zábradlím.