Řeka života 2

Probudila mě bolest, která se linula z ramena a stehna do celého těla. Byla jsem si stoprocentně jistá, že mě bolí i vlasy na hlavě. Pootevřela jsem oči, ale jen trošku, protože víc to nešlo. Byla jsem strašně unavená. Viděla jsem jen obrysy věcí v pokoji, kde jsem ležela. Zřejmě je asi noc.
„Kde to jsem?“ zašeptala sem si sama pro sebe a znovu zavřela oči.
„Neboj se. Už si v bezpečí. Nic se ti nestane. Ještě spi. Jsi slabá a potřebuješ si pořádně odpočinout,“ zazněl pro mě až moc povědomý hlas. Sykla jsem bolestí, když mi ten člověk šáhl na čelo. Kdybych měla nějakou chakru a byla bych schopná se alespoň pohnout, vyléčila bych se. Ale bohužel. Ani jsem nevěděla, jak a znovu sem usnula.

Na druhý den už mi bylo lépe. Probudila jsem se zřejmě ráno. Tedy alespoň si to myslím, jelikož je světlo. Pootočila jsem hlavu, abych si mohla prohlédnout pokoj, kde ležím. Z hlavy mi sjel ručník. Vzala jsem ho do ruky a položila vedle na stolek. Ruka už mě tak moc nebolí. To je dobrá zpráva. Podepřela jsem se a stěží posadila. Ruka je sice už lepší, ale noha pořád hodně bolí.
„Chakru už mám skoro obnovenou, takže se můžu vyléčit,“ zašeptala jsem a zkoumala očima pokoj. Byl malý, ale útulný. Zasmála jsem se a odhrnula deku. Obvaz, který jsem měla na poraněné noze, byl trošku pošpiněný mou krví. Sundala jsem ho a hodila na podlahu. Rána byla velká a docela ošklivá. Nelenila jsem a začala léčit. Trvalo mi to trochu déle než obvykle, ale po půl hodině bylo hotovo. Bolest z nohy byla ta tam a já si oddechla. Přepadla mě únava. Znovu jsem si lehla a zavřela oči. Celkem mě to léčení vyčerpalo. Mé tělo zřejmě ještě není v pořádku. Co můžu taky čekat. Bojové pilulky si vybírají svou daň. Pomalu ani nevím jak, ale usnula jsem v mžiku.

Oči jsem znovu otevřela, když bylo v pokoji šero. Asi jsem spala celý den. Pohled jsem zapíchla do stropu a zkoumala ho, jako by tam bylo něco zajímavého.
„Konečně jsi se probrala,“ zazněl hlas a já za ním otočila hlavu.
Střetla jsem se s těma nejkrásnějšíma očima. Černé jako noc, tajemné jako les, nekonečné jako ta největší propast. Nic jsem neříkala. Jen ho propalovala pohledem. Malinko se na mě usmál a popošel k mé posteli. Sedl si do křesla, které bylo skoro u postele a díval se na mě.
„Spala jsi dlouho. Až nenormálně dlouho,“ promluvil znovu.
„Co tu dělám, Sasuke?“ zeptala jsem se ho a on se trošku zamračil.
„Zachránil jsem tě. Málem jsi umřela. Kdybych přišel jen o pár vteřin později, už bys nežila. Ten ninja tě málem zabil."
Chvíli bylo ticho a pak znovu pokračoval: „Odnesl jsem tě tady do téhle chaty. Vyčistil jsem a ošetřil tvá zranění. Ale i tak si měla vysoké horečky a prospala šest dní a nocí v kuse. Celkem jsem se bál. To se jen tak nevidí.“
„Ach tak. Tak tím pádem ti děkuju za záchranu mého života,“ poděkovala jsem a on se znovu pousmál. Zvláštní. Nikdy jsem ho neviděla se tak moc usmívat.
„Řekni mi, co se stalo a jak to, že jsi byla tak dlouho mimo?“
„Dostala jsem misi od Kakashiho. Byla jsem ve vesničce tady kousek a léčila jsem raněné. Neodpočinula jsem si a vydala se zpět do Konohy. Jenže mě přepadl ten ninja a já byla unavená a bez chakry,“ odpověděla jsem okrajově. Doufám jen, že mu tahle odpověď bude stačit.
„Sakuro. Znám tě už dlouho na to, abych věděl, že mi něco tajíš. Řekni mi to všechno a nic nevynechávej.“
Vypadal celkem naštvaně. Vzdychla jsem, odvrátila od něj pohled a podívala se do stropu.
„Na misi jsem vyrazila po namáhavé noční směně v nemocnici. Běžela jsem v kuse, ale abych to vydržela, vzala jsem si bojovou pilulku. Nemocní ve vesnici byli na tom špatně. Léčba čakrou nezabírala. Musela sem vymyslet lék z bylin,“ odmlčela jsem se a byla chvíli ticho. Pořád jsem na sobě cítila jeho pohled, a tak jsem pokračovala ve vyprávění: „Když počítám i tu noc, kdy jsem měla směnu a operovala jsem, tak jsem celkově nespala tři dny a tři noci. Užila jsem tři bojové pilulky, abych vydržela a neusnula. Nemohla jsem si to dovolit. Nechtěla jsem, aby jen kvůli mému odpočinku umřely děti, které na tom byly nejhůře. Byla jsem si vědoma, co se po tom se mnou stane a že budu dlouho spát. Proto jsem u nich odmítla odpočinek. Nechtěla jsem je vyděsit. Přeci jen spát tak dlouho není normální. Po cestě domů jsem se zastavila na větvi a pozorovala západ slunce. Zatočila se mi hlava. Chtěla jsem si vzít další bojovou pilulku, ale nestihla jsem to. Ten ninja mě zasáhl do ramene a já pilulku upustila. Začali jsme bojovat, teda alespoň jsem se o to snažila. Nechtěla jsem dát svůj život jen tak lacino, ale bohužel jsem neměla energii ho jakkoliv zranit, natož zabít. Jako poslední před tím, než jsem vyčerpáním omdlela, si vzpomínám, jak kolem mě proletěla nějaká šmouha,“ dokončila jsem svůj monolog a znovu se mu podívala do očí. Seděl jako socha a pořád se na mě díval těma jeho pronikavýma očima. Pořád jsou tak krásné. Přivádějí mě do rozpaků.
„Ta šmouha jsem byl já. Procházel jsem nedaleko a zaslechl ránu. Nedalo mi to a šel jsem se podívat, co se tam děje. Viděl jsem tě ležet na zemi. Chtěla ses zvednout, ale nešlo ti to. Ten ninja na tebe běžel s katanou a ty jsi pořád nic nedělala. Jen si tak klečela a sledovala, jak se k tobě přibližuje. Nemohl jsem ho nechat, aby tě zabil. Proletěl jsem kolem tebe a zasáhl ho svou katanou. Když jsem se na tebe otočil, tak jsem jen viděl, jak jsi omdlela. Vzal jsem tě do náručí a zbytek už víš. Jsi blázen, když tak hazarduješ se svým životem.“ Zvýšil trošku hlas při poslední větě.
Trochu jsem se lekla, ale moc najevo jsem to nedala. Znovu jsem se posadila na postel a sundala si obvaz z ramene. Začala jsem si ho léčit. Až teď jsem si všimla, že jsem jen ve spodním prádle. Trošku jsem se začervenala. Viděl mě skoro nahou!
„Nic mi na to neřekneš?“ promluvil znovu.
„A co ti mám na to říct? Vím, co jsem riskovala. Vím, že žiju, jen díky tobě, ale už jsem ti poděkovala za záchranu. Tak co mám ještě říct?“
Nic neřekl. Jen se na mě tak díval. Po chvilce se zvedl a odešel. Dlouho pryč nebyl. Za chvíli se vrátil a v ruce měl talíř s jídlem. Měla jsem pořádný hlad, takže hned jak jsem se vyléčila jsem se do toho pustila. Ani mi nevadilo, že před ním pořád sedím jen v podprsence a v kalhotkách. A jemu zřejmě taky ne. Když jsem se na něj nenápadně podívala, prohlížel si mě. Dělalo mi to docela dobře. Najednou se zvedl a odcházel. U dveří se zastavil a koutkem oka se na mě podíval.
„Přinesu ti něco na oblečení.“
Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Kdybych ho neznala, přísahala bych, že se začervenal. Zpět do pokoje přišel těsně poté, co jsem dojedla. Podal mi jeho staré oblečení.
„Kde je moje?“ zeptala jsem se ho, když se moje oči zastavily na znaku Uchiha, který zdobil zadní část trička.
„Tvoje se suší.“
To mi jako vypral věci? Je nějaký hodný a podezřele milý. Nicméně jsem se tedy oblékla do jeho oblečení. Postavila jsem se na své nohy a protáhla se. Zřejmě to bylo moc rychle. Zatočila se mi hlava a padala jsem na tvrdou zem. Nedopadla jsem. Sasukeho silné ruce mě chytily dříve, než jsem se rozplácla na podlaze. Podívala jsem se mu do očí. Měl v nich něco, co jsem u něj ještě neviděla. Jeho černé oči se vpíjely do mých zelených. Neuhnul pohledem a ani nemrknul. Vyrazilo mi to dech, nezmohla jsem nic, než jen zrychleně dýchat a hypnotizovat jeho krásné černé oči.
„Nesmíš se ještě tak moc namáhat a dělat rychlé pohyby. Tvé tělo, na to není připravené. Musíš odpočívat,“ promluvil a položil mě na postel. Nebyla jsem schopná říct jedno jediné slovo. Raději jsem jen kývla na souhlas a zavřela oči. Sice jsem nechtěla, ale únava byla silnější. Asi ještě nejsem tak v pohodě, jak jsem si myslela.

Vzbudila jsem se uprostřed noci. Něco mě tlačilo na ruce, a tak jsem otevřela oči. Viděla jsem dobře, protože měsíc, který zářil, osvětloval celý pokoj. Pootočila jsem hlavu a viděla černé vlasy. Sasuke usnul u mé postele a hlavu měl položenou na mé ruce. Nepoznávám ho. Co se to sním děje? Že by ho ten poslední souboj s Narutem až tak moc změnil? Pomalinku jsem vytáhla svou ruku z pod jeho hlavy. Potichu jsem se zvedla z postele a pousmála se. Lehounce jsem ho pohladila po jeho krásných vlasech. Nemohla jsem odolat. Ještě chvíli jsem se na něj dívala, ale pak jsem odešla dveřmi pryč. Chatka byla malá, ale docela hezká. Našla jsem hlavní vchod a vyšla z něj. Hned jsem se zastavila. Chatka stála na kraji lesa a před ní byla krásná a velká louka. Úplně mě to uchvátilo. Cítila jsem se skvěle. Popošla jsem o pár metrů dál na louku a sedla si. Přede mnou bylo nebe poseto milióny hvězd. Tenhle pohled mě nikdy neomrzí stejně tak, jako zapadající slunce.
Ještě nějakou chvíli jsem tam seděla, ale pak jsem se rozhodla jít zpět do chatky. Šla jsem zpět do pokoje, kde jsem ležela. Sasuke byl pořád na půl těla na posteli. Přešla jsem k němu a chytila ho za pás. Použila jsem trošku své síly a opatrně jsem ho položila celého na postel a přikryla ho.
„Musí být opravdu hodně unavený, když jsem ho ani neprobudila,“ zašeptala jsem a sedla si do křesla. Chvíli jsem ho pozorovala. Vypadal jako anděl spadlý z nebes. Ani nevím, jak dlouho jsem ho pozorovala, ale asi dlouho, protože ze tmy se stalo šero a ze šera den. Znovu jsem pociťovala únavu, a tak jsem zavřela oči.

Když jsem je znovu otevřela byla jsem přikrytá dekou. Sasuke v posteli už neležel. Zvedla jsem se a šla do obývacího pokoje. Seděl tam na gauči a brousil si katanu.
„Myslím, že jsem se tě tu naotravovala už docela dost. Měla bych jít. Budou mít o mě v Konoze strach.“
„Přichází bouřka. Myslím, že bys měla počkat do zítra,“ odpověděl mi a ani se na mě nepodíval. Zvláštní. Opravdu zvláštní. Chová se vážně divně.
„Pokud máš hlad, tak si běž něco vzít. Já už jsem snídal,“ dodal pak a začal si čistit kunaie.
Zakroutila jsem nad tím jen hlavou a vydala se do kuchyně. Měla jsem opravdu velký hlad. Asi minutu po tom, co jsem spolkla poslední sousto, zazněl hrom. Lekla jsem se tak, že jsem málem poskočila i s židlí. Nemám moc ráda bouřky, ale miluji blesky. Vždy se na ně dívám z okna. Poté, co jsem si po sobě umyla a uklidila nádobí, jsem odešla do svého pokoje. Okno bylo na stranu louky, a tak jsem si sedla na parapet a dívala se na nebe. Vždy, jak zahřmělo, jsem sebou cukla. Je to směšné. Já, ninja a bojím se hromů.
Seděla jsem na tom parapetu celkem dlouho. Většinu času jsem přemýšlela nad černovláskem. Je záhadný. Jednou se chová jako by mě měl i rád a záleželo mu na mě. Ale jindy zase úplně naopak. Ani si mě nevšimne, natož aby se na mě podíval. Vzdychla jsem.
„Musím odtud co nejdříve pryč,“ zašeptala jsem si sama pro sebe.

Nastal večer. A místo toho, aby bouřka slábla, tak ještě více sílila. Najednou se ozvala rána jako z děla. Polekalo mě to a já vyjekla.
„Zatracená bouřka!“ zanadávala jsem.
„Snad se nebojíš,“ zazněl hlas od dveří a já se tam podívala. Sasuke stál s pobaveným úšklebkem a pozoroval mě s rukama založenýma na hrudi a zády se opíral o futra dveří.
„I kdyby, tak co?“ odpověděla jsem mu naštvaně. Nebude si přeci ze mě dělat srandu jen proto, že se bojím bouřky.
„Slyšel jsem výkřik,“ řekl vážně a pomalu se ke mně přibližoval. „Lekl jsem se, že se ti něco stalo. Tak jsem šel za tebou, podívat se, co se děje. Nakonec se neděje nic a jen nadáváš na zatracenou bouřku.“
Zastavil se těsně přede mnou. Zvedl ruku a vzal si pramínek mých růžových vlasů, které mi lemují obličej. Srdce se mi rozbušilo. Nebyla jsem schopná nic říct, ale můj naštvaný obličej mi zůstal.
„Jsi roztomilá, když se zlobíš,“ zašeptal a mě se v tu ránu z naštvaného obličeje stal překvapený.
Pomalu se ke mně blížil svými rty. Stála jsem jako socha. Nebyla jsem schopná se pohnout. Políbil mě. Jeho rty, byly tak teplé a vláčné. Tak skvěle chutnaly. V tu ránu veškeré otázky z hlavy zmizely. Položil mi své dlaně na má líčka a jednou rukou mi vjel do vlasů a víc si mě k sobě přitáhl. Prohloubil polibek a mě se z té krásy podlamovaly kolena. Je tak jemný. Je to vůbec ten Sasuke Uchiha? Nejnebezpečnější ninja z Konohy?
Znovu zazněl hrom. Snad ještě hlasitěji než před tím. Poskočila jsem leknutím a odlepila se od Sasukeho, i když jsem nechtěla. Ale strach byl silnější.
„Neboj se nic se ti nestane. Ochráním tě,“ zašeptal znovu.
Letmo mě políbil a vzal mě do náručí. Přenesl mě k posteli a položil mě na ní. Neváhal ani sekundu a lehl si vedle mě. Chytil mě za ruku a druhou mě znovu pohladil po tváři. Naše oči se propalovaly. Neexistovalo nic, jen my dva. Připadalo mi to jako věčnost ta doba, kdy jsme jen tak leželi a dívali si navzájem do očí. Nikdo z nás nepromluvil. To ticho, které vládlo, za chvíli znovu vystřídaly polibky. Polibky, které se prohlubovaly a já věděla, že ať se tu dnes v noci stane cokoliv, tak jsem to z celého srdce chtěla.