Žánr
Někde v lesích země Blesku:
Sasuke se svým týmem Taka běžel ke svému cíli, tím bylo přemožení jinjouriky osmiocasého démona. Skákali lesem z větve na větev a Sasuke stále přemýšlel o tom, jestli jeho rozhodnutí bylo správné. Madarovi nevěřil, už jen kvůli tomu, že on jeho klan zradil už dříve.
Společná prácička s Akitawou 
Snad se vám to bude líbít ;)
Kráčel po temných uličkách, ve kterých vydávaly světlo jedině zaprášené pouliční lampy. Vzduch byl navlhlý a nepříjemně páchl po rozkládajících se odpadcích. Přiložil si tedy ruku k nosu a pes po jeho boku nešťastně zavyl.
„Pospěš, Akamaru, zvedá se mi tady z toho žaludek!“
Oba zrychlili a snažili se ignorovat pach hnijících ryb… Popravdě řečeno, bylo velmi těžké to ignorovat.
Tak tohle je jedna z mých nejhorších jednorázovek, ale musíte uznat že vymýšlet něco v noci je nevyzpytatelný 
….no co nemohla jsem usnout a najednou mě napadlo…….
Tak jako každý plyšový medvídek se rád mazlím. Naslouchám všemu co kdo říká, ale nikdo neposlouchá mě. Jen tak si ležím na posteli dokud nepřijde člověk, který potřebuje něčí lásku, která se mu nedostává. Já patřím té růžovlásce už od mala a taky je to na mě vidět. Nejsem už tak krásný, roztomilý méďa. Dřív jsem býval…..
Naruto se probudil a prudce oddechoval. Už zase stejný sen. Pokaždé v něm viděl Akatsuki, útočící na vesnici. Viděl dopodrobna, jak mu zabíjejí bejbližší. Viděl Jiraiyu, svého zesnulého senseie, jak stojí po boku Akatsuki. Viděl svého otce, čtvrtého Hokage, v čele armády v níž byly všichni mrtví, které znal. Viděl i Orochimaru. Měl divné oči, ne jako obvykle, ty jeho hadí oči. Měl oči, jaké nikdy neviděl. Neuměl ani popsat jak vypadají. Všechno, co viděl byla hrůza, chaos, Konoha jakou znal se obracela v prach. Akatsuki zničili celou vesnici.
Jednoho přenádherného teplého večera procházel Shikamaru ulice Konohy, jelikož měl hlídku a nechtělo se mu sedět celou noc ve strážní věži. Byla by to taková nuda, že by nejspíš usnul. Právě míjel dům, ve kterém žil Naruto, který se dnes vrátil z mise a už určitě dávno spal. Shika se pousmál a vykročil k velké budově.
A je tady pokračování naší společné povídky
Doufám, že se vám to bude líbit a trochu zaujme.
Mlátil jsem sebou, škubal se a křičel, jenže to nebylo nic platné. Ty zatracený shurikeny byly zapýchlé moc hluboko.
„Sundej mě!“ vykřikl jsem na tu fialovou očumovatelku a dál se vrtěl.
Jenom se na mě s pohrdavým úsměvem dívala.
„Jen se snaž,“ prohodila mým směrem ta pojídačka mého tolik vysněného oběda. Ani mě nenechala, abych se pomstil.
3. kapitola: Proč? Aspoň pár odpovědí...
Sakra, měla jsem si vymyslet i jiné příjmení... říkala si Suki, schovávající se za stromem opodál. Lepila se zády ke stromu a aniž by se tam podívala, poslouchala co si povídají. Srdce jí splašeně tikalo jak hodinky a cítila ho až v krku. Nohy se jí třásly a nemohla logicky uvažovat.
To byl on... to byl on... Shika... opakovala si.
„A jak vypadala?“ zeptal se jen tak Kakashi.
„Byla to kočka!“ zhodnotil ji Naruto a už poněkolikáté za den dostal od Sakury přes pusu.
Naruto se strhnutím probudil.
,,Kde to sakra jsem?", vykřikl Naruto
,,V nemocnici", odpověděl někdo, jehož hlas Naruto dobře znal, ale v tu chvíli ho nemohl zařadit, a proto se otočil a uviděl...
,,Sakuro-chan!", koukal na ní nevěřícně
,,Naruto! Okamžitě si lehni!!!", zakřičela
,Jistě hned to bude!", vůbec se nezměnila pomyslel si Naruto.
,,Dobrý den, Naruto, přinesl jsem ti trochu...", začal nový příchozí
,,Kakashi! Jenom přijdu a vy mi už cpete zeleninu", začal na něj zhurta
,,...ramenu", dokončil Kakashi větu
,,Cože?!! Ramen? Sem s ním!"
Západ slunce je krásná věc. Stačí si jen tak tiše stoupnout pěkně někde na kopec anebo jen vyvýšené místečko a počkat si na ten okamžik. Právě ten okamžik s velkým O. Ten správný a jediný moment, kdy vidíte, jak se slunce přiblíží těsně k té hranici, která pro něho po překročení znamená ztrátu. Zmizí pak za obzorem a neobjeví se až do příštího dne, kdy přijde spolu s novým rozbřeskem. Když budete v období západu slunce potichu a pozorně se zaposloucháte, přísahám, že uslyšíte, jak se slunce rozpouští ve vodní hladině.
Anshin, Rawa a Niki stáli před vykuleným Kibou a hleděli do jeho ztuhlé udivené tváře. Niki mu zkusila zamávat rukou před xichtem, ale Kiba pořád stál bez pohnutí.
„Co se mu stalo??“ Podivila se Rawa.
„Tak teď s pravdou ven holka.“ Pomyslela si Niki.
„Áááááá nech mě na pokoji!!!“ Začalo se ozývat Niki v hlavě, ta se chudák chytla za uši.
„Nenechám, slíbila jsem ti, že ti nakopu zadek, tak se nebraň nebo to budeš mít ještě horší!!!“ Zařvala Mikon. Niki spadla na kolena a pořád se držela za hlavu.
„Takže si to shrnem!“ Hidan se pokoušel si vše ujasnit. „Pamatuje si jen lidi, který v ní vzbudili nějaký skutečně silný zážitek. Poznala Deidaru, to se dalo čekat. A Itachi…“
„Nesnášela ho, bude to určitě tím,“ mínil Zetsu.
„Dobře. Otázka zní: Jak to říct Šéfovi? Nedá si říct!“
„Nějak už ho přesvědčíme.“
Deidara se připojil k ostatním. „Právě usnula. Je vyčerpaná.“
„Měli bychom jít nahoru a všechno vysvětlit.“
„Jo. Byla chyba držet to pod pokličkou. Měli jsme se přiznat hned.“
AUTORSKÁ POZNÁMKA: děj - Naruto - díl - 59 - 67
„Smím vstoupit, Hokage-sama? Pustili mne za vámi.“
„Jen vejdi, dcero klanu Maraki. Vím přesně, o co jsi přišla žádat. Ale rozmyslela sis to dobře?“
Přikývla jsem. „Když se to podařilo mně, musí to zvládnout také. A zaslechla jsem cestou sem, že má bojovat s Gaarou ze Skryté písečné, a to mé rozhodnutí jen utvrdilo!“
Svit slunce 02
Hinata se probudila a chvíli ji trvalo, než si vzpomněla co se stalo. Dívala se na šedý strop.
„Naruto!“ vzpomněla si rychle.
Hinata se rozhlédla po pokoji a málem vyprskla smíchy, když spatřila Naruto.
Naruto seděl podivně zkroucen na židli a hlavu měl opřenou o zeď, otevřenou dokořán hubu a stékala mu slina po bradě.
Hinata se chytla za pusu a vypadalo to jako kdyby se dusila. Nešlo to, vyprskla smíchy a začala se šíleně chichotat.
Naruto sebou jen trhnul a spadl ze židle. Vstal a drbal si hlavu.
[b]Takže... jsem tu s mojí povídkou... je to něco extra, jak jsem slibovala... pracovala jsem na tom skoro měsíc... jelikož jsem měla slabé chvilky... původně tam měly být všechny žánry, ale pak jsem vynechala bojový, horor a poezii, protože bojový... to už tam trochu bylo, horor by se tam nehodil a poezii skládat neumím takže asi tak pak jsem sešla i z písniček jako doprovod, ptže by to trvalo věčnost než bych našla nějaké správné, které by se k tomu hodily, ale fotky tu jsou... z těch jsem nesešla...
Vánoce jsou lásky a pohody čas. Všichni si navzájem pomáhají a nakupují si dárky. A aby to byly Vánoce jak mají být, zavelelo se, že se půjde do kostela. Pan Velectěný, nebo-li Pein, se divil, jak do kostela všichni pospíchají. Důvod nebyl v tom, že se členové Akatsuki chcou vyzpovídat. Důvod byl, že venku byla zima až praští a kostel byl vyhlídkou vyhřívaného místa.
,,Bohužel se nám porouchalo topení...," spustil farář na omluvu.
Stáli tam oproti sebe ... Učiteľ a jeho žiak ... Boli spolu mnoho rokov ... A teraz sa musia rozísť.
Tak sa na seba podobali ... Keby ich človek nepoznal, povedal by, že sú rodina ... V mnohom sa jeden druhému podobali ... Ale život ich teraz chce rozdeliť.
Dlhú dobu stáli pri sebe ... Navzájom si pomáhali ... Doplňovali sa ... A teraz sa musia na dlhú dobu odlúčiť.
Obaja teraz stáli tam kde sa cesty rozchádzajú. Pri konožskej hlavnej bráne. Stáli tam oproti sebe.
"Dobře, Hidane..." odpovím a usměju se na něj.
Vstanu z postele a společně vyjdeme ven z doupěte.
"Věřím ti..."
"To jsem rád, Neko..."
Jeho úšklebek už nevidím...
Druhého dne za úsvitu dorazíme před bránu Konohy.
Už chci vstoupit do vesnice, ale Hidan mě popadne za ruku a vtáhne do křoví.
"Na," řekne a podá mi černý plášť s rudými obláčky, "obleč si to."
"No dobře, když myslíš..."
Plášť mi padne jako ulitý! Takže...jsem nakonec přeci jenom členka Akatsuki?!
Změří si mě kritickým pohledem.
Tak po rušném víkendu, o kterém jsem mírně onemocněla, je tu další dílek, trochu delší něž předchozí (snad to nikomu nevadí). Na žádost Rokubi ji o Hinatě. Jo, na začátku jsem se trochu rozepsala 
Snad se bude líbit, mně to nejdřív přišlo trochu, no…divný, ale pak jsem to přečetla celý znova a….však posuďte sami.
Díky dalšímu vydařenému červnovému dni bylo krásné slunečné odpoledne, oblohu nad Konohu nehyzdil ani jediný bílý mráček a teplota se vyšplhala vysoko nad normál.
SNAD SE VÁM TO BUDE LÍBÍT, NEMĚLA jSEM MOC ČASU, TAK TO NENÍ AŽ TAK DOBRÉ, ALE SNAD SE BUDE LÍBIT.
„Nemusíte se bát, jste proti mně velká přesila,“ řekl ten tajemný hlas.
„To je pravda, ale do té doby, dokud neuvidíme tvou tvář, tak ti nemůžeme důvěřovat,“ řekl Pein a Ině se zdálo, že tenhle hlas už někde slyšela, ale nemohla si vybavit, kde.
„Dobře, ukážu se vám, když mi slíbíte, že mi nic neuděláte,“ pokračoval tajmný hlas a když slyšel slib, tak pomalu vyšel ze stínu stromů a odhalil tím svůj objičej.
Jedného krásneho dňa, ktorého krásu ničili iba tajfúny 1 stupňa, Tsunade zvolala k radnici všetkých svojich podriadených. Tak sa pekne všetci bez protestov (iba s občasnými nadávkami typu : „Čo ta stará ožratá gorila zase od nás chce.“...atd...) pobrali k miestu stretnutia. Už sú to pekné 2 nedele, čo sa Konoha rozdelila na dva tábory. Prvý tábor boli tí, ktorým sa nepáčila Tsunadinyna politika a preto ju chceli zarezať. Druhý tábor boli tí, ktorí ju chceli zarezať preto, aby mali niečo pod zub...... Ale vráťme sa k tématu.
