Diedarova velká láska - (18)

SNAD SE VÁM TO BUDE LÍBÍT, NEMĚLA jSEM MOC ČASU, TAK TO NENÍ AŽ TAK DOBRÉ, ALE SNAD SE BUDE LÍBIT.

„Nemusíte se bát, jste proti mně velká přesila,“ řekl ten tajemný hlas.
„To je pravda, ale do té doby, dokud neuvidíme tvou tvář, tak ti nemůžeme důvěřovat,“ řekl Pein a Ině se zdálo, že tenhle hlas už někde slyšela, ale nemohla si vybavit, kde.
„Dobře, ukážu se vám, když mi slíbíte, že mi nic neuděláte,“ pokračoval tajmný hlas a když slyšel slib, tak pomalu vyšel ze stínu stromů a odhalil tím svůj objičej.
„Kdo a odkud jsi?“ ptal se Pein nedůvěřivě a mířil na něho kunaiem.
„Ne, nechte ho být, je to přítel, vím to jistě, pomáhal mi, když jsem byla v lese. Mohl mě zabít, ale neudělal to a taky mi vyléčil popáleninu.“ řekla Ino a všichni se na ni podívali.
„Tak dobře, ale mohl by ses mám alespoň představit,“ řekl Pein už trochu vlídnějším hlasem, ale pořád z něho šla cítit určitá nedůvěra.
„Milerád se vám představím, jmenuji se Evol a býval jsem z Vesnice ukryté v Písku, ale...“ řekl Evol.
Konan ho přerušila otázkou: „Býval, to jako že do ní už nepatříš?"
Evol smutně sklonil hlavu a Konan došlo, že asi bude mít krutou minulost a proto řekla: „Ach promiň, nechtěla jsem, abys byl smutný, ale musela jsem se zeptat.“
Evol jen odvětil: „Neomlouvejte se mi, prosím vás, slečno, neomlouvejte se mi, jsem smířen se svou minulostí a mým cílem je zničit dva lidi, kteří mi zničili život. Jedním z nich je právě Orochimaru.“
„Aha, tak to buď vítán mezi námi, já jsem Pein, šéf Akatsuki,“ řekl a Evol jak uslyšel Akatsuki, tak se zhrozil.
„Ak...ak...akatsuki? Vždyť jsou to zloduši!“
„Ne, neboj se, Akatsuki už dávno nejsou zlí, přidali se do Konohy.“ řekl s úsměvem na rtech Sasuke.
Itachi si nemohl nechat ujít malé rýpnutí.
„No, nepřeháněj bráško, zas tak dávno to nebylo, ještě před týdnem bych tě s klidem zabil.“ a Sasuke na něho hodil ten nejmrzutější pohled, co uměl.
„Ale bráško, před týdnem jsi byl jeden z nejhledanějších lidí na světě,“ řekl Sasuke a Itachimu došlo, že má pravdu a tak radši ztichl.
Ino Evolovi vysvětlila, kdo co umí, kdo co ovládá a pak se konečně rozhodli, že můžou vyrazit a zničit člověka, kterého tak nenávidí. Došli až na místo, kde byl velký dub, sedli si pod něj a čekali na sebemenší zmínku Orochimarovy existence, aby mohli zaútočit.
Nemuseli čekat dlouho a uslyšeli podivné zvuky, tak se rozdělili a šli se podívat co to bylo. Když přišli na místo, odkud vycházely ty zvuky, zůstali všichni s otevřenou pusou.
„Dlouho jsme se neviděli, starý příteli.“ řekla žena, zahalená do dlouhého, tmavě fialového kabátu s kápí, pod kterou nešlo vidět, jak vypadá.
„Vidím, žes na mně přece jen nezapomněla.“ řekl Orochimaru a všichni s údivem koukali na to, co se právě odehrává.
Neznámá žena si sundala kabát a řekla: „Orochimaru, jak by se dalo zapomenout na člověka, který byl kdysi můj nejlepší přítel, to by nešlo.“
„Vůbec ses nezměnila,“ řekl Orochimaru a všichni stále koukali s otevřenou pusou, tedy až na Evola.
Žena byla zahalená do fialových šatů, které sahaly až na zem, měla krásné oranžové oči, mohlo jí být tak dvacet, ale byla vážně nádherná, blond vlasy ve kterých byly pramínky tmavě fialové barvy sahaly až k jejímu pasu, na prstu měla krásný zlatý prsten, na kterém bylo vytesáno "Navždy."
Všichni stáli schovaní v křoví a čekali, co se bude dít dál. Mladá dívka přistoupila k Orochimarovi, pohladila ho po tváři a s úsměvem řekla: „Orochimaru, ty ses taky vůbec nezměnil, pořád jsi stejný.“
„Evole, co ti je?“ ptala se vystrašeně Ino, když viděla jak se tváří, Evol byl k smrti vystrašený.
„Jsi pořád stejně hezká, i když je to už deset let.“ řekl Orochimaru a Neznámá se mile usmála.
Ino a ostatní se rozhodli, že na chvíli zmizí a zjistí, co se Evolovi stalo. Došli na to místo, kde před tím seděli a Evolovi zničeho nic začalo žhnout v očích.
„Evole, co ti je?“ ptala se vystrašená Ino.
„Ino, víš, jak sem ti v tom lese říkal, že mi dva lidé zničili život?“ řekl Evol a tázavě se podíval na Ino.
„No vím,“ odpověděla Ino rozpačitě a vystrašeně.
„Tak myslím, že by bylo dobré, kdybych vám řekl, co mi Orochimaru vlastně udělal, že ho chci zabít.“ řekl Evol a na to se hned ozval hlas Peina.
„No to by bylo dobré,“ podle jeho tónu však bylo poznat, že Evolovi tak úplně nevěří.
„Narodil jsem se jako syn jednoho z ministrů vodní země, byl jsem oblíbený a měl jsem milé a hodné rodiče, byli jsme tak šťastní.“ řekl a slzy mu stekly po tváři. „Měl jsem dva sourozence, bratra a sestru, oba byli starší a oba mě měli rádi. Ale přesně před deseti lety to všechno skončilo, do vesnice přišel muž se jménem Orochimaru a sebou měl velmi milou Dívku jménem Ginema, byla to dívka do které by se hned každý zakoukal, byla milá a pěkná, přišli do naší vesnice jako potulný pár lidí, ale pak bylo vše jinak. Orochimaru zničeho nic unesl mou sestru a před očima celé mé rodiny jí zabil. Přivolal svého hada a zničil polovinu města, ten den všechno, co jsem do té doby znal, v co jsem doufal a tolik miloval zaniklo a zbylo jen mnoho vzpomínek. Nevím, proč sem přežil, a ani nevím, jestli je to správné, ale chci ho zničit, chci aby trpěl, jako já tehdy, a nikdo mi v tom nezabrání.“ řekl Evol a všichni pochopili, že je stejný jako oni, pochopili, že taky má to zlé za sebou a že byl taky sám.