Extra long! 20th is coming! Finally!

Takže... jsem tu s mojí povídkou... je to něco extra, jak jsem slibovala... pracovala jsem na tom skoro měsíc... jelikož jsem měla slabé chvilky... původně tam měly být všechny žánry, ale pak jsem vynechala bojový, horor a poezii, protože bojový... to už tam trochu bylo, horor by se tam nehodil a poezii skládat neumím takže asi tak pak jsem sešla i z písniček jako doprovod, ptže by to trvalo věčnost než bych našla nějaké správné, které by se k tomu hodily, ale fotky tu jsou... z těch jsem nesešla... takže doufám, že si to přečtete i přes uděsnou délku... vím jak je to dlouhé a vím jak dlouho to trvá přečíst protože jsem to sama několikrát četla, abych opravila chybky, ale stejně si myslím, že tam nějaké budou... takže se za to na mě nezlobte Tak... a pak bych to ráda věnovala nettie, ptže vim, jak se na to těšila a doufám že jí nezklamu... musela jsem to dneska dopsat, ptže zítra odjíždím na dva týdny pryč... a jsou tam i nějaké nejasnosti a kdyby jste se v tom ztráceli, tak vás uklidním tím, že se v tom také ztrácím takže pěkné čtení

Hodinová ručička oběhla všech 12 čísel už snad několikrát a dívka pořád zírala na deník… deník, který ji dala matka, když umírala.
„Dávej na něj pozor… ten deník… bude tě ochraňovat… “ vzpomínala dívka na poslední slova své matky a po tváři se jí kutálely slzy.
Koukla se na hodiny ukazující několik hodin po půlnoci a společně s deníkem se vydala do temnoty.
,Jen měsíční svit dokáže prozradit tajemství ukrytá v tomto deníku‘ stálo na první straně deníku.
„Měsíční svit?,“ špitla do ticha a na deník dopadl jemný svit měsíce. Dívka deník upustila na zem a stránky začaly samy od sebe listovat.
Odstoupila pár kroků od deníku, který teď zářil namodralou barvou.
„Co… co se to děje,“ řekla vyděšeným hlasem. Deník byl rozevřený přesně uprostřed, kde byl založený provázek.
Chvíli na něj nehybně koukala a myslela si, že se bude ještě něco dít. Pak k němu pomalým šouravým krokem přišla a pohledla na prázdné stránky. Nikdy se neodvážila ho otevřít… bála se. Už dříve, když do něj psala její matka, měla z něj divný pocit… pocit samoty a odvržení.
Jako kdyby pro její matku existoval jen deník a celý svět kolem ní zmizel. I přes svůj strach sáhla na zářící stránky. Ruka jí projela skrz stránku, na které se udělalo kolo… jakoby v tom deníku byla jiná dimenze. Dívku to stáhlo dolu… stála na louce… louce plné slov, různých písmen a více jak tisíci dveřmi.
„Tohle… tohle byl matčin svět… matčino oblíbené místo… chtěla, abych o něm věděla i já…“ ukápla jí slza při vzpomínce na matku a přišla k jedněm z dveří.
Bylo na nich napsáno číslo 56. Pomalu otevřela dveře… silné pronikavé světlo jí svítilo do očí a ona byla nucena je zavřít.

______

„Jsi v pořádku?,“ probouzela dívku růžovláska a prameny vlasů jí šimraly na obličeji.
„Kde… kde to jsem,“ otevřela oči čekajíc zase oslepující světlo. „A kdo jsi ty?,“ koukla se na kunoichi a odhrnula jí vlasy ze svého obličeje.
„Já jsem přece Sakura, tvoje maminka. Nebolí tě hlavička? Máš tam bouli,“ koukla se na ní nechápavě a pohladila jí po hlavě.
„Pojď Mitsuki, musíme si pospíšit, táta už čeká“ chytla jí za ruku a táhla jí za sebou.
,Kde to sakra jsem? A kdo je ta žena? Já se přeci nejmenuju Mitsuki, to je moje matka. Jak by ona mohla být má matka, ta už zemřela. A otce jsem také neměla‘ probíhalo dívce hlavou, ale nechávala se vést dál.
„Podívej Mitsuki, tatínek pro tebe něco má,“ zvedla jí Sakura a položila na zahradní stolek.
Neřešila kde je, co tam dělá… nechávala to osudu. Vzala do ruky zabalený dárek a roztrhala balicí papír. Byl to deník… deník, přes který se sem dostala.
,Už to chápu… tohle je moje babička a děda… rodiče mé matky… nikdy mi o nich nic neřekla… ‘ zírala na deník.
„Copak Mitsuki, nelíbí se ti?,“ zeptal se jí Kakashi a usmál se na dívku.
„Můžeš si do něj zapisovat, co jsi každý den dělala,“ vzala Sakura do ruky papír a zmuchlala ho. Pak odešla společně s Kakashim za roh a dívka pořád seděla na stolku.
Bála se ho otevřít. Co když jí to pak zase vtáhne na onu louku? Teprve teď si uvědomila, že je malá holčička… byly to matčiny vzpomínky, které tam zapisovala.
Přemýšlela, proč, když tohle byl první den, co ten deník měla, byla ta vzpomínky označena číslem 56. Vrtalo jí to hlavou. Otevřela deník a na první straně opět našla větu, týkající se měsíčního svitu.
,Dostanu se tam zase až v noci‘ prolistovala deník, který obsahoval jen prázdné stránky a vzadu malou tužtičku na psaní.
Tužku vyndala z přihrádky přišité k deníku a do deníku napsala velkým písmem Mitsuki.
Její jméno tam zůstalo pár vteřin a pak zaniklo. Jakoby se vsáklo do papíru.
Nechápala to… co je to s tím deníkem? Je začarovaný? Možná proto ho matka tolik milovala. Mohla se vracet do starých časů… mohla je znova prožít.
I ona se do něj zamilovala. Zjistila, jaké má schopnosti a více jí láká pomyšlení na to, že zjistí vše o své matce… vše o tom, co jí ona neřekla, co si nechávala pro sebe.
„Pomoooc!,“ uslyšela dívka zpoza rohu, kam odešel Kakashi a Sakura.
„Neječ, ty blbko,“ následovalo plesknutí a tvrdá rána. Dívka byla vystrašená… nevěděla co se děje… bála se toho zlého hlasu. Avšak její zvědavost jí nedala a rozhodla se tam jít podívat.
Už zahýbala za roh… jenže jí opět oslepilo světlo. Poletovala barevným tunelem mezi vzpomínkami a deníkem.
Dopadla opět na louku s písmeny a slovy. Chtěla se tam opět vrátit… chtěla vědět co se dělo… asi v tomhle místě zápisy její matky končí.

______

Zoufale běhala po okolí a hledala dveře s číslem 56. Chtěla se tam vrátit… aspoň vidět o kousek víc… o kousek víc vědět o životě své matky. Bylo to nereálné… bylo tam těch dveří tolika.
,Tak dobrá… zkusím jiné dveře‘ pomyslela si a otevřela tentokrát dveře s číslem 384. Už si zvykla na silné světlo a nechávala se unášet barvami tunelu.

______

„Škola?,“ zeptala se nahlas a vkročila do budovy, kam se hrnuly všechny ostatní děti.
Netušila, do jaké třídy má jít… a tak vkročila do první, kterou našla.
Zevnitř byl slyšet hluk a ustavičné slovo „Dattebayo“. Bez váhání chytla kliku a otevřela. Její oči sjely na hromadu malých ninjů, kteří se váleli uprostřed místnosti, a ten největší pod nimi držel svíjejícího se křečíka.
„Jé ty budeš asi ta nová,“ vyhrabal se učitel zpod všech malých dětí a představil se mi.
„Já jsem Naruto Uzumaki. Vždycky jsem si přál být Hokage… a jak jsem skončil? Jako učitel tejtěch malých dětí… co se hold dělat… budu tvůj nový učitel,“ usmál se na mě a zahodil křečka.
Všichni se rozběhli směrem k dopadajícímu křečkovi a zalehli ho.
Já jsem se jenom nechápavě koukala na hromadu těl s rukama a nohama a můj nový učitel si všiml mého podiveného výrazu.
„To… je naše hra. Jmenuje se Chytni křečka a tenhle křeček? To je náš třídní mazlíček, který všechny neskutečně nesnáší a nejraději by vždycky zdrhnul… a proto je dobrý na naše trénování výdrže… a taky bychom se mohli naučit americký fotbal, jak to tak vypadá,“ prohrábl se ve vlasech a poslal mě hrát si s nima.
„Ne, děkuju… já si vystačím sama… bez křečka,“ usmála se na něj a posadila se do lavice poblíž svých spolužáků chytajících agresivního křečka.
Malý hlodavý stvoření proběhlo kolem mé židle a já ho chytla. Ten se mi uvelebil v dlani a všichni na mě vykulovali oči.
„Ona ho chytla… ona ho opravdu chytla,“ vyjíkl malý chlapec velmi podobný mému učiteli.
Znuděný pak Uzumaki táhnoucí za ruku chlapcem se došoural až k mé lavici a výrazem co-si-myslíš-že-jsi-když-jsi-chytla-toho-křečka se nuceně usmál.
„Tady ho máte,“ podala jsem mu spícího křečka a pan Uzumaki ho sevřel v dlani a usmál se na něj, jako kdyby mu chtěl říct tak-a-teď-tě-sním odešel ho vedlejší místnosti, který říkal kabinet.
„Ahoj, vítám tě mezi námi. Já se jmenuji Natsumi, Natsumi Izunuka,“ přistoupil k ní malý chlapec s pejskem. Ten byl odstřen blonďáčkem, který se tak podobal panu učiteli Uzumakimu.
„Já jsem Hachiro a jednou budu Hokage, protože je to mým osudem *úsměv s blýsknutím ala Rock Lee*chceš být mou dívkou? Je to zapsáno v tvém osudu… právě jsem to viděl v mé věštící kouli, kterou jsem dostal od strýčka Nejiho,“ (prostě mix Naruto-Lee-Neji xD NLN xDD ) vytáhl obrovskou kouli z lavice a postavil jí na učitelský stůl.
„Podívej, tady to píšou. Mitsuki, nová žákyně, nová láska, to musí být určitě tvé jméno… Mitsuki… takové jméno se mi líbí…“
Naklonila jsem se k němu a pošeptala mu do ucha: „Jo, máš pravdu, mé jméno je Mitsuki, a je tam napsáno nová látka, ty lásko… až se naučíš číst, přijď za mnou,“ mrkla jsem na něj, vytáhla papír zpod skleněné koule a sedla si zpět do lavice.
,Musím uznat, že je docela roztomilý‘ řekla jsem si v duchu a uvelebila se na židli. Ostatní jsem asi nezajímala. No co… přijde časem.
Hachiro pořád stál u stolu a zíral do prázdné koule. Nečekal Natsumiho oplacení šťouchnutí a Hachiriho strčil. Ten přepadl učitelský stůl a skleněná koule sjela ze stolu na židli a ze židle na zem. Pak si to štrádovala směrem ke dveřím kabinetu… narazila do dveří a otevřela je.
Všichni teď upřeli zrak na pana Uzumakiho spícího s palcem v puse a křečkem v dlani.
Ve třídě se rozezněl smích všech tónů a různých pazvuků. Ani to našeho učitele nevzbudilo a tak jsem se odhodlaně zvedla a šla ho vzbudit.
„Pane učiteli… byl tu poskok jménem Kotetsu Junior… prý se máte dostavit na ceremoniál předávání titulu Hokage,“ řekla jsem potichu a pak Uzumaki poskočil na jezdící židli, která se při dopadu Uzumakiho rozpadla a křeček spal nevinně dál.
„Co…cože? Já a Hokage?,“ lítal po místnosti s rukama nad hlavou.
Ozvala se další vlna smíchu.
„Tati… to nic… ona si z tebe dělá srandu,“ šel blonďáček, který se právě zvedl zpod stolu, za tatínkem ho uklidnit.
„Srandu?,“ stál jakýsi drobný chunnin ve dveřích.
„Ehm… jdu si pro vás… Naruto Uzumaki… Tsunade-samu už to nebaví a chce vám předat titul, ehm,“ řekl muž, který se představil jako Genma junior.
„Já? Já… já… se stanu Hokagem?,“ skákal radostí sensei Uzumaki a Genma junior mu na to přikývl a pak zmizel v kouři.
,Kdo by to řek, že budu mít pravdu… mno až na toho Kotetsu juniora‘ řekla jsem si v duchu a všimla jsem si deníku v mé lavici.
,Vždyť jsem si ho sem nepřinesla… vlastně jsem ho nechala v minulé vzpomínce‘ vzala jsem deník do ruky, který měl mírně ohlodaný obal od křečka.
„Už zase si hraje s tím deníkem,“ slyšela jsem šepot ostatních za mými zády. Otočila jsem se na ně a všichni ode mě ustupovali. Cítila jsem horko… horko po celém mém těle.
Vyděšené výrazy žáků a teď už ne tak šťastného senseie mě přivedli na fakt, že se se mnou něco děje.
Z celého mého těla se začala linout pára a rozbolela mě hlava. V této chvíli už jsem opět byla unášena proudem tunelu.

______

Ležela na zemi… přemýšlela o tom, co se teď stalo… proč začala být tak horká… měla její matka nějaké zvláštní schopnosti? Nedává jí to smysl… věděla by o tom…
Pozorovala okolo sebe poletující slovíčka a víčka se jí pomalu zavírala… nespala od té doby, co deník poprvé otevřela.
Víčka jí pomalu klesla a… usnula.
______

Zdálo se jí, jako kdyby to byla teprve chvilka, co usnula… a to ani neotevřela žádné ze dveří.
Probudila se na rozkvetlé louce… byla podobná té v deníku. Kolem hlavy jí místo slov létaly listy a v dáli zapadalo slunce.
„Mitsuki! Mitsuki! Počkej na mě,“ křičel na ní někdo z dálky. Otočila se.
„Hledám tě už celý den, kde jsi byla?“
„Já… já… ,“ vykuňkla ze sebe. Mladý ninja se na ní podíval svýma pomněnkově modrýma očima a vlasy zlatavé barvy mu poletovaly ve větru. Odněkud ho znala.
Ninja ji něžně políbil. Nebránila se a polibek si z plných sil užívala… bylo to poprvé, co ji někdo políbil… poprvé, co zažila ten pocit.
„Měl jsem o tebe takový strach. Celý den si se neukázala… a pak… pak se zjevíš jako duch jen tak uprostřed pole,“ objal jí a štěstím se rozbrečel.
„Promiň… jen… jsem si na chvilku odskočila,“ řekla dívka… nechtěla to dále rozmazávat… stejně za chvilku zase zmizí.
„Pojď už domu… začíná být chladno,“ chytl jí za ruku a společně kráčeli rozkvetlou loukou ozářenou zapadajícím sluncem.
Nevěděla, kam jí vede… nevěděla, kde bydlí… ale tu louku znala… byla to ta poblíž jejího domova… domova v konoze. Pomalu přicházeli k paloučku, na kraji vesnice… domek vypadal úplně stejně… stejná červená střecha a květiny na oknech.
Zdi byly mírně popraskané a z komína se linul kouř.
Na dveřích byla napsána dvě jména: „Mitsuki a Hachiro“
,To je… je to opravdu ten Hachiro?‘ vzpomněla si na chlapce z matčiny třídy, ale než se nadála, byla už v chatce a dveře se zaklaply. Hachiro jí vzal do náruče a něžně políbil.
Bála se… bála se toho, co přijde… aspoň si myslela, co přijde. Nesl jí do druhého patra… do patra, kde by měla být ložnice.
Položil jí na postel povlečenou hedvábným povlečením a s růžemi na stolku.
Byla si jistá, že je na to připravená? Kdo ví, jestli se tohle dělo každý den… kdo ví, jestli je to matčino poprvé. Nechala se překvapit.
Nechávala se líbat na krku… nechávala se svlékávat a podřizovala se jeho tempu.
Oba už byli rozechvění vzrušením a místností se ozývalo slastné sténání. Příjemnou atmosféru doplnila vůně rudých růží a houkání sov z lesa.
Oba dva měli ten den rušnou noc… usnuli společně v náručí… byli tak blízko u sebe, že slyšeli i tlukot partnerova srdce.
Ráno do místnosti dopadaly první sluneční paprsky a ptáci si začali prozpěvovat.
Dívka se probudila v posteli… nahá… byla přikryta jen z půlky a sluneční paprsky jí příjemně ohřívaly odkrytou část těla.
Hlavou jí proběhla minulá noc… opravdu se to stalo… jenže Hachiro tam nebyl. Oblékla a seběhla po schodišti, které bylo zdobeno okvětními lístky růží, dolu do kuchyně, odkud se linula sladká vůně palačinek a jahodového čaje.
Pomalým krokem došla až ke stolu a zpoza rohu se k ní naklonil Hachiro s růží v ruce.
„Ta je pro tebe, má krásko,“ políbil jí a odsunul židli. Dívka se na ní posadila a byla přisunuta ke stolu.
Na stole před ní ležel talíř se srolovanými palačinkami, ze kterých vytékala jahodová marmeláda a s trochou šlehačky navrchu. Po pravé ruce jí stál hrnek s teplým čajem a na stole čerstvé květiny.
„Snídaně jen pro tebe,“ usmál se na ni a sedl si naproti. Pomalu usrkával teplý čaj.
Jeho oči vyseli jen na ní… pozoroval, jak její jemné rtíky přilnuly k hrnku a poté si je smyslně olízla.
Po několika minutách ticha se dívka rozeběhla k záchodu.
Měla žaludek jak na vodě… nevěděla, proč se jí udělalo špatně… z jídla to být nemohlo… jediné řešení, které jí napadlo… byla těhotná.
,To snad ne… takže tohle… je můj otec‘ uvědomila si a podívala se na vystrašeného Hachira, co stál pár kroků od ní.
,A to dítě… to čeká mě…‘ poskládala si vše dohromady.
„Jsi v pořádku? Mitsuki!,“ křičel na dívku vybíhající do schodů. Dívka mu odpověděla jen prásknutím dveří od ložnice.
Chtěla být o samotě… chtěla si to v hlavě všechno srovnat… už svého otce znala… ale co se s ním stalo pak? Třeba to zjistí, když tu bude déle… anebo v jiné vzpomínce.
Posadila se z výšky na postel a její pozornost upoutaly staré noviny.
„Dívka spálila celou školu. Vzala život nastávajícímu Hokagovi a 5ti žákům, ostatní vyvázli s popáleními druhého stupně, “ stál titulek dvoustránky.
,Tak to se stalo… a proč to tu je? Je to staré už více jak 8 let‘ dívala se dívka vyděšeně do novin a pročítala jeden řádek za druhým… nevěřila svým očím, že její matka tohle dokázala.
Ve čtení jí vyrušilo zaklepání na dveře.
„Mitsuki? Jsi v pořádku?,“ vstoupil Hachiro do ložnice a zíral na dívku, jak si čte staré noviny.
Podívala se na jeho vyděšený pohled.
Poznala, že našla něco, co neměla… to znamenalo, že ty noviny patřily Harichovi… nebyly její matky… otázkou teď však bylo, proč si je schovával on… a proč byl tak naštvaný, když jsem je našla… pokud jsou staré… její matka to musela vědět… nebo snad jí to vadilo? Bylo zde spoustu otázek, které si nedokázala vysvětlit.
Dívka si beze slova sbalila noviny a mikinu z židle. Na zem cosi dopadlo. Dívku napadla jediná věc, která se jí už dlouho nezjevila… deník.
Zastavila se v půlce kroku a pomalu otočila hlavu na předmět na zemi. Haricho k ní přistoupil a využil její nepozornosti… vytrhl jí noviny z ruky.
„Promiň, ale ty noviny si… raději vezmu…“ pronesl a prošel okolo Mitsuki.
„Počkej… já… potřebuju je…“ koukala se střídavě na odcházejícího Haricha a na deník na zemi. Nevěděla, k čemu má jít jako k prvnímu. Jestli si má jít pro deník, který by jí odnesl zpět, anebo jestli se má vydat na Harichem a vzít si od něj noviny… oboje jí zajímalo… chtěla oboje.
Rychle zvedla deník ze země a strčila si ho do kapsy. Pak se rozběhla za Harichem , který vycházel ze dveří.
„Kane… prosím počkej na mě… vyslechni si mě!,“ křičela a natahovala ruce k čím dál tím oddalující se postavě.
Pak… omdlela.

______

Probudila se na zemi… na zemi, kde usnula ještě před vzpomínkou. Takže to byl sen… i když spím, vidím její vzpomínky… deník mě nikdy nenechá si odpočinout… nenechá mě napokoji… dostanu se odsud vůbec někdy? Nebo tu zůstanu uvězněná navěky?
Hlavou jí opět proběhla minulá vzpomínka… doufala… doufala, že se aspoň ještě někdy dozví pravdu o tom, co její matka byla… když to nezjistila teď… někdy musí. Proč měla tyto schopnosti?
Na jednu stránku jí deník svými schopnostmi lákal… ale na druhou stranu z toho měla strach… byla plná nejistoty… nikdy nevěděla, kam se dostane, jaké hrozné zážitky zažije… ale věděla, že její matka byla plná tajemství a záhad.
A proč jí nikdy neřekla o svém otci… proč? Když se jí na otce tolikrát vyptávala, matka jí na to nic neodpověděla. Vždy se smutně koukala na ostatní děti ve škole, jak je jejich otcové chodí vyzvedávat… pro ni nikdo nechodil.
Její matka měla moc práce… otce neměla… vyrůstala v samotě.
„A dost… chci ven… pusť mě ven,“ křičela a běhala sem a tam po nekonečné louce. Avšak nic se nedělo. Všude jen nekončící louka a dveře… všude jen samé dveře… začínala se jich bát víc než kdy dřív. Zoufale klesla na kolena a rozbrečela se.
Před ní se objevily další dveře… s číslem 37. Doufala, že jsou to dveře k východu… doufala zbytečně.

______

První co viděla, byly stromy… stromy jako každé jiné, ale vesnice to byla jiná.
Ale bylo to o několik let zpátky. Byla to ještě malá holka… kolem 13 let.
Její oblečení bylo zakrvácené a bolela jí noha… měla tam hlubokou ránu od kunaie. Na stromy kolem ní přiskočili ninjové.
,ANBU? Kde to zase jsem? Co mi to pořád děláš?‘ křičela ve svojí mysli.
„Nemá cenu utíkat, Mitsuki. Stejně skončíš v naší stanici,“ řekl jeden z nich a připravil si injekční stříkačku a pár kunaiů.
Dívka na jejich slova nereagovala a dala se jedinou volnou cestou, která se jí nabízela k úniku.
Utíkala, co mohla i přes bolest, která se jí od nohy rozšiřovala po celém těle. Už nemohla dýchat… docházel jí dech… běžela moc rychle a dlouho.
„Nechte jí chvilku běžet, stejně daleko nedojde a ještě nám udělá krvavou cestičku,“ zastavil svůj vícečlenný tým velitel ANBU a posadil se na strom, pořád pozorujíce dívku kličkující mezi stromy.
„Ale… uteče nám… a my ani nevíme, co všechno do…“ nedopověděl větu jeden z členů a kolem hlavy mu proletěl kunai.
„Řekl jsem-že počkáme,“ řekl znova chladně.
„A… ano… rozumím,“ vyndal kunai ze stromu a dal si ho do taštičky se zbraněmi.
Už nemohla dál běžet… bolest jí to nepovolovala. Zakopla o kořeny jednoho ze stromů a narazila hlavou do kamene.
„Au,“ sáhla si na krvavou ránu na hlavě a pomalu se zvedla.
,Co po mě chtějí? Co to matka zase udělala, že mě honí? Musím jim nějak utéct… anebo ne? Stejně se mi nemůže nic stát… jenže nevím, kdy se opět dostanu k deníku… co mám dělat?‘ rozbrečela se.
,Co mi to děláš? Proč mě dáváš do takových situací? Proč? Vždyť jsem sem nechtěla… proč mě nutíš tohle dělat? Proč mě nutíš prožívat to? Chceš, abych poznala, co je to opravdové zoufalství? Já to nechci poznávat! Tak už mě nech být… nech mě odejít… chci pryč… kde jsi, když tě potřebuju?‘ nadávala v mysli a rozbolela jí hlava kvůli ráně, kterou si udělala na spánku.
„Pojďme… už se zastavila,“ rozběhl se velitel ANBU směrem k dívce.
„Sakra… blíží se…já… nemůžu se postavit,“ zasténala dívka a podívala se na přibližující se ninji. Byly už moc blízko na to, aby stihla utéct.
Přemýšlela, proč jí nechali utíkat… zřejmě věděli, že se jednou zastaví, že za chvilku bude na pokraji svých sil. Věděla, že proti nim neměla šanci… neměla šanci ubránit se jejich síle.
Možná to tak mělo skončit… možná měla být chycena do spárů… možná tohle její matka opravdu prožila.
Všichni už opět byly u ní a jeden z ninjů se k ní přiblížil… nebránila se a nechala si onu injekci dát.
Po nějaké té hodině se probudila… probudila se v temné místnosti, kterou osvětlovaly svíčky.
Chtěla vstát… chtěla chodit a hýbat se podle svého, jenže jí v tom bránila pouta, kterými byla připoutaná k posteli.
„Pusťte mě! Slyšíte? Pusťte!,“ křičela do prázdna. Co by teď dala za louku… za louku se strašidelnými dveřmi a létajícími slovy.
„Pustit tě nemůžeme, dokud nebudeme vědět, co vlastně jsi. Provedeme na tobě menší pokusy a pak… možná tě pustíme, ale to procento je tu menší jak 2%,“ vystoupila osoba s maskou ze stínu a vydala se k dívce.
„Jaký pokusy? Nejsem žádné pokusné morče, tak už mě konečně pusťte,“ vzpírala se poutům a snažila se je vytrhnout z postele.
Čím více se osoba přibližovala, tím více cítila horko, které jí začalo obklopovat tělo… dělo se to opět.
Ninja zpozoroval, jak se z jejího těla line pára a raději odešel. Pozoroval jí z vedlejší místnosti, která je dělila sklem.
Její tělo bylo celé zahlceno párou a občas z ní vyskočil malý plamínek. Ninja zůstal nehybně stát na místě a dál pozoroval měnící se dívku.
Na zem dopadaly roztavené kusy železa z pout a z páry se vynořila ona… dívka, jejíž tělo bylo jak z ohně. Byla pokryta slabým proužkem ohně, který se všechen shromažďoval do rukou.
Oheň na rukách se tvaroval do velkých pracek s drápy a její pohled ohnivými oči vzbuzoval v ostatních strach a zbabělost.
I ninja, který byl odhodlán být tak až dokonce, to vzdal… usoudil, že viděl už dost na to, aby se mohl vzdálit do bezpečné vzdálenosti… dál od tohohle ohnivého monstra.
Pomalým krokem došla až k oknu a za ní zůstaly v betonu vypálené stopy jejích nohou. Žár z jejího těla přesahoval i teplotu lávy.
Přiložila ruce 10 cm od skla, které se okamžitě roztálo. Dřevěné židle vzplály… zbyl z nich jen prach.
Nashromáždila do jedné dlaně oheň a hodila ho směrem k utíkajícím ninjům… byli si už jistí, že proti ní by neměli žádnou šanci… nemuseli se snažit… chtěli jen přežít.
Jakštakš uhnuli ohnivé kouli, ale nevšimli si zdi za nimi. Několik ninjů dopadlo na tvrdý beton a dívka šla dál… dál ke dveřím. Ty se při její blízkosti také roztavily a ona měla volný průchod.
Déšť jejímu tělu nevadil. Kapky se změnili v páru, aniž by se jejího těla dotkly.
Listy stromů se měnily v suché scvrklotiny a kytky povadaly. Jako kdyby žár ohřál i nebe. Dešťové kapky se stáhly a na oblohu vyšlo slunce.
Sluneční paprsky jí pálily… pálily jí kůži, což nedokázal ani sám oheň.
Plameny ohně se začínaly vytrácet a kůže nabyla opět přirozené barvy. Upadla do mdlob.

______

„Co…co… kde to jsem? Jsem… zpět?,“ zeptala se louky.
,Vždyť jsem neviděla deník… a… co se pak stalo? Co jsem to provedla? Zabila jsem je? Zřejmě ano… asi tuším, proč mě honili… kvůli matčiným schopnostem… teď už opravdu nevím, co si mám myslet… byla moje matka opravdu démon, anebo tohle byly jenom její schopnosti? Nicméně… jestli to uměla matka, měla bych to umět i já? Nebo snad ne? Možná se to už ani nedovím… pokud mě ten deník nepustí…a proč jsem byla v jiné vesnici? Utekla moje matka snad? Utekla od své rodné vesnice kvůli svým schopnostem, kterým ubližovala ostatním? Anebo protože se jí všichni báli? To by se nemohla vrátit zpět a mít mě… opravdu… moje matka je plná záhad… jenže teď už se nedozvím všechnu pravdu… je mrtvá‘ vzdychla si dívka a posadila se na kámen do vysoké trávy.
Vzpomněla si na její první den školy… tam neměla proč být rozzlobená… neměla důvod použít svoje schopnosti. Proč je tedy použila?
Už jí z toho všeho bolela hlava… musela pořád přemýšlet o tolika věcech, ke kterým nevěděla žádné odpovědi.
„Áááááchjo,“ vzdychla a vstala z kamene.
„Je čas zase začít přemýšlet o něčem jiném,“ vydala se klidným krokem ke dveřím, které se jí jako první nabídly.

______

Ležela v posteli. Vlasy měla rozpuštěny na polštáři a víčka se jí pomalu zavírala.
V místnosti se rozléhal již známý hlas její babičky, Sakury. Vyprávěla jí pohádku.
Jednoho nádherného slunného dne, se holčička jménem Mitsuki se vydala na procházku. Cestou vídala krásné motýlky a pestrobarevné kytičky.
„To by byla ale krásná kytička pro maminku,“ řekla si Mitsuki a rozběhla se k paloučku s květinami.
Sehnula se k růžové sedmikrásce. „Ta se bude hodit k maminčiným vlasům,“ řekla a zpod květiny na ní svůj dlouhý jazyk ukázala jakási osoba.
Dlouhé černé vlasy, bílí obličej podobný čerstvě vymalované zdi a dech jako po snězení syrečků.
„Co po mě chceš… obludo?,“ řekla a hodila po bílém hadovi květinu.
„Fuj… pfuj… pyl… nesnáším pyl…“ vyplivával květinu, která mu tam spadla, když chtěl zrovna něco říct.
„Já jsem had a ne včela,“ stoupl si polohad a dal ruce v bok. „Já jsem zlý lord Orochimaru… had všech hadů a největší zlosyn tohoto světa… a… a mám rád malý děti *slinta táhnoucí se od jeho jazyka a dělající potok skrz palouček až na cestu*“
„Ano, pane zlý Orochimaru“
„Lorde Orochimaru,“ sroloval si jazyk a dívka se vydala po proudu potoku s květinami v ruce domu.
„Počkej, kam to jdeš? Ještě jsem tě nesně… teda neopusinkoval,“ šplouchal nohama ve slintách a šel ve stopách odcházející Mitsuki.
„Jdu domu,“ řekla rázně Mitsumi a ani se na Orochimara neotočila.
„Emuzes jit omu,“ doháněl jí Orochimaru, kterýmu zase vypadl jazyk a šlapal si po něm.
„A to jako proč? Abych tě poslouchala, jak huhňáš, anebo snad abych se nechala sežrat?“ zeptala Mitsuki.
„Emas itičku po aminku“
„Cože?“
Pak Lord Orochimaru si sroloval zase jazyk.
„Nemáš kytičku pro maminku,“ řekl a ze země vytrhl kopřivu i s kořeny.
„Dobře… dík,“ řekla ironicky, vzala kopřivu za kořeny, aby se nepopálila a hodila jí zpátky do lesa.
„No… tak nechceš mamince darovat zvířátko? Malého nádherného hada… hledám domov a nemám kam jít,“ udělal smutný psí oči, které tak vynikaly na hadím hubeném těle.
Mitsuki neodolala tomuhle dvojzvířátku a hned se z ní stala hodná holčička, která miluje zvířátka, a obzvlášť hada s psíma očima.
„Mami, mami… mám zvířátko…“ vběhla Mitsuki do dveří.
„Jéé ty jsi ale hodná holčička… máme na dnešek večeři,“ usmála se maminka a vzala si hada.
„Cože? Já a večeře? Vždyť ještě ani není večer!,“
„Tak budeš oběd,“ odsekla Mitsuki
„Já nechci být oběd… nejdřív ze mě děláte včelu, pak večeři a nakonec oběd… nejsem žádný chameleon,“ byla slyšet poslední tlumená slova a nás Pan Orochimaru začal vonět po celé chaloupce.
Maminka s trouby vyndala hubenou nudličku a každému na talířek dala kousíček pana Orochimara.
Jídla snědli kopec a pohádky je konec.
„Tak… Mitsuki… a už spinkej,“ pohladila jí po hlavě růžovláska a dívka zavřela oči.
Sakura šla pomalu ke dveřím, když v tu se dívčiny oči opět otevřely.
„Mami? Kdo je pan Orochimaru?,“ zeptala se tak, jak se ptají malé zvědavé děti.
„No… víš… já sem si ho jenom… vymyslela…“ vykoktala ze sebe a nuceně se usmála.
Dívka podle jejího tónu hlasu vypozorovala nejistotu. Věděla, že její matka ví o tomhle člověku něco víc… že to není jenom vymyšlená osoba.
Avšak pak už neměla moc času na přemýšlení… upadla do hlubokého spánku, do kterého jí Sakura přivedla.
„Teď… už spinkej,“ pohladila jí a v místnosti byla zahalena kouřem.
„Je moc zvědavá… Lorde Orochimaru,“ přistoupila Sakura k osobě.
„Tohle dítě bude dobré na moje pokusy“
„Po… pokusy?“
„Ano… vytvořím z ní ďábla… celý svět se jí bude bát… bude to… moje zbraň…“
„Mitsuki ti nikdy nedám! To ti nestačí, že si zničil život mě?“
„Tys na to nebyla připravená… jsi jen moje pokusné morče, které nezvládne přijmout ani 10% mé síly… za nic nestojíš,“ odstrčil Sakuru od sebe a šel směrem k Mitsuki.
„Copak si nepamatuješ, jak jsem ti daroval sílu a ty jsi jí nedokázala přijmout? Zabila si ho… svého manžela… zabila si ho kvůli tomu, že jsi moc slabá… a ona to dokáže… dokáže to přijmout… nebude mít obavy nad ztracenými životy zbytečných lidí… proto bude patřit mě… mě a mojí tajné laboratoři“
„Mitsuki!! Vstaň!! No tak!,“ křičela Sakura.
„Nevzbudí se… vzpomínáš? Uspala si jí… nevzbudí se…“
„Ne… nedovolím, aby si jí něco udělal…,“ a i přes bolest, která se jí rozšiřovala z břicha vstala, aby dívku chránila.
„Vidíš? I malá rána tě skolí… nemáš dostatek energie a síly… k čertu s tebou,“ vytáhl Orochimatu svůj meč, který následně projel Sakuřiným tělem a ona klesla na zem.
„Už bude od tebe klid,“ kopl do ní a šel se opět věnovat Mitsuki.
„Já ti říkám… nenechám tě… aby si jí něco udělal,“ přidržovala se postele, aby vůbec vstala a opět se postavila Orochimarovi.
„Tak sakra už zhebni!,“ vykřikl a Orocimarův jazyk jí začal škrtit. Byla bezmocná… beze vzduchu nemohla nic dělat… nechtěla to vzdát. Naposledy vydechla a spadla na postel.
„Konečně,“ byl spokojen Orochimaru se svojí prací.
„Teď… beruško… budu se věnovat tobě,“ vzal Mitsuki a pak společně zmizeli v kouři.
______

Skončilo to… byla zpátky… z téhle vzpomínky se dozvěděla více než dost.
Už ví, co se stalo tenkrát, když dostala deník… její děda byl zabit… jeho vlastní manželkou, Sakurou.
Sakura byla také chycena Orochimarem… jako její matka… ty schopnosti měla od něj… dělal na ní pokusy a pak… stalo se z ní tohle.
Sama vyrůstala… bez rodičů… v rukách člověka, který ji jen využíval.
Najednou dostala tolika nových informací… celé tělo se jí roztřáslo… dveře mizely… slova byla vysávána tunelem.
,Že by to byl konec? Už jdu domu? Všechno se mi vysvětlilo a mám jít domu? Teď? Když mě to nejvíc zajímá?‘ koukla se směrem k tunelu a na nekonečnou louku… možná to vidí naposledy… možná ne… možná se sem ještě někdy dostane a pozná víc… nicméně tohle už končí… musí se s tím smířit.

Deník ležel na zemi a jeho stránky opět samy od sebe listovaly. Tlusté desky zaklaply poslední listující se stránku a měsíc zakryly mraky.
Dívka zvedla deník ze země a oprášila ho od prachu.
„Děkuju,“ řekla jemným hláskem a vydala se ke hřbitovu. Byla tam pohřbena její matka… matka o které se teď hodně dozvěděla a rozhodně toho nelituje… je ráda, že se s matkou více sblížila i když už zemřela… cítí, že její matka o tom ví, že ví o tom jak moc jí teď obdivuje za její statečnost a trpělivost… ví, že chápe to, co prožívala.
„Mám tě ráda… mami“