愛 - ep.17 - Útržky minulosti

"Dobře, Hidane..." odpovím a usměju se na něj.
Vstanu z postele a společně vyjdeme ven z doupěte.
"Věřím ti..."
"To jsem rád, Neko..."
Jeho úšklebek už nevidím...

Druhého dne za úsvitu dorazíme před bránu Konohy.
Už chci vstoupit do vesnice, ale Hidan mě popadne za ruku a vtáhne do křoví.
"Na," řekne a podá mi černý plášť s rudými obláčky, "obleč si to."
"No dobře, když myslíš..."
Plášť mi padne jako ulitý! Takže...jsem nakonec přeci jenom členka Akatsuki?!
Změří si mě kritickým pohledem.
"Super, takže jdeme. Tohle," ukáže mi fotku blonďáčka s veselým výrazem ve tváři , který je mi podivně povědomý, "to je Naruto Uzumaki. Po něm jdeme."
"Neznám ho odněkud?"
"Ne, nikdy jsi ho neviděla."
"No dobře..."

Vejdeme do vesnice. U brány v jakési boudě stojí dva mladíci.
"Akatsuki!" vydechne jeden a sprintuje směrem pryč.
Bez okolků proti němu hodím kunai, který ho zasáhne do hlavy.
"Co si to... NEKO?!" užasne druhý, s rozcuchanými vlasy, "ty jsi v Akatsuki? Jak? Proč?"

Rusovlasá dívka vstoupila do vesnice.
Tak jsem tady.
Konoha.
S úsměvem prošla bránou a zamávala na dva mladíky.
Ninjové ze zdejší vesnice, celkem pěkní... Nejprve se na ni usmáli, pak nasadili užaslý výraz...

Záblesk vzpomínky mě udiví natolik, že zapomenu zaútočit na toho druhého. Tu práci za mě udělá Hidan, který nejprve provede jakýsi podivný obřad(nevzpomínám si, že bych ho viděla při něčem takovém...já si vlastně nevzpomínám na nic) a pak mu usekne hlavu svou kosou.

"Ahoj, já jsem Neko. Nemohli byste mi poradit?"
Dívka oslovila jednoho z mladíků.
"Ahoj. S čím potřebuješ pomoct?"
"Vy určitě víte, kde má kancelář zdejší kage..."
" No... jistě. Dovedu tě tam..."
"Děkuju..."
Tak se teda vydala s jedním z nich směrem k velké budově...
"Mimochodem," řekl ten mladík,
"Já jsem Kotetsu a tamto," pohodil hlavou směrem k jeho kolegovi u brány,
"tamto je Izumo."
"Hmm..."

Kotetsu...Izumo...odkud je znám?
Proč mám v hlavě takovou vzpomínku?
Na to se jich už bohužel nezeptám... oba jsou mrtví...
Nelže mi Hidan náhodou...?
Ne, to by neudělal...!
I když možná...
"Pojď, Neko! Ti dva už jsou vyřízení...!"
"Dobře, už jdu..."
Nemám čas přemýšlet nad takovými věcmi.
Musím dostat Naruta Uzumaki.

Čekala před velkýma červenýma dveřma.
Po několika minutách vyšel ze dveří uřvanej blonďáček.
"No, zapomněl jsem se ti představit. Jmenuju se Naruto Uzumaki a stanu se 6.Hokagem. Dattebayo!"

Vyrazím vpřed rychlostí blesku.
Chci nechat ty útržky vzpomínek daleko za sebou.
Hidan se vydá jiným směrem a než zahne za roh jedné ulice, slyším ještě jak křikne: "Takhle ho dostaneme dřív!"
Beru to na vědomí.
Běžím dál a házím kunaie na všechny listové ninji po cestě.
Někteří jsou vážně zraněni, jiní uhnou.
Vtom do někoho narazím.
"Neko?" podiví se zamaskovaný ninja a schová do kapsy knihu v oranžovém obalu.
"Promiňte....vy mě znáte?" udivím se, když mě popadne za ruku s kunaiem a drží dost pevně.

Dívka s rudými vlasy stála proti tomu maskovanému ninjovi.
"Kakashi-sensei?" předstoupil k němu její klon, zatímco ona se k němu nenápadně přiblížila pomocí neviditelného jutsu a strhla mu masku.
"Co to...?" vyhrkl sensei a začal něco lovit v kapse.
Dívka skočila, popadla rolničku, kterou měl uvázanou u pasu a... zakopla.
Klon byl rychlejší, než její reakce.
Dříve než klon stihla zničit, přiskočil hbitě k senseiovi a vtiskl mu polibek...
Zmizela i s klonem do křoví.
"Co to mělo znamenat?" zařvala na svou vlastní kopii.
"Je hezkej, tak co?!"
"To sice jo, ale pořád je to můj sensei! Co si teď o mě asi bude myslet, no?!"
"Takže když ty vocucáváš každýho na potkání, tak je to v pořádku, ale jakmile si něco zkusí tvůj klon tak je hned voheň na střeše, mám to tak chápat?"
"Zmiz!"
Dívka odvolala klon a vyšla ze křoví.
"Ehm...sensei," začala potichu , "omlouvám se za to, co můj klon udělal..."
"To s tou maskou, nebo to druhý?" řekl sensei s náznakem ironie v hlase.
"No, původně vám měl pouze strhnout masku aby odlákal vaši pozornost, kvůli..." natáhla otevřenou dlaň s rolničkou,
"Netušila jsem, co se stane..."
Kakashi se hlasitě rozesmál.
"Aspoň vidíš, proč tu masku nosim. Každopádně jsi prošla, Neko. Teď zajdeme za 5.Hokage a ona už to nějak vyřeší."
"Co vyřeší?"
"No přece potřebuješ ninja pásku, nebo ne?"
"Jo aha..."

"Kakashi-sensei..." vydechnu.

Kakashi usadil rudovlásku do měkkého křesla a podal jí hrnek teplého čaje.
Pak se sám posadil.
"Tak povídej, co se stalo...?"
"Já už dál nemůžu...!" dívka se rozplakala.
Přistoupil k ní a obejmul ji.
"To se spraví," hladil ji po vlasech.
Zvedla k němu uslzené oči.
"Nespraví...zabila jsem ho...a teď...mám..."
Položil hrnek, který až doteď svírala v ruce tak pevně že málem praskl na sůl.
Pak si ji posadil na klín jako nějaké malé dítě...nebo...
"Nejdřív se uklidni a ujasni si, jestli se mi svěříš nebo ne..."
"Já...zabila jsem Itachiho Uchihu... a pak Sasukeho... jeho chakra se stala součástí mé, protože jsem použila Orochi no jutsu...a teď se stalo, že ač jsem ho nechtěla mám..."
"Chápu, cením si toho, žes mi to řekla. A nedělej si s tím starosti...nemůžeš za to, neovládala ses..."
"Jste na mě tak milý, sensei..."
Jemně ji polžil na gauč a přikryl dekou...

"Zapomělas...?" zeptá se a v jeho tváři se objeví neidentifikovatelný výraz.
To oko, co mu je jako jediné vidět ukazuje jakýsi smutek.
"Opravdu jsi zapoměla i..." bez dalšího slova mě pustí a odchází.
"Promiňte...nechtěla jsem vám ublížit..." špitnu.
"Tomu se dost špatně věří," ušklíbne se, "když pomyslíš, co držíš v ruce."
Pohlédnu na zbraň, kterou jsem do něj ještě před chvílí chtěla zabodout.
"No vidíš..." řekne chladně a vzápětí zmizí.

Rusovláska seděla na zemi v trávě před mužem v Akatsuki plášti.
Díval se na ní pohledem plným lásky a něhy.
"Jestli to někdo zjistí, budeš v nebezpečí."
Obejmula ho a jemně políbila na tvář.
"Nikdo na to nepřijde, pokud jim o tom ty sám neřekneš, Itachi. Nikdo jiný kromě tebe o tom neví."
Smutně se na ni podíval.
"Jestliže ty jsi démon, budou tě lidé od nás z Akatsuki pronásledovat. Budou myslet, že jsi pouze další Jinchuuriki. A budou tě chtít zabít a Nekrochiho z tebe extrahovat..."
"Neboj se, nikdo se o tom nedozví. Dávám si pozor."
její slova ho uklidnila.
"Tak zase zítra ve stejnou dobu, má malá Neko..."
Políbil ji a pak odešel.

Jdu dál městem a všude hledám Naruta.
Na nikoho už neházím kunaie, o další setkání podobné tomu s Kakashim opravdu nestojím...
Itachi věděl, že jsem... já... jsem démon?
Nekrochi... je to snad jméno toho démona... mě?
Ichiraku Ramen, hlásí název restaurace přede mnou.

"Tak jsme tady. Tohle je nejlepší restaurace ve vesnici! Dattebayo!"
Naruto zavedl rusovlásku do Ichiraku ramen.
"Hmm... to je fakt zajímavý," podotkla jízlivě a vypadla z té jeho "nejlepší restaurace"...

Vejdu dovnitř... a tam ho uvidím.
Naruto Uzumaki sedí na židli a láduje se ramenem.
"Jé Neko, čau!" křikne na mě a zamává.
Nejspíš si neuvědomuje, že po něm jdu...nebo...

"Neko...?Můžu s tebou mluvit...?" zeptal se dívky nesměle Naruto.
"Ale jo..."
"Ty to máš taky v sobě...?"
"Co prosím...?"
"No...démona..."
"Jakto, že o tom mluvíš tak otevřeně? Proč se mě nebojíš? Jako ostatní..."
"Protože ve mě," usmál se smutným úsměvem,
"ve mě je Kyuubi."
"Tak to máš ještě dobrý," teď smutný úsměv brázdil i dívčinu tvář.
"protože ve mě není démon zapečetěný..."
"Není?"
"Ne... to já sama jsem ten démon...!"

Já... on... byl můj kamarád...
...jediný člověk v Listové, kterému jsem se s tím svěřila...
...a já... já teď...
...nic nedává smysl... proč...?
Proč musím mít... ztracené vzpomínky...?
"Ty jsi u Akatsuki?" údivem mu vypadne čerstvě nabraná porce ramenu z ruky.
Zaplatí za nedojedenou porci a vyjdeme ven na ulici.
Všude je prázdno.
"Ty jsi OPRAVDU u Akatsuki?" valí nevěřícně oči.
"Jo, a přišli jsme si pro Kyuubiho." řeknu tvrdým hlasem a chystám se po něm hodit kunai...