Konohamaru zlobí 9: Hinata a neposlušný byakugan

Tak po rušném víkendu, o kterém jsem mírně onemocněla, je tu další dílek, trochu delší něž předchozí (snad to nikomu nevadí). Na žádost Rokubi ji o Hinatě. Jo, na začátku jsem se trochu rozepsala Snad se bude líbit, mně to nejdřív přišlo trochu, no…divný, ale pak jsem to přečetla celý znova a….však posuďte sami.

Díky dalšímu vydařenému červnovému dni bylo krásné slunečné odpoledne, oblohu nad Konohu nehyzdil ani jediný bílý mráček a teplota se vyšplhala vysoko nad normál.
Hinata, neobvykle letně vystrojená, zrovinka vycházela z obrovského domu, který už po tři generace obývali členové Hyuuga klanu, umístěném nedaleko od jižní brány vesnice.
Nejednalo se o žádnou z jejich dlouhých toulavých procházek po louce, kdy sbírala květiny, pletla z nich věnečky a pouštěla je po vodě vstříc vlastnímu osudu, ne, tentokrát měla jasný cíl: kancelář Tsunade.
Ačkoli už tam byla mnohokrát, uvědomila si, že dnes jde poprvé sama.
Doufám, že si Shino, Kiba a Akamaru vedou dobře. Zavzpomínala dívka na zbytek svého týmu vyslaného na několika denní misi, ona jít nemohla kvůli mladší sestře Hanabi, kterou měla hlídat, dokud se jejich otec neuzdraví ze zápalu plic, jež ho málem stál život.
Jako náhrada byl v týmu osm její bratranec Neji.
Hinata minula nemocnici, výrobnu kunaiů, obchod s domácími potřebami, zabočila za roh a musela si téměř zacpat uši kvůli hluku, jež se linul z otevřeného okna pracovny hokage. Nejdřív si myslela, že Shizune šlápla omylem na ocas svému malému prasátku, ale o chvíli později v tom řevu rozeznala jasný hlas.
Mohl by to být…………Naruto-kun?
Neváhala a vstoupila do zeleně natřené budovy.
„Ale, bábi Tsunade, tohle přece není žádná mise pro takového ninju jako jsem já!“ Dolehla k dívce už zřetelně slova, zatímco stoupala po schodišti. Dalším větám nerozuměla.
Nechala za sebou poslední schod a procházela dlouhou chodbou, když náhle uslyšela řev, za který by se nemusel stydět ani Simba – král zvířat, ozvala se ohlušující rána díky níž se tak lekla, že poposkočila pár metrů a přitiskla se vyděšeně na zeď.
Před očima se jí mihla jakási oranžová skvrna, která se zastavila o protější stěnu.
Poté, co ona hromádka sjela na koberec se z něho zvedl malý obláček prachu.
Zlomek vteřiny na to vypochodovala z místnosti k smrti vystrašená Sakura, jen, co její pohled padl na na zemi ležícího Naruta změnil se z vyděšeného na rozzuřený, uchopila ho za jednu nohu a se slovy: „ty blbe, to musíš Tsunade-sama vždycky tak vyprovokovat?!“ ho táhla směrem k východu.
„Á, Hinato, hokage-sama už na tebe jistě čeká,“ řekla jí míjející dívka už s úsměvem.
Uživatelka byakuganu by v té chvíli šla kamkoli, jen ne do jámy lvové, ale co jí zbývalo, těžce polkla a chystala se opravdu nesměle zaklepat, když s údivem zjistila, že nemá na co.
Dveře ležely vyvrácené z pantů o kus dál.
To už ji zahlédla Shizune a kynula jí, aby vstoupila.

Ve stejnou dobu, ale na trochu jiném místě seděl na jedné hodně vysoké budově Konohamaru svírající v ruce něco černého a čekající na další dva věrné členy gangu a také jeho nejlepší přátelé.
Konečně, uviděl je vycházet zpoza plotu a zamával na ně.
Všimli si ho, vyskočili také na střechu a dvojhlasně mu odpověděli na pozdrav.
„Pšt, rychle si sedněte ať vás nikdo nevidí a mrkněte na tohle. Od teď budeme vědět úplně všechno, co se děje v téhle vesnici.“
„Jak to? Naučil jsi se odezírat ze rtů? Vždyť ctihodná hokage-sama k nám sedí zády,“ podivil se Udon a snažil se zaostřit pohled do jistého okna protější budovy tak silně, až mu ukápla nudle.
„Ne, podívej se na věc, co držím v ruce.“
„Konohamaru, neříkej mi, že je to…….“
„Správně, Moegi, je to vysílačka, druhou jsem včera fakt s potížemi nainstaloval do jejího stolu a zamaskoval kupou papírů. Nemá šanci si jí všimnout.“
„A už jsi něco odposlouchal? Říkala něco super tajného?“ Chtěl vědět Udon a poposedl si jako na drátkách.
„Ani ne. Jen, že bude něco jako simulace chouninské zkoušky pro nás geniny a Naruto-niichan a ostatní chounini budou po dvojicích přiděleni k nám do týmu, aby nás bezpečně provedli Lesem smrti a ukázali nám, co a jak. Prý proto, že letos to bude obzvlášť těžké. A pak tam Naruto-niichan a Tsunade-sama strašlivě ječeli a už jsem nic dalšího nezaslechl. …..Ale počkejte, teď se tam něco děje.“ Zamítl příval otázek a zapnul černou krabičku.
„A s kým půjdu, když můj tým je mimo vesnici?“ Zeptala se Hinata a v duchu přemítala, zda-li chce, aby byl jejím kolegou Naruto nebo raději ne a jestli by vydržela celý jeden dlouhý den v jeho přítomnosti bez válení se v lesní oboře s nohama nahoře.
„Ty jsi přidělena k Rocku Lee do týmu Ebisu-senseie, vašimi svěřenci jsou Konohamaru, Moegi a Udon. Gennini o tom zatím nevědí, oznámíme jim to večer. Zítra buď připravená u brány u lesa v sedm hodin ráno.“
„Hai.“ Ozývalo se šumivě z vysílačky.
„Takže my máme támhletu holku?“ Docvaklo to konečně chlapci s brýlemi.
„Nic lepšího jsem si ani nemohl přát. Nebojte se, trochu se při tý zkoušce pobavíme. Mám plán.“ Pravil jako vždy Kony s divokým zajiskřením v očích.

Podle rozkazu stála Hinata v sedm hodin před bránou. Seznámila se s třemi geniny, odchytla okolo poskakujícího Leeho, vyslechli si další instrukce a byli připraveni u brány čtrnáct.
Ach jo, nejspíš vůbec neposlouchal, co nám Anko před chvílí říkala. Povzdechla si černovláska a upřela pohled na Huňaté obočí, který znovu pronášel něco jako síla mládí a nebojte se, nikdo vás nezabije zřejmě s úmyslem navodit tu správnou náladu.
Ona si celou řeč pamatovala do slova: „není to opravdová zkouška, ponesete sice svitky, ale nikdo s nikým nebude bojovat. Vaši vedoucí vám ukážou, jako se chovat, pokud se chcete skrýt, když někoho sledujete nebo naopak, když někdo sleduje vás. Jestliže vás nějaký jiný tým dostihne, musíte mu svitky bez boje předat a on vám je zas vydat, když ho chytíte vy. A nebojte se, že vás velitelé nechají jen tak na pospas, je to taky ukázka jejich schopností. Berte to spíš jako hru.“
Najednou cosi cvaklo a všechny brány se otevřely.
Hinata, Lee a Konohamarův gang vyběhli.

Chvíli utíkali po zemi, potom zase skákali z větve na větev, nic neobvyklého se zatím nedělo., teda kromě toho, že Tlustoobočnatec byl neustále tak tři kilometry před nimi.
Měli za sebou značný kus cesty, oběd a Leeovo třinácté sebenazvání se nejlepším ninjou v Konoze.
Zastavili se, aby nakoukli do mapy, kterou dostal každý tým před vstupem do lesa, aby stihli dojít k věži za pouhý den, při opravdové zkoušce ji samozřejmě mít nebudou. Konohamaru mávl na své vrstevníky a poněkud se vzdálili.
„Hele, mrkejte na to. Víte, k čemu to slouží? Támhleta holka je z Hyuuga klanu, to znamená, že její největší zbraní jsou ty oči. Myslel jsem, že by se mi to jednou mohlo hodit. Užijeme si aspoň trochu legrace, je to přece jen hra…. Objednal jsem si to z Popronu a je to rušička byakuganu.“
Z ničeho nic se za nimi ozvalo něco podobného krokům a zapraskaly větvičky.
„Hinata-chan.“ Požádal Lee.
„Uhm, byakugan!“ Zvolala Hinata, ale….nic.
Rušička už byla v provozu.
„Já je dostanu!“ Zařval Konohamaru a hodil do pohybujícího se křoví hodně velký kámen, ani nestačil mrknout a vyřítil se na ně divočák.
„Žádný strach, přeze mě se nedostane! Listový hurikán!“ (kdopak to asi mohl říct?)
Po pár úderech by to i mohlo vypadat, že má ninja v zelené kombinéze navrch, ale to by se nesměl objevit na scéně druhý divočák přicházející na pomoc tomu prvnímu.
„Ouha, jsou v přesile. Utíkejte!“
A jak bývá samozřejmě zvykem, každý utíkal úplně jiným směrem.
Hinata stačila pouze chytit Moegi za límec a byly nuceny dát se na úprk před obzvlášť rozrušenou prasnicí.
Po lehké čtvrthodince se jim podařilo zvíře setřást a mohly se vydýchat na mýtině na první pohled vypadající klidně a bezpečně.
„To je skvělé. Kluci se nám ztratili, nefunguje mi byakugan a……..“ Nestačila ani udýchaně dokončit větu, když se před ní cosi mihlo.
„Navalte sem svitky!“ Vyřvával Naruto seskakující ze stromu a obkličující je se svým týmem ze všech stran.
Naruto-kun? A kousek ode mě?
*plesk*
Odporoučela se mu Hinata k nohám.

„….nebo je možná jen vysílená, žádné zranění nemá. Už se probouzí.“
To je přece Sakuřin hlas. Odvážila se opatrně otevřít oči, skláněla se nad ní růžovlasá medička a mladá dívka se zrzavými do dvou bobků zatočenými vlasy.
„Hinata-san, jsi v pořádku?“
„Já…ano, myslím, že ano.“ Odpověděla Hin a postavila se na nohy.
„Moegi mi řekla, co se vám stalo a od Leeho bych ani nic jiného nečekala. Měly byste si pospíšit, abyste dorazily k věži včas a našly zbytek týmu. Já musím rychle dohonit Naruta, šel s ostatními pro další svitky, když vy žádné nemáte. Hodně štěstí,“ rozloučila se s nimi Sakura a vyskočila na větev.
„Pojď, vážně musíme spěchat. Byakugan!“ Tentokrát to vyšlo a daly se do sledování stop, o kterých doufaly, že patří někomu od nich.
Uběhly asi kilometr, když dívce keke genkai opět vypověděl službu.
Ale ne, co se to děje?
(Vysvětlení: blížily se ke Konohamarovi a tedy i do dosahu rušičky)
„Jé, támhle jsou!“ Zvolala nadšeně Moegi a seskočila ke třem postavám.
„A mají svitky. Jak jste to dokázali?“
„To nic nebylo, vždyť jsem říkal, že jsem nejlep…“
„Vlastně to byla docela náhoda, kdyby tady Udon neuklouzl a nezřítil se přímo do úkrytu jedné skupiny, nikdy bychom je jako první neobjevili.“ Skočil Leemu do řeči Kony.
Tohle je snad noční můra. Pomyslela si Hinata a radši hodila do placu rozkaz: „honem, musíme si pohnout a dostat se k věži včas.“ Chopila se mapy a v čele zamířila správným směrem.

Nakonec se dostali bezpečně k věži, dokonce s půl hodinovou rezervou, pár týmů včetně toho Narutovýho už odevzdaly uloupené svitky.
Hinata je šla taky odevzdat, potom se otočila k Leemu s úmyslem mu poděkovat za „spolupráci“, když Konymu nečekaně došly v rušičce baterky, takže nebohé dívce naskočil byakugan bez varování, a tudíž viděla Leemu až do žaludku a ještě něco navíc.
Téměř všichni do jednoho se otočili na dívku ležící v bezvědomí před rozpačitým Tlustoobočnatcem a za břicho se popadajícím Konohamarem.