Volný jako pták.

Západ slunce je krásná věc. Stačí si jen tak tiše stoupnout pěkně někde na kopec anebo jen vyvýšené místečko a počkat si na ten okamžik. Právě ten okamžik s velkým O. Ten správný a jediný moment, kdy vidíte, jak se slunce přiblíží těsně k té hranici, která pro něho po překročení znamená ztrátu. Zmizí pak za obzorem a neobjeví se až do příštího dne, kdy přijde spolu s novým rozbřeskem. Když budete v období západu slunce potichu a pozorně se zaposloucháte, přísahám, že uslyšíte, jak se slunce rozpouští ve vodní hladině. Úplně to zasyčí, vážně. Slibuji, že takto vynaloženého času nebudete litovat, protože je to jedna z nejkrásnějších věcí, které vás mohou potkat. Ano, jedna z mála. Přesně toto jsem ještě nedávno sledovala spolu s ním a bylo nám oběma moc krásně. Cítila jsem se jako ta nejšťastnější žena pod slunce. Miloval mě a já to věděla. Vlastně jsem to věděla již dávno, ale jemu trvalo dlouho, než na to přišel. Vždycky si musel všechno vybojovat sám. Byl už prostě takový. Bojovník tělem, duší i srdcem. Cítila jsem se s ním v bezpečí. Ochránil by mne za každou cenu, i kdybych o to sebevíc nestála. Naše schopnosti ninja bojovníků byli jedinečné, stejně jako naše osobnosti. A přeci byste nenašli dvě rozdílnější osoby v celé Listové vesnici. Inu, protiklady se přeci přitahují. Když tak nad tím přemýšlím, milovala jsem ho asi od začátku. Já jeho určitě, ale on mě ne. Nechoval se ke mně špatně nebo nějak zle, to ne. Koneckonců jsme byli týmovými partnery dost dlouho. Prostě byl jiný než většina našich vrstevníků. Vždycky byl takový klidný až chladnokrevný. Není se čemu divit. Bylo na něm spácháno až moc křivd a nepravostí. Odňali mu svobodu a možnost volby. Jeho osud byl zpečetěn, již během narození jeho otce, který byl až druhým v pořadí. Jeho srdce bylo dlouhou dobu naplněno pouze zlobou, nenávisti a touhou po pomstě. Ale dokázal to překonat. Pomohl mu jeden hyperaktivní blázen a já mu za to dokonce života budu vděčná. Zcela určitě. Co na tom záleží, že ho dost možná už nikdy neuvidím. To nejcennější z něho mám teď já. Teď a tady, u sebe.

„Jednou budu zcela jistě vyprávět o otci. Slibuji.“ pošeptá dívka a jemně si přejede rukou po svém bříšku. Pořád má oči zacloněné druhou dlaní a sleduje unikající západ slunce. Kdo ví, kdy na to bude mít zase čas. Její vlasy jsou volné a rozpuštěné. Rozpustile si tu poletují vzduchem. To jediné, co je drží pod kontrolou, je modrá čelenka se znakem Konohy. Okolí se ponoří postupně do noci a tak se otočí k odchodu. „Tak už můžeme jít domů.“ řekne prostě a vykročí k domovu.

Není to ale dům v Listové vesnici. Tam už se zřejmě nebude moci nikdy vrátit. Musela pryč, musela zvolit a ona zvolila. Kvůli němu, kvůli sobě a koneckonců kvůli spoustě lidí okolo. Kdyby tam zůstala, ohrozila by je všechny. Dříve nebo později určitě. Je až moc zlých lidí, kteří touží vlastnit a ovládat tajemství rodu Hyuuga. A ona to věděla. Musela se rozhodnout a vybrala si. On jí to sice nikdy neodpustí, ale to je malá cena za to, že přežije. Jediné v co nyní doufá, je, že to malé nebude moc podobné svému otci. Tak moc by si to přála, ale to by nebylo příliš dobré.

Něco málo za dvanáct let poté v Konoze.

Jeden krátký zasněný pohled. Nikdo tu teď není, takže si to smí dovolit. Vzhlédne k obloze, kde právě krouží krásný sokol. Je volný a smí se vydat, kam se mu jen zamane. Jenže on tu jen tak krouží kolem. Zřejmě ho tu něco drží, pomyslí si ten muž. Je mu nyní již 31 let. Již je dlouho jouninem. Ale kromě toho je teď také ANBU bojovníkem. Jeho schopnosti ho k tomu přímo předurčují. Nikdy dříve o tom sice neuvažoval, ale když před více jak 11 lety zmizela ona, chtěl prostě jen nějak zabít tu bolest. Bolest ze ztráty. Hledal ji a hledal ji všude, ne že ne. Jenže to nebylo nic platné. Mohl svým byakuganem doslova pročesávat okolí jak chtěl, ale nic nenašel. Ani stopu, ba ani náznak její existence. Zatraceně, kam ses ztratila a proč vlastně, pomyslí si. Pak za sebou zaslechne decentní zakašlání a tak se otočí. Ne že by o tom dalším člověku už dávno nevěděl, prostě ho jen ignoroval.

„Co je.“ zavrčí na něj, když pochopí, že se nevzdá a neodejde.
„Omlouvám se, Neji-san, ale Hokage má pro vás zřejmě speciální úkol. Poslal mne pro vás. A mám vám vyřídit, že máte přijít, co nejdříve to bude možné.“ řekne co nejzdvořileji.
„Dobrá. Vyřiď, že za pár minut přijdu.“ odpoví. Druhý ANBU bojovník jen přikývne a zmizí. Zatraceně Naruto. Co se zase děje, že mi nedáš ani na chvíli pokoj, pomyslí si. Naposledy vzhlédne za dravcem na obloze a pak také zmizí.

Za pár minut už stojí v kanceláři Hokage a nechápavě zírá přes stůl na člověka, který mu před lety změnil život. Pořád nemůže vstřebat fakt, co právě slyšel. Ano, on po něm něco žádá. Zdvořile, mile a přátelsky. A právě v tom to je. Kdyby mu to nařídil, mohl by se s ním o tom chvíli hádat a třeba by ho přinutil změnit názor. Jenže to muž naproti němu za stolem právě neudělal. Sakra! Naruto, pomyslí si, doopravdy ses změnil. Dospěl jsi a zmoudřel. Kdo by to do tebe dříve řekl.

„Tak kde je?“ zeptá se jen bez zájmu a dál kouká příteli do očí.
„Najdeš ho u mě doma. Bydlí již nějakou dobu u nás. Hinata o tom nechtěla diskutovat. Upnula se na něj a nějakou dobu s ním i trénovala. Dost jí na něm záleží, i když popravdě nechápu proč. Včera jsem ho chvíli sledoval a stačilo mi to. Je mu dvanáct let, ale chová se mnohem dospěleji než by měl. Když tak nad tím přemýšlím, připomíná mi tebe, když jsme ještě byli děti. Jo, to je přesně ono. Chová se úplně stejně jako ty, tenkrát než jsme spolu bojovali. Vzpomínáš?“ pronese zamyšleně.
„Aha, a proto ses ho rozhodl pověsit mi na krk. Trochu hodně opožděná pomsta, nemyslíš.“ pronese Neji poněkud podrážděnějším hlasem.
„Tak to není, Neji. Požádala mne o to přímo Hinata. A já jejím prosbám prostě nedokážu odolat a odmítnout ji.“ prohlásí Naruto s potutelným úsměvem na rtech.
„Aby vás oba vzal čert, Naruto. Víš dobře, že senseiem sem nebyl již pěkně dlouhou dobu.“ zahulákal nazpátek. Nepoznával sám sebe. Nevěděl, co přesně ho nutí se takto rozčilovat na přítele.
„Tak to aspoň zkus.“ požádal jej znovu Hokage. „Zastav se u nás a promluv si s Hinatou. Stejně trvá na tom, že bys měl přijít. Prý tě už dlouho neviděla. Udělej to pro klid mé duše i celé vesnice. Jinak mi nedá pokoj, dokud nedosáhne svého. Ona sice vypadá neškodně a velmi, opravdu velmi, pokorně a klidně. Jen já jediný ale vím, že to tak není. Ani zdaleka.“ zazubí se na něho opět muž za stolem.
„Víš co, Naruto. Ty jsi možná dosáhl toho, po čem jsi odjakživa toužil. Jsi nyní Šestým Hokage Listové vesnice, ale u vás doma jednoznačně velí moje drahá sestřenka.“ odpoví mu tak trochu škodolibě.
„Děkuji. Já si nestěžuji.“ řekne mu zpátky Naruto.
„Tak fajn. Já se zastavím, ale až zítra. Dneska ještě něco mám a musím si to vyřídit.“ pronese Neji už zase klidným hlasem. Koneckonců s rodinou nemluvil už dlouhou dobu, takže to přeci jen nebude ztracený čas.
„Budeme se na tebe těšit.“ odpoví mu Naruto, ale jeho pohled je už zase zabořen do papírů na stole.

„Minato, nechej už svou sestru na pokoji, ať může v klidu trénovat. Nechtěj, abych vstala a došla si pro tebe.“ řekne klidným, ale důrazným hlasem Hinata svému mladšímu dítěti. Blonďatý asi tak pětiletý chlapec s modrým kukučem se na místě zastaví jako na povel. Rozmrzele se podívá po své matce, ale poslechne ji.
Neji si ji zvědavě měří pohledem a nevychází z údivu. Kdo by v tomto vyrovnaném a sebevědomém stvoření hledal kdysi tu plachou a vystrašenou dívku, kterou byla. Změnila se a hodně, ale rozhodně ji tato změna prospěla. Napil se čaje, který pro ně připravila, a promluvil: „Takže, co mi o něm můžeš povědět, Hinato.“
„No, moc toho není. Nevím o moc víc, byť ti Naruto určitě řekl něco jiného.“ odpoví mu tmavovláska nazpátek.
„Neřekl mi nic víc než to, že mám dělat chůvu. Dotyčnou osobu prý najdu u vás doma. Toto celé prý byl tvůj nápad. A on, že nedokáže tvoji prosbu odmítnout.“ řekl jí nazpátek.
„Milé. To je mu podobné.“ zasměje se na něho. „Je mu dvanáct let a je u nás něco málo přes půl roku. Doposud jsem s ním trénovala já, ale moje zkušenosti nestačí. Vím jistě, že má velký talent a že potřebuje správné vedení.“
„Proč já, Hinato. Je tu přeci mnoho zkušených bojovníků, kteří se pořád věnují výcviku. Dokonce si myslím, že kdybys požádala Naruta, bude se mu sám rád věnovat.“ zeptá se jen prostě Neji.
„Počkej si na něho a uvidíš sám. Jsem si jistá, že tě bude zajímat.“ odpoví mu jen s příslibem něčeho tajemného.
„Tak fajn. Dneska náhodou nic nemám, takže tu vlastně rád zůstanu celý den. Ovšem pouze pod podmínkou, že ti nenaruším nějak plány.“
Žena s úsměvem zakroutí hlavou a zvedne se. Přeci jen musí zajít pro svého syna, který se právě snaží nenápadně obejít svoji sestru a hupsnout jí pak na záda. Ještě s kroutícím se dítětem v náručí se k němu obrátí a řekne: „Za chvíli jsem zpátky, dej si ještě čaj. Kdyby náhodou přišel Kai, tak na mne počkejte. Měl by tu být tak během deseti minut.“ V příštím okamžiku zmizí v útrobách domu i s nezbedným klučinou.

Neji se trochu uvolní a sedne si pohodlněji na dřevěné podlaze verandy. Mimoděk si vzpomene na tu dobu, kdy tu takto naposledy seděl a pil čaj. Také tenkrát ho připravila Hinata, ale to on nevěděl. Řekl mu to až její otec. Tehdy si dopřávali zaslouženou přestávku během tréninku. Nic se tu nezměnilo, pomyslel si. Usmál se tomu, protože byl rád. Měl rád tuto verandu i zahradu, která tu byla. Tedy pouze v pravé časti, protože nalevo byl pořád tréninkový prostor. Právě teď tam byla Akemi a procvičovala taijutsu. Je jí 11 let a už teď je krásná po své matce, pomyslel si. Také moc dobře věděl, že je paličatá po svém otci. Trošku škodolibě se tomu usmál a pomyslel si, že pokud bude jen z poloviny taková jako Naruto, tak to s ní nebudou mít ani trochu snadné. Odložil šálek a soustředěněji sledoval dívku. Pak se zvedl a šel k ní.

„Akemi, když dáš nohy ještě kousek od sebe, více narovnáš pravou ruku a do švihu dáš více důrazu než před chvílí, pak docílíš toho, co potřebuješ.“ poradil jí.
Dívka pouze přikývla a udělala to tak. Povedlo se jí to. Měla radost a tak to ještě párkrát zopakovala. Pokaždé úspěšně. Zvedla k němu vesele své bílé oči: „Děkuji.“
„Nemáš doopravdy zač.“ řekl prostě Neji a pohladil neteř po tváři.
„Stýčku, proč ty vlastně už vůbec netrénuješ žádné nové bojovníky.“ zeptala se ho zvědavě. Než jí však stačil odpovědět, udělala to za něho její matka.
„Tvůj strýc má moc práce se spoustou nebezpečných misí, které mu dává tvůj otec, Akemi. Neměl by na své studenty dost času a to by nebylo spravedlivé. Rozumíš?“ řekne jí prostě. Dívka pouze přikývne a dál se věnuje opakování předešlého cviku, který ji jde nyní mnohem lépe. Neji jen pozvedne v údivu pravé obočí a podívá se Hinatiným směrem. Ta se jen omluvně usměje a pokrčí přitom rameny. Vrátí se k ní a opět společně pijí čaj. Pak ale zaslechnou zvuk bouchajících vstupních dveří a hlasité zahalekání: „Už jsem tady.“
„Jsme na verandě. A pokud nechceš poslouchat Minata, jak si stěžuje, tak se přidej k nám. Můžeš si dát s námi čaj.“ zavolá jen do chodby Hinata.

Chvíli nic a pak zaslechnou šouravé kroky. Po pár okamžicích se objeví na začátku verandy chlapec. Jeho vlasy jsou tmavě hnědé a delší. Má je vyčesané vysoko na temeni hlavy a stažené do culíku. V obličeji vás okamžitě zaujmou výrazné čokoládově hnědé oči. Zarazí se a chvíli si je soustředěně prohlíží. Bradu má vzdorovitě mírně vysunutou dopředu, ale jinak není v jeho příjemném obličeji ani známka po nějaké nesouměrnosti.

„Kai, toto je můj bratranec Neji Hyuuga. Vím, že jsi ho ještě neměl možnost u nás doma zahlédnout. Byla bych ráda, kdy jste spolu vycházeli, pokud možno beze sporů, protože tě nyní bude trénovat místo mne on.“ promluví k chlapci Hinata. Neji dnes již po druhé v krátkém okamžiku prudce zvedne pravé obočí na znamení údivu. Chlapec pouze tiše přikývne. Poté kývne návštěvě na pozdrav a vezme si svůj šálek s čajem. Posadí se po Hinatině pravé straně, dostatečně z dosahu toho cizince, a opře se zády o sloupek zábradlí. Sleduje dívku, která tu cvičí. Když si ho Akemi konečně všimne, vesele jí zamává na pozdrav. Ta mu odpoví stejně a rozběhne se k němu.
„Tak kde jsi dneska byl, Kai. Zase si někde lelkoval anebo si bezcílně bloumal lesem.“ zeptá se ho zvědavě svým veselým hlasem.
„Meditace není lelkování.“ odpoví jí prostě a nevzrušeně dál pije čaj. Tato jediná věta ovšem vzbudila v Nejim zvědavost. Tak meditace povídáš, pomyslí si pro sebe. Možná to nakonec bude i zajímavé, napadne ho. Usměje se a znovu upije čaje. Docela se začíná těšit na zítřejší den. Přinejmenším ho to na okamžik vytrhne z jeho stereotypního života, který vede několik posledních let. A to konečně nezní tak špatně. Sedí takto všichni pohromadě i s Minatem, jehož nakonec Hinata vzala na milost, ještě dlouhou dobu po tom, co se domů vrátil Naruto. Sedí a povídají si o všem možném. Když se konečné zvedne k odchodu, je už hodně pozdě. Tak pozdě, že Minato mezitím dávno usnul svému otci v náručí. Tomu bylo líto, že by ho musel probudit, aby ho poslali spát do svého pokoje. Takže tam s nimi zůstal po celou dobu a spokojeně si spal.

První trénink si domluvili hned na další den na dopoledne. Neji se pro jistotu dostavil dříve. Neměl rád, když se někam chodilo přesně na čas. Navíc znal Hinatu dost dobře na to, aby mu bylo jasné, že nějakému tomu rozhovoru předtím ještě neuteče. Přede dveřmi narazil na Naruta, který právě odcházel do své kanceláře.

Ten se na něho pouze zazubil a v poklusu na něho zahalekal: „Až tu skončíte, tak se za mnou zastav. Něco pro tebe mám.“
„A to mi to nemůžeš dát teď, Naruto.“ řekl mu trochu rozmrzelým hlasem.
„Nemám to tady, ale v kanceláři. Takže odpověď zní ne.“ odpověděl mu druhý muž.

Neji jen nechápavě zakroutil hlavou a pokračoval raději dál do domu.
Chlapec s Hinatou již na něho čekali na verandě. Povídali si spolu, ale oba zmlkli, když k nim přišel na doslech. Trochu ho to zamrzelo, ale rozhodl se to ignorovat a místo toho oba pozdravil. Dostalo se mu dvojí odpovědi. Slovní s úsměvem od Hinaty a prostého přikývnutí od toho chlapce.

„Takže já si teď půjdu po svém a nechám vás tu.“ pravila prostě Hinata. Pak se otočila k Nejimu a dodala: „Budu nahoře s dětmi, kdyby něco. Ale přijdu se na vás později podívat a přinesu vám čaj.“
Pouze jí na to přikývnul a pak již plně věnoval pozornost tomu chlapci. Řekl si, že si ho napřed pořádně prohlédne a pak se uvidí. Středně vysoká postava, napadlo ho. Moc dobře věděl, že ještě vyroste, než dospěje. Štíhlé a dobře stavěné tělo se svaly akorát jak by měly k jeho věku být. Nikde ani gram přebytečného tuku. Dobrá. Tak uvidíme, co dokážeš, pomyslel si.
„Tvoje jméno je Kai a je ti dvanáct let. Správně?“ zeptal se, aby nějak začal hovor.
„Ano.“ odvětil mu hoch.
„Takže, Kai, navrhuji toto. Prozatím začneme s taijutsu a možná trochu s ninjutsu. Uvidíme, co z toho bude. Co ty na to?“ měřil si ho pohledem a čekal.

K jeho překvapení se chlapec místo odpovědi postavil do bojové pozice. Jeho postoj byl slušný a pevný. Dobrý začátek, řekl si pro sebe Neji. Zaútočil na něho. Chlapec jeho chvat odvrátil. Otočil se a čekal na další útok, který přišel vzápětí. Kai uhnul Nejiho ruce, která mu mířila na hlavu. Otočil se půlkruhovým krokem k němu zády. V příštím okamžiku se odrazil a odskočil o pár metrů dál. Zajímavé, pomyslel si Neji. Vypadá to, jako by si mne chtěl udržet od těla. Neji mírně posunul pravou nohu. Jeho pozornost tím upoutal. Usmál se tomu a v příští vteřině mu zmizel z očí. Objevil se ale téměř okamžitě chlapci za zády. Ten se nelekl a než po něm starší muž stačil sáhnout, opět se otočil s půlkruhovým úkrokem a mírně odskočil. Tentokrát ten pohyb Nejiho pozornosti neušel. Uvědomil si, že toto už někde předtím viděl. Vypadalo to jako by tančil na špičce své nohy. Jen si tak vzpomenout. Neměl ale dost času se tím zabývat, protože na něho právě Kai zaútočil. Chvíli takto vykrýval a odrážel jeho rány a útoky, když si uvědomil, kde ten krok viděl. Vypadalo to podobně jako to, co tehdy udělala Hinata, když kolem něho proběhla na chodbě a hrozilo, že se srazí. Velmi zajímavé, pomyslel si. Věděl, že není možné, aby to odněkud znal.

„Mohu použít i kunaie anebo jsou zbraně zakázané.“ zeptal se zvědavě Kai.
„Můžeš použít, co jen chceš.“ odpověděl mu. Zahlédl na jeho tváři úsměv.
V příštím okamžiku hoch vytáhl pár kunaiů a hodil je jeho směrem.
„HAKKESHOU KAITEN!“ zvolal pouze Neji a začal se otáčet kolem dokola. Jeho obraná technika odrazila všechny útočící zbraně, ale ani to Kaie neodradilo.

Využil toho k tomu, aby se k němu dostal o něco blíže. Neji zahlédl doslova na poslední chvíli, že udělal pár znaků a křikl jeho směrem: „DRAČÍ LET!“ Uhnul bokem a po srovnání postoje ho přeskočil. Kai se k němu stačil ještě otočit, ale neměl již čas na to něco podniknout. Neji totiž v příští vteřině zvolal: „JUUKEN!“ a pěstí udeřil chlapce do břicha. Ten doslova odletěl na druhou stranu. Neji zůstal stát přesně v té pozici, která odpovídala jeho poslednímu úderu. Jen stál a dýchal. Pak se narovnal a v mysli si přehrál celý Kaiův předešlý úder a srovnával. Co to sakra mělo znamenat? Nemohl to pochopit, ale jedno věděl jistě. To, co chlapec před chvílí předvedl, byl jistojistě Juuken. Pojmenovat si to může, jak chce, ale je to ono. Podstata a provedení byli téměř totožné. Téměř. Jeho dlaň nesměřovala totiž rovně nahoru, ale prsty měl víc doprava. Dost pochyboval o tom, že by ho to naučila Hinata. Vidět to nikde také nemohl, protože se toto učí pouze v Hyuuga klanu. Navíc v tuto dobu tento chvat ovládal pouze on a Hinata. Takže jak? Došel k chlapci, který tam stále ležel. Sehl se k němu a chtěl se ho dotknout, ale v tu chvíli se hoch rozplynul v dýmu a místo něho tam bylo jen pár dřevěných špalíků.

„Hm, takže použil výměnné jutsu. Docela dobré. Zajímalo by mne, jestli se vyhnul mému Juukenu.“ pošeptal si pro sebe Neji a ještě dodal. „Tak schválně, kdepak jsi hochu.“ Pečlivě teď zkoumal své okolí byakuganem. Prozatím ho nezahlédl. Ten kluk v něm vzbuzoval čím dál větší zvědavost. Tady jsi! Usmál se a v příštím okamžiku se otočil. Chytl Kaie za ruku a odhodil ho směrem ke schodům na verandu. Zmizel a objevil se u něj. Napřáhl ruku a chtěl znovu zaútočit. Byl zvědavý, jak si s touto zdánlivě bezvýchodnou situací poradí. Neměl v plánu použít plnou sílu, jen by ho uspal. Nestihl to ale dokončit.
„Dost Neji. To stačí! To nemůžeš, vždyť je to...“ zakřičela na něho ode dveří Hinata. Akorát jim tam nesla čaj. Zarazila se přesně na poslední chvílí a nedořekla, co už původně měla na jazyku.
Neji po ní střelil pohledem. Dotkl se prstem chlapcova čela a řekl: „SPI!“ Ten v příští vteřině upadl do tvrdého spánku. Zkontroloval mu pro jistotu tep, ale nebylo to nutné, byl v pořádku. Doopravdy pouze spal. Pak se zvedl a namířil si to rovnou k Hinatě.
„Myslím si, že bys mi měla něco vysvětlit. A to zatraceně rychle. Viděl sem ho používat stejný úkrok jako ty. Taky jsem viděl, že použil náš speciální chvat. Pokud jsi ho to naučila ty, o čemž pochybuji, zajímá mne důvod. A pokud ne, pak o něm chci vědět všechno. Všechno! Rozumíš mi, Hinato.“
Uhnula pohledem, ale odpověděla mu: „Já nejsem ta správná osoba, s kterou by ses o tom měl nyní pobavit. Myslím si, že bys měl právě teď zajít za Narutem. Poví ti víc.“
Pouze ji sledoval. Dost dlouhou dobu ji sledoval. Nevydržela to a zase promluvila: „Můžeme tu takto stát hodiny Neji. Můžeš na mne používat byakugan, ale nebude ti to nic platné. Nejsem ta dívka z chuuninských zkoušek. Už to na mě nefunguje. Tak toho nech a neztrácej tu čas.“
Sotva znatelně přikývnul a chystal se k odchodu. Než zmizel z verandy, ještě se otočil a promluvil k ní: „Dej na něho pozor než se probudí. Vrátím se, jak to bude možné. Ten chlapec mne zajímá.“

Tak tím sem si jistá, pomyslela si pro sebe Hinata.

Do Narutovy kanceláře doslova vletěl jako vítr. Neobtěžoval se s klepáním. Vysloužil si za to od něho káravý pohled, ale to mu bylo celkem vzato jedno.
„No, musím říci, že jsem tě tu nečekal tak brzy.“ řekl jeho směrem Hokage.
„Měl jsi.“ Odpověděl mu jednoduše.
„Vím. Vždycky si byl inteligentní. Ne nadarmo se o tobě říká, že jsi génius. Takže, co tě zajímá.“ zeptal se ho.
„Ty víš, co mne zajímá moc dobře Naruto. Právě před chvílí na mne Kai použil Juuken. Pojmenoval to sice jinak, ale je to ono. Také dělá podobné kroky jako Hinata a ta přísahá, že ho to neučila. A byla to ona, kdo mne poslal za tebou. Tak se tě ptám. Jak je to možné?“ odpověděl mu a bylo na něm poznat, že začíná ztrácet svůj pověstný klid.

Naruto pouze ukázal na židli před svým stolem. Posadil se a čekal. Tak co bude dál Hokage-sama, pomyslel si. Jmenovaný mezitím otevřel zásuvku svého stolu a vylovil z něho stočený svitek. Pečeť na něm byla porušená, jak jej někdo otevřel. Podal mu ho a naznačil, aby si jej přečetl. Odmotal ze svitku stuhu a rozevřel ho. Pak se dal do čtení, stálo tam:

Neji si text přečetl několikrát, ale pořád mu nějak nedocházel jeho plný význam. Stočil svitek zpátky a pohlédl na svého přítele s němou otázkou ve svých, jindy tak inteligentních očích.

Naruto pochopil a promluvil: „Víš jaké je celé jméno Kaie? Zeptal ses ho na to?“ Odpovědí mu byl pouze negativní pohyb hlavou. Nechápavě potřásl tou svou a pak pokračoval.
„Pořád nechápu, jak je možné, že sis toho nevšiml. Vždyť je to tak zřejmé, že to až bolí. Neji, jeho celé křestní jméno je Kaiten.“

Bylo to jako by do něho uhodil blesk. Nikdo jiný na celém světě nemohl dát svému dítěti takové jméno. Nikdo a nikdy. To prostě ale nebylo možné. Střelil pohledem po příteli. Ten jen přikývnul.

„Je to tak. On je tvůj syn.“

V příštím okamžiku se muž s dlouhými vlasy a páskou na čele vymrštil. „Co o ní víš? Řekni mi to. Kde je? Musím ji najít Naruto. Tak kde je!“
„Moje matka je spolu s mojí sestrou na bezpečném místě.“ ozval se hlas ode dveří.
„Co jsi to řekl?“ koktal ještě zmateněji Neji s pohledem upřeným na Kaie.
„Řekl jsem, že moje matka je i s mojí sestrou Juuken na bezpečném místě. Neměla na vybranou, musela mne poslat sem. Prý se u mne daleko více než u Jun začali projevovat rodinné vrozené schopnosti. Doufala, že k tomu nedojde, ale marně. Požádala tímto dopisem tetu Hinatu o pomoc. Myslela si, že bych měl mnohem větší šanci tu splynout než Jun. Vypadáme naprosto stejně, ale oči máme každý jiné. Já mám matčiny a sestra je prý má po svém otci.“

„A znáš Hinatu. Když si dala dvě a dvě dohromady, nehodlala už přihlížet, jak se všichni trápíte. Rozhodla se vzít věci do svých rukou. Seznámila mě se svým plánem, zatáhnout tě do Kaiova tréninku. Věděla moc dobře Neji, co na tebe vybalí. Také věděla, že si nedáš pokoj a půjdeš ji hledat. My víme, že tě vztek už dávno přešel. A taky moc dobře víme, jak ti Tenten chybí.“ ozval se pro změnu Naruto.

Neji přistoupil k jednomu ze svých dětí. Proboha, jak o tohle všechno mohl přijít. Neměl šanci vyslechnout si krásnou zprávu z jejích úst, když by mu řekla, že z něho bude otec. Neviděl ji s bříškem. Neměl ani možnost vidět svoje děti, když byli ještě maličcí a úplně bezbranní. Neviděl jejich první kroky a ani to jak rostli. O toto všechno přišel. Najednou strašlivě zatoužil dozvědět se od ní důvod, proč mu toto všechno odepřela. Musí to vědět. Bolelo ho, když si představil, že na to všechno byla sama. Chtěl ji vidět a rozzlobit se na ni. Chtěl ji obejmout, ale i potrestat. Za tohle za všechno. Ze všeho nejvíc ale chtěl, aby se k němu vrátila. K němu a sem do Konohy kam patřila. Musí toho tolik dohnat. Ztratili tak moc času. Přísahám při všem, co je mi svaté, že mi toto všechno vynahradíš Tenten. A jak ráda. Najdu si tě, teď už vím, že žiješ. Já tě najdu, i kdyby to měla být jediná věc, kterou ještě udělám.

Usmál se a stočil svůj pohled ke Kaiovi a zeptal se ho: „Kde jsou? Ukaž mi, kde je matka a sestra.“ Chlapec jen souhlasně přikývl. Ani jeden z nich už nevnímal usmívajícího se Naruta za stolem.