Nový sanin 2.díl

Někde v lesích země Blesku:

Sasuke se svým týmem Taka běžel ke svému cíli, tím bylo přemožení jinjouriky osmiocasého démona. Skákali lesem z větve na větev a Sasuke stále přemýšlel o tom, jestli jeho rozhodnutí bylo správné. Madarovi nevěřil, už jen kvůli tomu, že on jeho klan zradil už dříve.
Začalo se stmívat, proto dal povel zbytku týmu k utáboření. Sám se šel podívat po okolí, jestli tam nejsou nepřátelé. Prohlídka dopadla dobře, tak posbíral ještě nějaké suché dřevo. Vracel se ke svému týmu, když uslyšel jejich rozhovor.
„Poslední dobou je nějaký divný. To bude asi tím, že už vykonal pomstu na svém bratrovi,“ uvažovala právě Karin.
„Máš pravdu, připadá mi, jakoby vyvedený z míry. Nechápu, proč jsme se museli přidat k Akatsuki, když on moc dobře ví, že já chci Kisameho meč Samehadu,“ přidal se Suigetsu.
„Určitě má své důvody. Ale já, a jak znám vás, tak vy taky, půjdeme za Sasukem kamkoli, třeba na kraj světa,“ umlčel jejich úvahy Juugo.
Sasuke přistoupil blíž a pořádně se je prohlédl. Nebyli to jeho přátelé, jen společníci, ale nějaké pouto se mezi nimi přece jen vytvořilo.
„Slyšel jsem vás...“zaznělo do ticha.
Všichni tři se na něho podívali.
„Opravdu byste šli i na kraj světa?“ pokračoval Sasuke.
Všichni souhlasně pokývali hlavou.
Sasuke se usmál a řekl jim: „Dobrá. Vyspěte se a zítra půjdeme směr Konoha. Musíme je varovat před útokem Akatsuki. Všichni se staneme členy Konohy. A já se musím podívat po starých kamarádech v Listové. Slyšel jsem, že jsou všichni opravdu silní. Pomůžeme jim v ochraně Konohy.“
Zbylí tři z týmu Taka naslouchali a nemohli uvěřit Sasukeho změně. Ale byli rádi.
„Takže přece jen získám ten meč,“ usmál se Suigetsu a uložil se ke spánku.
„Konečně poznám jinjourikiho devítiocasného. Slyšel jsem, že je dost silný,“ uvažoval Juugo a tak šel spát.
„Proč zrovna tam? Tam je ta holka, o které pořád básní! Už u něho nemám šanci,“ pomyslela si smutně Karin.
„Ale prý tam je spousta mladých, schopných borců,“ vzpomněla si Karin. Tímhle si aspoň trochu zlepšila náladu a šla také spát. Jediný Sasuke zůstal na stráži. Nechtělo se mu spát. Potřeboval v klidu přemýšlet. Nevšimnul si jak čas ubíhá, a než se nadál, už svítalo a příroda okolo nich se také začalo probouzet.
„Nádherný úsvit. Je to úsvit mé nové cesty,“ pomyslel si Sasuke s úsměvem na tváři.
Jeho tým se začal probouzet. Počkal, až budou všichni vzhůru a budou připraveni na cestu do Konohy.
„Tak jdeme do Listové. Za mými přáteli,“ rozkázal Sasuke a dali se do pohybu.
„Je šťastný,“ pomyslela si Karin, když viděla jeho výraz v obličeji a trošku se usmála. Nasadila rychlejší tempo, aby mu stačila.

Na hoře Myouboku:

Naruto stál před starým, vysokým, kvádrovým domem. Rozhlížel se tam, pořád nechápal, proč si s ním dal Fukasaku schůzku zrovna tady. Fukasaku tam ještě nebyl, tak si lehl o na zem, opřel o strom a čekal, než se hlavní žabí šéf objeví. Deset minut, dvacet minut, třicet minut a stále nic.
„Ten je jako Kakashi-sensai,“ pomyslel si a vtom se objevil Fukasaku.
„Promiň Naruto. Ma zapomněla nařídit budík,“ omlouval se mu s výmluvným úsměvem žabák.
„Dobře, dobře. A co tady budeme dělat?“ ptal se hned blonďák.
„Tady v tomto domě bydlel Jiraiya-chan, když byl tady na hoře. Najdeš tam odpovědi na všechno, i na to, co bys nečekal. A jsou tam i svitky s technikami. Běž dovnitř a uvidíš,“ vysvětlil mu Fukasaku a pokračoval: „Já zase musím jít. Až to všechno projdeš, tak víš kde mě najít.“ Jak to dořekl tak zmizel v bílém kouři.
„Počkej přece,“ vykřikl Naruto, ale už mu nikdo neodpověděl.
„To je nějaký blbý žabí zvyk. Čekal jsem tady jen, aby mi řekl tohle? To jsem rovnou mohl jít dovnitř,“ politoval se Naruto a šel do Jiraiyova domu. Nadechl se a otevřel dveře. Čekal, že tam bude všude prach, ale ukázalo se, že tam Jiraiya nedávno byl. Naruto vstoupil do obrovské místnosti, která nebyla nijak rozdělena. Na druhé straně uviděl ještě schody do dalšího poschodí. Všude bylo perfektně uklizeno. Všechny svitky byli vyrovnány na stole u schodů. Naruto se tedy vydal k tomu stolu. Prohlížel si svitky, když si všimnul volně ležícího papíru se vzkazem:

Naruto,
jestli tohle čteš, tak moje mise nedopadla podle očekávání a já už nejsem mezi vámi. Myslím si, že už je čas ti říct o tvé rodině. Znal jsem tvého otce. Však aby ne, když to byl můj žák! Možná už to tušíš, ale já ti přeci řeknu, že tvůj otec byl Čtvrtý Hokage. Asi je to pro tebe šok a ptáš se, proč ti to nikdo neřekl? Já vím jen, že to bylo z nařízení Třetího. Tak když už jsem ti řekl, co jsem potřeboval, tak ti mohu předat tvoje dědictví. Před sebou vidíš svitky. Jsou tam techniky tvého otce a taky moje. A když se otočíš, tak ve vitríně uvidíš zlatou katanu a oranžový ochranný plášť tvého otce. To vše tu pro tebe zanechal. Vím, že ty musíš být předurčené dítě a proto doufám, že dokážeš zachránit Konohu a porazit Akatsuki.
Hodně štěstí, Jiraiya.

Když Naruto dočetl, tak nemohl uvěřit tomu přívalu nových informací.
„Nejenže zná svého otce, ale také je to jeden z nejlepších shinobi všech dob. A on i Jiraiya mu tu zanechali svoje techniky a otec dokonce plášť a katanu?“
Přemýšlel o tom, jestli je to vůbec možné, ale nenašel žádný důvod, proč by mu Jyraiya lhal. Byl celý radostí bez sebe. Vzal do rukou dva svitky s technikami svého otce a Jirayi a šel se podívat copak je asi v podkroví. Vyšel po schodech a rozhlédl se. Bylo to tam o poznání menší. Stála tam jenom postel a u ní stůl. Naruto přistoupil ke stolu a podíval se na něho. Ležel tam předtisk nejnovějšího a také posledního dílu ze série Icha Icha a další vzkaz:

Jestli se sem dostaneš a já tu už nebudu, tak prosím tohle předej vydavateli. Doufám, že se moje poslední dílo bude líbit.

Naruto se ještě chvíli rozhlížel a pak sešel ze schodů, vzal si sebou ty svitky, co dostal a šel někam ven hledat vhodné místo na trénink. Procházel žabím městem, ale všude tam, kam se podíval, viděl pořád jen domy a žáby. To nebylo to, co hledal. On hledal nějaký plácek, nejlépe bez čehokoliv živého v okolí. Hledání mu zabralo skoro celé dopoledne, ale nakonec našel, co hledal. Úplně na druhé straně vesnice byl obrovský nevyužitý prostor.
„Tak tady můžu trénovat,“ pomyslel si a rozbalil svitek od svého otce.
Když ještě nevěděl, že je to on, tak vždycky obdivoval svého otce a dobře znal jeho nejlepší techniky. Třeba časoprostorový přesun. To byla jedna z jeho nejlepších technik. Vzpomněl si na boj proti Tobimu.
Tam Kakashi řekl: „Kdo to je? Vždyť on má časoprostorovou techniku na ještě větší úrovni, než měl Čtvrtý!“
„Ano. To bude první technika co se naučím a pořádně ji zdokonalím pomocí mých klonů,“ řekl si rozhodně a začal studovat techniku.

Kdesi ve skrýši Akatsuki:
Pein a všechny jeho podoby stáli vedle sebe a čekali na zbylé členy Akatsuki.
„Pohněte sebou,“ zařval na zbytek svého týmu, ale nedostavila se žádná reakce. Pořád tam stál sám.
„Mám si pro vás dojít?“ pokračoval v monologu. Ale to už z jejich skrýše vylézali Konan, Tobi, Kisame a Zetsu.
„Vždyť už jdeme,“ křikla ně něho nevrle Konan.
„Kam že to jdeme?“ optal se přiblble Tobi.
„Tobi, ty pako. Včera kvůli tomu byla schůze a ty už nevíš?!“ vyjel na Tobiho Kisame.
„Hlavně se zase nezačněte hádat,“ zklidnila je jedna Peinova podoba a druhá dodala: „Jdeme do Konohy pro jinjouriky devítiocasného démona a každý ninja, který se nám postaví do cesty, bude bez milosti zabit!“
Celá zbylá organizace byla natěšená na nadcházející bitvu a proto mlčky vyrazili za Peinem směrem do Konohy.