21 gramů

Orochimarova bledá tvář nikdy nezískávala růžového nádechu rozpaků či vzrušení – naopak, držela si vždy svoji křídovou bělost a porcelánovou křehkost. V rysech téměř padesátiletého muže se jeho roky ztrácely; žádný náznak stařeckých vrásek ani úbytek elasticity kůže.
Když si Kabuto nenápadně prohlížel obličej svého zbožňovaného mistra, opakoval si, jak matoucí to může být pro neznalé.
A jak matoucí a hrozivé to může být pro něho, spolehlivého žáka, pokud se v pánově obličeji objeví změna.
Náhlý zkrat.
Orochimaru se šklebil. Odporně se šklebil; bílá kůže se napínala přes svaly, neviditelné vrásky vystoupily a přivítaly stíny. Bledé rty se třásly nadšením a občas přes ně přejel krvavě rudý jazyk.
Líce se však stále nezabarvily.
Kabuto znovu sklonil svoji hlavu nad objemný svitek a očima přejel přes ledabyle napsané a stokrát přeškrtané znaky. Papír se téměř rozpadal, částečně i díky pomoci mnoha prchajících pištících myší, hadovu radost to však ani přinejmenším nenarušilo.
„Pane?“
V okamžiku otevření úst bezděčně vdechl spoustu poletujícího prachu a zakuckal se. Ale had si toho nevšímal, hadovi stačila jeho nalezená kořist.
„Orochimaru-sama,“ zasípal služebník a rychle vytáhl z kapsy kapesník, kterým si otřel orosené rty i čelo. „Orochimaru-sama, měli bychom jít, ta zeď se možná brzo -“
„Teď ne, Kabuto,“ přerušil ho nesmlouvavě bledý muž. „Na tuhle chvíli jsem čekal velice dlouho.“
Pomocník konsternovaně zakýval hlavou a pak pohlédl na popraskaný strop. Tu pitomou rádoby jeskyni hledali celé věky a nakonec je pohřbí hromada kamení jen proto, že pán nedokázal opanovat svoji nedočkavost a vrazil do zbudované místnosti dříve, než stačil Kabuto detekovat správné místo pro vytvoření vchodu.
V odpověď na Kabutovy černé myšlenky znovu ze stropu spadlo několik kamenů.
„Pane, měli bychom hodně rychle -“
„Ticho!“ Přízračné jedové zuby se obnažily a jazyk nebezpečně zakmital ve vzduchu. Ty hadí oči ho budou pronásledovat ještě několik nocí ve spánku, tím si byl Kabuto jistý.
Čůrek studeného potu mu stekl po spánku, zatímco pomalu překonával paralýzu celého těla.
„Místo kafrání by ses tu mohl ještě porozhlédnout,“ vyzval ho posměšně Orochimaru a znovu se zahloubal do svého objevu. Tohle bylo víc, než v co doufal!
Kabuto se ztuhle otočil a krátkozrakýma očima zapátral v hromadách sutin. Jak předpokládal, všude po zemi se válely další svitky, povětšinou velmi malé a bezcenné. Aby se však vyhnul dalším výtkám z pánovy strany, poslušně si klekl mezi kamení a zapátral rukama kolem sebe. Několikrát i ledabyle svitek otevřel a zkontroloval, nemělo to však význam, hlavní cenu už dávno had držel ve svých rukách.
Orochimarovi uniklo tiché uchechtnutí a Kabuto raději sklonil hlavu níž.
Žádný z těch podělaných papírů nebude mít hodnotu!
Lhostejně rozevřel další zaprášený svitek a přiblížil si ho k očím.
„Orochimaru-sama!“
Had jen nerad zdvihnul zraky od svého pokladu, tentokrát se však Kabutovo vyděšení netýkalo vratké stability zdí. Tentokrát lapal po dechu a mával před sebou malým ohlodaným svitkem.
Orochimaru si povzdechl. „Kabuto, jestli chceš jít tak zoufale -“
„Můj pane, podívejte!“ přerušil ho mladík a rychle vyskočil na nohy.
Orochimaru k němu otráveně přešel a sklopil oči k zašlému papíru.
„To snad...“
Kabuto byl poprvé v životě svědkem toho, jak hadovi došla slova.
Muži se nezachvěly jen rty, zachvěl se celý, když od Kabuta přejímal starý svitek a horečnatě jej pročítal. Zelené oči se nebezpečně zaleskly a Kabuto vyděšeně ustoupil.
Hadovi zrůžověla tvář.
Tohle bylo mnohem víc, než v co doufal!
Líce se poprvé zabarvila.

.
Z podzemí se ozýval řev. Cosi s sebou zmítalo, dopadalo na plech, skřípavě po něm škrábalo a řvalo, řvalo z plných plic.
Kabutův stín nabral obludných rozměrů ve vlhkých, spoře osvětlených chodbách. Jeho kroky doprovázelo tiché řinčení okovů, jak se vězni postupně stahovali do koutů svých cel.
Nikdo netoužil po mrtvolném hadově sevření, z jehož smyček se už mnozí nevraceli; Kabuto však pevně mířil až na konec chodby, přímo ke zdroji úděsného kvílení.
Za pár minut hluk ustal.
Ohlušující ticho se všem vězňům zařízlo do uší jako sklo a několika uniklo vyděšené syknutí.
Tentokrát s Kabutem přišel jen příslib smrti, ne sama smrt. Příslib, který přišel a vytáhl z poslední klece v řadě ubohého tvora.
Když kráčel Kabuto zpět, jeho stín se zvětšil.

Had se opíral o prázdný stůl a tiše meditoval se zavřenýma očima. Čtyřicet devět let. Čtyřicet devět let života z části promarněných hrou na správného shinobi a zběsilým úprkem za vytouženým časem ukrývajícím se v nekonečných archivech Listové. Tak dlouho čekal na tuhle příležitost!
Celá Listová může jít i se svým slavným archivem do háje.
Konečně našel díl vedoucí ke konci skládanky. Nehybný obličej zbrázdilo nadšení.
Dveře zaskřípěly a do místnosti se dostalo trochu zatuchliny z chodby.
„S tou chodbou se musí něco udělat.“
Konečně našel odpověď a může se vydat k závěrečnému vystoupení.
„Říkal jsem vám, že jsme připravení na přesun, dokud se znovu nevyřeší odvětrávání!“ odsekl Kabuto a přitáhl tělo pod lampu.
„Teď se nikam stěhovat nebudeme.“
„Jak myslíte.“ Kabuto tělo položil na stůl a začal jej upevňovat.
„Je tichá,“ poznamenal Orochimaru. „Dělala problémy?“
Jeden z řemínků se zamotal. Pár vteřin se v místnosti ozývalo jen dýchání třech postav a tikot hodin.
„Jenom na začátku, ale brzo pochopila, že odpor nemá cenu.“ Kabuto zacvakl poslední přezku. „Myslíte, že ten svitek je pravdivý?“
Bledý muž se sklonil nad nehybným tělem a nosem nasál pach jeho majitele. „Samozřejmě. Nemarnil bych čas něčím, co považuji za zbytečné.“
Mladík se pokorně vrátil ke své práci. „43,754 kilogramů.“ Pečlivě naměřený údaj zapsal do deníku.
Orochimaru nespouštěl oči ze své oběti; natáhl ruku, klidně ji položil na ženin hrudník a pustil do jejího srdce svoji chakru.
Žena tiše vydechla.
Ručička váhy se nepatrně zachvěla a Kabuto nedokázal skrýt radost. „21 gramů! O 21 gramů méně!“
Orochimaru si spokojeně založil ruce na prsou.
„A tímhle jen začínáme, Kabuto. Ještě mnoho pokusů zbývá ke konci, ale náš trumf nám je pomůže zredukovat. A najít konečné řešení.“
Had zavětřil kořist.

.
Podzemí naplnil pach smrti.
„Ne, prosím!“
„Máš možnost sloužit Orochimarovi-sama, ty pse, a ještě chceš odporovat?!“ popadl Kabuto muže za rameno a znovu jej donutil kleknout.
„Prosím!“
„Nemusíš se bát,“ Orochimarova slova byla jako hutný med. „Budeš obětován pro dobro vědy. Ve vyšším zájmu.“
Mužův skřek zaplnil celou místnost, když se něho had vrhnul.

.
„21 gramů...“

.
„21 gramů.“

.
„21 gramů!“

.
Slabá záře obrazovek osvětlovala místnost s operačním stolem. Sannin se neohlédl, když Kabuto vešel se svým doprovodem.
„Orochimaru-sa -“
„S-ru na tebe, ty všivá kryso!“ plivl si příchozí muž pod nohy a zacloumal spoutanými rukami.
„Také tě rád vidím, Shuuro,“ pokýval hlavou Orochimaru a potěšeně se otočil.
Muž si znovu odplivnul.
„Kabuto, mohl bys našeho hosta zavést na jeho místo?“
Muž se vzepřel, ale jeho ochablé svaly nedokázaly Kabutovi vzdorovat. „Až přídeš do pekla za mnou, tak se těš, dám si na okružní jízdě hodně záležet,“ vyštěkl Shuuro znechuceně a naposledy se pokusil o vzdor.
Orochimaru pobaveně roztáhl koutky do úsměvu. „Ale co to povídáš, Shuuro, však ty mi právě pomůžeš, abych se tohoto světa nemusel nikdy vzdát.“
Muži se zakalily oči. „Stvůro!“ zasyčel, zatímco jej Kabuto donutil ulehnout na stůl. „Každej vocaď jednou vodejde.“
Orochimaru předstíral, že starostlivě prohlíží řemeny, jimiž Kabuto muže uvázal. „To se pleteš, Shuuro. Každý ne,“ zašeptal láskyplně. „Jsem jen krůček od objevení oživení mrtvých a víš, kam to povede dál? K nesmrtelnosti, úplné a celistvé nesmrtelnosti. Žádná postupně hnijící těla, žádné starosti s ubývajícím časem!“ Orochimarova tvář se nacházela jen pár centimetrů od Shuurovy. „Ty teď budeš první částí vedoucí k tomu cíli.“
„Na to zapomeň,“ odsekl muž.
Orochimaru se zasmál.
„Pořád tak tvrdohlavý? To ani nechceš vědět, jak a co ti udělám?“
Shuuro jen zarytě zíral do hadových očí.
„Nesmírně tvrdohlavý,“ potřásl Orochimaru hlavou.
„Budeš mě testovat, provádět ty svoje hnusný pokusy,“ vyprskl muž. „A nakonec mě stejně zabiješ.“
„Tady se dostáváme trochu do rozporu,“ zvedl Orochimaru ukazováček a jemně jím ve vzduchu zavrtěl. „Zemřeš, to je jisté, ale rozhodně ne kvůli nějakému hnusnému pokusu, jak říkáš. Naopak pocítíš krásu samotného bytí člověka, okusíš návrat ze světa podsvětí!“
„Kecy!“
„Tvá duše se vrátí zpět do tvého těla.“ Orochimaru natáhl ruku a uchopil rozpadající se svitek. „Dle starých písemností, které jsem měl tu možnost získat, duše každého člověka váží 21 gramů. A po nesčetných pokusech na různých lidech odlišujících se pohlavím, váhou i věkem to opravdu můžeme potvrdit.“
Shuuro zmateně polknul. „Přece nemůžeš zvážit duši.“
„Ale ano, je to tak,“ zamával Sannin svitkem a položil jej na Kabutův pracovní stůl. „Po smrti se každé tělo okamžitě odlehčí o 21 gramů. A ty budeš první, kterému se pokusíme těchto 21 gramů znovu vdechnout.“
„Ne,“ hlesl muž a zazmítal sebou.
Kabuto okamžitě přikročil k desce a chytil bránícího se za hlavu.
„Ano,“ potvrdil to Orochimaru. „Nejsi tím snad potěšen?“
Shuuro pár vteřin mlčel. „Jestli se vrátím, tak se vrátím z pekla, hade!“ zařval a znovu se pokusil nesmyslně osvobodit.
Orochimaru si unaveně promnul kořen nosu. „Pořád ta samá písnička. Kabuto, prosím.“
„Já si tě najdu, voba si vás najdu!“ zaječel muž naposledy.
Kabuto muži stiskl spánky a kolem prstů se mu objevila slabá chakra.
Shuuro ztichl.
„Skvěle. A dáme se do toho,“ připravil si Orochimaru psací náčiní, zatímco mladík tělo patřičně upravoval. „Váha?“
„62,317 kilogramů.“ Kabuto příslušný údaj pečlivě zaznamenal.
Orochimaru se naklonil nad klidné tělo a prsty polaskal pár zbloudilých světlých pramínků. „Je ho celkem škoda, že? Ale jeho schopnosti se těžko krotí a pro mě nemá jiného využití.“
„Může být poctěn, že jste pro něho nějaké využití vybral,“ uklonil se Kabuto uctivě a znovu se obrátil se ke svým výpiskům.
„Ano, to může,“ zachraptěl had a položil muži svoji ruku na hruď.
Výdech. Víc nepotřeboval.
„62,296,“ zahlásil okamžitě Kabuto.
„Výborně.“ Zvrácený úsměv zbrázdil bílou tvář a učedník raději odvrátil hlavu.
Orochimaru uchopil lahvičku s inkoustem i tlustý štětec a začal na zemi dokola kreslit znaky.
„A víte jistě, že jsme pečeť napoprvé neměli připravit už předem?“ ozval se Kabuto zpoza svítící obrazovky. Klapání prstů na klávesnici ustalo. „Přece jen aby prodleva ve světě mrtvých byla co nejmenší.“
„Máme desítky dalších těl.“ Orochimaru nepřestával malovat tmavé znaky na podlahu. „Máme desítky dalších pokusů.“ Klidně odložil lahvičku i štětec a sedl si doprostřed kruhu. „Začneme,“ kývl na Kabuta a přitiskl dlaně obou rukou k sobě.
Pečeť se rozzářila a hadovi hlavou projela ostrá bolest. Nespokojeně zasykl a kousl se do rtu.
Stačilo jen přesně nashromáždit chakru a soustředit se. Tělo bylo připravené, brána rovněž.
Jeho ramena sebou prudce škubla.
„Orochimaru-sama!“
Orochimaru však nevnímal. Jako zhypnotizovaný hleděl na svoji nehybnou oběť ležící na chladném stole a ignoroval slabý proud krve řinoucí se z vlastní nosní dírky.
K tomuhle spěl celý život! Nezastaví se před cílem!
Ještě víc přitiskl obě dlaně k sobě a zavřel oči. Pečeť se proměnila ve stoupající světlo a obklopila ho.
Byla to věčnost, ale přece ten nepatrný vzdech ve svém šílenství uslyšel.
Nadechnul se. Ta hrouda masa na stole se právě znovu slabě nadechla.
„Můj pane...,“ ozval se Kabuto ohromeně.
„Kolik?“
Skrz zavřená víčka vnímal slabé světlo místnosti a napjatě poslouchal čím dál silnější dech.
Jenže Kabuto se neměl k odpovědi.
„Tak sakra kolik?!“
Brýlatému muži se zachvěl hlas. „62,338.“
Hadovi význam jeho slov docházel jen pomalu.
„To je... to je 42 gramů navíc, pane. Ne 21,“ zašeptal Kabuto vyděšeně.
A pak uslyšeli zašramocení ze stolu.
Orochimarovi vynechalo srdce. Jednou. Dvakrát.
„Pánové,“ řeklo to.