Hej...!

„Hej! Slyšíš mě?“ ozývá se hlas, polomrtvého muže ležícího uprostřed bojiště.
„Hej slyšíš mě? No tak odpověz mi!“ křičí, zatímco upřeně hledí k nebi.
„Hej! Vzbuď mě prosím! Odpověz mi! Je tohle sen nebo realita? Odpověz no tak odpověz!“ křičí dál.
„Pověz mi je tohle sen nebo realita?“ ztěžka oddechuje, a jeho rány dále krvácejí.
„No tak už mě konečně vzbuď! Vezmi mě z tohohle snu!“ další těžký nádech a muž pomalu ztrácí, kontrolu nad vlastním tělem i myslí.
„Hej! Hej! Vezmi mě pryč z tohohle snu! Vzbuď mě už konečně!“ šeptá a s posledním nádechem natahuje svoji třesoucí se ruku k nebi, „no tak mi už konečně odpověz! Sen nebo realita? Odpověz mi-„ jeho ruka volně padá k zemi a muž zůstává s očima a ústy otevřenými dokořán, která jako by přesně říkala jeho poslední slovo, jež nestihl vyslovit. Prosím…
„Sen nebo realita říkáš?“ ozývá se odnikud smích a k mrtvému tělu přichází černovlasý muž s úšklebkem na tváři, „samozřejmě že realita můj milý!“ směje se hlasitě.
„Po kom jsi vlastně chtěl odpověď, když si ji sám věděl nejlíp?“ směje se dále a více hlasitě. Směje se tak hlasitě, že přestává vnímat a proto si nevšiml letícího kunaie, který mu právě probodl hrudní koš. Muž pomalu padá k zemi a nevěřícně hledí na krev na svých rukou.
„Je tohle sen nebo realita?“ ptá se, když dopadá na zem a otáčí se směrem k nebi.
„Odpověz mi! Sen nebo realita? Jestli je to sen tak mě vzbuď prosím!“ křičí zoufale. Jeho oči vzápětí těžknou a muž v záplavu hrůzy natahuje ruku k nebi, „pomoz mi prosím!“ křičí s posledním nádechem a jeho oči se nadobro zavírají.
…
„Sen nebo realita ptáte se? Samozřejmě realita. Krutá a nevyhnutelná realita. Takový já už jsem. Jsem osud. Jsem i sen. Jsem i tužba. Dokonce mě nazýváte bohem. Ano jistě jsem Bůh. Ale ne ten který chcete. Jsem krutý i milosrdný. Jsem trpělivý ale i netrpělivý. Jsem vše. Všechno co chcete i nechcete. Takový já už hold jsem. Chcete ode mne pomoct? To já nemůžu… Proč? Protože jsem takový. Jsem pozorovatel a soudce. Mohu být vším, ale i ničím. Mohu tě milovat, ale mohu tě i nenávidět. Pořád chceš odpověď? Dobře tak já ti ji dám. Lidé jsou žalostní. Chcete ode mne pomoct jen ve chvílích, kdy nevíte kudy kam. Chcete ode mne pomoct jen, když umíráte a já se vám zdám jako vhodný zachránce. To je ale špatně moji milí. Zapomněli jste snad? Jsem jen pozorovatel a soudce. Dohlížím na vás a přitom nezasahuji. Možná občas nějaký ten trest. Ach jenže kdo by vás netrestal!? „
„Zrodíte se, znovu to vám slibuji. Jsem už takový. Milosrdný a přitom krutost sama…“