manga_preview
Boruto TBV 07

Nabídka, která se neodmítá VI.

Sasori obrátil oči v sloup. První mise, hloupá, ne-li přímo stupidní, a oni teď byli z nějakého důvodu obklíčeni. Z nějakého důvodu, jako že  Kakuzu uměl být i přes tu svou vyhlášenou inteligenci neuvěřitelný idiot a zbytečně riskoval jen kvůli pár mincím. Tohle bylo přinejmenším trapné. Za celá léta, co za sebou Sasori nechával trosky měst, se nikdy nesetkal s policií. Jenže těžko mohl celou organizaci přesvědčit, že mít na sobě identické kabáty bylo krapet podezřelé a že to přitáhne pozornost, ať už táhnou mrtvolu nebo sbírají bylinky. 

„Identifikujte se!“ zařval jeden z ninjů naproti. Byly časy, kdy by se loutkář zatvářil nevinně a bylo by po všem, ale těžko ze sebe dělat svatého, když měl vedle sebe svého poněkud nápadného partnera.

„Nemají čelenky,“ sykl druhý ninja, nervózně pokukuje po veliteli. 

A každým okamžikem to bylo trapnější. Protože přesvědčit všechny o tom, že ta mrtvola na Kakuzeho rameni, ze které mimochodem stále kapala krev, byla jen kamarádem, který trochu přebral, nejspíš nepřipadalo v úvahu. 

První útok byl spíš zkusmý než aby mohl představovat jakoukoli výzvu. Sasori ho jednoduše odrazil, zatímco Kakuzu s bručením shodil mrtvolu z ramene (jakýsi mnich to byl) a protáhl si krk. 

„Loutkář,“ ušklíbl se velitel policie a Sasori se zakabonil. Ještě slovo a nebude to už jenom Kakuzu, kdo podělal celou misi. Byli v Deštné vesnici teprve něco málo přes dvě hodiny a on už toho měl akorát po krk. Neustálý déšť stranou, jejich mise se podařila, svitky měli, ať už v nich bylo cokoli, jenže pak Kakuzu beze slova odbočil a Sasori, protože nechtěl přijít o hlavu, jej stejně mlčky následoval, a pak si jen zpětně vybavil vyhořelý chrám a agresivního mnicha.

On sám vlastně nebyl ani tolik potřeba, pomyslel si rezignovaně. Kakuzu na všechno stačil sám. Ne, že by se snad loutkář hrnul do jakékoli zbytečné akce, ale donekonečna za to neschopné děcko považován být nechtěl. Dokonce i Deidara už se stihl nějak zapsat a vysloužit si místo v organizaci… 

A Sasori vážně netušil, odkdy měl potřebu si to místo vysloužit. On jim přece vůbec nic nedlužil. A nehodlal dělat nic, aspoň dokud to nebude vyloženě a nezbytně nut–

Proč útočili jenom na něj?! 

Loutka všechny zbraně odrazila jako nic, ale i tak – ona policie před sebou měla dva lidi v pláštích, z čehož jenom jeden měl ještě před chvílí přes rameno hozenou mrtvolu. Ten si teď stál hezky vzadu a Sasori aby se tady zdržoval v dešti s bandou pitomců. Kakuzu nechal mrtvolu ležet v kaluži a s kamenným výrazem muže zákona pozoroval. Sasori zůstal pár kroků před ním, pravou ruku lehce zdviženou, lanka připravená poslechnout jakýkoli rozkaz. Loutka vyčkávala. 

A pak se na něj vrhli všichni najednou. Poněkud zvláštní způsob, jak zorganizovat útok vycvičených ninjů, pomyslel si loutkář zmateně, když po něm bez jakékoli grácie skočil první z nich. Na tohle jedna loutka stačit nebude, rozhodl se a z rukávu mu vypadl další svitek. 

Z pohybů, na které býval pro jejich eleganci a nenucenost nemálo pyšný, se staly zběsilé úskoky na stranu, z nichž pár bylo jen taktak. Jeden se mu pokusil dostat za záda, ale narazil, a to doslova. Kakuzu byl svým způsobem taková menší skála. 

Sasori na tom ještě nebyl tak jistě, aby mohl bez váhání tvrdit, že by tomu věčně zahalenému chlapovi svěřil vlastní život, ale v momentech, kdy neměl na výběr, se mu jeho partner osvědčil už víc než dost. Kakuzu se ani nemusel moc snažit, aby složil další dva protivníky. 

Sasori zvládl ten zbytek. Nebo si to alespoň myslel. 

***

Když se příště probudil, bylo to jen na okamžik, tvář měl celou od mokré hlíny, do očí mu lezla tráva a promočený plášť byl těžší a těžší. Malátně se pokusil pohnout rukou, prsty, jen aby cítil to příjemně známé napětí s chakrových lanek, bezpečnou přítomnost svých dřevěných strážců, ale nemohl hnout ani konečky prstů, natož celou rukou. 

Měl něco v krvi, a to něco bylo silnější, než kolik by bylo třeba. Kakuzu nikde. 

Druhé probuzení bylo ještě nepříjemnější než to první. 

„Kdo tě poslal!“ řvali po něm. Asi zjistili, že zmizely svitky. On je u sebe neměl. Nebo měl? Už si nepamatoval. Mozek mu pracoval na plné obrátky. Všechny symptomy znal, skoro měl název toho jedu na jazyku. Neumíral. Ale měl si myslet, že ano. A taky že si to myslel. Vlastně si byl skoro jistý.

O pár relativně neškodných kopanců později se rozhodl, že je načase se ze zajetí dostat. Byl sice konečně v suchu, ale pořád měl na sobě mokré oblečení, i když plášť ležel schumlaný do klubka v rohu výslechové místnosti. Byla mu zima a nedokázal donutit končetiny, aby spolupracovaly. Kdy se jim povedlo ho dostat? Jak, čím? Co mu ta zatracená organizace překřížila cestu, dostával se do situací, za které by se nejradši vyfackoval. Byl legenda. Porazil nejsilnějšího Kazekageho v dějinách.

Nejradši by se propadl do země. Možná mu nějaká entita seslala tuhle bandu idiotů, aby mu propleskla ego. Aby nezpohodlněl.

Proč se ho ptali, kdo ho poslal, a ne, kde byly ty svitky? Možná už je měli zpátky. To snad bylo ještě horší. Nedokázal se s nimi dostat ani z vesnice. Takové členství ve zločinecké organizaci dokáže solidně pocuchat sebevědomí. 

Sklouzl ze židle na zem a znovu se nechal nakopnout. Připadal si jako loutka bez loutkáře, bezmocná a neschopná pohybu. I když… kdyby byl loutkou, nemohli by ho přiotrávit. Nemohli by ho donutit krvácet, mluvit, nemohli by vůbec nic. Byl by nezranitelný, nesmrtelný, navždy mladý. Žádná únava, hlad a zima. 

Lepší než být umělcem, by bylo být uměním samotným. 

Možná tuhle podivnou éru svého života dvakrát nemiloval, ale nebyl slaboch. Neřekne jim vůbec nic.

Před očima se mu míhala jedna barva za druhou, hlasy se vzdalovaly a on si jen vzdáleně uvědomoval, že kopance ani rány neustávaly, naopak ještě sílily. Necítil je. Usmál se, když si uvědomil, že nastává poslední fáze jedu. Tělo panikařilo a vypínalo funkce, jako by se účinkům mohlo takto ubránit. Neumře, pokud ho vyloženě někdo neoddělá. Věděl to. Ale tělu poručit neuměl. Zavřel oči.

Poznámky: 

První nepříliš povedená mise a první náznaky touhy stát se něčím víc než pouhým smrtelníkem.

5
Průměr: 5 (4 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Uchiha Luther
Vložil Uchiha Luther, St, 2020-10-21 17:47 | Ninja už: 5774 dní, Příspěvků: 157 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Mise PM: Konečně začínáme vidět nějakou skutečnou akci mimo cvičiště. Kakuzu je ovšem partner dosti katastrofální (ačkoli kdo z těchhle týpků není?). Chudák Sasori neskončil nejlépe. Už vidím, jak na nás nenápadně mrká jeho úvaha, že by bylo lépe být loutkou. Je jasné, že tuhle myšlenku neslyšíme naposledy. Jsem docela zvědavý, jak tohle téma celé bude pojato - v tuhle chvíli jsem ale asi nejvíc zvědavý, jak se Sasori z téhle šlamastyky dostane...

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Út, 2016-03-29 19:56 | Ninja už: 5831 dní, Příspěvků: 2209 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Naháněč jelenů

Taky jsem doufala v pokračování! A pořád budu doufat! ^^" Tvůj Sasori se mi hrozně moc líbí. ^^ Jen škoda, že toho bylo tak málo. Smiling Užívala jsem si každý řádek Smiling

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Út, 2016-03-29 19:47 | Ninja už: 5620 dní, Příspěvků: 2346 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Jej, já už myslela, že pokračování nebude a dneska najednou nestačím koukat ^^ Jak moc se mi stýskalo po tomhle suchém a analytickém Sasorim s Kakuzu v zádech a celou Akatsuki společností na ramenou. On je v tvém podání tak skvělý! Jen škoda, že ho nebylo víc (ale jsem vděčná za každý řádek), plná nadšení si to jdu přečíst ještě jednou. A budu doufat v i další pokračování Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Šampioni těžké váhy | Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights...