Nabídka, která se neodmítá VII.

„Nic nevydržíš,“ byla první laskavá slova, která jej přivítala do světa živých. „Jestli mě pobliješ, zabiju tě. Myslím to vážně.“ 

„Maah,“ osočil se dotčeně. Hlava mu pulzovala bolestí, oči ho štípaly, přestože je měl zavřené, někdo do něj pořád šťouchal a žaludek sebou míchal, jako by se mu v těle vůbec nelíbilo a chtěl zoufale ven. Sasori byl připraven mu vyhovět, ale výhružka ho zavčasu zkrotila. 

Přesto se netřásl, když ho obrovské ruce nadzvedávaly, rázně, ale přesto s jakousi skoro až nepatřičnou opatrností. Byly to ruce člověka, který moc dobře věděl, jakou má sílu a co by ta síla mohla provést, a loutkář se cítil, i kdyby paradoxně, v bezpečí.

Nehty zaryl do pláště a ještě pevněji zavřel oči, když se mu žaludek už poněkolikáté nebezpečně zhoupl.

„Nedělej scény,“ uslyšel přímo u hlavy, „sotva se tě dotkli. Už jsi v pořádku.“ Jenže Sasori byl všechno, jen ne v pořádku. Slyšel barvy a viděl zvuky. „Beztak se ti jenom nechce jít po svých…“ zabručel ten kdosi. Pak barvy utichly, a zvuky zmizely.

Kakuzu si loutkáře poněkud neopatrně nadhodil, aby mu neupadl. Byl nepříliš pohodlně zkroucený v jeho náruči, děsivě malý a drobný, a Kakuzu už posté nevěřícně kroutil hlavou, proč by Akatsuki potřebovala nabírat takové děti, nepobíhá snad na světě dost zločinců? Věděl, že byl Sasori starší než většina členů, ale stejně bylo těžké se těm myšlenkám ubránit, kdykoli se na něj podíval.

Byl nebezpečný jako všichni ostatní, jeho hrátky s loutkami smrtelné, jeho nitro zdaleka ne tak čisté, jako se tvářil. Ale kromě těch hraček jako by ho nic nezajímalo. Jako by neměl jinou agendu. Což se zdálo vedení přinejmenším podezřelé.

Loutkář. Neřekl nic, nesnažil se utéct ani se jich zbavit, udržoval si zdvořilý odstup, ale Kakuzu se pořád nemohl zbavit dojmu, že ten člověk zkrátka nebyl na prodej v žádném slova smyslu. Že jakmile tohle Peinovi dojde, tak se ho musí zákonitě zbavit. Že ho u nich držel jen jakýsi pomatený smysl pro čest. Hidan měl lepší přístup ke svým obětem a nemusel si hledat noc co noc střechu nad hlavou. Deidara byl posedlý představou udělat si jméno. Pro Kakuzeho tohle byl výdělek jako každý jiný. Itachi nikam jinam snad ani jít nemohl, a totéž platilo o jeho partnerovi. Všichni z nich měli přízemní lidský důvod, proč se zdržovat ve skupině.

Konan prozradila, jak to v boji se Sasorim šlo. Všichni ostatní před souhlasem čistě z principu bojovali, nakonec (když byli poraženi a poníženi) se nechali přemluvit, aby se oficiálně přidali do podsvětí a plnili mise, zatímco si mohli dělat to svoje. Jenže Sasori sám sebe považoval za válečného zajatce. Prohrál v boji a místo, aby si nechal vzít život, jak se s Konan za zády právem obával, nabídl své služby. Z donucení, ze strachu ze smrti, ne kvůli přesvědčení, že ve skupině půjde všechno lépe. Nic od Akatsuki nechtěl a sám jim toho příliš nemohl ani nechtěl dát, aby si zajistil, že zůstane živý ještě o trochu déle. Když pořád nevykazoval známky toho, že by nalezl ve skupině nějaký pocit bezpečí, který mu byl nabízen, začalo panovat podezření, že je jen otázkou času, než se pokusí něco provést. Něco, co by je všechny mohlo přijít draho. Tichá voda břehy mele. 

A přesto ninjům z Deštné neřekl ani slovo o jejich vůdci, o tom, proč potřebovali svitek a kdo z nich ho vlastně měl. Neřekl jim nic o svém parťákovi, o cílech jejich organizace, neřekl jim ani své vlastní jméno, přestože trpěl a nejspíš si myslel, že umíral. Nic pro něj neznamenali, ale měl své principy.

A za to, přestože by to Kakuzu nepřiznal ani mučidlech, si možná vysloužil jeho respekt.

„Obstál,“ řekl, když se konečně dostavil do skrýše a položil svého partnera na zem. Konan zamrkala. 

„To jsem nečekala,“ přiznala po chvíli. „Byla jsem si jistá, že nás zradí při první příležitosti.“

„To my všichni,“ odvětil Itachi klidně. Sám by hlasoval pro rychlou smrt – podezření na Sasoriho narostlo ještě víc, když se dozvěděli, že má jejich loutkář své vlastní špiony. Potom, co na Konan zaútočili ninjové z Písečné, se Pein začal obávat, že si do organizace naverboval agenta. Jelikož ale v jeho službách viděl jisté výhody, rozhodl se s popravou posečkat a místo kunaie do krku navrhl, aby byl Sasori podroben zkoušce. S policisty v Deštné sice domluveni nebyli, ale muži zákona měli o agentech ve službách vesnic svůj vlastní přehled. K Sasorimu se jako k agentovi nechovali. 

Sasori byl ze začátku poněkud nevrlý, když se dozvěděl, že bolest, kterou si v rukou Deštných ninjů vytrpěl, byla prakticky zbytečná, a že byl jediný, kdo byl takové zkoušce podroben, ale časem ho to přešlo, jelikož i on musel přiznat, že když se k němu ostatní chovali lépe, on sám se necítil tak mizerně. Itachi ho přestal mučit při tréninku a skutečně mu začal pomáhat. Byla mezi tím velmi tenká, ale stále ještě rozpoznatelná hranice. 

Pein mu dal přednášku o tom, že není moudré před ním něco skrývat, zvlášť když se jedná o něco tak přínosného pro celou organizaci. Sasoriho do té doby nenapadlo, že by měl verbovat i své špiony, měl je pro své vlastní cíle, a jelikož mu bylo jasně řečeno, že si mimo služby pro Akatsuki může dělat, co chce, hodlal se podle toho řídit a odmítal vyzradit, kdo a kde jeho špioni jsou. 

Byli takovou malou zárukou přežití. Ne že by snad Akatsuki nevěřil, ale… nevěřil jim.

Z Deštných policistů žádný nepřežil, proto se loutkář stále mohl chlubit, že není zapsán v Bingo knize. Deidara s Hidanem vzali své zapsání jako poctu a oba dva to šli oslavit dalšími projevy svých umění. Kakuzu byl zapsaný už hodně dlouho, ale nebyla na něj vypsána taková odměna, aby se kvůli tomu sprovodil ze světa, tudíž ho to ani moc nezajímalo. Jestli by se dal někdo z nich skutečně označit za štvané zvíře, byl to bezpochyby Uchiha, ovšem ten nevypadal, že by mu to nějak cuchalo nervy. Jako ostatně u všeho.

Sasori však úzkostlivě dbal na svou anonymitu, na schopnost ztratit se v davu. Byl malý a při troše štěstí se mohl schovat i na akademii, ale v momentě, kdy by se dostal do zápisu, by o svou největší výhodu přišel. Loutkář potřebuje moment překvapení, aby mohl být skutečně efektivní. Byl rád, když lidé znali jeho jméno, ale nechtěl, aby ho bylo poznat hned na první pohled. Jeho jménu jedině prospělo, dokud bylo zbroceno krví. Jeho tváři nikoli.

Když byla anonymita ztracena, musel se postarat o to, aby nepřežili žádní svědci. 

Jeho ruce byly každým dnem krvavější. Zabíjel pro někoho jiného. Za plat. Byl z něj prachsprostý žoldák. Bez vize, bez plánů, bez duše.

Díval se do očí lidem, kterým bral život pro nic za nic - respektive pro důvody, které mu byly záhadou. Ne, že by to snad bylo morálně pochybnější než to, co dělal dosud, ale i tak v něm zanechalo jakousi hořkou pachuť. Stále na tom nebyl tak, aby si cizí utrpení vychutnával, aby pro něj žil jako Hidan, nechtěl za sebou nechávat stopy jako Deidara, nepotřeboval dosáhnout vyššího cíle jako Pein, nedokázal bez řečí přijmout rozkaz jako Konan, nechtěl z ničeho nic vytěžit jako Kakuzu, nepotřeboval se ukrývat jako Itachi nebo Kisame, a přesto se postupem času stával více a více součástí této zločinecké a poněkud pochybné rodinky. 

Ve volném čase tvořil své loutky a pálil dopisy, které mu ze Suny neustále doručoval dřevěný ptáček, skrz kterého s ním jeho babička komunikovala už od dob, co se uměl batolit. Neměl tušení, jak ho pokaždé našla. Ani proč si myslela, že si od ní něco někdy přečte. Asi senilněla, když se na stará kolena snažila… ani nevěděl, o co se vlastně snažila. Bylo mu to jedno. Chiyo zaspala dobu, kdy mu na lidském kontaktu záleželo. Našel si nový život, ze kterého už nebylo cesty zpět.