Hlasy - 9/ Kráska a Dlužník

1.
Čas plynul rychle s návštěvami, z kterých hned od dveří čišely ponížení a omluvy. Všichni si mysleli, že jí něco dluží; že se s ní musí nakládat jako s křehkým sklem.
Jenže sklo už dávno popraskalo.
Křach, křach!
A nejhorší na to bylo, že nikomu nemohla říct pravdu, jen ji v sobě dokázala dál nechat dusit a hnít. Nikdo nesměl nic vědět.
Nikdo nesměl být okraden o své iluze.
Naruto vstoupil do pokoje a s ním vstoupilo i slunce. Pokoj se rozzářil a Mirae se najednou mohla hřát v teplých paprscích tryskajících z nervózního muže. Nervozita zaplavila i ji.
Tohle byl Naruto.
Narutovi se špatně lhalo a špatně se před ním utíkalo, zvlášť pokud před ním utíkat nechtěla, ale musela.
„Ahoj, Mirae-chan,“ usmál se na ni a rozpačitě si vjel rukou do vlasů. „Slyšel jsem, že seš dlouho nemocná, tak jsem myslel, víš, jen tak jako, že bych se zastavil,“ spustil překotně a Mirae se usmála – od srdce, jak v tomto domě ještě nikdy.
Narutovo kouzlo bylo mnohem silnější než Uchihovo. Dokázalo trochu rozpouštět strach, ne jej znovu tvořit.
„Naruto-kun,“ odhodlala se k přátelštějšímu pozdravu. Odpovědí jí bylo jeho zašklebení se. „Je od tebe hezké, že ses za mnou zastavil,“ usmívala se – a myslela to vážně. „Posaď se prosím,“ pokynula rukou k židli vedle postele.
„Ne, to já jen… jen na skok, víš,“ zamumlal, ale nakonec si sednul a zase se zašklebil. Slunce hřálo. Mirae proběhla hlavou myšlenka na Sakuru a pokusila se ji rychle zahnat.
Naruto se nikdy nesmí dozvědět, jak je odporná.
„Sasuke nám říkal, žes omdlela a -“
„Vážně?“ Její přerušení bylo jen překvapeným vyštěknutím. Uchiha řekl?
„No jo, nejdřív se linuly nějaký divný zprávy a pak mi to Sasuke řekl sám,“ začal si třít ruku a raději koukal na své prsty než na ni.
Jasně. „Aha.“ Mirae se nedokázala donutit k jiné odpovědi. Už myslela… I tak Uchiha udělal pokrok. A Naruto všechno ví – tedy alespoň to, co ona nemá. Proto je, chudák, tolik nervózní.
„Víš… On Sasuke udělal chybu a já s ním nesouhlasil, ale… Nikdy bych tomu nevěřil, ale jeho to fakt mrzí,“ zadíval se na ni hlubinou svých očí a Mirae ztuhla. Tyhle oči nikdy nelhaly, neuměly lhát. Teď před sebou měli zrůdu a nedokázaly ji identifikovat. Bylo jí špatně z ní samé. Co záleží na Uchihových chybách, tady je jedna rovnou před skvělým Narutem.
Ale kontrasty jsou nejlepší, ne?
„Já vím, omluvil se mi,“ zašeptala tiše. Bála se, že ji hlas zradí a začne plakat, začne Narutovi vysvětlovat veškerou svoji vinu a historii. Už by si jí nikdy nevážil. Ani ona sebe. „Odpustila jsem mu.“ Ale sobě nemůže.
„Vážně?“ Jeho oči se najednou proměnily v oceány údivu. Mirae fascinovala jejich čitelnost a život, dýchající život. „To je super, teda Sasuke by jako zasloužil trochu podrtit,“ s tím souhlasila, „ale najednou začal sekat latinu, je úplně vyměněnej. Pořádně s ním zacloumalo, co se ti stalo.“
„Myslela jsem, že ho to příliš netrápí,“ hlesla.
Naruto zavrtěl hlavou. „Ale jo, trápí, jen se na něj člověk musí víc podívat. Dost se v tom utápí. Navíc ještě ta věc se Sakurou-chan…“ Opatrně se na ni podíval.
Mirae chvíli mlčela. „Já vím,“ pokývala poté hlavou, „potratila.“
„Ah, takže víš všechno.“ Naruto se rozpačitě poškrábal na bradě a pak se pokusil zašklebit. Smutně. „Sakura-chan je na tom taky dost špatně, ona to dítě… totiž…“
„Taky je mi toho dítěte líto,“ navázala Mirae na jeho odmlčování. Nelhala. Truchlila po maličkém, jako by sama byla jeho matka a to ji děsilo. „Já vím, že bych možná měla být naštvaná.“ Narutovi dokázala říkat alespoň polovinu pravdy. Nemusela se tolik hlídat; on by nedonášel, případně nikdy nevysvětloval věci do podrobností. „Možná ano, ale já se na to maličké nemůžu zlobit, samotné je mi ho moc líto.“ Vyslovit věci nahlas bylo mnohem lepší úlevou, než si je jen myslet. Jako by její mysl trochu uvolnila tlak. Přemýšlela, jestli může pokračovat. „I Sakury-san je mi svým způsobem líto, ona přece nemohla za…“ Ne, ani Mirae nemohla. Tohle už sama nedokázala vyslovit.
Jenže Naruto pochopil. „Jo, jsem moc rád, že to tak vidíš, Mirae-chan, Sakura-chan byla do Sasukeho vždycky zamilovaná a nedokázala… No, prostě nedokázala nějak moc vzdorovat. Sasuke je pěknej parchant, když chce, to zas jo. Hodně mě tím vším naštval, fakt že jo, ale zas na druhou stranu se teď snaží, myslím, že mu na tobě záleží. Ale jo, záleží,“ zopakoval, když si všiml jejího pochybovačného výrazu, „tak nějak se celej trochu změnil. Už není tak tmavej jako kdysi, jestli mi teda rozumíš.“
Mirae rozuměla; vzpomněla si na jedno odpoledne a jedno společné tiché mlčení z očí do očí. To nebyl Uchiha, jakého znala.
„Děkuju, Naruto-kun. Jsi skvělý, že se tolik staráš o své přátele,“ uklonila se trochu hlavou. Jsi skvělý, že se tolik staráš o mě, to mu chceš říct? „Uch- uhm, Sasuke se nezachoval nejlíp, ale všichni teď asi svého chování litují,“ hodně litují, říkala si v duchu.
„Oh, to nic není, Mirae-chan, však kdybychom si neodpouštěli, to by byl moc smutnej svět, ne?“ usmál se na ni a ona doširoka rozevřela oči neschopná odpovědi. Odpuštění. Jak moc o něho stojí a jak moc dobře ví, že se jí žádného nedostane. I kdyby jí odpustila sama Sakura, kdyby jí odpustil Naruto, ona… pro ni už se vstupenky do nebe nerozdávají.
„Děje se něco, Mirae-chan?“ zamračil se Naruto a Mirae se vzpamatovala.
„Ne,“ usmála se nuceně. „Máš pravdu, Naruto-kun, odpuštění jsou důležitá.“ Nelže, alespoň nelže. Už nikdy nelhat, ach, prosím, už nikdy jemu nelhat.
„Jo, to jsou,“ Naruto se zase uspokojil. „Víš, Sakura-chan… Jí to taky mrzí. Kvůli tobě. Věděla, že nedělá správnou věc, ale Sasuke ji vždycky dokázal dostat, kam chtěl. Říkal jsem jí, že za tebou jdu. Ona… by se ti chtěla taky omluvit. Ale zatím to nedokáže říct sama osob -“
„To je dobré!“ vyhrkla Mirae rychle. „To přece nemusí, já chápu, že… Sasuke je přesvědčivý, velice přesvědčivý,“ drmolila. Čert vem, jaké je Uchiha dřevo, stačí chvíli netancovat, jak on píská a stává se rozmrzelým medvědem ztrácejícím kouzlo. Sakuřina omluva však spustila celý proces znovu – jak by se dokázala podívat do očí zrovna Jí, podívat se a ještě slyšet slova omluvy, zatímco Ona jí zabila dítě?
Tlak v hlavě se znovu zvětšil.
Dámy a pánové…
„Nemusí, děkuju, já děkuju. Je od ní velice statečné, že mi posílá omluvu ve svém stavu,“ chrlila ze sebe Mirae překotně a Naruto na ni zkoumavě hleděl.
„Ty ji nechceš vidět, že?“ zeptal se klidně.
Mirae pod pohledem jeho očí zastavila a znejistěla. „Ne,“ přiznala potichu. „Neviním ji, necítím k ní zášť, jen… Prosím, ať za mnou nechodí. Sem, ani jinam. Vážím si jejích slov. Od tebe je to jako by mi je řekla sama,“ pokývala hlavou v naději na jeho kladnou reakci.
Odpověď na sebe chvíli nechávala čekat. „Dobře, Mirae-chan. Vyřídím jí to všechno,“ souhlasil Naruto nakonec. „A ty se hlavně musíš pořádně a rychle uzdravit! Až to půjde, vezmu tě na ramen do Ichiraku, mají teď novou nabídku a to bys koukala, co stařík Teuchi dokázal ještě vymyslet. Aspoň dvě velký misky a budeš mnohem zdravější, -ttebayo!“

2.
Midoriiny návštěvy byly také plné slunce, ale ne tolik zářivého a jasného jako Narutova; jeho nešlo ničím přebít. Mirae je brala jako rozptýlení a zdroj informací, přestože těch nebylo mnoho. Otec přijede. Co bys ještě chtěla vědět?
Itachi se také párkrát ukázal v doprovodu své milované ženy a Mirae s překvapením zjistila, že na něho hledí jen smutnýma a unavenýma očima. Byl mužem – bezesporu – spolehlivým, dospělým a laskavým mužem, ale Mirae se už nedokázala na nikoho dívat nějak víc.
Poznala, že nejvíc spolehlivá je sama pro sebe; že ne druzí jsou vždy k mání a nejlepší oporou je vlastní vůle. Už nemusí hledat opravdového muže pro svůj klid duše.
Našla ho. Našla ho v sobě.
„Málem bych zapomněla, Mirae, přinesla jsem ti goma dango.“
A doufá, že ji podvědomí nezradí.
„Doktor říkal, že už nemusíš mít tak striktní dietu a prý se dobře zotavuješ, ani nevíš, jak jsem ráda,“ usmála se na ni Midori sedící na putovní židli u lůžka.
„Jsi moc hodná, Midori,“ kývla hlavou Mirae a přijala podávanou krabičku s cukrovím. „Neměla ses s tím kvůli mně dělat,“ hlesla.
„Udělala jsem jich víc, však Itachi a já si dáme taky,“ přešla švagrová její slova díků a pak se k ní spiklenecky naklonila. „Nakonec teď jím za dva, že,“ zašeptala.
Dítě! Mirae se zachvěla ruka s knedlíčkem a klesla zpátky do barevné krabičky. „Jsi těhotná?“ zeptala se překvapeně a nedbala, že jí znovu zhrubl hlas.
Midori to ve svém nadšení nezaregistrovala. „Ano, už to tak je. Ah, já jsem ti tak šťastná,“ stiskla Miraeinu dlaň položenou na posteli a rozzářila se ještě víc. „Víš, dlouho se nám nedařilo a pak… Jsem o to několikrát přišla,“ ztišila hlas a sklonila hlavu, „ale teď věřím, že všechno bude v pořádku. Tak nějak to cítím, víš?“ střetla se se švagřinýma očima.
Zelená přebila modrou. Mirae se odvrátila a zaměřila se na bílou přikrývku. Nedokázala definovat pocit, který se v ní usídlil.
„Mirae?“
„To jsem ráda, Midori,“ zachraptěla, „je to skvělá zpráva, vážně skvělá. Moc gratuluji,“ usmála se na slabší slunce a slunce se znovu rozežnulo. „Nevěděla jsem, že jsi měla problém… donosit dítě.“
„Ah,“ zachmuřila se Midori a odtáhla ruku. „Měla, ale už je to snad pryč. Věřím tomu. Nemusíš se bát,“ změnil se její hlas na chlácholivý, což donutilo Mirae na ni pohlédnout, „určitě se vám taky brzo zadaří.“
Mirae cítila, že zbledla. „Jistě.“
„Nebo je něco špatně?“ nahnula se k Midori. „Nechová se k tobě Sasuke dobře? Fugaku na něho schválně nenaléhal, aby vám dal čas. Vím, že předtím -“
„My už si všechno řekli,“ přerušila ji Mirae spěšně. Jen žádné další srdceryvné debaty o jejím dozajista zlomeném srdci. „Všechno je v pořádku,“ donutila se usmát. „Už neudělal nic, co by mi ublížilo.“
„Ale -“
„Opravdu to tak je,“ pokývala na zdůraznění hlavou a Midori po pár vteřinách pokrčila rameny.
„Dobře. Víš, on jen potřebuje péči a lásku. Už odmala Fugaku protěžuje jen Itachiho a Sasuke… Ne, že by neměl talent, ale asi nemá takovou trpělivost a řekněme si upřímně, kdo by v takovém nesmyslném srovnávání po těch letech měl. On moc dobře ví, že dělal chyby, ano,“ zopakovala se, když viděla Miraein prázdný výraz, „ví to. Jen je prostě trochu víc pařez.“
Mirae se posměšně usmála.
„Tak je to dobře. Měj s ním prosím ještě trpělivost. Jako malý byl tak skvělý,“ zasnila se Midori, „pořád kolem mě poletoval a snažil se, abych se tady cítila co nejlíp. To jen roky a Fugaku z něho udělali to, čím navenek je. Ale uvnitř takový není. Vážně není,“ zakroutila hlavou.
Mirae přikývla, protože se to slušelo.
„A ty by sis hlavně měla snít ty knedlíčky, nebo zase nebudeš mít sílu a omdlíš,“ ukázala Midori na krabičku. „Bylo štěstí, že tě Sasuke chytil a ty ses neuhodila -“
„Pomlouváte mě?“ ozvalo se ode dveří klidně. Mirae vypadlo dango z hůlek a s plesknutím opět přistálo na ostatních.
„Sasuke.“ Midori se lekla. „Takhle se přece dámy nevyrušují,“ pronesla žertovně.
„Dámy rovněž nepomlouvají,“ prohlásil nevzrušeně a přešel k posteli. „Hn, vidím správný dýchánek s jídlem.“
„Dnes máš nějakou dobrou náladu,“ zasmála se Midori a vstala ze židle. „Však se musí Mirae pěkně zotavit, aby už se jí nic nestalo.“
„To musí,“ souhlasil a zabodl své černé oči do ležící ženy. Mirae se raději podívala na Midori.
„A ne že jí je budeš krást. Už půjdu,“ mrkla na Mirae a cestou se letmo dotkla Sasukeho rukávu. „Buď na ni hodný,“ sykla.
„Nemám rád dango,“ odsekl v odpověď. Dočkal se jen klapnutí dveří.
A ticho.
S povzdechem přešel k volné židli a posadil se. Chvíli na sebe němě zírali.
„Děkuji za návštěvu,“ ozvala se tiše Mirae.
Sasuke její slova přešel mlčením. „Něco jsem ti přinesl, myslel jsem, že by se ti to hodilo,“ vylovil z kapsy malou knížku, „tak… Pro ukrácení dlouhé chvíle.“
„Kniha?“ vytřeštila Mirae oči a Sasuke se zamračil.
„Jo, knížka. Jsou to nějaké verše, vzal jsem to z máminy knihovny.“ Pozoroval, jak si ji nábožně vzala a ukazováčkem přejela po ošoupané vazbě. „Čteš snad,“ zahučel.
„Jistě. Tedy když je příležitost,“ odpověděla roztržitě a mimoděk prolistovala pár stran.
„Hm. Dobře,“ přehodil paži přes opěradlo židle a zadíval se do stropu.
„Děkuji za ni,“ hlesla.
„Jsem rád, že vycházíš s Midori. Je moc hodná,“ přešel její slova díků. Nechtěl je slyšet. To, že jí mohl přinést pitomou knihu, bylo to nejmenší, čím si alespoň trochu mohl vylepšit jméno před… ní. Sebou. A všemi. Hlavně však sebou.
„Ano, velmi hodná,“ přikývla Mirae. „Září jako slunce.“ Ten pohled byl jen letmý, ale na okamžik se v jejich myslích spojila ta samá myšlenka. To jen my už nezáříme.
„Ona vždycky,“ přerušil Sasuke oční kontakt a raději vstal, ruce vražené do kapes. Výhled z okna ho však nijak neuspokojoval. „To ona vždycky,“ zamumlal. „Čteš vůbec ráda?“
Zírala na jeho široká záda a tentokrát příliš nevěděla, co odpovědět. To, že ji nikdy s knihou neviděl, neznamenalo, že je hloupá, jen vystrašená a nenavyklá. Warashi nerad viděl ženy s knihami, proto se neodvážila nějaké dotknout – nejprve vědomě, pak i ze zvyku. Žádné tu neměla, ani si nekupovala.
A na jeho, na těch pár historických a válečných, nikdy nesahala.
„Ano, jen jsem si žádné s sebou nevzala. Z předchozího domu.“
„Hm.“
Tohle jeho bručení ze srdce nenáviděla, protože vždycky spolehlivě zabíjelo už tak umírající konverzaci. Pokud nechtěl mluvit, dobře, ona také nemusela. Koneckonců, on si přímo liboval v tichu. Rozevřela knihu a začetla se do prvních veršů.
„Má tvůj otec vůbec v domě nějaké jiné knihy než ty obchodní? Že se vůbec ptám, co,“ ušklíbl se, když se otočil a uviděl její strnulou tvář.
„Otec nevyznává četbu klasické literatury,“ odvětila Mirae chladně.
A Uchiha se uchechtl, protože oba věděli své. Moc dobře věděli své.

3.
Když jí vybíral další knihu z matčiných polic, cítil se jako blázen. Ještě před dvěma měsíci by své ledové soše nedokázal dát dobrovolně nic, natož aby se zajímal o její potřeby. Jenže pravidelně vídat z otcova rozkazu ji a její bledé tváře na bílých polštářích působilo na cosi v jeho nitru.
Miraeiny oči teď byly všechno; výsměšné, lhostejné, unavené – jen ne tvrdé a studené.
Ačkoliv mluvila stále stejně otravným stylem, ačkoliv se nesnažila vymazat ten svůj přiblblý poloúsměv, který se jí znovu usídlil na růžových rtech – bylo to jiné. Ten strašný úsměv se pomalu objevil, jak se uzdravovala, ale Sasukemu se zdálo, jako by ho držela už jen nevědomě, naučeně. Vždycky jí chvíli trvalo, než ho dokázala v jeho přítomnosti vyvolat.
A když četla knihy, které jí přinesl, její tvář vypadala odlišně od všeho, co do té doby viděl. Jako by se jí do očí vloudila jistá zvídavost, zatímco do jejích rysů vpadl klid.
Sasuke zjistil, že ho celkem baví pozorovat vlastní manželku a z pitomých nuceňáku – jak přezdíval návštěvám u ní – se staly chvíle míru a odpočinku. Zjistil, že je naopak rád z otcova odvolání všech jeho budoucích misí, dokud nebude rozhodnuto jinak. V její přítomnosti se nemusel snažit vybraně odpovídat, ani nečelil znechuceným pohledům rodiny. Stačilo nechat ji číst si a zírat střídavě z okna a na ni, zatímco se pohodlně rozvalil na židli.
Už nevyzařovala chlad, led se postupně rozpouštěl. Díval se na ni a pozoroval detaily, které mu dříve unikaly.
Její štíhlé prsty dotýkající se papíru.
Hluboké modré oči hltající myšlenky druhých.
Pootevřené rty, které si sem tam navlhčila jazykem při obracení listu.
Slunce odrážející se v jejích dlouhých vlasech.
A klidný dech zvedající její vyhublou hruď.
Při několika sezeních si ke své nelibosti všiml, že i ten drzý doktor pozoruje jeho ležící ženu ne zcela za účelem odborných poznatků. Přídavkem si ke své nelibosti všiml, že mu to svým způsobem vadí, protože měl pozorovat on a ne někdo jiný, natož teď, když Miraeina přirozená obrana padla a dovolovala komukoliv přistoupit. Netušil, zda si je doktorova obdivu vědoma, či ne, ale nemínil dávat tomu nafoukanému radilovi šanci.
Teď už jsou zase jen oni dva. A bude to tak muset zůstat. Ať už chce nebo ne.

4.
Návštěvy se u jejího lůžka střídaly a nejvíc přicházel Uchiha. Mirae ho podezírala, že za jeho nadšením k setkávání stojí Midori nebo Fugaku.
Knihu přinesl ještě jednu. To na ni nedobrovolně udělalo dojem.
Většinou jen poseděl a nic moc neříkal, takže si četla a on spokojeně mlčel a zíral z okna.
Tamaki přicházel jen sporadicky, hranice byly určeny. Po několika týdnech odpočinku jí řekl, že už může pomalu normálně fungovat.
Slovo pomalu před ní Uchihovi dvakrát důrazně zopakoval. To se její manžel tvářil, jako by chtěl mladého opovážlivého doktora zabít. Tamaki si toho byl velmi dobře vědomý.
Proto to s radostí zopakoval ještě několikrát.
Jí samotné doporučil ozdravné procházky.
Uchiha si však doktorova slova vzal k srdci a ponechal jí čas. Dokud po týdnu nenaznačil, že by chtěl jejich stav změnit.

5.
Mirae se tu noc nechtěně třásly studené ruce.
V hrdle měla sucho, když usedala na postel a dlaní nepřítomně vyrovnávala nesrovnalosti na prostěradle. Povlekla čerstvě vyprané povlaky, které jí donesla Ume; ještě jí nedovolili dělat všechny běžné úkony samotnou. Převlékání postele však na pomocnici nenechala.
Dnes už neuteče, ani se neschová za ledovou masku lhostejnosti. Uchihu ta maska nezajímá, je ochotný ji přijmout i s ní.
Podezírala ho, že jen potřebuje ženu a ona je po ruce. Sakura nemluvila a neptala se, takových žen je málo. Uchiha se tedy poprvé odhodlal vyslyšet nedobrovolné volání své manželky.
Když večer vstupoval do jejich společné ložnice, Mirae čekala sedící na posteli a myslela na Okadu. Na jeho pleš, vystouplé břicho, upocené ruce a linoucí se odér z podpaží.
Na Tamae si zakazovala myslet.
Okada a představa jeho masitého těla v bílých poduškách jí vyvolávala nevolnost. Má štěstí, že nemusela podstoupit jeho školu. A pokud se bude snažit i dnes a dál, ani Tamae ji nepocítí.
Při pohledu na Uchihu se uklidnila; Uchiha je mladý, ucházející a známý. Už z něho nemá po tolika společně strávených chvílích strach. Má štěstí.
Na malou chvíli k němu pocítila i jistou vděčnost, že na ni bude sahat on a ne Okada.
Netušila, jak na něho má čekat, vyčkávala tedy dál vsedě. Uchiha přistoupil ke své straně postele a rovněž si sednul. V Mirae se na okamžik rozhořel bláznivý plamínek naděje, že na celou věc zapomněl, že si ji dnes nevezme a oni dva dál poplynou v nudné atmosféře opakujících se dnů jako dosud.
S vyškrtnutím Sakury.
Jenže něco takového si nemohla dovolit.
„Mohla by sis lehnout.“
Jistě. Uchiha je hodně, jen ne zapomnětlivý. Neotřásla se strachem pod jeho lhostejnou poznámkou, ani pod pohledem černých očí, když se k ní sedící natočil. Na tohle se připravovala mnoho let před jejich setkáním. Dnešní noc bude v pořádku, úplně v pořádku. Klidně opětovala jeho pohled a lehla si na své místo. Uchiha se k ní přisunul a zopakoval své chování při svatební noci. Naklonil se nad ni a zkoumal ji.
Tentokrát se na něho dívala lehce výsměšně a on se zamračil. To byl klíč k celému jeho kouzlu! Mirae dávno přišla na jeho slabinu. Uchiha nebyl zvyklý, aby se před ním někdo netřásl – touhou či strachem.
Ona ho teď přijímala s klidem.
Chytil ji za vrch hlavy a trhnul s ní; Mirae překvapeně vydechla a napjala krk. To mu stačilo. Stále zatím jen opakoval to, co jí už předvedl. Sklonil hlavu a vdechoval její teplou vůni, nosem přejížděl po jemné kůži krku od uší až po klíční kosti. Na jedné ruce téměř ležel, druhou se opíral na opačné Miraeině straně. Byla v pasti.
Odlehčil levou ruku a začal jí rozvazovat pás na županu, to jí vehnalo trochu strachu do očí. Uchiha získal převahu. Odrhnul hedvábnou látku a jemně ji přejížděl po hrudi. Snažila se jeho ruku nevnímat, ale citlivá prsa se bolestně ozývala. Stiskla si rty.
Uchiha se odvalil a začal si sundávat oblečení. Po očku ho sledovala. Ne, nebyl ošklivý, ty slepice z vesnice dobře věděly, proč po něm tolik pást. Jen kdyby nebyl tak… odtažitý. A netečný.
Představila si, jaké by to bylo mít na jeho místě usměvavého Naruta a studem odvrátila náhle zrudlou tvář. To Uchiha neměl štěstí, ne ona. Ona se dávno smířila s odporným dědkem a vyhrála mladého muže, který jí byl lhostejný, zatímco on získal hezkou manželku, která jen předstírá lásku.
To Uchiha je k politování, ne ona. Na tvář se jí nevědomky vloudil jemný úsměv.
Její úsměv Sasukeho pobouřil. Nesměla se přezíravě smát, zatímco se on snažil nalézt křehkou panenku z předešlých dnů. Ve vzteku přitiskl svoje rty na její.
Nebyl to polibek, jen zuřivá známka nadvlády. Teď tu rozhoduje on.
Mirae se podvolila a zmalátněla, pochopila skrytý vzkaz. V tu chvíli povolil i on a zuřivost se proměnila v cosi měkčího, něžnějšího. Zmátlo ji to. Když se oddálil, zapomněla na svoji roli, jen hledala v jeho očích odpověď. Co ho přimělo – jak vůbec dokázal v sobě najít něco podobného něze?
Sasuke nedokázal pokračovat. Díval se do jejích zmatených očí a nedokázal pokračovat, sám se cítil zmateně.
Chtěl ji, svým způsobem ji chtěl a bylo by pro něho velmi prospěšné, pokud by si ji vzal. Jenže dívat se jí do očí, chvíli lhostejných a chvíli plných čehosi, co nedokázal identifikovat, bylo nad jeho síly.
Uvědomil si, že stále nerozluštil její hádanku. Bylo toho víc, bylo víc ledu a víc důvodů k ledu, než zatím tušil. A on chtěl vždycky vědět. Snad teprve až přijde na všechno, bude se smět jí dotknout.
Odtáhl se a Mirae zůstala nechápavě ležet. „Proč?“ zašeptala šokovaně.
„Omlouvám se,“ vydechl, zatímco přes sebe přehazoval svoji deku. „Nemůžu, potřebuju ještě čas.“
Mirae nedokázala skrýt údiv. Uchiha se neomlouval. Uchiha se nikdy neomlouval, jen pokud k tomu byl donucen – a to tehdy u její nemocné postele byl, o tom ona nepochybovala. Rovněž nikdy nepřiznával chybu – jak by taky mohl se svou hlavou v oblacích! - a netvářil se kajícně, protože to neuměl.
A najednou tu bylo všechno, nic nedávalo smysl jako tenkrát v jeho náruči a jeho oči se dívaly jinak, jako by si uvědomoval, že ji má před sebou a doopravdy chtěl jednat za sebe, za něco uvnitř sebe. Takový Uchiha ji děsil ještě víc než normální Uchiha, protože na jeho odtažitost byla zvyklá a věděla, jak se k ní chovat. Tenhle Uchiha byl neznámým člověkem, neznámým člověkem v ložnici, kde spolu žili už skoro dva roky a nikdy se v své posteli skutečně nepotkali.
„Omlouvám se,“ vydechl znovu.
Mirae zatrnulo. „To je v pořádku,“ hlesla a nelhala. Alespoň si myslela, že nelhala. Bylo to v pořádku, nevadilo jí, že se odtáhl. Nedokázala však potlačit své rozechvění.
Uchiha si ji měl vzít, chladně a škrobeně, přesně podle jejích představ si splnit nechtěnou povinnost k ní a ke klanu, k oběma jejich příšerným rodinám a svazujícím postavením. Na to byl připravena. Na jeho hrubost, sobeckost a lhostejnost, to všechno byla ochotna přijmout a vyrovnala se s tím ještě před jejich seznámením. Jenže najednou nebyla v posteli s tupě zírajícím Uchihou, ale se Sasukem, poprvé manželem a opravdovým mužem. Už mu nedokázala říkat Uchiha.
Něco se změnilo a cítili to oba. Mirae se té změny bála. Nechtěla znát Sasukeho, byl pro ni mnohem nebezpečnější než Uchiha.
Mohla bys kvůli němu porušit pravidla.