Hlasy - 13/ Muž v dešti

1.
Miniaturní částečky prachu poletovaly tichou místností. Skrze nedokonale zatažené žaluzie probleskovalo slabé ranní světlo.
Ten pokoj neměl být tak tichý, jak byl, ale i tak se v něm neozval jediný hlas, jediný záchvěv dechu. A přece tam byly dvě postavy.
Jedna chladnoucí.
A jedna naprosto klidná zírající na pomalu rozkládající se maso.
Na růžových rtech spokojený úsměv. A modré oči upřené na to, co kdysi bylo jejím polostvořitelem.
Do nosu bijící pach posledních Warashiho zvratků smísených s krví jí nemohl překazit šílený, zvrácený úsměv.
Bylo tak opojné nadechnout se smrti, která konečně zavítala na to správné místo.

2.
Když vtrhli do Warashiho pokoje, našli uprostřed místnosti tělo ležící břichem k podlaze a v rohu sedící postavu. Díky vzniklému hluku s sebou začala jemně kymácet ze strany na stranu, jako když se samo utišuje malé dítě.
Bylo jich více; navíc dva statní Uchihové, kterým Fugaku věřil. Po zkáze na zemi se však stěží pohnuli a první příchozí okamžitě ucpali dveře.
Všechny uchihovské oči nevěřícně hleděly na mrtvolu i na Ni. Nikdo se nepohnul do doby, dokud se dopředu neprodral supící Sasuke. A uviděl zkázu na zemi i ženu v koutě.
„To snad ne,“ hlesl tiše. Ignoroval zvratky na podlaze i bezvládného muže, prostě jen postoupil dva kroky dál než ostatní.
A přiblížil se, ač nechtěně, k Warashimu tělu.
Když si později v hlavě promítal následující události, zjistil, že už si je nedokáže vymazat z hlavy.
Jako by se všechny zdi zbarvily do tmavě ruda a černa. Světlo ze světa úplně vymizelo. Všem neviditelní duchové přitiskli dlaně na ústa. A ten hnusný pokoj se stal peklem na zemi.
Dosud klidně sedící Mirae se vymrštila vpřed a majetnicky se přitáhla k mrtvole. Její pohyb však nebyl tím, co by ho vyděsilo ze všeho nejvíc.
Smích. Její smích.
Začala se smát.
Příšerně a nelidsky se smát.
Její smích ho obklopoval, pronikal mu do očí, bodal do uší, dusil ho v hrdle. Ať by se podíval, kam by jen chtěl, viděl by ho tam – v každém koutu, v každé mezeře mezi parketami, v každém odlesku skla. Cítil by ho, vznášel by se z pomačkaných papírů a protékal v poslední Warashiho krvi. Jenže on nehleděl jinam, ani se o to nesnažil. Krční svaly ztuhly a odmítaly hlavě dovolit byť se jen zachvět.
Její smích ho paralyzoval celého, uzamkl ho na místě a pověsil se mu na nohy, ztěžklo mu celé tělo.
Ten smích ho zabíjel.
„Ne...“
Jeho bezděčné vzdechnutí upoutalo její pozornost; zaměřila se teď na něho. Mirae vyskočila na nohy, přitočila se k němu a pobaveně mu vyprskla do obličeje.
Sasukeho obešla hrůza. Prošla se mu po zádech a zakousla se do zátylku.
Viděl prosit ty rádoby nejdrsnější zabijáky na světě, aby ušetřil jejich život.
Viděl umírat malé děti s hrudníčky roztrhanými nepřátelskými výbušnými lístky.
Viděl křičet nevinné ženy v hořícím domě, který se k zemi zřítil dřív, než stačil udělat krok.
Viděl toho hodně. Ale teď se mu zdálo, že toho viděl zatraceně, zatraceně málo.
Mirae se smála a on se zmohl jen na tupé zírání; hledání známých rysů velmi tiché a velmi netečné ženy.
Neviděl ji, nemohl ji ksakru najít! Jeho žena se nikdy nesmála. Nikdy se nesmála a hlavně nikdy ne nahlas.
Jen ty oči…
Nikdy nepochopil, kde našel tu sílu pohnout se. Možná kvůli zachraptění někoho vzadu, možná kvůli jejímu chodidlu obtiskávajícím krvavou stopu na podlahu. Pohnul se; chytil ji pevně za paže a přitáhl si ji k sobě, nutil její tělo ukončit své trhané pohyby. Jenže Mirae s sebou škubala a snažila se osvobodit. Bránila se, zuřivě se snažila dostat od něho pryč.
V jejích očích uviděl letmý záblesk – omluva, vyděšení, prosba? Nevěděl, přitáhl si ji tedy blíž a použil mnohem větší hrubou sílu, než s jakou na začátku počítal. Ty zatrápené modřiny. Bude mít později modřiny, blesklo mu hlavou, ale rychle nevhodné myšlenky zaplašil.
Mirae se mu stále snažila vysmeknout, ale nebylo jí to k ničemu. Alespoň se tedy nepřestávala pobaveně smát.
„Sasuke,“ ozval se varovně Fugaku.
„Dost!“ Sasuke otce ignoroval a pevněji sevřel svoji ženu. Donutil ji dívat se mu do tváře. Teď už se nesmála hlasitě, jen se spokojeně šklebila a hleděla skrz něho. Její modré oči ho děsily. Naklonil se k ní blíž a čichl jí k ústům.
„Nejsi opilá,“ vydechl těžce, když si vyvrátil svoji naivní iluzi a nevědomky povolil sevření.
Mirae vycítila příležitost a vytrhla se mu. Přeběhla k tělu, sedla si na něho a vjela si rukama do vlasů. Její cop už dávno nebyl k rozeznání. Na podlaze přibylo pár dalších rudých stop.
Zaklonila hlavu a hrdlo jí znovu rozezněl dlouho zadržovaný smích.
„Musíme zavolat doktora,“ ozval se Itachi pevně a podíval se na otce. Fugaku však hleděl konsternovaně před sebe. Itachi se tedy otočil k nejbližšímu muži. „Zavolejte doktora.“
„Ne.“ Fugakovo prohlášení bylo čisté a pevné. Vůdce se rychle vzpamatoval.
„Otče -“
„Ne. Hlavně ne toho mladého žvanila, hned by to věděla celá vesnice. Není jedním z nás. Zavolej mi sem Botana,“ kývl na Itachiho a ten okamžitě odešel. „Ostatní můžou jít,“ pokračoval Fugaku. „Ani slovo nikomu, jste zavázáni mlčením. Pokud se dozvím, že někdo mluvil, budou potrestáni všichni.“
Sasuke otce v pozadí neposlouchal. Vrhl se vpřed a chytil Mirae do náruče, vzteklou a kopající ji odnesl z dosahu Warashiho těla.
Prskala jako rozzuřená kočka, dokonce ho svými nehty poškrábala v obličeji, ale nepustil ji. Čím víc se bránila, tím více ji k sobě tiskl a snažil se ji uklidnit.
Už se nesmála, už se jen vzpouzela.
„Budeme na ni muset použít genjutsu,“ ozval se Fugaku. Zůstali v pokoji jen oni; dva otcové a dvě děti.
Sasuke sklonil hlavu a nasál vůni Miraeiných vlasů. Pár jejích uvolněných pramenů se mu dostalo do úst. „Ne,“ pronesl pevně a sevřel ji více. Postupně se začala zklidňovat. Ne však tak rychle, jak by si Fugaku přál.
„Sasuke -“
„Počkáme na toho tvého Botana.“ Pomalu se její dech začínal synchronizovat s jeho a on se soustředil na svůj klid. Zakazoval si myšlenky na páchnoucí tělo za ním, na další pokračování dne i na šílený smích své ženy.
Dokud ji má v náručí, nikdo jí neublíží.
A tak zůstali v pokoji; jen oni, čtyři dospělí.

Čekali dlouho. Slunce, probleskující stále neroztaženými žaluziemi, se dávno pohnulo ze svého místa a přesunulo po rohožích dál. Fugaku se na rozdíl od slunce nehýbal; setrval u dveří opřený zády o zeď a sledoval svého sedícího syna, jak se jemně pohupuje ze strany na stranu se svým křehkým nákladem v pažích.
„Je ti doufám jasné, že zřejmě zavraždila svého otce. To směšné blábolení jeho strážce bylo -“
„Pšt,“ sykl Sasuke a nespokojeně trhl hlavou. „Už skoro usnula. Třeba až se vyspí, bude jí zase líp,“ zamumlal.
„Tak to si nemyslím, synu,“ oponoval Fugaku. „Tvoje žena je -“
„Buď aspoň jednou zticha,“ vyštěkl Sasuke podrážděně a sklonil se nad Mirae. „Prostě buď teď zticha.“
Než se stačil Fugaku nadechnout, dveře se rozlétly dokořán.
„Nemohl jsem ho najít,“ zasípal zpocený Itachi, zatímco se dovnitř klidně vkolébal kulaťoučký muž s úctyhodným knírem a kozí bradkou. Táhla z něho pálenka.
„Fugaku!“ pozdravil hlasitě vůdce klanu jako starého známého. „Copak potřebuješ, slyšel jsem, že -“
Jeho další slova však zanikla v další salvě halasného ženského smíchu. Mirae vyklouzla ze Sasukeho paží, které pro tu chvíli nebyly schopny pohybu, a znovu se roztančila po pokoji.
Botan o krok ustoupil a narazil zády do Itachiho stojícího za ním.
„Co to ksakru -“
„To je Sasukeho žena, Botane. Mirae,“ zahučel Fugaku a pro větší oporu ducha si založil ruce na prsou. „A tohle na zemi byl její otec Warashi, náš štědrý patron,“ kývl bradou k mrtvole.
Botanovi zasvítila očka při pohledu na mrtvého.
Sasukemu, který vstal ze země, se zvedl žaludek. Uchiha Botan nebyl člověk oblíbený ve společnosti.
Botan byl chlastající podivín a lékař oficiálně zbavený licence se zálibou v hrabání se v jakýchkoliv zdechlinách. I kdyby to byly jeho vlastní děti.
A Fugaku mu velice důvěřoval; dokonce tak, že jej sem tam nechával povolat k problému místo své pečlivě shromážděné skupinky výborných doktorů Listové. Sloužící klanu, samozřejmě, jen sloužící Uchiha klanu.
„Skoro bych ji nepoznal,“ vydechl s hrůzou Botan. „Viděl jsem ji tehdy, když sem přišla, ale… Co se jí stalo?“
„Domníváme se, že zabila svého otce. Nebo případně nezvládla pohled na jeho mrtvolu, pokud se mu něco stalo,“ dodal Fugaku při Sasuke nesouhlasném zasyčení.
Botan se váhavě pohnul dopředu a klekl si k mrtvole. Jenže to se Mirae nelíbilo a znovu začala Warashiho tělo bránit.
Sasuke po ní hmátl a Botan se obrátil ke své brašně, ve které chvíli něco soustředěně hledal. Zacinkal několika ampulkami, až vytáhl jednu s bezbarvým roztokem a vzápětí se mu v prstech objevila injekční stříkačka.
„Píchnu jí včelku na uklidnění. Přestane tu pobíhat.“
„Ne.“
„Sasuke!“ Ten výkřik se ozval dvakrát; od Fugaka varovně, od Itachiho mírně.
„Nech ho, ať to udělá, ještě si víc ublíží,“ pokračoval Itachi a Fugaku souhlasně pokýval hlavou.
Sasuke pohlédl na Mirae a její lesklé oči.
„Dobře. Ale ručíte mi za to, že jí to neublíží,“ obrátil se na Botana.
Mužík se ušklíbl. „To se neboj, mladej, jen bude pár hodin klidně spát. Ale podrž ji, nebo se k ní nedostanu.“
Itachi se pohnul dopředu a společnými silami se Sasukem udrželi Miraeinu paži v klidu. Její tělo po chvilce znehybnělo a sesunulo se v Sasukeho náruči dolů.
„Klídek, mladej, ve všem dobrý,“ kývl k němu Botan smířlivě a pak zaměřil svoji pozornost na Warashiho.
„Takhle zběžně ti toho moc neřeknu, Fugaku,“ zamumlal, zatímco odhrnoval vlasy z tváře ležícího. „Má v obličeji krev. A ve zvratcích je taky krev. Nevypadá, že by měl něco zlomenýho,“ prohmatával postupně tělo, „ale nemůžu to říct na sto procent. Co celej den dělal?“
„Já ani nevím,“ zachraptěl tázaný. „Říkal, že si dnes bude dělat nějaké obchodní záležitosti a nemáme se o něho starat.“
„Hm,“ zamručel mužík a znovu se sklonil nad tělo. „A tahle dělala co?“ kývl hlavou k Mirae, ale nezvedl oči od mrtvoly.
„Nic zvláštního,“ odpověděl Sasuke po Fugakově zamračení. „Nevím, nebyl jsem skoro celý den doma. Na oběd mu donesla jídlo, ale vrátil jí ho. A pak si šla po svým, kdo ví. Musel jsem jít na stanici, pak ještě za Narutem. Přišel jsem od něho až nad ránem a zjistil jsem, že není v posteli.“
„Chm. Neříkals, Fugaku, že vobchodovali s nějakejma kytkama?“
„Ano. Jedním z Warashiho vývozních artiklů byly různé byliny.“
„Takže je možný, že se v tom vyznala i ta malá?“ otočil se na vůdce.
Fugaku pokrčil rameny.
„Proč hned myslíte, že by ho zabila -“
„Protože kdyby to s ním seklo samo, vypadal by jinak,“ přerušil Botan Sasukeho rozhořčení. „A protože si nemyslím, že by holka, kterou prodaj do cizí rodiny, tolik šílela po svém mrtvém tatíčkovi. A že by se tolik smála.“
Všechny oči se mimoděk upřely na bezvládnou ženu.
„Takže naznačuješ, že ho otrávila?“ prolomil ticho Fugaku.
Botan pokrčil rameny. „Mohla, všecko je možný. Akorát nevím, proč by to dělala teď a ne předtím, než ji sem poslal. Ale kdo vidí ženskejm do hlavy, že,“ rozhýkal se posměšně a Sasukemu se znovu udělalo nevolno.
Raději se sklonil nad Miraeino tělo a prsty se vnořil do jejích voňavých vlasů. Nevnímal, co si dál povídají ostatní.
Pokud by byla pravda vše, co Botan řekl, jeho tichá panenka dokázala chladnokrevně zavraždit tyrana. Warashiho mu líto nebylo.
To se však tolik mohla smířit se svým činem, že ho zaplatila rozumem? Sasuke nechápal.
Když však zvedl hlavu a podíval se na stůl, pár střípků se v mysli samovolně poskládalo dohromady. Letmý pohled na prázdný porcelánový kalíšek a vzpomínka na úplně jiný den s jinými lidmi. Získaný odstín prázdnoty v pohledu unavené ženy.
A Sasuke pochopil.
Dle záblesku v Itachiho očích viděl, že pochopil i bratr.
Zabolelo to. Mirae mu vyklouzla z rukou, když vstal, lehce přitom zavrávoral a ustoupil k oknu. Sakura nepotratila přirozeně, jak se vyšetřilo. Mirae to dítě zabila. Datum sedělo. Všechno sedělo a dávalo smysl.
„Ne,“ zopakoval tiše to, co toho dne už tolikrát. Ona ho nemilovala, ani nežárlila, jak si bláhově myslel on i celá vesnice. Tehdy zabila nenarozené dítě uvnitř Sakury a od té doby viděl ze své ženy víc, než si byl schopný přiznat.
S tím se ona nemohla smířit. To byla ta věc, na kterou nemohl nikdy přijít.
Proč by však zabíjela… Sasukeho oči vyhledaly její tvář a pak Warashiho mrtvolu. Chtěla se snad zbavit i otce, když už sama pochopila, že nikdy nezapomene na svůj prohřešek?
Warashi nebyl dobrý člověk, to cítil od prvního setkání. Mocný vůdce a vyděšená manželka.
Vyděšená jako jeho vlastní prodaná žena Mirae, Botan se vyjádřil jasně. Skládačka začala dávat smysl.
Její strach při příjezdu otce. Její reakce na jeho oznámení o příjezdu otce.
Smrt tyrana a volnost ženám jeho domu. Už žádné prodané dcery. Už žádné zničené sestry.
Warashi musel mít v rukávu trumf, kterým celou dobu Mirae držel v šachu. Proto se odhodlala k činu, který nesnesla.
Sasukeho ruce zarývající se do rámu okna a třísky zarývající se do jeho rukou.
Herečka, ne panenka. Celou dobu měl vedle sebe ženu, se kterou se nikdy doopravdy nepotkal.
Musel se hodně držet, aby nezabořil hlavu do skla a od své psychické bolesti se neoprostil fyzickou.

3.
Oblohu zatáhly hutné šedé mraky a déšť neustával už třetí den. Ve městě rádi říkali, že nebe pláče, ale Rie moc dobře věděla, že tomu tak není. Mohly létat blesky a burácet hromy, padat kroupy a foukat vítr, ale nic z toho nebylo důvodem ke chmurám a strachu.
Warashi odjel. Rie by mohl spadnout dům na hlavu, a přesto by se ráno probouzela klidnější. Neusmívala se, protože cvičený úsměv odcházel z pokoje spolu s manželovým doprovodem, ale cítila – pokud to bylo alespoň trochu možné – klid.
V domě bylo ticho. Nikdo nekřičel, nikdo neskučel; hra na spravedlivého a poníženého se na chvíli přerušila.
„Mami, přilétl nějaký pták. Asi sokol. Nebo káně. Ale spíš teda sokol, má to takový vypoulený oči. A má na noze zprávu.“ Tamaein silný hlas pronikl přes celou chodbu až k ní, ale Rie se ani neohlédla. Zprávy chodily často. Méně často po ptácích, ale nebylo to neobvyklé.
„Tak řekni Souichimu, ať ji odváže a dá k ostatním.“
„Ale, mami, ona je nějaká jiná. A má na sobě znak od Uchihů.“
Tohle už neobvyklé bylo a v Rie to trochu trhlo. Warashi. Manžel si kontroluje, zda je všechno v pořádku a zda se všichni třesou, i když není doma. Musela se třást. Nesmělo tomu být jinak, musela a nesměla přestat, tak to pochopila už o svatebním dni.
A tak se třásla tehdy i dalších třiadvacet let.
„Kde je?“ otočila se na dceru, která ji mezitím doběhla.
„No pořád ji má ten pták na noze. Asi je to vážně sokol. Myslíš, že je od otce?“
„Možná,“ hlesla a vydala se chodbou zpět. Tamae ji následovala.
„Nebo myslíš, že je od Mirae?“ vyhrkla zvědavě. „Ale ta nikdy nepoužívá tu jejich značku.“
Rie neodpovídala a neodpovídala pak ani při rozevření malého svitku, při jehož čtení se jí začaly jednotlivé znaky rozpíjet před očima.
„Mami?“
Ta úleva byla neuvěřitelná. Kameny, ne, celá hora se najednou uvolnila a spadla, popadala jako domeček z karet. Už nikdy. Už nikdy žádné ponižování. Už žádné výčitky, žádný strach.
„Už nikdy.“
„Co?“
Rie se dívala na svoji malou, mladou kopii a zacukalo jí v koutcích úst. Úsměv, opravdový úsměv. „Už nikdy, zlatíčko. On umřel. Je pryč. Prostě je pryč.“
„Kdo?“ nechápala Tamae. „Stalo se něco tomu Miraeinu man... Otec?“ začalo jí svítat. „Je mrtvý? Otec je mrtvý?“ A když Rie přikývla, svět vybuchnul a rozzářil se milionem krásných barevných jiskřiček.
Jenže radost druhý den pominula. To dle slibu ve zprávě dorazil posel s podrobnostmi. Rie ho přijala, jak se příslušelo na novou hlavu klanu a zároveň truchlící manželku. A svět se zahalil do šeda, jak měl a jak prorokovali lidé ve městě.
Bylo jí zle, když popisoval, co se stalo s její vlastní dcerou. Bylo jí zle, když líčil nalezení Warashiho těla i předběžné výsledky ohledání mrtvoly. Bylo jí zle, když v hlavě slyšela Miraein smích a představa její krásné holčičky se změnila na děsivý přelud. Bylo jí zle. Nad Warashim. Nad ní. Nad všemi.
A Tamae tentokrát jen mlčela a poulila své tmavě modré oči tolik podobné sestřiným.
Bylo jí nesnesitelně zle, ale nejvíc tehdy, když dávala poslovi konečnou odpověď. Nikdo nesmí ohrozit její nově nabytou vládu nad celým klanem i majetkem, stejně jako nesmí vrhnout na rodinu jakýkoliv stín. Ať je to třebas její vlastní dcera. Nikdo a už nikdy.
Mirae zemře – zemře spolu s dítětem, které v jejím těle nikdy nebylo, a které ji při komplikovaném porodu zabije. A Rie se modlila, aby jí to bohové kdy odpustili.
„Takže to znamená, že už si nemusím brát Okadu?“
Tamaein jemný hlas k ní doléhal jen těžce. „Ne, nemusíš si ho brát.“
„Můžu si vzít Rinjiho?“
Matčiny unavené oči potkaly dceřiny. „A co Mirae?“
„A co s ní?“
Tehdy se zem pod jejíma nohama zatřásla potřetí. Rie začala zvracet na Warashiho výstavní sbírku porcelánu.

4.
Warashiho tělo odnesli do Botanova domu, Mirae do volného pokoje, ne do jejich ložnice.
Sasukeho mysl byla jako omráčená, proto se otcovu rozkazu nebránil. Když se však po pár dnech vrátil do osudné místnosti a nalezl Itachiho hledícího na místo posledního Warashiho výdechu, vybuchla mu hlava.
„Myslíš, že mě měla vůbec ráda?“
Itachi se nad bratrovou otázkou zarazil. Tenhle hlas nebyl obvyklý Sasuke. Vůbec poslední dobou Sasuke vůbec nevypadal jako Sasuke – tmavé kruhy pod očima a zmačkané oblečení, přestože služebné měly nakázáno pečlivě se o něho starat. Neustále okousaný nehet na palci z nervozity; to dělal jen jako malé dítě.
„Proč si myslíš, že neměla?“ zeptal se opatrně.
Sasuke zuřivě trhl hlavou. „Nic mi neřekla! Jestli to prase zabila kvůli někomu u nich doma a nic mi neřekla…“
„Co bys dělal, pomohl bys jí? Zabránil bys jí?“
Itachiho oči byly vážné; Itachi se nikdy nesmál jeho nápadům, ale vždycky poslouchal, vždycky hledal řešení.
„Nevím, prostě… prostě bych něco udělal!“
„Aha.“
„Vždyť přede mnou celou dobu hrála divadlo! Celé je to na hlavu, vždycky jsem o ní přemýšlel jako o loutce, porcelánový panence s vodícími drátky. A teď… to já byl ten hrozivý. Shinobi a loutka. Zabiják a panenka. Ale kdo je teď sakra kdo, Itachi? Kdo koho vodil za drátky? Co když jsem ji vůbec neznal. Co když jí nedokážu odpustit a -“
„A co bys jí chtěl odpouštět, Sasuke?“ Itachiho tvář teď byla jako vytesaná do kamene. „Žes ji zradil a ona nic neřekla? Žes z ní celou dobu za jejími zády dělal hlupáka a ona se o tebe starala, aniž by si na cokoliv postěžovala? Nemysli, že nic nevím, Midori toho s matkou odhadly hodně.“
„Děláš z ní světici.“
„To, bratříčku, rozhodně nedělám, a ty víš proč.“
Sasuke se dlouho nemohl zmoci na odpověď. Zíral do Itachiho očí a viděl před sebou jiné, tmavě modré a unavené, netečné i šíleně rozesmáté. Přemýšlel nad nimi celé dny, v noci mu vyplouvaly ve snech a budily ho. Bylo mu odporně; nejdřív z ní.
Pak ze sebe.
Zmučeně vydechl. „Itachi, nikomu to o její zásluze na Sakuřině potratu neříkej.“
Starší bratr se zarazil. „Sasuke -“
„Nikomu to neříkej,“ opakoval Sasuke tvrdohlavě. Mirae zabila dítě a jemu se její čin hnusil, protože i cvičený shinobi občas váhal nad svojí dětskou obětí, protože ona měla sedět na místě a nechat jeho věci vyřešit, protože ona se nenarodila jako vrah a on ano, ale jejich cesty se kdesi pomíchaly, kdesi přestaly jít tím správným směrem a ona odešla jinudy, než měla. Bylo to všechno tak strašně hloupé, tak strašně, strašně pitomé!
Chtěl se na ni zlobit, chtěl být naštvaný a třískat věcmi, jelikož na to měl poprvé právo, ale místo představy dítěte v Sakuřině břiše – tak strašně nehmotného a malého cosi – viděl Sakuřiny dveře a slyšel jejich jemný skřípot, protože je vždycky zapomněla namazat; viděl její spokojené oči a hlavně viděl sám sebe. Sám sebe oproštěného od myšlenky chladného těla oficiálně ležícího v jeho posteli, od myšlenky stále doufající milenky, od myšlenky jiných zelených očí usmívajících se na jiného se stejnou krví a, a… A celý svět byl takový, jak ho stvořil on, ne ona. Ona jenom zametala jeho chyby.
A Sasukemu bylo hnusně, ale ze sebe, jelikož poslední půlrok nevstával od Sakury s myšlenkou na úplně jiné zelené oči, ale s myšlenkou na modré a zamlžené čímsi. S myšlenkou, že při návratu domů se na něho znovu budou dívat a budou mu servírovat pečlivě připravené lahodné jídlo s krustou ledu píchajícím ho do zad.
Chtěl od nich utíkat. A čím víc byl od ní, tím víc ji vláčel s sebou.
Mohli za to oba a oba mohli být souzeni, ale Sasuke moc dobře uvnitř sebe věděl, přestože si to stále ještě nechtěl plně přiznat, že doopravdy… Doopravdy je vinen jen on.
„Otci to může lehce dojít.“
„Otci nic nedojde,“ zavrtěl hlavou Sasuke. „Určitě si nepamatuje nějaký čajový dýchánek, natož jeho datum. Nespojí si to dohromady.“
„Ale Midori -“
„Pokud se Midori dovtípí, vyvrať jí to. Nakecej jí, co chceš, Itachi, ale musíš ji zmást, nesmí na to přijít. O matku se případně postarám sám.“
Itachi na bratra chvíli zkoumavě hleděl. Sasuke se měnil, což cítil, ale nevěděl, zda dostatečně. Zda to celé bude stačit. „Nerozveď se s ní,“ vydechl pak.
„Cože?“
„Říkám, ať se neopovažuješ s Mirae rozvádět. Měl bych ti spíš asi radit přesně naopak, všichni ti budou radit přesně opak, ale nemůžu. Nemůžu. Je odporné, co udělala, ale odpornější, cos udělal ty. Myslím, že dokážu odhadnout její pohnutky. Jenže ty tvoje byly mnohem nižší a zvrácenější, Sasuke. Z vás dvou si jméno Uchiha zaslouží víc nosit ona. A to ani není shinobi, ani po tom určitě nikdy netoužila.“
Sasuke naprázdno otevřel ústa a zase je zavřel. Itachiho slova bolela, protože stejně tak stále bolelo, že ho obešla, vynechala ze hry, s kterou jí možná mohl pomoci, a které možná mohl i zabránit. „Myslíš, že si ji nezasloužím?“ vyslovil pomalu větu, která mu připomněla hádku s Narutem, a která mu myslí proplouvala už nějaký čas. Sasukeho hrdost se pomalu rozpadala na prach a on sám nevěděl, zda se vůbec chce ještě pokoušet slepovat ji dohromady.
„Já nevím,“ vyslovil Itachi pomalu. „Možná. Uvědom si, že za tebe vyřešila dost ožehavý problém. Je téměř jisté, že by dítě ovládlo sharingan a otec by ho Sakuře stejně vzal, jen by trpěly oba. Takhle si Sakura poplakala. Mirae ti zachránila kůži, smetla skandál ze stolu a dítě se nikdy nic nedozvědělo.“
„Taky jsem Sakuře navrhoval potrat!“
„Jasně, Sasuke, a Sakura odmítla. Chtěls ji vyplatit?“ Itachiho oči teď bodaly stejně podobně jako Miraeiny ledové. „Nebo se na ni někde v noci vrhnout a ublížit jí? Poslat do zahraničí? Ukrást dítě z kolébky a utopit ho jako kotě? Vím, že alespoň jedna z možností tě napadla.“
Sasuke odvrátil tvář. „Chtěl jsem ji vyplatit.“
„Výborně. A situaci by to ani přinejmenším nevyřešilo.“
„To už vím taky,“ zamumlal Sasuke.
„Tvoje žena zachránila Uchihům čest dřív, než se o to mohl postarat otec.“
„Chtěl snad -“
„Samozřejmě, nenechal by to zajít příliš daleko. Co sis myslel? Nic ti neřekl, abys mu nepokazil plány. Předpokládal jsem, že by poslal mě. I já bych jí mohl být vděčný.“
Došel mu dech. „Takže chceš říct, že celá její situace zbytečně -“
„Sasuke,“ položil Itachi bratrovi ruku na rameno, „Warashiho by zabila tak jako tak. Myslím, že věděl o dítěti a zřejmě ohrožoval něco, co mělo pro Mirae velikou cenu. Nedokážu si jinak vysvětlit, proč by ho zabila.“
Tahle myšlenka Sasukeho dlouho doprovázela. Odpověď byla přinejmenším obecně jasná. Jenže on chtěl vědět víc, potřeboval vědět víc. „Její rodina.“
„Ano, její rodina,“ souhlasil Itachi, „došel jsem ke stejnému závěru. Chránila ji. Možná někoho konkrétního, ale to už se nikdy nedozvíme. Sakuřino dítě však zřejmě bylo tím hlavním, proč se raději zbavila vlády nad svojí myslí. Bohužel.“
„Mohla si to ušetřit!“ smetl Sasuke Itachiho ruku. „Mohla zůstat sama sebou, pokud jste to chtěli vyřešit i vy.“
Itachimu tentokrát dělalo problém ovládnout se a nezařvat na svého drahého bratra, že v prvé řadě měl všechno vyřešit on. A možná se spíš věnovat tomu, co měl doma. Jenže Itachi stejně tak dobře pochopil, že vrážet další klín do Sasukeho duše je zbytečné a snad i podlé, protože Sasuke se ke své vině pomalu dopracovával. A hlavně postupně začínal zřejmě chápat, že na své ženě lpěl víc, než si vůbec uvědomoval.
„Sasuke… Nemyslím si, že se člověk dostane do jejího stavu po jediném, pro sebe nesmiřitelném, činu. Viděls Warashiho. Viděls, jak se vedle něho třásla. Cítili jsme to z něho všichni. Mohla si něco vypěstovat už v dětství.“
Sasuke od bratra poodstoupil a podíval se na podlahu. Ať se snažili, jak chtěli, ani shinobi ještě pořádně netušili, jakým způsobem odstranit krev z lačně pijících parket. „To nemůžeme vědět.“
„Ale dávalo by to smysl,“ oponoval Itachi. „Možná by se její nemoc projevila i tak, jen později.“
V Sasukem to znovu vzplálo. „Sakra neříkej, že je nemocná!“
„Konstatuju fakta, Sasuke. Mirae není v pořádku, ale nikdo pořádně neví, co se děje v lidské mysli. Ani Yamanakové si zatím nemůžou hrát na bohy.“ Itachi na chvíli zmlkl a rovněž se zahleděl na skvrnu na podlaze. „Udělej pro ni alespoň jednu věc. Neopouštěj ji.“
Mladší trhnul rameny. „Jako kdybych mohl.“ Jako kdyby mohl. Ten potřeštěný duchovní jim ve svatyni neřekl, ´dokud je rozum neopustí´.
„Z Klepetové za ní nikdo nepřijede. Neví, co by si s ní počali.“
A tohle bolelo ještě víc. Sasuke si odfrkl. „Srabi. Tak ona to dělala celou dobu zřejmě kvůli nim, ještě přijde o rozum taky kvůli nim a pak jim nestojí ani za návštěvu.“
Tentokrát Itachi chvíli mlčel. „To jediné, co pro ni teď můžeš udělat, je zůstat při ní. Jsi to jediné, co jí zbylo. Počítám, že otec už vybírá vhodné kandidátky, ale -“
„Ať se jde bodnout s těma svýma machinacema!“
Itachi popadnul Sasukeho za paže a prudce ho otočil k sobě. „Zachovej se jednou jako chlap a manžel, ne jako rozjívené děcko! A postarej se o ni. Hodně jí toho dlužíš.“
Sasuke zíral do bratrových rozčilených očí. Itachi se nikdy nezlobil, ne na něho. Itachi vždycky stával po jeho boku a hlavně na něho nekřičel.
A tehdy Sasuke s konečnou platností pochopil, že dojel na konečnou. Jestli chce jít dál, jestli si už nechce jen hrát a brát, co se mu nabízí, aniž by se snažil, musí se zvednout a vykročit. Po svém. Tentokrát zcela po svém. Protože dospělým se muž nestává ani se svojí první milenkou, ani vstupem do manželství, ale rozhodnutími, která jsou potřeba udělat.
Na chvíli zavládlo ticho.
A pak posměšně zvedl koutky úst. „Já vím.“

5.
Otcova místnost pro „pohovory“ byla zřejmě i dnes dusivá jako obvykle – Sasuke nevěděl. Seděl proti otci v pokoji se zavřenými okny a poprvé nedýchal pach těl tlejících v kobce. Fugaku přišel o svoji výhodu nadřazenosti. Pocit se poprvé od dětství změnil.
Sasuke necítil už žádné skryté lano, které by jej k němu vázalo. Otec přestal být otcem.
Věděl, co mu chce říct a nesouhlasil. Nikdo nesouhlasil.
„Rozvedeš se.“
Ani Itachi s Midori nesouhlasili.
Midori za ním přišla, když seděl osamocený v kuchyni svého domu a zíral na čistou desku stolu. Přisedla si na volnou židli a nepromluvila. Po chvíli natáhla ruku a stiskla mu povzbudivě dlaň. Jemný úsměv se mísil s bezradností v jejích zelených očích. „Musíš se o ni postarat,“ naznačila ústy. Sasuke kývl hlavou, většího pohybu nebyl schopný. Dotyk jeho milované švagrové poprvé neměl účinku; snad i ona si uvědomila nepřítomnost běžné tiché intimity.
Necítil nic. Všechna pouta ochabla a jedno se nevědomky vytvořilo.
„Ne.“ Ne, on se nerozvede. Tento rozkaz nedojde naplnění, i kdyby ho měl Fugaku trestat do konce života. Už mu nemůže cokoliv vzít, už ničeho nemá.
Fugaku v obličeji mírně zbrunátněl. Syn jej překvapil při rozhovoru o svatbě, kdy spoléhal na jeho slepé poslechnutí a radost zavděčit se otci. Že mu chtěli dát cizí ženu, budiž, měl právo se cukat.
Že se bude bránit, až mu ji vezmou, to by neočekával nikdy. Nepoznával sebe ve svém synovi, ani svého syna.
„Sasuke.“ Otcovo zavrčení jej mělo vrátit zpět na pečlivě vyznačenou cestu.
Syn po ní však odmítal dál kráčet. Posměšně se ušklíbl. „Ne.“
„Sasuke!“ Fugaku se vymrštil ze židle do výšky a teď na syna shlížel dolů s celou váhou svého úřadu na ramenou. „Ona zešílela, rozumíš? Zešílela. Přišla o rozum! Už nikdy nebude normální jako ostatní. Botan se zcela otevřeně vyjádřil -“
„Se-u na to, co řekl ten dědek,“ odvětil Sasuke klidně. Ticho a jemné nárazy deště na okno. Připomněly mu den, kdy nad ní držel deštník a sám si zmáčel celé rameno. „Botan se může mýlit. Je to moje žena.“
„Mluv slušně ksakru!“ zařval Fugaku rozčileně. Sasuke se znovu ušklíbl a zvedl se ze země.
Postavil se proti otci.
„Odmítám se rozvést, natož ještě na základě toho ožraly. Mirae bude v pořádku,“ řekl tiše zíraje mu do očí.
Fugakovi zacukalo v oku. „Nebude! A i kdyby, nemůžeme léta čekat na něco, co možná ani nepřijde. Jsi syn vůdce klanu, nezapomínej na svoje místo!“
„Nezapomínám na nic. Ani na to, že jsem tvým synem až po Itachim. A je mi to jedno.“
Stát proti sobě jako dva kohouti v aréně. Fugaku měl výhodu váhy slova a svého postavení. Sasuke vlastnil pouhé odhodlání.
„Zda se Itachi narodil první či druhý pro mě jako pro otce nemá ceny,“ pronesl pevně Fugaku. Syn se znechuceně odvrátil. „Má to však cenu pro klan. Jsi druhorozený, přesto povinovaný splnit svůj dluh vůči klanu, který tě vychoval. Chápeš to, nebo ses pomátl společně s ní? Už tak je štěstím, že se mi povedlo zamaskovat její vraždu. Zabít vlastního otce a na naší půdě, no to svět neviděl!“
Jistě, zase znovu a znovu omílat povinnost ke klanu a důležitost legálnosti – a existence – jeho potomků. Jako kdyby měl Uchiha klan vymřít. Sasuke stiskl ruce v pěsti. Otec se ho opakovaně pokoušel zavřít do další zlaté klece s nějakou vhodnou ženou z vlivné rodiny. Další peníze do Fugakovy kasičky. Z manželství s Mirae se pokoušel elegantně vybruslit. Mirae jejich klan bude stát výlohy, které její věno bez potíží dlouhodobě pokryje. Na otcovy machinace toho však příliš nezbude.
Otevřela se nová možnost pro získání cinkavého zlata a Fugaku má v plánu ji beze zbytku využít. Určitě už zase spává se seznamem vhodných kandidátek pod polštářem.
Ututlání pravého důvodu Warashiho smrti byla věcí druhou. Uchihové si nemohli dovolit skandál s podezřením o plánovaném zabití vůdce spřáteleného klanu. Sasukemu nedocházelo, proč by si někdo měl myslet, že jej zabili plánovaně (vždyť co by z toho měli), nutnost odvrácení podezření však chápal. Danzou jako sup dohlížel na všechny počiny klanu a čekal na příležitost. Tsunade už by nemusela být podruhé tak velkorysá.
Botan spolu s dalšími dvěma lékaři vypracovali úmrtní zprávu a poslali ji s tělem k pozůstalé vdově. Jako příčinu uvedli zástavu srdce. To se skutečně zastavilo, Uchihové tedy nelhali, jak Fugaku oběma synům rád zdůrazňoval. Uchihové nelhali, jen neříkali celou pravdu.
Vdova však nejevila zájem o další podrobnosti a prošetřování věci. V tom jim vyšla vstříc. Tělo se mělo po příjezdu do hlavního domu klanu Tokurato okamžitě pohřbít. Tyran byl mrtvý. Raději se dál v ničem nepitvat. Rie zdědila hodnost vůdce po svém muži a všechny dostaly volnost.
Mirae a pár semínek sotorku vykonaly své.
„Třeba nebyl tak dobrým otcem, jakým měl být,“ nahodil Sasuke klidně. Dosáhl, čeho chtěl. Měl otcovu plnou pozornost.
„Nám nepřísluší soudit jiné, synu. Warashi-san byl příkladným vůdcem klanu a znamenitým obchodníkem. Zůstalo po něm mnoho osamocených dcer.“
Osvobozených. To si uvědomovali oba, přestože to nikdo z nich nevyslovil.
„S klanem se teď však vypořádá Rie-san. Stejně tak musíme zareagovat i my.“
„Já si žádnou další ženskou brát nebudu.“
„Budeš!“ Fugakovy černé oči se změnily v rudé. „Nemůžeš zůstat s člověkem, který přišel o rozum. Je tvoje povinnost klanu -“
„Moje povinnost klanu byla si ji vzít! Splnil jsem, cos chtěl, pamatuješ, otče? Je to teď moje žena, vybral jsi mi ji.“ Sasukeho otcovy oči nezajímaly. Sharingan byl varování.
No a co?
„Je to moje žena. Slíbil jsem, že se o ni postarám.“
„Komu, bohům? Takový slib splnit můžeš, synu! Co by asi tak dělala vedle tebe, tady, chceš ji zavřít mezi čtyři stěny pokoje a zamknout na klíč, až půjdeš na misi? Co, Sasuke?“
„Midori se o ni -“
„Midori čeká dítě. Ano, čeká dítě,“ zopakoval, když zpozoroval synův nevěřícný výraz. „Nemůže se jen tak starat o šílenou ženu, zatímco v sobě nosí budoucnost klanu.“
„Neříkej jí šílená!“
„Ale to je pravda, synu. Tvoje žena umřela, Mirae zemřela a zbyla z ní jen skořápka jí podobná. Uvnitř už nic není, rozumíš?“
Zíral na otce a naslouchal jeho slovům. Kecy, jen kecy. Sám si dřív myslel, jak uvnitř už nic není, jak je jen prázdná a nudná. Hloupá.
Byla chytřejší než oni. Ve svém hraní dokázala přelstít i jeho pokusy o hry. Za to ji teď respektoval.
„Není mrtvá.“
Fugakovy pěsti těžce dopadly na stůl.
„Tak dost. Vybral jsem pro Mirae soukromé sanatorium. Dobře se o ni postarají a ona bude spokojená. Uchihové si nemohou dovolit pošpinit své jméno takovým člověkem. Už i tak jsme za její čin převzali zodpovědnost.“
„Všechno jsi akorát ututlal a prachy za ni ti zbyly,“ vyplivl ze sebe popuzeně Sasuke.
„Já tě varuju -“
„Nedám ji zavřít do žádného sanatoria!“
„Ale dáš!“ naštval se Fugaku. „Žena nežena, máš povinnost vůči klanu. Tak jako jsi měl povinnost si ji vzít, máš povinnost se s ní rozvést. V tichosti vás rozvedeme a ty si za čas vezmeš jinou ženu vhodnou našeho jména. Mirae zůstane v sanatoriu.“
„Nevezmu si jinou ženu.“
„Mlč! Vezmeš, ale vezmeš, Sasuke. Rodina si to žádá. Mirae zemře i pro ostatní. Prohlásíme, že těhotná odjela k rodině kvůli otcově smrti. A ve vhodnou dobu oznámíme její smrt při komplikovaném porodu. Takový konec je důstojný. Důstojnější, než jaký si sama zvolila.“
„Máš to jako vždy perfektně vymyšlené, že?“
„Samozřejmě.“ Rozhodl se synovi drzosti dále nevšímat. Naléhavost, to na něho platí víc než křik. „Už jsem začal vybírat vhodné kandidátky, samozřejmě s ohledem na odloženou dobu sňatku. Do té doby stačí vyrůst do požadovaného věku.“
Sasuke dlouho hleděl na svého otce. Hleděl na něho zkoumavě a intenzivně, jako by se snažil zapamatovat si každou jeho vrásku, každý pramínek vlasů a každý odlesk černých očí. Pak pomalu přešel k zavřenému oknu a znovu se dlouho a přemýšlivě díval před sebe.
Bylo ticho. Fugaku věděl, kdy čekat.
Před Sasukeho zrakem se střídavě objevovala scenérie za oknem a střídavě mizela – to podle jeho dechu. Nádech, tmavé kameny na cestě sem, výdech, bělavá plocha zamlženého skla, nádech, tekoucí voda prýštící z konců okapů pryč, výdech, prázdno a nic.
Nádech.
Skoro cítil narážející kapičky vody do ramene a znovu v duchu svíral dřevěné držadlo žlutého deštníku. Tehdy poznamenala, že jim nad hlavami drží slunce a on se znechuceně ušklíbl. Byla to první věta, kterou mu věnovala, a on přemýšlel o její naivní patetičnosti.
Výdech.
To rameno ho studilo celou dobu, co se nesmyslně modlili k dávno mrtvým předkům. Tenkrát ho nezajímalo, co si myslela, dnes by to rád věděl. On sám klečel a představoval si, jak se dívka vedle něho mění na železnou kouli bolestně přivázanou k jeho noze. Nedokázal si uvědomit, kdy k ní začal cítit respekt a úctu. Kdy ho začala zajímat.
Možná když se mu bezvládně svezla k nohám a on s ní v náruči utíkal setmělým domem.
Nádech.
Otočil se zpět na vyčkávajícího otce, slyšící jemné kap kap na rameni a tiché bouření šedých mraků.
Fugaku dostane, co chce. Alespoň na chvíli dostane, co chce.
Do doby, kdy Sasuke dostane, co opravdu chce.
Výdech, nádech. „Souhlasím. Najdi mi kohokoliv, nezajímá mě to. Jedině rozvodu nedosáhneš. Pokud oficiálně zemře, budu volný. Nemusíme nic řešit, nikdo se nemusí zajímat. Ale jestli se jí dotkneš a schválně ji zabiješ, končím. Odejdu z klanu, vlastně třeba klidně i z Listové, bude mi to jedno.“
„Chceš vyčkat na správnou chvíli a pak mi podtrhnout koberec pod nohama?“
Sasukeho výraz se uvolnil. „Nic takového. Vezmu si kohokoliv. Jen tuhle poslední věc Mirae dlužím. Nikdo se o ničem nedozví. Klidně ostatním řekni, že je rozvod platný. Je mi to jedno. Pravdu budeme vědět jen my dva.“
A až přijde čas, zradí svého otce.
Ovšem úplně odlišně, než si Fugaku představuje.

6.
„Běžte ven.“ Sasukeho rozkaz splnil hlídkující Uchiha bez zaváhání.
Zavedli ji do pokoje s mnoha okny a zavřeli dveře. Hlídač v rohu a prázdné rohože. Stolek a pár polštářů. Vysoká postel. Celé hodiny prý někdy prostojí u okna a hledí na déšť.
Sasukemu ten pokoj připomínal jejich první samostatné setkání. Zavřeli je a zabouchli za sebou. Hlídačem byli oba otcové. Teď zbyl už jen jeden z nich.
Pomalu se k ní přiblížil a čekal. Někdy začala vyvádět, píchali jí tedy uklidňující injekce. Pak nehybně ležela a spala. To ji měl jeho otec nejvíce rád.
Zítra ji odvezou a všichni musí zapomenout. Fugaku Sasukemu zakázal návštěvy.
Sasuke začíná mít pocit, že jeho otec se pro vedení Uchiha klanu dostatečně nehodí.
Nesouhlasí s jeho metodami.
Sedl si na polštář vedle ní a znovu počkal. Nic. Motala si dál nitky do klubíček a proplétala různé barvy. Její klubíčka už nebyla vzorně kulatá jako jindy.
Natáhl se pro jedno a začal motat s ní. Na chvíli se mu zadívala na ruce, pak do tváře a vykulené modré oči vyjadřovaly upřímnou zvědavost dítěte. Pousmál se na ni a ona mu jemný úsměv vrátila.
Její úsměv se lišil od předchozích hraných, jak jen se lišil! Sasukeho z té změny mrazilo. Mirae mu poprvé věnovala svůj úsměv bezelstně, z duše – máš ještě duši, panenko? - a upřímně.
Když se jí však pokusil prstem přejet přes tvář, ucukla a vrátila se k motání svých nitek.
Napodobil ji.
Tohle bylo to ticho, které potřeboval. Ticho svého věrného stínu, který mu měli zítra vzít.
Chyběla mu v jejich ložnici, její jemné oddechování, když spala, její přesné pohyby nožem, když krájela zeleninu v kuchyni, její klepání jehlic, když pletla.
Mrštil klubíčkem přes pokoj; narazilo do protější zdi a s tupým buchnutím spadlo na podlahu. Mirae se od něho odtáhla do tmavého rohu.
Už si nemotala barevná klubíčka ani nesvírala barevné nitky.
Zírala do prázdna a skrze něho. Tenhle její pohled tolik nenáviděl. Připomínal mu, že ona tu s ním není.
Že by ji měl někde znovu najít a možná se pokusit opravdu setkat.
Přisedl si k ní blíž a ona se nepohnula. Nevnímala. Modré oči zahalené clonou a svíravá bolest v jeho hrudi. Sklonil se a položil jí hlavu do klína, rukama objal křehké tělo.
Už tu s ním nebyla a on ji musel najít, najít a vytáhnout z toho pekla. Žádná pitomá povinnost k rodině a váčku s penězi, ale povinnost k tomuhle nereagujícímu tělu a ztracené duši.
Nedokázal udržet slzy, které potlačoval vztekem před otcem, a které zadržoval před Midori i matkou. Rozeštkal se a tvář zabořil hlouběji do látky jejích šatů.
Nikdy mu nevnutí jinou ženu.
Uchiha Sasuke plakal.