Hlasy - 8/ Hra na pravdu

1.
Není těžké přehlížet čas, pokud o něj nestojíte. Není těžké před ním zavírat dveře, přivírat oči a zacpávat si uši. Čas není nepřítelem vězněných, říkala si Mirae na uklidněnou, pokud dokázala protnout clonu nevědomí a znovu se nedobrovolně prolomit k vlastním myšlenkám.
Kdyby to bylo na ní, nevracela by se. Jenže Midori se snažila o opak, přestože doopravdy nevěděla co a proč.
Midoriiny návštěvy se staly pravidelným rozptylováním, po kterém Mirae příliš netoužila. Chtěla jen ležet a zírat, zapomenout a nechat si všechno vymazat z paměti. Vřelost švagrové však jako zázrakem nepatrně působila na její bolavou hlavu a otupělé city a ona se znovu začínala alespoň trochu cítit jako člověk.
Jako člověk, jemuž je dovoleno s velkým přivřením očí ostatních chodit po světě. Proto ji návštěva Mikoto s vůdcem klanu překvapila a vytrhla z netečného klidu.
Uchiha nepřišel.
Sestra jí pověděla, že se tu zastavil hned po první návštěvě doktora, zatímco spala. Do otupělé mysli se vloudila mírná nervozita. Viděl ji tak neupravenou.
Neuvědomělou.
Znovu už nepřišel. Mirae pocítila další téměř zapomenutý cit – vděčnost.
Její omdlení bylo neomluvitelnou chybou, která se mohla promítnout do otcova rozhodnutí. Stačilo by jen, aby někdo detailně vylíčil její provinění.
Postavila se otci po bok. Pro to není odpuštění
Kdyby však otci napsala, že zabila dítě své sokyně (a odhlédla od manželovy nevěry – její chyba) možná by získala kladné body navíc. Tohle by se Warashimu líbilo, tohle by byl přesně jeho styl.
Pokud by přidala své zlomení, otec by jí možná i poslal radostnou zprávu místo jeho obvyklých chladných vzkazů.
Vždycky ji chtěl zlomit. Zlomil matku, zlomil Kanu a s ní se bavil s jako pes s oblíbenou hračkou.
Věděla, jak moc touží po jejím pádu. Proto měl přijít Okada, proto jí vyhrožoval Tamae, když musel poslat Uchihům ji, proto -
Příliš rychlý závěry, děvenko.
Mirae zasténala, a upoutala tak pozornost dohlížející sestry.
„Mirae-san -“
Zavrtěla hlavou a odvrátila tvář. Mysl jí zaplavila štiplavá bolest.
Měla pravdu. Ještě si nemohla dovolit prohrát.
Ještě tu otec byl; stejně jako růžolící Tamae a zamračený Uchiha. Hodit Uchihovi večeři pod nohy, na to si přímo zakazovala myslet. Kdyby v ní zbyla jiskřička odvahy, přála by mu to. Naštvaný Uchiha její vinou. Kdyby tak mohla alespoň pro jednou…
Řekli jí, že omdlela při servírování večeře, sama se ani nepamatovala. Stejně tak se dozvěděla, že ji sem Uchiha přinesl v náručí.
Mirae tato skutečnost nechtěně překvapovala; nenechal ji bezvládnou ležet na podlaze a nepřivolal pomoc, ne, od ji dokonce chytil a ochránil před pádem. To jí řekl sám mladý lékař. Uchiha ji ochránil. Donesl do postele a přivolal doktora.
Neuměla si ho představit běžícího domem a zoufale hledající pomoc – ano, snad ne úplně zoufale, ale znepokojeně, jen kvůli ní. Ta představa v ní vyvolávala blíže neurčitý, nespecifikovatelný pocit. Byla ráda, že ji odnesl a postaral se. Nikdy by něco takového od manžela ke své osobě nečekala.
Přesto však nechtěla, aby přišel. Nechtěla mu děkovat; všechno to byla jeho vina, jen jinak, než ostatní mysleli.
Byla to celé jeho vina. Dostal ji do problému.
Jenže očekávaná zpráva nepřicházela a po ptácích by se Warashimu do rukou dostala téměř okamžitě, odpověď by se k ní jistě donesla. Sakuru jí tajili, to chápala. Otce nikdy.
Warashi nešel zatajit, Warashi v lidech prostě byl a už nikdy neodešel.

2.
Díky Midoriině péči postupně znovu začala cítit strach. Znovu jí začal tepat v těle a blikat v hlavě, znovu se od něho neuměla oprostit. Když si uvědomila ten rozdíl, toužila po své ledové nemyslící kleci.
Už nikdy necítit. Už nikdy nemít.
Nic a nic.
Lékař byl další teď pomyslnou stránkou v jejím zápisníku strachu před otcem i Uchihou; přicházel pravidelně a Mirae nevěděla, zda jeho zájem označit za čistě profesní či mírně osobní. Prodléval dlouho u jejího lůžka, snažil se s ní mluvit o jejím stavu i obyčejných banálních věcí a Mirae se čím dál tím víc zdálo, že se mu v očích objevuje zvláštní světlo, které tam dřív neviděla.
Jeho zájem byl zvláštní. Ještě nepotkala muže, který by s ní chtěl dobrovolně navazovat smysluplný rozhovor – Naruto obvykle vedl monolog. Itachi s ní příliš nehovořil, jen ze slušnosti kynul hlavou.
Muže, který by se zajímal, co si Mirae myslí.
Muže, který by představoval tohle vše a zároveň byl tak mladý. A doktor mladý byl, hádala mu tak kolem šestadvaceti let. Měl v sobě cosi z Narutovy hřejivé povahy, díky čemuž ho Mirae dokázala podvědomě přijmout.
Několikrát ji napadlo, jaké by to bylo opřít se o něho takového – neměly ji napadat takové myšlenky!
Výstražně jí pak v hlavě probíhaly vidiny Uchihy a otce, když se je zoufale snažila zahnat na ústup.
„Jak se dnes má moje oblíbená pacientka?“ doktorův úsměv byl široký a upřímný. Mirae se jej snažila alespoň trochu opětovat; zdvořile a nevyzývavě.
„Tamaki-san, opravdu sem nemusíte chodit každý den…“ a zůstávat tak dlouho. Kdyby byla jinde, jindy a jiná, zřejmě by se na něho už zdálky usmívala a nadšeně si s ním povídala, zdržovala ho u svého lůžka a těšila se z jeho pohledů, tála pod jeho očima a pobízela ho v jeho neskrývané náklonosti. Jenže Mirae se nejmenovala jinak, ani nebyla svobodná a daleko odsud, Mirae teď byla Uchiha se zlatými okovy na rukou.
Tamaki si musel uvědomit své místo stejně jako si ho uvědomovala ona.
Přijmout pravdu a zhasit plaménky ve svých očích.
Lékař nad její odmítavou připomínkou jen mávl rukou. „Všichni chceme, abyste dobře prospívala. Pravidelný dozor je nezbytný.“ Usedl na volnou židli vedle jejího lůžka a znovu se usmál. Mirae raději hleděla na své sepjaté ruce na přikrývce.
„Samozřejmě. Děkuji,“ pokusila se decentně pokývat hlavou. Malátnost celého těla ještě pořád neustoupila.
„Tak jak se vám daří dnes?“ Lékařův hlas ji přivedl zpět do přítomnosti.
S vyškrtnutím okolností? Znovu se pokusila pokývat hlavou. „Děkuji, je to mnohem lepší. Sestra říkala, že brzo už budu moci jíst úplně sama.“ V tu chvíli trochu zrudla. Krmení jí před ním; ta představa byla zahanbující a ona si svůj omyl uvědomila až po vyřčení.
Ale doktor se jen znovu usmál a v očích mu hrála světélka, jejichž významu se Mirae začínala bát. „Jsem rád, že děláte takové pokroky. Vaše rekonvalescence probíhá lépe, než jsem předpokládal.“ Neunikl jí jeho zkoumavý výraz.
„Víte, doktor nemůže spoléhat jen na vyléčení těla,“ začal opatrně. „Záleží i na vyléčení duše. Tyto dvě části bez sebe nemohou existovat.“
No jasně. Mirae čekala, že se jí na to jednou zeptá. Stále netušila, jak mu diplomaticky odmítnout říct pravdu. Co má proboha říct?
Stejně tak se děsila, až se jednou před její postelí zjeví Uchiha a bude chtít řešit nastalou situaci.
Už jsou zase jen oni dva. Oni dva a jeden pokoj s velkou manželskou postelí. Tentokrát ho musí uhnat dříve, než se jen stačí podívat jinam. Tentokrát ho nesmí nechat jít a ona se bojí, protože ji viděl, jak neměl, a protože netuší, zda se na něho ona sama dokáže vůbec podívat.
„Tamaki-san -“
„Já chápu, že mi nebudete chtít povědět o všem, samozřejmě, ale jako váš doktor bych měl znát alespoň základ. Nemyslíte? Váš stav je důsledkem nějakého dlouhodobého stresu. Toho se musíme zbavit.“ Jeho pohled byl přímý a ona netušila, co odpovědět.
Co chceš, abych ti řekla, ptala se v duchu. Oba jen chodili kolem horké kaše. On myslel, že ví, a ona přesně věděla. Tyhle hry se jí hnusily. Mirae přimhouřila oči.
„Tamaki-san je milý, že se o mě tolik jako o pacienta stará,“ zašeptala tiše. Nemůže ji dostat. „Měli jsme s manželem jisté roztržky a mé tělo zřejmě zareagovalo přehnaně,“ pokusila se usmát.
Cokoliv tě umlčí.
Lékař chvíli mlčel. Pokusí se z ní dostat víc, ví, že se pokusí. Co má udělat?
„Dovtípil jsem se, že se s manželem příliš neshodnete. Váš stav byl však přece jen vyhrocenější víc, než by přivodilo jen pár roztržek.“ Čekal. Čekali oba – na reakci toho druhého. Tamaki se vzdal první. „Jako lékař samozřejmě musím zachovávat tajemství svých pacientů,“ snaživě zabrnkal na citlivou strunu.
Citlivá pro ni byla, ale úplně jinak, než si Tamaki představoval. Pocítila k němu náhlou nechuť.
„Nejsou žádná tajemství, Tamaki-san. S manželem jsme již všechno vyřešili a situace se nebude opakovat.“ Vypustila tak nehoráznou lež, až ji zabrněly rty. „Děkuji za váš zájem, chováte se opravdu svědomitě ke svým pacientům,“ usmála se na něho mnohem zářivěji než jindy. Až příliš laciný trik. Zalepí mu pusu cukrovou vatou a navrch přisype zdobení. Už nejsou žádné další dny pro Tamakiho, je jen další položkou na jejím seznamu, kterou musela škrtnout.
Při pohledu do jeho hnědých očí si všimla, že zvláštní světélka mírně zablikala. Tamaki si konečně uvědomil, že je Uchiha, a jako taková si nemůže dovolit skandál, ani po něm netouží. Ona zná své místo.
On je odteď zná také.

3.
Sakura potratila a Sasuke zjistil, že už nemůže v klidu setrvat skoro nikde. Pokud na něho byl předtím Naruto naštvaný a jeho jedinou touhou se stalo rozmlátit mu ksicht na padrť, teď měl chuť nalepit na něho výbušniny a pomalu odpočítávat.
Sakura samovolně potratila a Sasukemu se ohromně ulevilo, protože se modlil ke komplikacím v prvním trimestru a tam nahoře ho zřejmě někdo vyslyšel. Jenže Naruto pochopil, že Sakura s dítětem v břiše a Sasukem v nedohlednu byla šťastnější, než Sakura bez dítěte a Sasukeho. Ino samozřejmě řvala srdceryvně s ní a neustále mu Sakuřino utrpení předhazovala. Chování všech začalo být ještě víc na hlavu.
Itachi s ním téměř nemluvil a jejich společná konverzace se omezila pouze na „Podej mi tu omáčku, prosím“ a „Drobíš“. I přes povzbudivé Midoriiny pohledy začal tedy zase jíst s matkou a otcem, čímž si rovněž nepomohl. Z otcových kázáních ho pravidelně bolela hlava; pokud se přidala i matka s domlouvavým „Měl bys za ní už konečně zajít“, vstával od jídla dřív. Nakonec skončil ve svém vlastním domě a své vlastní opuštěné kuchyni, kde se sám zoufale pokoušel o malou a výživnou kulinařinu. Jeho jídlo se totiž od jídla pomocnice vyznačovalo tím, že zaručeně poznal, z čeho ho vytvořil.
Poněkud nespokojený žaludek však nebyl jediným úskalím, které jeho dům teď nabízel. Nikdy si toho drobného detailu nevšiml; snad někdy na začátku ho zaregistroval, ale postupně si zvykl. Její jemná květinová vůně se ztrácela s pravidelným větráním ložnice i vyměňováním ložního prádla. A Sasuke zjistil, že bez té podělané vůně skoro nemůže spát.
Pokoušel se, jenže každou noc se akorát převaloval, zíral na tmavý strop nebo na rostoucí měsíc za oknem a přitom počítal pitomé ovce a přesvědčoval se. Ani vysilující tréninky a uklidňující čaj na spaní nepomáhaly.
Když sahal po jejím parfému a opatrně ho stříkal na vedlejší polštář, připadal si jako největší idiot světa. Tu noc však poprvé klidněji usnul.
Ráno se za své zvyky nenáviděl. Ta příšerná socha tu nebyla a jemu se nemělo... ne, nestýskalo se mu, to si zuřivě v duchu opakoval, ale cosi z ní... Cosi ze společného času utkvělo v jeho paměti víc, než by si chtěl sám přiznat.
Lékař na něho hleděl jako na vraha, když jim pravidelně referoval o jejím stavu. Sasuke nepotřeboval opovržlivé pohledy ze všech stran ani ustavičné domlouvání, ten zpropadený dům mluvil až až, i když neřekl jediné slovo. Nikdo nenosil dobré jídlo na stůl, nikdo v kuchyni necinkal nádobím, nikdo nesvítil v pokoji, když se vracel domů po tréninku, nikdo nepouštěl sprchu v koupelně, nikdo neprocházel a nezanechával za sebou svoji vůni, nikdo nemlčel s ním; spořádaně, klidně, spokojeně. To jediné, co domu zbylo, bylo jeho ticho – tvrdé, mrtvolné, studené ticho.
Bylo pod jeho úroveň si to přiznávat, bylo šílené nad tím vůbec přemýšlet, ale někde hluboko uvnitř sebe, někde tam dole v nejnižších patrech Sasuke věděl, že tomu tak je. Nastal čas manželského žití, po dvou letech nastal ten čas. Nastal čas poslechnout otce a jít se kajícně omluvit.
Milenkám odzvonilo.

4.
„Ahoj.“
Klidně se opíral o rám dveří a měřil si ji tmavýma očima. Tak se nakonec objevil.
Sestra v tichosti opustila pokoj.
Mirae nasucho polkla. Doufala, že ji bude ignorovat mnohem delší čas. Pozorovala ho, jak se odlepil od dveří, tiše je zavřel a přibližoval se k ní. Uchiha v celé své impozantnosti. Bylo to tu znovu; obezřetné kroky šelmy, neslyšný dech, pichlavý pohled. Nejradši by odvrátila hlavu, nechala ho zase odejít a nepřidávat už tak zkaženému vzduchu.
Jenže teď mělo přijít hlavní dějství, poslední scéna před velkolepým finále. Teď si zahrají hru na pravdu, snad největší frašku jejich celého dosavadního manželství a pak přijde, co přijít mělo.
Jsou jen oni dva. A setmělá ložnice.
Musí k tomu dojít.
„Dobré odpoledne,“ odpověděla tiše. Neušlo jí, jak trpce se zatvářil. Jestli ho rozhněvá už jen její pozdrav, konverzace nebude o nic příjemnější.
Přišel až těsně k lůžku a po krátkém zaváhání pomalu usednul na volnou židli. Mirae proti její vůli vystřelilo jedno obočí nahoru. On s ní opravdu chce trávit čas?
„Slyšela jsem, že jsi mě sem odnesl. Děkuji,“ pronesla tiše, když se k ničemu neměl. „Omlouvám se za své omdlení, udělalo se mi tehdy nevolno.“ Pokýval hlavou. A pak ticho.
Mirae netušila, co má mluvit. Nechtělo se jí. Čeká další omluvy? Vysvětlení?
Má mu vyznat nehynoucí lásku, aby zaplašila jeho nejistotu a naopak ho královsky pobavila?
Po očku se na něho podívala. Ještě z ní nespustil oči.
Ona mluvit nezačne.
To ticho bylo ohlušující. Připomnělo jí první den s ním, den jejich představení a to trapné a ubíjející mlčení v prázdném pokoji. Tenkrát ho přerušil jeho otec. Dnes už se z toho nevyvlečou.
Opatrně pohlédla do Uchihových očí. Ach bože, ta černota ji děsila.
„Slyšel jsem, že se dobře zotavuješ.“
Ohó! Mirae zamrkala. To bylo trochu odlišné od toho, co si představovala. Překvapení se jí zřejmě na okamžik promítlo v tváři, protože Uchiha se zatvářil přinejmenším přemýšlivě, dalo-li by se to tak popsat.
„Ano. Doktor je velmi milý a zkušený,“ podařilo se jí alespoň trochu vyrovnat hlas. Opravdu se zajímá o její stav? Přinejmenším mu alespoň nelže, zásluha opravdu patří doktorovi.
A plaménky v očích už zdárně udusila.
„Řekl mi, že to byl následek delšího odmítání stravy.“ Sasuke si málem odfrkl nahlas. Copak ho zajímá, co to způsobilo? Měl jí jen spravit o novém stavu věcí a splnit tak povinnou návštěvu, kterou si vynutil jeho otec. Pak zase v klidu odejít. Ona se nezmění.
Když však na ni zíral, zdálo se mu, že přece jen reaguje jinak, než dřív. Už tolik nehlídala obličejovou mimiku. Vlastně – Sasuke ho to zarazilo. Opravdu si ji předtím mohla hlídat? Když ji si dál prohlížel, musel přiznat, že působí jinak.
K čertu, vždyť by šel přes mrtvoly, jen aby se dozvěděl, co se jí stalo.
Poprvé ho zaujala; tehdy ji viděl spící a nevědomou. Tehdy se mu zdála jiná. Od doby, kdy ji přinesl do tohoto zářícího pokoje a bílé postele, kdy ji viděl zmučenou ležet v přikrývkách, mu k ní občas zabloudily myšlenky. To bylo nové – na svoji ženu nemyslil, pokud nebyl ve stejném pokoji.
„Zřejmě jsem chytila nějakou virózu a chvíli jsem kvůli ní neměla chuť k jídlu,“ plácla to první, co ji napadlo. Lhát ostatním nebylo až tak těžké. Stejně si potajmu mysleli, že za to může Sakuřino dítě a Mirae se je nesnažila přesvědčovat. Svým způsobem měli pravdu.
Uchiha byl odlišný.
Tolik se předtím modlila, aby nepřišel!
„Hm.“ Jistě, jeho břitká odpověď. Kdyby byla situace odlišnější, Mirae by se i zasmála. Co s ní chce vlastně řešit? Nezajímá ho její stav. Nezajímá ho nic. Bude lepší krátký a přesný řez. Stejně to takhle nemůžou táhnout donekonečna.
Ona mu po jeho vysvětlí, že ji ranil. A on mine skutečný cíl.
V duchu prosila teď již mrtvého tvorečka za odpuštění. Ještě jednou na něho musí svýma špinavýma rukama sáhnout.
„Gratuluji k dítěti,“ zachraptěla.
Sasuke se sykavě nadechl. „Takže o tom přece jen víš.“ Doteď si nebyl stoprocentně jistý.
„Ano.“
Uchiha se vymrštil ze židle tak rychle, až ji napadlo, že skočí po ní. Místo útoku se však otočil k oknu a strčil si ruce do kapes. Mirae si uvědomila, že je Uchiha nervózní.
„Neplánoval jsem nic takového,“ promluvil do skla.
„Jistě.“
„Jak dlouho už to víš?“
„Chvilku.“ Od začátku. Bylo tak jednoduché zjistit, proč nechce ji. A všechny ty růžové vlasy po oblečení.
„Tak proč jsi ji ksakru zvala na ten čaj?“ vydechl těžce.
„Chtěla jsem ji trochu poznat. Vědět, jaká je. Pochopit, proč sis ji vybral. Viděla jsem ji jen jednou mezi dveřmi,“ zamumlala potupně; nebo alespoň doufala, že to tak vyznělo.
Sasuke chvíli mlčel. „Jestli ti záleželo na tom, tak není ničím zvláštní. Byl to jen... Zvyk,“ zachraptěl. „Okamžitě jsem Sakuru požádal, aby si to nechala vzít. Odmítla.“
Mirae se zarazila. Tuhle verzi ještě neslyšela.
Po dlouhé době se jí opět zvedl žaludek. Už jsou tu tři. Tři vrazi.
„Chápu,“ vydechla těžce. Jenže z nich dvou je to ona, kdo má na rukách opravdovou krev.
„Chtěl jsem ji vyplatit. Ale potratila.“
Neříkej.
„Opravdu?“ K té reakci se donutila. Věděla o smrti mnohem dřív než sama matka. Je odporná.
Odpornější než Okada.
Sasuke se po té otázce ohlédl. Mirae zírala před sebe, unaveně a prázdně. Nesnažila se zahrát víc, nečekala, že by se Uchiha otočil pro další divadlo.
Tehdy Sasukeho napadlo, že její prázdno ve tváři se liší od obvyklého pojetí.
„Samozřejmě, nikdy bych takhle nežertoval.“
Miraein nevědomky vyslaný sarkastický pohled mu vzal vítr z plachet. Ona si svoji chybu uvědomila až po pár vteřinách.
Cožpak on někdy žertuje?
Malé odkašlání Sasukemu pomohlo znovu najít obvyklou netečnost. Teď musel vyřešit jejich malý problém, za který mohl sám.
Chodit k Sakuře bylo přinejmenším uvolňující. Nikdy nic neodmítala, nekladla přehnané nároky. Jakmile se změnila situace, změnila se i Sakura. Věděl, jak moc ho Naruto odsuzuje; za nevěru vůči Mirae i využívání Sakury. Oddělit se od Mirae však nešlo.
Vlastně ani nechtěl.
Netušil, jak moc si na svoji ledovou sochu zvykl, dokud mu skoro nezmizela ze života. Vycházet s Mirae bylo mnohem jednoduší než s kýmkoliv jiným. Starala se o něho, všechny jeho věci a záležitosti a nic nepožadovala zpět. Kdykoliv se vrátil domů, našel ji tam. Neptala se na zbytečnosti, nezáleželo jí na jeho záletech. Neodsuzovala ho pohledy.
Nemohl s ní počítat jako s manželkou, ale jako s věrným stínem. Na to byl ochotný přistoupit.
„Omlouvám se,“ pronesl tiše.
Mirae se nepohnula, jen zvedla pohled svých modrých očí, zatímco dál seděla podložená polštáři se sepjatými prsty rukou před sebou.
Černá se setkala s modrou. A modrá byla opravdu prázdná úplně jiným způsobem, než si černá dosud zvykla.
A Sasukemu došlo, že dřív její prázdnota neznamenala nic, čisté a sypké nic.
Teprve teď získala podtón, konečně získala barvu, kterou měl své nevěstě vtisknout ženich ve svatební den. Podtón neskutečného smutku.
„Omlouvám se,“ zamumlal nevědomky znovu. Miraeiny oči se od něho tupě odvrátily a znovu se začaly věnovat zřejmě mnohem zajímavější bílé stěně.
„Jistě, děkuji,“ odpověděla podle protokolu.
A on měl najednou chuť skočit k ní do postele, popadnout ji za ramena a třást s ní – třást s ní, dokud by nezměnila výraz své děsivé tváře, dokud by se na něho skutečně nepodívala a konečně mu neodpověděla lidsky, teple. Dokud by nezařvala vzteky a nezačala demolovat nábytek v pokoji. Protože tohle všechno chtěl teď udělat on, on kvůli jejímu výrazu a věděl, že na to nemá právo a ona ano.
Ona mohla zuřit a nic nedělala.
On chtěl zuřit, ale nemohl. Bezděčně stiskl ruce v pěsti.
„Nemusíš si o mě dělat starosti,“ navázala tiše a jemu svitla naděje. „Chápu, že muži mají své potřeby. Nikdy jsem ti však neupřela tvá manželská práva.“
Připadalo mu, že si ta slova jen ze zoufalství vymyslel, ze zoufalství kolem prolétla a vlétla mu do oslabeného mozku. Jenže viděl, jak Mirae hýbe rty.
A nehybně hledí před sebe.
Musí ho mít ráda.
„Je to moje vina,“ hlesl.
Tentokrát neodpověděla.
„Už se nebudu se Sakurou vídat.“ Jak slíbil otci. Mirae kývla hlavou.
Zatraceně!
Má to mít. Poníží se. Salva pro padlého Sasukeho!
„Co teda chceš, abych ti řekl?“
Zásah.

5.
Mirae s sebou při jeho otázce trhla. Kál se, a to on měl, hodně měl, protože byl bastard podvádějící manželku. Nemusel vědět podrobnosti, nemusel vůbec vědět, že manželka je ještě větší hajzl než on sám. Celá ta otupělost jí nahrávala do karet – Uchiha si myslel, kdovíjak manželka netruchlí a ona opravdu truchlila, ale za jeho – a paradoxně ne své – dítě.
A za sebe.
Na Uchihu už tu nikdo nemyslel. Ani odvržená Sakura, ani znechucený Naruto, ani téměř zlomená Mirae.
Uchiha měl moc ubližovat lidem snad ještě lépe než Warashi a Mirae jako správná manželka jeho dar ještě podpořila. Sama si pod sebou však vědomě podřezala větev.
A teď tu Uchiha stál, ponížený a prosící za odpuštění před ženou, o které si myslel, že ho miluje, nebo k němu chová alespoň nějaké romantické city. Miraeino nehrané období smutku (za dítě, drahoušku!) pomalu končilo. Znovu přišel čas na oprášení své role.
„Nemusíš přece nic říkat,“ odpověděla pevně. To opravdu nemusí. Nejlepší by bylo, kdyby se sebral a vypadl z jejího pokoje. Bude stačit, že se na něho musí dívat do konce života.
„Vím, že z našeho manželství nejsi nadšený.“ Přinejmenším alespoň nelže.
Jenže Uchiha si musí myslet, stejně jako ostatní, stejně jako milý Tamaki, že je do něho alespoň trochu zamilovaná.
Zvedl se v ní odpor.
„Já bych však byla ráda… Nevadilo by mi, pokud by šlo o normální manželství,“ zadrhla se přesvědčivě, zatímco se snažila uklidnit si žaludek. Kdyby se tak mohla chovat dle svého!
Uchiha zíral a Mirae se v duchu ušklíbla. Jasně, s ní se mu do postele nechce. Jen ať se od ní drží dál. Pro dobro všech. Ať se teď drží ode všech dál.
Jednou s ním ta postele ale bude.
„Souhlasím.“
„Cože?“ Její neurvalá otázka práskla pokojem jako bič. Zírali oba. Ach ne.
Uchiha si odkašlal, jak měl ve zvyku, když byl v úzkých. A pak se znovu pomalu otočil k oknu, aby se na ni nemusel dívat. „Souhlasím s tvým návrhem. Lékař řekl, že se zotavuješ. Až vstaneš, naplníme naše manželství.“
Mirae nebyla schopná slova. Vždyť ona byla mramor, byla sochou, které se vyhýbal a chladem, před kterým prchal. Nemohl najednou změnit názor a…
Zděšeně se zahleděla na své spojené ruce.
Nastal čas. Po téměř dvou letech nastal čas a Mirae mohl být vděčná za dobu, která jí byla poskytnuta navíc.
Kam bys chtěla dál utíkat, zlatíčko?
„Dobře.“

Nezdálo se mu, že by Mirae po společných nocích příliš toužila. Už neuměl ve své ženě číst.
Pokud však není zbytí, splní svoji povinnost. Dokázal ji téměř dva roky odkládat, může být rád.
Je krásná. Může být rád.
Vzpomněl si na pravý důvod své návštěvy. „Měl jsem ti vyřídit, že přijede tvůj otec.“
Kdyby hodil do pokoje výbušný lístek, nezpůsobilo by to větší otřes. Mirae se nevědomky vyšvihla do sedu, a než stačila cokoliv udělat, znovu se jí zdvihl žaludek. Příšerně. Brutálně. Tentokrát to nešlo potlačit.
Rychle se otočil, když uslyšel ránu.
Mirae se zoufale snažila vyhrabat z postele ven a všechny síly soustředila na to, aby doběhla na blízkou toaletu včas. Dveře za sebou už zavřít nedokázala.
Přikrývka z postele se tiše snesla k zemi.
Sasuke konsternovaně hleděl na otevřené dveře a naslouchal nechutným zvukům, které k jeho dokonalé ženě neseděly. Dnes už toho nesedělo více. Myslel si, že bude mít alespoň trochu radost, že jí přijede člen rodiny.
Její otec nebyl zrovna výkvětem mírumilovnosti a lásky, ale byl to otec.
Počkal přes spláchnutí i dlouhý proces čištění zubů, dokud se nevypotácela ven.
Když přišel, vypadala celkem spokojeně. Nezářila, ale alespoň už měla trochu barvu ve tvářích a trochu menší kruhy pod očima. Toho byl schopný si všimnout. Teď veškerá barva znovu zmizela.
Mirae se zapotácela a on se k ní bleskově přiblížil, aby ji podepřel. Kde se v něm sakra bere taková ohleduplnost? Vypadalo to, že není schopná přílišného pohybu, protože jen němě sklonila níž hlavu. Přes proud vlasů jí do tváře neviděl.
Nikdy ji neviděl stát vedle něho s rozpuštěnými vlasy. Nikdy si neuvědomil, jak dlouhé je má.
„Omlouvám se,“ vydechla tiše. „Kdy má přijet?“
„Tak do měsíce, do dvou. Prý až si vyšetří čas. Otec si nechal jeho dopis.“
Znovu se zapotácela. Netušil, jaká síla ho donutila vzít ji do náruče a přejít s ní k posteli, ani jaká síla ho nutila usednout s ní na pelest a stále ji držet. Přišlo mu, že kdyby ji pustil, roztříštila by se. Zase tak maličká jako tehdy!
Zřejmě jeho popud nedokázala rozluštit ani Mirae, protože na něho zírala se směsicí únavy a nepochopení.
Ta ledová princezna znovu zmizela, zmizela jako toho večera, kdy ji sem přinesl a ona mu bezvládně spočívala v pažích. Sasukeho už podruhé napadlo, že svůj chlad jen hraje – ale kdo by dokázal vydržet ve své roli tak neskutečně nelidsky dlouho?
„Omlouvám se,“ zopakovala jako předtím tolikrát on. Posměšně zvedl koutky úst.
Takhle zblízka si ji prohlížel jen první noc a to její oči nevyjadřovaly nic. Teď ji držel v náruči a oči plavaly ruku v ruce se strachem a nechápavostí.
Tohle nebyl chlad, dnes nedokázala vyzařovat své obvyklé studeno skrze všechny póry na těle a držet si ostatní v uctivé vzdálenosti. Jako by s jejím spadnutím mu k nohám spadl i led, který si kolem sebe udržovala a zůstal jen pocit prázdna s odstínem smutku a zoufalá únava. Mirae byla unavená a on to cítil.
Mohl za to.
Mirae ho má ráda. Svým odtažitým způsobem ho má ráda, teď už si byl jist.
Netušil, kolik času uplyne, než k sobě najdou alespoň trochu uctivou cestu a dokážou se navzájem snést a respektovat jako manželé, když jim k prosekání základních ledů nestačily téměř celé dva roky. Netušil. Měl však poprvé chuť zkusit si na ten okamžik počkat, a nehledat dál v cizích vodách. Doopravdy si svoji ženu vzít a možná jí i pomoci (oběma navzájem) nechat ledy ještě trochu roztát.
Sasuke poprvé ve své manželce uviděl ženu.

Mirae se znovu zvedl žaludek; tentokrát nad ní samotnou. Pozvracet se před Uchihou bylo katastrofální, vidět něco takového Warashi, ztříská ji do němoty.
Zvracet mohla, ale potají a nikdy před manželem, nikdy před důležitými svědky. Roky naučený reflex ji nutil se od něho co nejdále vzdálit, přestože v relativním fyzickém bezpečí žila už dlouho. Nevědomky se tak nějak již utvrdila, že Uchiha ji nikdy nepraští.
A teď ji znovu nesl a svým chováním vypadával z jejího zažitého konceptu. Muži obvykle nevypadávali z role. Naruto byl veselý, Tamaki vlezlý, Rinji vřelý, Fugaku počítající, Itachi hodný, Warashi smrtící, Uchiha lhostejný. To všechno bylo předem nalinkováno; oni se jen pevně drželi svých řádků, za žádnou cenu nepouštěli lano a šplhali po něm dál a dál. Jenže Uchiha poslední dobou vypadával z role až příliš často.
Ona rovněž, jak si nešťastně uvědomila. Dokázala jen hledět do jeho černých očí a zoufat si nad nastalou situací. Už netušila, co by měla udělat, kam se pohnout ve svém řádku. Ten řádek si pečlivě psala sama, a pod ním se jako tenká neviditelná čára linul její vlastní opravdový text, všechno, co by chtěla udělat, říct, ukázat, zažít a co rozhodně nemohla. Jenže teď se zastavily obě části.
Cesta dál už nevede, miláčku.
Měla v hlavě prázdno.
Přitiskni se k němu, zlatíčko.
„J-já… Nemusíš mě držet. Jsem těžká,“ vydechla nemotorně a pokusila se navrátit do řádku.
„Ano.“
Cítila, jak zrudla ponížením a v reakci na její rozpaky se mu koutky úst posměšně zhouply ještě výš. Mirae si hořce uvědomila, že si vůbec nepomohla. Uchiha byl vždycky hulvát, příliš si zvykla na Tamakiho jemné chování.
„Omlouvám se,“ zašeptala; snad pro jeho reakci i ve vlastní pokus o roztřízení myšlenek.
Uchihova ramena byla širší, než si myslela. Bylo to poprvé v její paměti, co ji muž držel dobrovolně a ne pro její bolest, nýbrž ochranu – na jeho záchrannou akci si naštěstí nepamatovala. Uchihovy oči byly děsivě černé jako noci, kterých se v dětství bála, protože kdykoliv mohl přijít otec a chtít po nich další a další nesmyslné požadavky.
Nebylo správné, aby ji takhle držel.
Vážně ne?
Nechtěla, aby ji držel. Aby se na ni tak zvláštně díval.
Její rozum křičel na všechny strany, ať se od něho rychle odtáhne, ať zmizí z toho nenáviděného pohledu a vůně, která ho obklopuje. Jenže tělo zavolalo odlišně.
Náhlá touha opřít se o ta ramena by znamenala podlehnout v jiné hře, o kterou nestála. Může mít Uchihu ráda, pokud to vůbec ve svém stavu znechucenosti k němu svede, ale až později. Bude dokonce lepší, když se ho naučí mít ráda.
Teď se musí soustředit na otce a jeho pravidla. Vyspí se s Uchihou a otec nemůže říct jediné slovo.
A tak se soustředěně rozpačitě zavrtěla a snažila se donutit Uchihu, aby ji pustil.
Nesmí na ni zírat, když vypadá takhle.
Pustil ji. Po nějaké době, co setrvali v mlčení.