Tragédie
Dnešní večer byla při smyslech více než jindy a uvědomovala si, že Kohaku i Kesshou u ní nebyli více jak týden. Bylo to zvláštní narušení rutiny, vlak vykolejil. Měla z toho dost nepříjemný pocit, ale ji znepokojovalo něco úplně jiného. Cítila se osamělá. Ne, že by se ve společnosti svých věznitelů cítila o něco lépe, ale přeci jenom to byla nějaká společnost. Chvilku nad svými myšlenkami skřípala zuby. Odfrkla si, byla k smíchu.
Uslyšela za sebou skřípot. Chloupky na zátylku se postavily do pozoru a po páteři jí projel mráz.
Přišla.
Půlnoční měsíc v úplňku svítil na lesní cestu. V jeho svitu se třpytil bílý sníh, který padal celý den. V bílé pokrývce byly vidět stopy srnek, zajíců, lišek a dalších lesních zvířat. Normálně by zde byly také stopy koní, povozů a lidí, ale ty zde dnes chyběly. Pod jedním ze smrků u cesty hledala liška něco k jídlu, i když v tomto téměř po celý rok zmrzlém údolí se podobný úkol zdá nemožný. Najednou nastražila uši, naježila srst a utekla schovat se zpět do temnoty lesa, ucítila totiž pach toho nejděsivějšího nepřítele všech zvířat.
Než se pustíme do našeho příběhu onoho dne, kdy se běh dějin změnil, sice jen smrtí význačné rodiny, musíme si nastínit jak se to stalo, kdo si to pamatuje a kdo to přežil. Možná, že vás něco překvapí nebo naopak ne, to už nechám na vás. Možná se to tak stalo, možná ne, ale kdo by věřil jistému starci, netvorovi a dítěti, kteří chtěli na onu noc zapomenout…
Kakashi nadskočil, když se mu bez varování rozlétly dveře. Nesouhlasně si Yui změřil. Ze zapleteného copu jí trčely prameny, pod očima měla tmavé kruhy, tvář narudlou od běhu.
Způsobně za sebou zavřela, přešla k jeho stolu a hodila mu pod nos nějaké papíry. Začal je pročítat.
Yui se zaujetím pozorovala jeho tvář. Jak mohla zapomenout, že při čtení tak svraští obočí? Sem tam se kousl do rtu, několikrát si povzdechl.
„To je dost... detailní,“ hlesl nakonec. „Jak jsi na to přišla?“
Kde je nahoře? Kde je dole? Z levé se stala pravá. Z pravé levá. Tentokrát byla obloha zelená, posypaná zářivě fialovými hvězdami. Byla sama. Popelavě šedá tráva poklidně šuměla, šedé listy na stromech šelestily v neexistujícím vánku, který cuchal i její dlouhé černé vlasy. Poblíž bylo jezírko, jehož voda byla neonově žlutá, zářila do tmy. A tma, ta ji také fascinovala. Nebyla černá, nýbrž tmavě modrá. Groteskní svět plný barev, za který by se nestyděl ani bílý králík s kapesními hodinkami. Stála na jednom místě, paralyzována. Sledovala temný stín ženy, jak kolem ní krouží. Snažila se prolomit její myšlenkovou zeď, jedinou obranu, která skrývala spoustu důležitých informací. Jenže nebyla dokonalá. Už dávno nebyla strojem ANBU, zapomněla jak jím být.
Jednoho krásného slunečného dne byl Orochimaru velmi znuděný, nevyšel mu žádný experiment. Proto si vyrazil na procházku do blízkého lesa, přemýšlel co má udělat jinak. Dostal nápad, musí si najít manželku, možná potom se mu bude zase dařit. Vrátil se do úkrytu.
„Karin, mám pro tebe práci. Potřebuju manželku! Přines mi složky všech žen, co máme v archivu.“
[i]Další den se chýlil ke konci. Nebe se také měnilo, nejprve pomalu, poté rychleji. Zlatá přešla do růžova k nachové až na krvavou červeň.
Bylo to typické ráno. Naruto vstal, udělal ranní hygienu a dal si snídani. Po snídani šel společně se Sasukem a Sakurou trénovat s Kakashim. Po tréninku dostal hlad, taky jak jinak, že jo, a rozhodl se, že zkusí jít někam jinam než k Ichiraku. Rozhodl se, že zkusí něco jiného, a tak šel do jedné restaurace, kterou náhodně našel, když se procházel.
Naprosté ticho… Nikde ani hláska.
Naruto se pozvolna probouzel z bezvědomí. Prozatím nechával oči zavřené a snažil se zbylými smysly zhodnotit situaci. Chladná země… Beton. Jak se mu postupně bystřily všechny smysly, také nezadržitelně přišla ostrá bolest. Opatrně otevřel oči, načež se nadzvedl a rozhlédl se po okolí.
Bylo ráno a Naruto pospával s hlavou položenou na stole. Ozvalo se řinčení budíku a blonďák pomalu otevřel oči. Vzápětí si uvědomil svou situaci a rychle sebou trhl ve snaze posadit se. Jeho pravá část tváře byla značně zarudlá z otlačení a slabě se v ní rýsovaly obrysy desky stolu. Ještě s přivřenýma očima přešel k posteli a vypnul budík. S úlevou zjistil, že si jej natáhl o celou půldruhou hodinu dřív. Protřel si oči souběžně s krátkým zívnutím.
Slunce již započalo svou dráhu na nebeské obloze, sice zpočátku jen velmi pomalu a obezřetně jako by se bálo, co temného odhalí po dlouhé noci. Ovšem co první paprsky doputovaly ke skále Hokagů, začalo vysvítat rychleji, až svým nachovým zbarvením odhalilo totální zkázu po nočním požáru.
Naruto začínal postupně nabývat vědomí. Cítil, že leží. Pokusil se otevřít oči, ale ty hned zasáhlo prudké světlo. Nechal je tedy raději zavřené. Prozatím. Avšak než se stačil zamyslet nad čímkoliv dalším, udeřila jej strašná bolest hlavy. Byla to jako rána kladivem. Moje hlava. To je bolest. Co se mi to… počkat! pokusil se narovnat, nicméně jeho tělo se pohnulo jen nepatrně a pocítil náhlý nával vyčerpanosti. Dále ucítil ostrou bolest v rameni.
Toho večera, asi dvacet kilometrů od Konohy se utábořili dva mladí shinobi. Nebyli to nikdo jiní než Tokugawa Iemasu a Umikaze Miaki, kteří se vraceli z Edoki. Neji jim to poručil, jelikož se svitkem od Yamata přišel vzkaz, že se mají neprodleně vrátit. Tsunade má pro ně jiný úkol.
Proto tábořili na klasickém místě pro ninji. Byl to starý vykotlaný pařez jednoho hodně starého stromu, nikdo už neví, co to bylo za druh, ovšem musel mít nejméně sto padesát let, takový pařez se jen tak nevidí.
Jeho osud se mohl odehrát takto.
Uběhl další den a Shikamaru trávil noc v archivu ANBU. Už několik hodin se snažil dát dohromady kompletní Narutovu složku. To byl vcelku problém. ANBU si vedla o mladém Uzumakim celkem obsáhlou sbírku. Zádrhel byl v její roztříštěnosti. Různé spisy podléhaly různým stupňům utajení a Shikamaru neměl zdaleka nejvyšší prověrku. Po mnoha hodinách hledání se mu konečně podařilo najít dokumenty související s jeho pobytem v ústavu.
Pacient č.158
Uzumaki Naruto
Muž
21 let.
Barva vlasů: blond… rychle přelétával očima po textu.
Za zády mu vycházelo slunce. Kráčel vstříc ubývající temnotě. Světlo s oranžovým nádechem před ním vykreslovalo jeho vlastní stín, který se mu v ničem nepodobal. Byl podivně protáhlý a znetvořený, jak se vlnil na kamenech a nerovnostech. Vzduch byl ještě cítit večerní vláhou, chladnou a přinášející útěchu. Šel bez cíle nebo směru. Cítil obrovskou samotu a přesto měl hlavu plnou ostrých a bodavých myšlenek. Každý kdo ho potkal odvracel zrak. Ptal se sám sebe, jestli to ostatní vědí. Poznali vraha, a proto se se zhnusením podívali jinam?
Upozornění: povídka může obsahovat scény nevhodné pro slabší povahy!!
Tiché bubnování deště a hučení okapů. První zvuky nového dne. Rozespalý mladík letmo pohlédl oknem ven. Letní deštík se proháněl Konohou a tuto ospalou atmosféru se rozhodl hlasitě narušit budík. Neochotně se posadil a dlouze zívl. Letmo zkontroloval kalendář, 6. srpna. Musím sehnat květiny. No nic, práce nepočká. Pomyslel si a zvedl se z postele. Posnídal, provedl ranní hygienu a oblékl se. Nic, co by vybočovalo z normálu, avšak když si bral z šuplíku hodinky, na chvíli se zastavil. Pohledem spočinul na krabičce vlevo.
Jakmile Jakkuro skončil s ohledáním těla Ibikiho, i když by vůbec nebyl schopen identifikovat jeho tělo (Možná by mu pomohla roztrhaná na popel sežehnutá čelenka blízko rozdrcené lebky, ze které zbyl jen ohořelý, pokroucený kus kovu se znakem Konohy, taktéž skoro nečitelný.
Následujícího rána probudily Naruta první sluneční paprsky. Opatrně se posadil a začal si protírat oči. Pohled mu sklouzl na hromadu pilulek rozsypaných po zemi. Povzdech si. Nesmím na ně zapomínat. Tohle se už nesmí opakovat. Ještě, že je dneska volno. Těžce vstal a zamířil do koupelny. Pustil vodu a opláchl si tvář.
!!!Varování Povídka není vhodná pro osoby mladší patnácti let!!!
V Konoze bylo krásné slunečné odpoledne končícího léta, avšak ne všichni si užívali krásy počasí. Byli tady i tací, kteří truchlili pro své známé. A jedním z těch, nad kterým lidé smutnili, byl i Kiba Inuzuka. Kdo by si to byl pomyslel, že tak mladý a energický ninja bude prachsprostě zavražděn. Dosud se neví, kdo spáchal tento ohyzdný zločin a i samotný způsob zabití je plný nezodpovězených otázek.
