Tanec iluzí 08 - Plačící srdce

Ino se vznášela v černé temnotě. Dívenčino vědomí okamžitě ustoupilo do pozadí. Cítila z něj neskutečný zmatek, obrovský smutek a šílenou agónii. S tím musela něco udělat, jinak by její snaha pomoci přišla vniveč. Potřebovala, aby se holčička uklidnila. Měla dojem, že s každou další dávkou čirého děsu se průběh výbuchu zhoršuje. Zavřela tedy oči, zhluboka se nadechla a představila si, jak se všechny negativní emoce, které holčička cítila, vypařují díky slunečnímu svitu. Ten představoval vřelé objetí, lásku, útěchu a radost ze života.
Když Ino znovu otevřela oči, zjistila, že se situace moc nezměnila. Pouze sem tam čerň protrhly sluneční paprsky vytvářejíce klikatou cestičku. Vypadaly jako světlušky létající tmou.
Vzhledem k okolnostem i to považovala za úspěch. Uklidnit malé, vyděšené dítě je samo o sobě těžké. A Ino moc zkušeností s uklidňováním dětí neměla. Její úkol byl jasný: najít dívčino vědomí a osobně s ním promluvit. Ona uklidnění jejích pocitů sama nezvládne.
Vydala se po paprskové stezce a šla, dokud do něčeho nenarazila. Dveře. Nahmatala kliku. Chvilku zaváhala, ale pak ji stiskla a otevřela dveře dokořán.
Za prahem byla obyčejná holá místnost. Jen v rohu byla postavená matrace, na které seděla holčička. Měla na sobě obyčejné žluté šatičky, které byly místy protrhané. Dlouhé rudé vlásky měla mastné a celkově vypadala zanedbaně. Holčička na ni vyděšeně vykulila oči a o moment později ho rychle sklopila do země. Ino si všimla, že mají barvu popela.
Dívenčino vědomí vypadalo bezútěšně. Ino věděla, že takhle vypadá vědomí každého člověka, který není opečovávaný a nemá kolem sebe lásku. Nemuselo to nutně znamenat, že je holčička týraná. Každý potřebuje různě velké množství lásky. Někomu stačí jen přítomnost někoho, koho miluje. Někdo zase potřebuje přehnaná slova a neskutečné množství doteků. A bylo zřejmé, že holčička před ní není zrovna ten typ, který se spokojí s pouhou přítomností milujícího člověka.
Dřepla si, aby na ni nemluvila shora a srdečně se usmála.
„Ahoj,“ promluvila a snažila se do hlasu narvat uklidňující vřelost. „Já jsem Ino. Jak se jmenuješ ty?“
Ticho. Ino se neodvažovala k ní přijít blíž. Na to bylo ještě brzy. Vědomí bývají prchlivá a ona nechtěla, aby ji holčička ze své mysli vyhodila tak brutálně, jako to kdysi udělala Sakura.
Holčička v rukou žmoulala hadrovou panenku a zarytě mlčela.
„A povíš mi, jak se jmenuje ona?“
„Kanojo,“ zamumlala holčička.
„Kanojo?“ zamrkala překvapeně Ino. „Ona? To je… zajímavé jméno.“
Holčička pokrčila rameny.
„Těší mě, Kanojo,“ usmála se Ino. „Povíš mi, jak se jmenuje tvá kamarádka?“
Holčička překvapeně vzhlédla a poprvé se na Ino pořádně podívala.
„Rumiko,“ hlesla holčička nakonec. „Hironaga Rumiko.“
Ino se na Rumiko široce usmála.
„Můžu za tebou?“
Rumiko zaváhala.
„Neboj, neublížím ti. Slibuju.“
Popelavé oči ji ještě chvíli váhavě pozorovaly, nakonec však Rumiko přikývla. Ino se zvedla, přešla k holčičce a posadila se vedle ní.
„Vy jste ninja?“ pípla Rumiko bázlivě.
„Jsem. Bojíš se?“
Holčička přikývla. Ino si v duchu povzdechla a pohladila Rumiko po vláskách.
„Nemusíš. Já a mí kamarádi ti pomůžeme. Nemusíš se nás bát.“
Rumiko ji chvíli pozorovala. Ta paní se jí líbila. S těmi dlouhými blonďatými vlasy vypadala jako anděl a její pomněnkové oči byly tak upřímné… A navíc to byla kunoichi. Rumiko věděla, že k nim patří. A neříkala přeci, že jí pomůžou? Rumiko rozhodila ruce a pevně ženu objala. Ucítila lehkou, jemnou vůni růží. Trochu nadskočila, když ji Ino také objala, ale nepustila se. Nechtěla. Ještě chvíli, chvilinku…
„Bojím se,“ zahuhlala Rumiko do fialového trička a roztřásla se jí bradička.
Ino zesílila stisk objetí.
„Není čeho, ochráníme tě,“ popustila Ino uzdu svému mateřskému pudu.
Zůstala v objetí, dokud se Rumiko sama neodtáhla.
„Co myslíš, nevylepšíme to tu? Můžeš tu mít vše, co budeš chtít!“ mrkla na ni Ino uličnicky.
Rumiko jen zmateně zamrkala.
„Co koberec? Ta podlaha je dost chladná…“
Ino zavřela oči a představila si, jak podlahu pokrývá sytě zelený koberec s tak hustými vlákny, že na první pohled připomínal trávu. Přetvářet prostředí v cizím vědomí bylo vždy těžší, než když to zkoušela v tom svém. Přesto byl odpor Rumikčina vědomí neznatelný.
„Jůůů, ty umíš kouzlit?“
Ino otevřela oči a spatřila Rumiko nevěřícně zírat na koberec. Její velké šedé oči byly plné zvědavosti a nadšení.
„Chceš si to zkusit sama?“ zeptala se jí.
„Chci, chci!“ přikyvovala nadšeně Rumiko.
„Tak co třeba vymalovat?“ navrhla Ino. „Stačí, když zavřeš oči a představíš si, jakou barvu chceš.“
Rumiko se zadívala na zdi, z kterých se olupovala šedá barva. Chvíli přemýšlela, pak zavřela oči. Hrozně dlouho to trvalo, ale nakonec stěny změnily barvu na jemnou růžovou. Ino měla dojem, že místností lehce zavoněla růže.
„No vida jak jsi šikovná!“ zatleskala. „Co tu upravíte dál, princezno?“
Ino udělala pukrle a Rumiko se zasmála.
„Hm… Chybí mi tu postel.“
Ino rychle vstala a postavila se do rohu, aby nepřekážela. S radostí sledovala, jak Rumiko chodí po pokoji a mění si ho dle svých představ. Ino cítila, jak se holčiččiny pocity zklidňují.
Byla na dobré cestě, věděla však, že tok chakry zastavit nedokáže.

Sai položil Inino tělo do bezpečné vzdálenosti od výbuchu. Sám se pak vrátil, aby holčičku sledoval. Její chakra pomaloučku slábla, ale on tušil, že nezmizí úplně. Taky si všiml, že přestala plakat. Zřejmě práce Ino… Doufal, že v mysli té holčičky nebude moc dlouho. Nechtěl, aby se jí něco stalo.
„Jak je na tom?“
Sai nadskočil, když za sebou uslyšel jemný, ženský hlas.
„Nevypadá to moc dobře,“ ozval se Kiba dřív, než Sai stačil něco říct. „Je to ještě horší, než jsem si představoval.“
„Chudinka,“ hlesla Hinata.
Teprve teď Kiba zaregistroval bezvládnou Ino, která ležela o kus dál.
„To je…“
„Ano, je v mysli té holčičky,“ kývl Sai. „Trochu zmírnila proud té chakry, ale nevím, jak je na tom.“
„A co s tím jako máme udělat?“ rozhodil Kiba bezradně ruce.
„To snad…“ zalapala Hinata po dechu.
„Co?“ otočil se na ni Kiba.
„Zdá se, že budu muset použít Hmat 32 úderů.“
„Neublížíš jí tak?“ zeptal se Sai.
„Jistě,“ přikývla Hinata. „Ale ta chakra jí ublíží víc než já, pokud nezasáhnu.“
„Nelíbí se mi to,“ zavrčel Kiba. „Ale jinou možnost nevidím.
A tak oba muži s obavou vepsanou v jejich tvářích sledovali Princeznu Byakuganu, jak s rozvahou kráčí k holčičce.

Ino slabě zaregistrovala další dvě chakry a žaludek se jí stáhl. S obavou pohlédla na Rumiko, která pobíhala po pokoji a hlasitě se smála. Ino měla dojem, že tohle je poprvé, co se Rumiččino vědomí usmívá.
„Rumiko? Mohla bys mě na chvilku poslouchat?“
Holčička přestala hopsat a upřela na Ino svá šedá očka. Ino k ní přišla, dřepla si a položila jí dlaně na ramena.
„Mí kamarádi ti přišli pomoct. Ale možná to bude trochu bolet… Musíme zastavit tu chakru, která z tebe tryská ven, není to pro tebe zdravé.“
Náhle šedé oči tmavly a zvážněly, jako by byly na světě několik tisíc let.
„Tohle mě bolí? A ta… Ta chakra, ona zmizí?“
„Ne, nezmizí úplně. Ale pak už to nebude bolet.“
„Takže nebudu normální.“
„Ale, Rumiko, ty jsi normální. Jsi člověk. Všichni máme chakru. To, že ty ji můžeš využívat a pomáhat tak ostatním, na tom nic nemění.“
„Vážně?“
„Vážně. Vypadám snad jako příšera?“
„Ne,“ zachichotala se Rumiko a její oči znovu získaly ten veselý, světlý nádech.
„Tak vidíš,“ usmála se Ino. „A ničeho se neboj, budu tady s tebou celou dobu, ano?“
„Dobře,“ přikývla Rumiko a vložila ručku do té Ininy, která ji pevně stiskla.
O moment později přebrala Ino plné velení nad tělem.
Takhle to bude lepší.
A velkýma šedýma očima pozorovala Hinatu, jak se k ní snaží prodrat skrz vír chakry.

Hinata si dala ruku před tvář, aby se ochránila před případným létajícím kusem čehokoliv. Před cizí chakrou se však ochránit nemohla. Řezala ji do kůže, byla nepřátelská a načichlá odporem, nenávistí, vším, co určitě holčička slýchala od svého okolí.
„Třicet dva úderů bude muset stačit,“ zamumlala si pro sebe. „Šedesát čtyři nemusí přežít, vždyť je to dítě…“
Přiblížila se až k holčiččině bezprostřední blízkosti, zhluboka se nadechla a koncentrovala chakru do dlaní.
„Juukenhou Hakke Sanjuuni Shou!“ zakřičela v okamžiku své duševní rovnováhy.
„Dva…“
Ino se po prvním úderu ani nepohnula, rotující chakra ji dost silně podpírala. Trochu to zabolelo, asi tak jako včelí píchnutí.
„Čtyři…“
Ino se trochu zapotácela a ucítila, jak chakra trochu zeslábla. Bolest ze čtyř uzavřených bodů a chakrových cest byla ještě něco mezi včelím žihadlem a ukopnutým palcem.
„Osm…“
Určitě by padla na kolena, kdyby jí Hinata dala šanci. Bolest se stupňovala, chakra slábla. Tušila, že další set úderů bude ještě horší.
„Šestnáct…“
Modlila se, aby těch třicet dva úderů opravdu stačilo. Chakra sice slábla, ale Ino jen vnímala tepající bolest ve spánku. Měla dojem, že se jí hlava rozskočí! Navíc s posledním úderem bude muset opustit Rumiččino vědomí, jinak tu uvízne…
„Třicet dva!“
Ino uvolnila své jutsu ve chvíli, kdy Rumiččino tělo zahltil oheň. Nebo alespoň měla ten pocit. Rumiko zachvátila horečka a silně krvácela z nosu, nicméně nic vážného to snad nebude. Snad.
Hinata zachytila padající holčičku. Chakra se zastavila, ale to bylo to poslední, na co teď myslela. Rychle odběhla s holčičkou mimo trosky domu a položila ji do trávy.
Na co jsem proboha myslela?! Šestnáct úderů bylo málo, třicet dva už moc. Nic mezitím nejde…
Zaregistrovala, že k nim přiběhl Kiba, Sai běžel ke stále bezvládné Ino.
Hinata si rychle klekla vedle holčičky a otočila ji na bok tak, aby k ní byla zády.
„Podrž ji,“ přikázala Kibovi.
„Co se děje?“
„Zpřetrhala jsem jí chakrové dráhy. Pokud to teď nespravím, tak už ani Tsunade-sama s tím nic neudělá.“
Rychle položila dlaně na její záda. Další koncentrace chakry. Nejprve do holčičky vysílala modrou chakru, která se po chvilce změnila na lehounce nafialovělou. Hinata překvapeně zamrkala, nevěděla, že při manipulaci chakrových drah je chakra fialová. Soustředila se, dráhy byly velmi podobné nervovému oběhu, až na to, že byly ještě citlivější. Hledala roztřepená vlákna a znovu je spojovala dohromady. Jedna dráha, ta, která kopírovala páteř, byla úplně protržená. S tou měla Hinata nejvíc práce. Když byla hotová, fialová chakra se změnila na zelenou.
Když došlo na léčení, nebyla tak dobrá jako Sakura nebo Ino, ale byla si jistá, že základní vyléčení zvládne. Zmírnila bolest svalů, zastavila krvácení z nosu a přesvědčila se, že nemá vážnější zranění. Podrobnější prohlídku však přenechá Ino. Hinata přerušila tok chakry a odtáhla ruce.
„Dobře, můžeš ji položit. Děkuji, Kibo.“
Vzhlédla směrem k Ino. Ta však stále ležela na zemi jako hadrová panenka. Kiba se podíval stejným směrem.
„Měli bychom jít za nimi.“
Hinata kývla na souhlas.
Kiba zvedl holčičku a společně s Hinatou došli k Saiovi, který bezradně zíral na Ino.
„Neměla by se už probudit?“ zeptal se jich.
„Nechci strašit, ale většinou se probouzí hned, jakmile zruší jutsu,“ zamumlal Kiba.
Hinata se na oba muže zděšeně zadívala.
„Jestli Ino ovládala holčičku, když jsem blokovala její chakru…“
Hinata větu nedopověděla a rychle aktivovala Byakugan. Pozorně si Ino prohlédla, jenže vše bylo v pořádku. Kromě toho, že se pořád neprobouzela. A pak jí to došlo, ona vlastně útočila na Inino vědomí. V tom případě její tělo mělo jenom pocit, že na Ino zaútočila. Pak tedy jen stačilo… Ano, to by šlo. Sklonila se a přenesla do Ino trochu své vlastní chakry. Byla to jen troška, Hinata potřebovala Inin organismus nakopnout, ne mu ublížit. A odhadovala správně, pár vteřin po té se Ino prudce posadila. Prudce oddechovala, jako kdyby uběhla maraton.
„Co Rumiko?“ vydechla.
„Je v pořádku,“ usmála se na ni Hinata. „Ale ty… Proč jsi to jutsu neukončila dřív? Vždyť sis mohla hrozně ublížit…“
„Omlouvám se, ale nemohla jsem ji v tom nechat samotnou… A ty jsi v pořádku?“
Ino pozorně zkoumala Hinatinu tvář, která byla plná řezných ranek.
„Ach, tohle? To nic není, jen mě poškrábala chakra.“
Levandulové oči zkoumaly ty pomněnkové, které byly plné smutku. Hinata mohla jen hádat, co se stalo.
„I tak, měla bych se na to podívat,“ natáhla se k ní Ino. „I škrábnutí chakrou není legrace.“
Blondýnka se zamračila, když zjistila, že nemůže zkoncentrovat chakru. Vlastně byla překvapená, že ji skoro necítila. Když si sáhla do svého nitra, byla tam. Slabě pulzovala, hřála.
„Asi chvilku potrvá, než se z toho vzpamatuješ,“ pousmála se slabě Hinata. „Promiň.“
Obě trhly hlavou směrem k náhlému ruchu šoupajících bot. Náhlé ticho přilákalo obyvatele vesnice. Postávali kolem nich a ustrašeně se na ně dívali. Jenom jeden pár se odvážil přijít až k nim. Muž podpíral plačící ženu a on sám vypadal dost vystresovaně.
„Je…“ začal muž mluvit na Kibu, ale jeho hlas selhal, když viděl, jak mu Rumiko bezvládně leží v náručí.
„Je v pořádku,“ ujistil rodiče.
„Ach, bohové!“ vyhrkla žena, vytrhla se z manželova objetí a natáhla se pro dceru.
Kiba ji předal ženě a pohledem naznačil Ino a Hinatě, aby u ženy zůstaly, zatímco on a Sai poodešli o kus dál.
„Můžeme si promluvit?“ zeptal se muže klidně.
Muž přikývl.
„Jak dlouho jste se snažili potlačit její chakrový potenciál?“ dotázal se chladně Sai.
„My se ne - “ nadechl se zprudka muž.
„Rozhodně nezkoušejte tvrdit opak, Hironago-san,“ skočil Sai muži do řeči. „Tohle by se nikdy nestalo, kdybychom o vaší dceři věděli.“
Hironaga svěsil ramena. „Já… Nechtěli jsme… Nevěděli jsme, že to může takhle dopadnout! Ale vy nevíte, jaké to je!“
„Co?“ zavrčel Kiba?
„Jaké je žít mezi lidmi, co považují Rumiko za stvůru. Monstrum, jednu z vás!“
„Ne, to vážně nevíme,“ hlesl Kiba chladně. „Ale třeba takový Naruto ano. Snad víte, o kom mluvím?“
Hironaga přikývl. „Přinesl nám jen zkázu…“
„Právě naopak,“ Sai založil ruce na prsou. Tahle konverzace byla tak nepříjemná, že vadila i jemu. „Ať už tak, nebo tak, vaše dcera bude muset jít s námi. Je jen na vás, jestli půjdete také.“
Hironaga se dlouze zadíval na svou ženu.
„Zdrtí ji to,“ vzdychl, „ale nemůžeme s vámi jít. Patříme sem, ne tam. I když dceru milujeme, nemůžeme žít mezi lidmi, kterých… Kterých se obáváme.“
Tak to ji moc nemilujete, pokrytče, zavrčel Kiba v duchu a jen na muže vycenil zuby.
„Jste si jistý?“ ujišťoval se Sai.
„Naprosto,“ kývl muž.
„Můžete si to kdykoli rozmyslet,“ hlesl Sai nakonec. „Pojď, Kibo, musíme vyrazit.“
Nechali muže stát na místě, sdělili ženě, jak za ni rozhodl její manžel a vzali jí dceru.
Ino by při pohledu na plačící ženu cítila vinu, kdyby neviděla Rumiččino zanedbané vědomí.
Sai by cítil vinu, kdyby nevěděl, proč holčičky chakra vybuchla.
Kiba by cítil vinu, kdyby věděl, že Rumiko skutečně milují.
Pouze Hinatino srdce nepokrytě plakalo. Pro nebohou holčičku i zdrcenou ženu. Neplakalo však pro muže, který rozhodl za jiné.