Tragédie

Zbytek dne utekl Naruto jako voda. Cítila se pořád tak nějak nesvá. Vždy byla bojácná a styděla se před ostatními lidmi, ale v posledních pár dnech opravdu hodně vybočovala ze svého běžného chování. Zpětně jí to bylo nepříjemné, ale ve chvíli, kdy byla schopná na sebe upoutat veškerou pozornost, z toho měla radost. Nakonec však byla šťastná, protože se měla velmi dobře se svými rodiči. Ale stále ji trápila jedna podstatná věc a to, co jsou zač ty její sny. Naruto si myslela, že jsou přespříliš reálné na to, aby byly pouhými sny.

„Dobrý den, jste Hatake Kakashi?“ otázal se upravený muž v drahém obleku a urovnal si kravatu.
„To jsem já,“ Kakashi seděl na lavičce a ani se neobtěžoval zvednout oči od právě rozečteného dalšího dílu Icha-Icha.
„Jako právní zástupce Ochranného Svazu Autorského jsem od vás přišel vybrat poplatek z každého okopírování a použití cizí nindžovské techniky.“
Právník si nyní získal Kakashiho plnou pozornost.

Do nemocničnej izby prúdilo cez odhrnutý záves slnečné svetlo. V izbe nikto nebol okrem jednej postavi, ktorá ležala na bielej posteli. Postava sa rýchlo posadila. Z kúta, kde padal tieň, sa ozval hlas.
„Tak už si vstala?“ Spýtal sa hlas.
Modrovlasá dievčina rozmýšľala, kde ten otravný hlas počula. Netrvalo jej to dlho.
„PEIN!!! Čo tu robíš?!“ vykríkla, no hneď stíšila hlas.
„Čo by som tu robil? Prišiel som sa pozrieť ako spĺňaš moju misu, ktorú som ti dal. A vidím, že sa ti v tom nijako nedarí.“ Oznámil jej menovaný.

Zavrela oči. „Vieš čo buď ticho." Povedalo modrovlasé dievča čiernovlasému mužovi.
„Zapamätala si, si všetko?" Ignoroval ju čiernovlasý muž.
„Samozrejme, že áno a tiež mám všetko so sebou. Nie som žiadne decko." Znudene mu odpovedala.
„Ale si, si istá? Čo ak sa pomýliš, čo keď si niečo zabudneš, čo budeš potrebovať ..." ustrašene hovoril muž.
„Alebo čo keď si zabudnem hlavu a nebudem sa..." skočila mu dievčina do reči, ale nedopovedala, pretože ju muž objal.
„Nedovolím, nikomu ani ničomu, ublížiť ti." Pevne ju objal.

Nuže, aj ja som sa na to dala. Dúfam, že sa vám to bude páčiť

Láska. Radosť. Bolesť. Zúfalstvo. Žiaľ... Život. To všetko patrí k životu a hoci sa nám isté slová z toho nepáčia, aj tie k životu patria.
Človek môže povedať, že vie, čo je život, že toho zažil veľa, že vie, ako sa cítite, keď stratíte milovanú osobu, no ak to skutočne nezažil, nemá právo hovoriť, že vie ako sa cítite.

Bolesť. Zúfalstvo. Žiaľ.

Od východu začal vát studený vítr. Přelétl nad korunami stromů a vzal s sebou barevné podzimní listí. Jeden z lístků se však vzepřel. Nechtěl se nechat nést. Vymanil se z ledového sevření a ve spirálách zakroužil nad pustou, rozbrázděnou krajinou. Snášel se níž a níž, až nakonec dopadl přímo do dlaně bojovníka s široce rozevřenýma očima. Ale ty hnědé oči už jeho pestrobarevnou krásu neviděly.

„Nii-chan...“ Konohamaru nemohol uveriť tomu, čo videl.
„Konohamaru? Ty si teda vyrástol...“ poznamenal Uzumaki Naruto s úsmevom.
„Dosť bolo vykecávania,“ pristúpil Bezmenný k Narutovi.
„Huh? Kto si?!“ spýtal sa Naruto smerom k Bezmennému. Ten neodpovedal. Vytiahol kunai so zvitkom a vložil ho Narutovi do hlavy. Celé to sledovali aj Fukusaku a Shima, ktorí ešte stále sedeli Konohamarovi na pleciach:
„Ty bezočivec!“ vykríkol Fukusaku na Bezmenného.

„Niet pochýb... tie kruhy nad očami... to je znak sennin módu!“ analyzoval Bezmenný. „Takže takto ma vystopoval...“
Sarutobi Konohamaru sa približoval čoraz bližšie. Bezmenný to nemohol pripustiť:
„Ak sa ma čo i len dotkne svojím Kawazu kumite (Žabie kung-fu), tak som skončil! Tss, tento bude nepríjemný,“ precedil pomedzi zuby.

„ZAŠLI STE PRÍLIŠ ĎALEKO!!!“ prskal Dairei. „Ak na vás doteraz posielali len menšie skupinky, teraz na vás môžu poslať celé armády na čele so samotnými Kage!“
„O tom dosť pochybujem,“ ľahostajne odvetil Bezmenný. „Odhadujem, že v každej dedine sa ich straty počítajú na stovky. Z toho veľkú armádu nespravia.“
„Majú aj iné zdroje pre vojsko, čo ste zabudli na aliančné tábory?!“
„Heh, aliančné tábory... tie už dávno po vojne neexistujú. Kageovia ich tajne rozpustili a všetci sa vrátili do svojich dedín.“

„Tak to vyzerá, že sa opäť stretneme na bojovom poli,“ prehovoril Hyuuga Hizashi na svojho syna Nejiho.
„Toto bude zaujímavé,“ usmieval sa Bezmenný a pristúpil k Hizashimu. Do hlavy mu vložil kunai s malým zvitkom, aby potlačil Hizashiho osobnosť.
„Okamžite tú techniku odvolaj!“ kričal Neji celý bez seba.

Štyri roky po Incidente v chráme Yaka. Bezmenná temnota má 17 rokov, stovky súbojov a zabitých shinobi z neho spravilo najnebezpečnejšieho a najhľadanejšieho nukenina. K jeho temnej povahe prispieval aj jeho vzhľad. Dlhé vlasy mu stmavli a účesom pripomínali legendárneho Uchiha Madaru. Nosil rozopnutý čierny látkový plášť, pod ním sivé tričko bez rukávov a čierne ninjovské nohavice.

„To... to nemôže byť pravda!“ Celý doterajší život žil Gin s tým, že je sirota. Myslel si, že horšie už byť nemôže, ale pravda je taká, že môže byť. Až teraz sa naozaj stal sirotou. Bolelo to tak veľmi, že nebol schopný racionálne myslieť. V hlave mal pocit akejsi bubliny, ktorá mu nedovolila uvažovať. Konal bez myslenia, telo sa mu hýbalo len automaticky. Jedlo mu nechutilo, schudol niekoľko kíl a každý deň chodil na miesto, kde prišiel o svojho otca. Tam mu spravil aj miesto jeho posledného odpočinku.

[center][i]And after all the drinks and bars that we’ve been to
Would you give it all up?

„Čože?“ chlapík bol šokovaný.
„Neverím vlastným očiam,“ vyhŕklo z chlapca. „Tí klamári mi povedali, že si zomrel, ešte než som sa narodil.“ Pristúpil k otcovi a objal ho tak silno, že mu robilo dosť problém, aby mu polená, ktoré ešte stále držal v ruke, nepadli na zem.
„Gin?!“ váhajúc odpovedal.
„Áno, tak mi hovorili, ale toho mena som sa vzdal, nechcem mať s nimi nič spoločné.“
Otec položil polená vedľa krbu a spýtal sa:
„S tvojou matkou nechceš mať nič spoločné?“

Uprostred poslednej vojny ninjov, keď dennodenne padali stovky a stovky bojovníkov, ktorí bránili svoju krajinu a ktorí za ňu položili život, ako jeden z mála bol aj jeden život stvorený. Bezbranné dieťa, ktoré bolo napadnuté nepriateľskými ninjami, takmer zomrelo, no niekto ešte nechcel, aby toto dieťa opustilo svet. Jeho matka také šťastie ale nemala. Otec dieťaťa bojoval vo vojne a padol v nej ešte skôr, než sa toto dieťa narodilo.

Bylo ráno, do pokoje mi vnikaly sluneční paprsky a rušily tak mou dřímotu. Trvalo několik minut, než se jim podařilo vytáhnout mě z postele.
Po paměti jsem sáhla na židli, kam si každý večer chystám věci na ráno, a oblékla se.
Mé napůl spící oči jen matně vnímaly cestu do koupelny, kde jsem potrápila zuby kartáčkem a vzala z poličky hřeben. Společně s ním jsem zamířila zpátky do svého pokoje, kde jsem měla velké zrcadlo, do kterého se pravidelně dívám každé ráno snad odjakživa.

Dům byl prázdný.

Zbohom navždy...

[i]Akoby som len začala...
Viete, v živote sú okamihy, kedy si uvedomíte dosť podstatné veci. Síce som si nemyslela, že ten môj „okamih“ nastane v nejakej bohom zabudnutej diere, kde na mňa akási žena, ktorú som v minulosti nazývala priateľkou vrieska, že som arogantná, namyslená a ešte k tomu aj škaredá hus, ktorá si nevie nájsť ani poriadneho chlapa. Krava! Vysmiala ma tam pred celou ulicou.

Tato báseň obsahuje spoilery.

Kvůli míru, vše na světe by dal,
kvůli němu se obětí vysokou stal,
svůj slavný klan vyvraždit musel,
stal se z něho hořký smrti posel.

Jen svého bratříčka láskou nezabil,
ten temnou pomstu mu slíbil,
on hrál na všechny kamennou tvář
ale ukrývala se v něm andělská zář.

Uprchlý ninja se v něm zrodil
šanci na poklidný život ztratil.
Pravdu o něm vědělo jen lidí pár
to byl pro něho příjemný dar.

Pravdu, že vše co udělal mír byl,
on před všema však stále kryl.

Pustit ke čtení

Krev

Stál tam, nemohl nic udělat, změnit minulost. Byla mu přisouzena role, role bezmocného pozorovatele.
Stál tam a kolem něj protékala krev. Rudá kapalina jeho rodu.
Stál tam, neschopen pohybu se slzami v očích. Třásl se po celém těle. Bylo mu teprve tak málo a už musel okusit utrpení života. Smutek ze smrti toho nejbližšího.