Vím, že jsi se mnou...

Od východu začal vát studený vítr. Přelétl nad korunami stromů a vzal s sebou barevné podzimní listí. Jeden z lístků se však vzepřel. Nechtěl se nechat nést. Vymanil se z ledového sevření a ve spirálách zakroužil nad pustou, rozbrázděnou krajinou. Snášel se níž a níž, až nakonec dopadl přímo do dlaně bojovníka s široce rozevřenýma očima. Ale ty hnědé oči už jeho pestrobarevnou krásu neviděly.

Na západě slunce klesalo za obzor a horizont se zbarvil do ruda. V tu chvíli jako by splynul se zemí. A lístek zašustil, když se ze ztuhlé dlaně sesunul do kaluže krve pod ní.

Z jihu na bojiště přicházela drobná shrbená postava. Bělovlasý muž v tmavě modrém brnění, se ztrhaným výrazem člověka, který na svůj mladý věk zažil příliš mnoho zlého. Pot a slzy společnými silami rozmazaly špínu a prach na tvářích. Kulhavým krokem pokračoval v cestě k padlému tělu před sebou. Poklekl vedle něj, vzal jeho chladnou ruku do své, pevně ji stiskl a zavřel oči...

Z mělkého rybníčku, ve kterém plavali oranžoví kapříci, se pomalu oddělila kapka vody. Stoupala vzhůru jako průhledný míček, dokud na ní odraz slunečních paprsků nevykouzlil duhu. Chlapec se střapatými bílými vlásky nadšeně zatleskal a rozběhl se za ní. Jeho radost však netrvala dlouho. Z ničeho nic před vodní bublinou vyrostl úzký kmínek stromu a kapka se o něj rozprskla.
Chlapec se nasupeně otočil. Za rohem dřevěného domku s terasou vykukovala rozesmátá hlava tolik podobná té jeho. Jediným rozdílem byla havraní barva vlasů.

Ze všech stran bušila kladiva, halekaly drsné hlasy mužů, pily kvílely, když se lačně zakusovaly do dřeva a všechen ten hluk občas přerušilo skřípění trámů, zdvihaných soustavou kladek a lan k nebi. Oblaka prachu střídavě odkrývala a halila prudký sráz, na kterém tančily desítky krumpáčů. O něco dál na travnaté louce štěbetaly ženy připravující oběd, zatímco se jim hloučky dětí pletly pod nohy.
Vysoko na kopci celé to velké mraveniště pyšně sledovaly dva páry očí. Dva bratři s bušícím srdcem pozorovali, jak se rodí jejich nový domov. Domov těch, kteří se nebojí práce. Útočiště pro ty, kdo museli dlouho utíkat. Bezpečné hnízdo, v němž se už nikdo nebude muset bát. Vesnice, která pod jejich vedením bude vzkvétat. Svět, ve kterém zavládne mír.

Další slza si prorazila cestu zpod pevně zavřených víček. Zvolna stekla přes špičku červeného tetování na tváři a skápla do šedého kožešinového límce.
Bělovlasý bojovník otevřel oči a pohlédl do klidné tváře staršího bratra. Pomalu pustil jeho ruku a opatrně ji položil na lesklé brnění. Jaká škoda, že statečné srdce pod ním už netlouklo... Zrak mu padl na náhrdelník s modrým krystalem.

"Neboj se, bratře," promluvil tiše vyprahlými rty. "Předám ho tvojí krásné malé dceři. A budu se o ni starat. Vychovám ji, aby byla stejně silná jako ty. Aby pochopila, co pro nás všechny znamená náš domov, proč jsme ho za každou cenu bránili. Vysvětlím jí, jak důležitá naše vesnice je; že jsme součástí jejích zdí, stejně jako naše ohnivá vůle, která nikdy neumírá. Pak bude vědět, stejně jako já, žes nás neopustil, že jsi stále s námi..."

Jako by ho snad slyšel, stočil se náhle vítr k severu. Sebral z udusané země další červené a žluté listí a prohnal je nad Konohou...