Oněmělá...

Sucho v ústech, třeštící hlava, oteklé oči... Pomalu nadzvihnu ztěžklá víčka a ohrnu nos. Kyselý pach včerejšího saké, prázdné láhve na stole, pod stolem, v klíně. Kolik takových rán jsme spolu zažili? A kolikrát místo lahve v mém klíně spočívala tvoje hlava? Usměju se, ale ten úsměv je stejně kyselý jako vůně vyplňující neutěšený prostor kanceláře. Nic než skříně plné starých spisů a prach. Kdo by před léty řekl, že skončím právě tady...
Nikdy jsem na to ani nepomyslela. Nikdy jsem to nechtěla. Byla jsem spokojená se svým bohémským životem. S volností, touláním po světě a vášní pro hazard. A pití. A prachy. A chlapy. S kufrem plným peněz jsem vandrovala od hodpody k hospodě, hrála, pila, laškovala. Někdy cinkot mincí, opojná vůně vítězství a planých růží od ctitelů, měkké polštáře v dvoulůžkových pokojích. Jindy hořká pachuť proher a tvrdých pádů na holou zem, když mě s prázdným kufrem vykopli na ulici. No a co? Stačilo vzít ho za rozvrzané ucho a jít o putyku dál. V kolika z nich jsme se potkali? Na jednu si vzpomínám...
Bylo to brzo z jara. Sakury už byly v plném květu, ale studený vítr ještě dokázal potrápit poutníky na cestách. Se zkřehlými prsty a červenými tvářemi jsem ji proto vyhlížela už zdálky. Jako bych ji cítila. Hřejivý oheň v krbu, teplý ramen a horké saké. Když se přede mnou objevily její nabílené zdi, zavýskla jsem jako malá holka, i když mi už táhlo na třicet. Nevelký hostinec "Zlatý mrak". I ten nejhorší hampejz musí mít poetický název, tak nějak se to už vžilo. "Zlatý mrak" byl naštěstí z těch lepších. Na dlouhých dřevěných lavicích posedávali místní štamgasti a vesele se nalévali za hlasitého křiku. Jeden z nich však vřískal víc než ostatní. Hádej kdo to byl? Bílé vlasy trčící do všech stran, na stole dvanáct prázdných lahvinek, na každém koleně holku krev a mlíko.
Ráno nás zastihlo ve dvoulůžkovém pokoji, na měkkých polštářích, v objetí. Ale rozešli jsme se bez rozloučení a bez velkých slov. Protože jsme oba věděli. Po všech hospodách, barech a litrech saké... Nedokážeme se vzdát současného života. Nedokážeme se vzdát volnosti...

Nakonec jsem byla donucená se usadit. A paradoxně jsi to zařídil ty. Chtěla jsem tě za to nenávidět. Tobě zůstala svoboda, já byla uvázaná slibem a spoustou povinností. Uvězněná mezi čtyřmi zdmi a stohy zbytečných papírů. Tobě zůstaly holky do větru a já? Já zjistila, že když zavřou ptáka do klece, samotnému je mu zatraceně smutno. Vzpomínala jsem na prohýřené noci, měkké polštáře a nesčeté nápadníky. Snesli by mi modré z nebe, ale já neměla zájem. Mizela jsem pod rouškou tmy a v duchu se těm hlupákům smála. Byla jsem vážně taková potvora? Nebo jsme to oba dělali na truc? Protože jsme věděli?
Přestávám si být jistá, co jsme k sobě vlastně cítili. Nějak se to za ta léta zkomplikovalo. Jako malí jsme si lezli na nervy; titulovali se "bělovlasej blbeček" a "plochá jak prkno". Tisíckrát vypláznutý jazyk, podkopnuté nohy, kýble s vodou nade dveřmi. Nikdy nás to škádlení vlastně nepřešlo, co? Ani když přišly naše první lásky... a jejich ztráta. Změnili jsme se, dospěli ne zrovna příjemným způsobem, ale takový už je život. Chtěli po nás, abychom se s tím vyrovnali; nešlo to. Já se od té doby bála krve a ty... Čeho ses to vlastně bál? Že ztratíš někoho dalšího na kom ti záleží? Nebo že zestárneš a zapomeneš na to, jaké je milovat? Nakonec jsme svůj strach zatlačili hluboko do podvědomí a utekli před těmi, kdo by nám ho mohli připomínat. A dál už to známe. Cesty, hospody, pití, cizí postele a cizí objetí. A přesto, když jsme občas konečně narazili na známou náruč, nedokázali jsme se kvůli ní toho všeho vzdát...

Ale kde jsem to vlastně skončila? Ach, u klece a osamění. Nebylo to zas tak strašné. Byla se mnou věrná pomocnice a náš zvířecí mazlíček. Získala jsem pilnou studentku a otravného "vnuka". Přece ještě nejsem tak stará? I když... Ale co na tom záleží kolik je mi let. Když pak s tebou odešel, bylo mi po něm docela smutno. Mnohem víc jsem však postrádala tebe. Každý den, každou minutu. Spousta mužů se mnou chtěla zůstat, jenom tys mě pořád opouštěl. Nebylo to nakonec také ze strachu? Ze stejného strachu, jaký jsem cítila já? Že když se vzdáme volnosti a zavřeme se spolu mezi čtyři zdi, zničíme tak všechno, co mezi námi snad bylo? Věřím, že mezi námi něco bylo. Něco víc než dětské škádlení, přátelské popíjení, nezávazné milování. Nedokázali jsme to však říct. Ani ty, ani já. A tak jsme se rozešli bez rozloučení a bez velkých slov, i když jsme oba věděli. Nedokázali jsme se vzdát minulosti a začít novou budoucnost. Vybrali jsme si mlčení a mlčíme i dnes.
Ty mlčíš, protože na konci toulavé cesty, ktrou sis vybral, na tebe čekala smrt... A já mlčím, protože nemám komu říct "miluji tě"...