Tragédie
Polkl. Au. Nechtěný knedlík strachu v hrdle jej tlačil. Jestli tohle má bejt dobrá zpráva, jak moc zlá je ta špatná? Nevěděl, co si má myslet, že ho bolelo už jen to čekání a polykání.
Tuhle povídku jsem napsala asi před půl rokem, Naruta jsem ještě neměla dokoukaného, takže tohle všechno se zakládá jen na mé intuici (zajímavé, že jsem nebyla zas tak daleko od pravdy...). Není to nic moc, ale není to taky úplně špatné a byla by škoda nechat to shnít v mém sešitě...
A poslouchat k tomu můžete tohle 
Seděla u okna a vzpomínala.
Vzpomínala na den, kdy se všechno zkazilo.
Včera.
[i]„Ahoj Hinato!“ ozvalo se za jejími zády. Pousmála se.
„Co tě sem přivádí, Naruto-kun?“ zeptala se. Samozřejmě tajně doufala, že řekne, že přišel za ní, a vyzná jí lásku. Ale zas tak naivní nebyla, takže tuhle možnost okamžitě zavrhla.
„Tsunade. Řekla mi, abych došel pro tebe, Kibu a Sakuru. Nevím proč.“
Shina se otočila na Zorii. „Ten jejich útok byl nějaký podezřelý a slabý, jelikož stačila malá série výbušných koulí.“
Zorii koukala na místo, kde před chvílí stáli útočníci. Zamrkala a řekla: „Třeba jen testovali naší obranu.“
Chvíli se nic nedělo, tak jen sledovaly okolí, pomalu se začínalo stmívat. Zaslechly kroky, které se k nim blížily a otočily se. Shina si všimla, že má matka zarudlé oči.
„Mami tys brečela?“
„Víš, holčičko dědeček je…“
„Kureha?“ zopakoval Sasuke po chvíli přemýšlení. Něco jsem o tom slyšel, když sem byl malej, ale všechno to byly skoro jako pohádky pro děti, kterými dospělí své potomky nutí poslouchat… nevěnoval sem tomu tolik pozornosti, ale pokud to má spojitost s ní, musím znát všechny detaily.
Stojím na střeše budovy Hokageho. Sleduji velký dav jdoucí hlavní ulicí, v rukách, které se mi chvějí, držím dva kunaie a uvažuji nad tím, jestli to mám opravdu udělat. Z očí mi znovu vytrysknou slzy a já se cítím, tak zničeně, tak zlomeně. Začala jsem se doslova klepat. Nevěděla jsem, že to bude, tak těžké…
[center]Ten moment nepoznáte. Nemôžete mi hovoriť, že ste to prežili tiež. Nesnažte sa chápať ma – nestojím o to, pretože viem, že to je pre vás nemožné. Aj keď si myslíte, že by ste mi mohli pomôcť, tak nemôžete. Aj keď si myslíte, že len preháňam, tak pravdu nemáte. Je mi jedno kto čo bude hovoriť a taktiež mi je jedno kto si čo bude myslieť. Nemusím vidieť vaše pohľady, aby som vedela čo bude nasledovať. Nemusím počuť vaše hlasy, aby som počula slová, ktoré ma budú odhovárať.
Bylo pozdní odpoledne, slunko pražilo, foukal příjemný svěží vítr který si pohrával s jeho středně dlouhými černými vlasy, právě se vracel ze svého tréninku kde strávil celý den. Chtěl si vybít zlost, kterou měl na svou sestru Samari.
Poté, co skončil tak z několika stromů, na cvičišti zbyly jen polínka a ohořelé pařezy. Shisui byl sice zpocený, ale příjemný větřík ho udržoval svěžího.
Procházel ulicemi Konohy, lidé ho zdravili, vždyť on byl přeci Uchiha Shisui, mocný a uznávaný shinoby.
Boj: Beštia zúri a Madara prichádza
„Bábi Tsunade, máme veľký prúser,“ vletel blondiačik do kancľa ani namydlený blesk.
„ NARUTOOO, čo som ti hovorila o tom pomenovaní,“ zrevala tak, že Shizune stojaca pri nej, bola potom ešte hodinu totál hluchá.
„A čo sa deje vôbec? Ideš sem ako keby ti povedali, že ramen neexistuje,“ spýtala so samoľúbim úškrnom.
„Štyria z tej organizácie, čo ide po mne sú pred bránou a bijú našich hlava-nehlava!“ zúfalo zvolal.
Vedel, že len jedna osoba by ich dokázala zastaviť.
Sakura!
Nemůžu tomu uvěřit! A ona očividně taky ne. Rychle od sebe se Sasukem odskočíme. Sakura se podívá z jednoho na druhého a jí začnou slzet oči. Rukou si je přikryje a běží pryč. Nejdřív se se Sasukem koukneme na sebe a potom na dveře.
„Sakra!“ Zaklejeme oba.
„Sme v rejži.“ Pronesu. Normálně bych se za ní rozběhla, ale teď na to fakt nemám sílu. A začíná se to projevovat. Nejprve se mi podlomí kolena, tak sjedu na zem. Sasuke mi hned běží pomoct.
„Hej, si v pořádku? Je ti něco?“ Ptá se mě vyděšeně.
Kumiko,Samari i dvojčata se podívaly na nebe kde zářila červená světlice, pomalu klesala k zemi, když zaslechly bojový pokřik, který se k nim přibližoval. Opět se podívaly směrem k armádě Kamenné.
Kumiko se vzpamatovala jako první a začala udílet rozkazy: „Holky, nemějte s nimi slitování, oni ho mít taky nebudou, přišli sem aby nás zničili."
Nenávidím nebo stále miluji?
Jsem naživu nebo už jsem dávno po smrti?
Je tohle realita nebo iluze?
Jsem slabá nebo silná?
Proč vždy stojím v povzdálí, a proč si sakra pokládám takové otázky?
...
Obsahuje to spoiler na mangu, takže ak sa rozhodnete pokračovať, je to na vaše riziko! :)
Ticho... akoby niekto vypol zvuk zo sekundy na sekundu. Tak mi to pripadalo, keď som ho zahliadla.
Len šumenie mojej vlastnej krvi som počula v ušných bubienkoch a zrýchlený tep ma takmer roztrhol zvnútra. V hrudi mi narastala panika a valila sa žilami ako rozbúrená voda.
Byla pozdní noc a on sám seděl na gauči a přemítal o všem, co se dnes, možná již včera dozvěděl. Jak si zasloužil takové štěstí, stále jej to udivovalo. Nevěřil, ale přesto si byl jist. Jeho milovaná osoba s ním čekala dítě, co šťastnějšího se mu mohlo stát?
Podíval se na malou otevřenou krabičku a v ní se zablýskly v měsíčním svitu, která se procházel skrze okno a mezeru mezi závěsy, klíče. Od svých rodičů dostali nový byt. Ten, ale nedokázal trumfnout radost z očekávaného potomka.
AMEGAKURE NO SATO - KONANINA VĚŽ:
Pein dočetl TU knihu a rázně jí zaklapl. Bylo to tady zas. Po všech těch letech, se zase našel někdo, kdo chce vrátit svět do spirály násilí. Pein se podíval na přebal knihy a zabodl svůj pohled na jméno autora: Uzumaki Naruto To jméno mluvilo samo za sebe, syn Čtvrtého Hokageho a Uzumaki Kushihy, která byla jinchuuriki devítiocasého, jíž zabil před dlouhými osmnácti lety na počátku formování nového světového řádu, Peinova řádu, JEHO řádu.
Lord Koroshi vstal a přeměřil si Zorii očima: „Kým? Vždyť není válka. Kdo by chtěl rozpoutat třetí ninja válku?“
„Pane, osobně jsem viděla, jak jsem míří tisíce shinobi Mlžné a Kamenné. Věřte, že bych byla opravdu ráda, kdybych se pletla. Brzy dorazí, musíme se připravit a požádat o pomoc Listovou - vaše neteř Kushina určitě Konohu vyburcuje a ihned nám přijdou na pomoc, sami šanci nemáme.“
Čas sa vliekol v rýchlosti slimáka. Ležala na posteli v izbe zaliatej hrobovou tmou. Aj čisté biele periny pod ňou vyzerali byť šedé až skoro čierne. Rolety na oknách boli stiahnuté úplne dole, preto dnu neprenikalo absolútne žiadne svetlo. Strach musel ísť v ten čas bokom, mala totiž iné starosti.
Prší, nebe je zamračené, oblohu občas protne silueta blesku. Osoba na rozcestí bez mrknutí oka sleduje, jak se po nebi prohání elektrický výboj a v uších ji hučí. Po tváři jí stékají kapky vody, její modré vlasy jsou smáčené deštěm, který tahá oblečení, které má na sobě k zemi.
Přemýšlí nad nastávajícími událostmi. Dostala náročný úkol od svého otce – Mizukageho, přísného vůdce Mlžné vesnice.
Miko mrkla, rukou si otřela z očí vodu a ohlédla se. Po pravé ruce čekala její ochranka, urostlý a svalnatý muž s hnědými vlasy.
„Pozor!“
Ozval sa zvuk cinknutia, ako sa od seba odrazili kunaie.
Muž odskočil a ocitol sa vedľa dievčaťa. Odrazila ďalšieho ninju a následne ho odkopla. Vedeli, že prehrajú, lebo ich nepriatelia boli v presile. On musel utiecť, ona nemusela, ale nechcela ho nechať, nemohla.
Ninjovia sa na nich vrhli a obidvaja sa museli znovu rozdeliť a bojovať.
Vesnice ještě poklidně spala. Nikdo zatím stále nenabyl vědomí po té strašidelně mocné hypnóze.
To už však bestie pozřela svoji první oběť a změnila se zpět na blonďatého hocha. Jen snad červené ďábelské jiskření v jeho očích bylo poslední známkou jeho proměny. Poté i červené zabarvení zmizelo.
Rychle ještě obhlédl okolí, kvůli stopám. Až na pár velkých kapek krve, nic nenaznačovalo hororu, co se tady ani ne před pár minutami odehrál.
