Udělal jsi chybu...

Stojím na střeše budovy Hokageho. Sleduji velký dav jdoucí hlavní ulicí, v rukách, které se mi chvějí, držím dva kunaie a uvažuji nad tím, jestli to mám opravdu udělat. Z očí mi znovu vytrysknou slzy a já se cítím, tak zničeně, tak zlomeně. Začala jsem se doslova klepat. Nevěděla jsem, že to bude, tak těžké…
Jenže nesmím zapomínat na jeho činy. Kvůli těm, kterým jsem měla způsobenou spoustu bolesti! Lidé se asi jen tak nemění, jak jsem si myslela. Jak jsem mohla být, tak naivní a dětinská? Myslet si takovou hloupost. Obzvláště o něm. Vždyť už od mládí mi způsoboval mnoho bolesti. Je to, jako kdyby to bylo včera, co mi zlomil mé srdce-poprvé. Odešel a pro mě to bylo, jako kdyby mi vyrval srdce z těla, rozsekal ho na milión částic, které mi pak hodil zpět k mým nohám. Jenže já hloupá doufala, že se vrátí. Několikrát jsme se ještě střetli, ale ani jednou to nedopadlo dobře. Jednou mě málem zabil. Přežila jsem taktak. A ani tenkrát mě ta má naděje neopustila. Proč? Protože jsem byla hloupá nána. Utápěla jsem se ve smutku, byla jsem zoufalá a každý den jsem naději plně čekala, na tom místě, kde jsi mě nechal poprvé. Marně. Po několika letech jsem, už skoro přestala doufat, že se někdy vrátíš a utěšíš mě. Že mě vytáhneš z toho věčného smutku, že už nebudu muset nikdy plakat tvou vinou. No, přestože ses vrátil, já jsem dnes znova zlomená. Zlomená, jako nikdy před tím a už nepůjdu napravit. Dnes mé trápení totiž skončí. A nadobro. Chci konečně vědět, jaký bude ten pocit, když už mé srdce nebude bít, kvůli tobě nebo pro tebe. Jenom samo pro sebe. Ten pocit svobody, ten pocit, že už se kvůli tobě nebudu muset trápit. Že se nebudu cítit, jako tělo bez duše. Viděla jsem se tě pohnout někde mezi davem a zavírám oči. Naposledy si to procházím hlavou, abych se ujistila, že to opravdu udělám. Že se od tebe konečně odpoutám, že k tobě už nic necítím.

Včera ráno jsem vstala brzy. Udělala jsem si snídani a pak jsem hodnou chvíli přemýšlela. A o čem? No přeci o posledním žijícím Uchihovy, který se před týdnem vrátil. Všechna má přání se v tu chvíli vyplnila, když jsem se to dozvěděla a po všech těch letech ho uviděla. Jenže, co jsem nečekala, že se obejmeme. Takového jsem ho neznala. Vždycky byl krutý a chladný, takže jsem z toho byla trochu zaskočená, ale byla jsem tak šťastná. Má přání byla vyslyšena a jako kdyby mi to srdce slepil zpátky do jednoho celku. Byla jsem napravená. Člověk s duší. Za ten týden se toho dost změnilo, ale já jsem byla až moc zaslepená láskou a naivitou, že jsem si nevšimla, že to s ním není v pořádku.

Vyšla jsem na ulici v růžovobílé sukni, bílém tílku a fialovou taštičkou. Šla jsem si nakoupit nějaké ovoce a tak podobně. Přeci jen už je mi jednadvacet a už žiji bez rodičů. Nakoupila jsem nějaké pomeranče, jablka a nakonec jsem si koupila nějakou novinku, které se říkalo koktejl. Přišlo to z Písečné vesnice a bylo to výtečné. Po cestě domů jsem měla strašný pocit, že mě někdo sleduje, ale vždycky jakmile jsem se otočila, nikoho jsem neviděla. Ani žádnou chakru jsem [spoiler]necítila. Na sloupu asi deset metrů vzdáleného od mého bytu byl vyvěšený plakát s pozvánkou na nějakou dnešní párty v baru RIOPE. No, barů jsme to poslední dobou měli dost, jelikož si je nechala Tsunade-shisou nechat udělat. Myslela jsem si, že by to nebyl špatný nápad tam zajít. A tak jsem si doma hned našla něco pěkného na sebe.

Nakonec jsem si vybrala látkovou tyrkysovou sukni, která byla zepředu, ani ne po kolena a zezadu skoro, až u achillové paty. K tomu černé tílko. Své růžové vlasy jsem si nechala rozpuštěné, na nohy jsem nazula sandálky a vyrazila jsem.

Jak se ukázalo, tak jsem nebyla jediná, kdo sem zavítal. Naruto s Hinatou, Tenten s Leem a také Ino se Shikamarem. Všechny jsem vřele pozdravila a šla si dát něco k pití. U pultu jsem si sedla na židli a objednala si nějaký džus. Byla jsem asi v polovině skleničky, když si ke mně přisedl. On-poslední Uchiha. V břiše jsem měla divný pocit. Pocit vzrušení. S úsměvem mě pozdravil. Jeho úsměv mě, tak uchvátil. Ano, úsměv. Nedošlo mi, že on se normálně neusmívá. Ale jak jsem řekla, na to jsem byla, až moc slepá. Pak, už jsem ani nevěděla, co piju. Prostě jsem to do sebe házela a nakonec s ním protančila nějakou tu hodinu. Kdybych nebyla trošičku napitá, tak by mi asi došlo, že ten tanec je, až moc spontánní a uvolněný. Byl to takový odvázaný tanec. Nakonec mi někde u zdi dal jemnou pusu na rty. Bylo to, tak něžné. Tak krásné. Líbilo se mi to, a proto jsem ho nechala. Jenže pak mi surově narval jazyk do pusy a tím všechno to, tak krásné zničil. První jsem spolupracovala, ale pak mi začalo být dost nepříjemné, když mě začal osahávat. Vrazila jsem mu facku a odstrčila ho od sebe. Začal se mi omlouvat.
„Sasuke, je to na mě po těch všech letech brzy,“ upozornila jsem ho.
„Chápu to,“ řekl zklamaně.
Pozdravila jsem ho a trošku zděšeně a naštvaně jsem se vydala domů. Byla jsem rozzuřená.
„Co si jako myslel? Že po všech těch letech mu všechno prominu? Ano, něco bych přežila, ale takhle rychle s ním do toho vletět? A zase se nachytat? Co bych dělala, kdyby mě zase opustil? Zase bych byla ubrečená, malá holka, co nemá muže, aby se o ni postaral. Zase bych mu ukázala, že ho moc miluji a že může vše. A pak by mě někdy odkopnul…“ přemýšlela jsem.

Byla jsem, tak zabraná do svých myšlenek, že jsem ani nevnímala to, že za mnou někdo jde. Zrovna v té nejzapadlejší uličce se přede mnou objevil. Ztuhla jsem a nemohla jsem se pohnout. Dostala jsem strach a u sebe jsem neměl žádné ninja náčiní. Co chce? Přibližoval se ke mně a až byl u mě, tak mě surově přitlačil k nebližší zdi a začal mě líbat. Snažila jsem se bránit, ale nešlo to. Byl silnější…… Celá jsem se klepala, měla jsem husí kůži a strach. Věděla jsem, co přijde, a nechtěla jsem, aby to bylo takto.
„Sasuke, nech toho!“ zakřičela jsem.
„Ty mě nemiluješ? Nechceš se mnou obnovit klan?“ sykl rozzuřeně.
„Vždyť ty mě taky nemiluješ!“
„To je pravda. No, já si na tobě aspoň něco užiju! A až se to narodí, pojmenuješ to Daisuke, rozumíš?“
Jakmile se to stalo, vstal ze země a pohlédl na mě. Všude jsem měla modřiny a byla jsem zpocená. Vypadala jsem určitě příšerně. Začal se smát a nakonec zmizel. Byla jsem, tak slabá, že jsem musela zůstat tam. V té nejhorší uličce Konohy.

Myšlenky se mi honily hlavou o sto šest. A proto všechno to usmívání, kamarádičkování atd. Ten blbec! Jak jsem ho mohla milovat? Po dnešku nebudu moct normálně spát, chodit večer ven. Co kdyby se to stalo zase? Mám strach! Klepu se zimou i přesto, že je léto. Přeci jen z mého oblečení zbyli skoro jen cáry. Pár minut jsem ještě mrzla, klepala se strachy, byla jsem v šoku. Mé srdce už se nedalo slepit zpět. A to jen kvůli němu. Proč ostatní dívky mají takové štěstí? Taková Hinata. Už je matkou a navíc její manžel ji nenechá skoro nic dělat a dává na ni pozor. A já? Už jednou mě zlomil, pak mě málem zabil, pak mě slepil a teď? Tak tohle člověk dostane, když mu věří? Když ho miluje? Ne, já už ho nemiluji. Nenávidím ho. Lidé jsou tak krutí a hlavně on!

Za chvíli jsem se pokusila vstát. Po asi deseti marných pokusech se mi to podařilo a já se asi za půlhodiny doplazila domů.

Ještě dnes mě bolí celé tělo. Všude mám modřiny a podlitiny. Navíc jistě vím, že z toho bude dítě. Zničil mi celý život! Konečně tě vidím pořádně. V klidu si tam postupoval davem směrem do středu Konohy. Či-li jsi byl ke mně zády. Tím lépe pro mě. Věděla jsem, že o mě několik ANBU ví a sledují mě. Jenže neví, co se chystám udělat, takže toho blba nestihnou zachránit. Ať si mě odsoudí za, co chtějí. Chci se napřáhnout, ale ruce se mi chvějí a vzpouzejí se. Vypověděly službu. Proč ho nedokážu zabít? Proč? Nemůžu ho milovat, přesto všechno, co mi udělal. Jenže já ho stále miluju! Jak se ho jen mám zbavit? Už nikdy nechci pohlédnout do těch jeho uhelně černých očí, vidět ty jeho havraní černé vlasy, cítit jeho vůni. Ani jeho úsměv! Kdysi bych za něj dala, cokoliv. Jenže jeho úsměv, je to nejhorší. U něj se mi nejvíce podlamují kolena, působí na mě. Byla bych mu i schopná odpustit… NE! Nebyla bych toho schopná. Nechci, aby viděl mé dítě. Ano, přesně tak. Bude jen moje, ne jeho. Chci, aby mé dítě žilo krásný život, bez krutého otce, který by z něj měl jen loutku-hračku. Jen dalšího poskoka s výhodou Sharinganu… Chci se od něj odpoutat, jenže jak? Zabít ho asi nedokážu. Spáchat sebevraždu? Ne, já chci žít! Ano, já budu žít a on ne. Mám dvě možnosti.
On nebo já. A já chci žít! A chci zažít pocit svobody, život bez něj. Chci vidět své dítě. I přesto, že se klepu, napřahuji se. Trvá mi to déle, než normálně… Mám husí kůži, kolena se mi podlamují. Miluji ho ještě? Ano, ale už ne. Už nechci zažít další bolest. Pomalu vypouštím kunaie. Ještě před tím, než spadnu a upadnu do bezvědomí, vidím jeho tělo s kunaii v zádech sesouvající se k zemi.