Ano Ko no Inochi - kap. 22: Teorie

POZOR! Spoiler!

Sasuke
Hinata

„Kureha?“ zopakoval Sasuke po chvíli přemýšlení. Něco jsem o tom slyšel, když sem byl malej, ale všechno to byly skoro jako pohádky pro děti, kterými dospělí své potomky nutí poslouchat… nevěnoval sem tomu tolik pozornosti, ale pokud to má spojitost s ní, musím znát všechny detaily.
„Neslyšel si o ní? Myslela jsem, že je to mýtus, protože jí živý neviděl. První zmínky jsem zaslechla asi rok po…“ ohlédla se po chlapci se zaraženým výrazem a na moment se odmlčela. Poté však konstatovala, že ta slova říct musí, „Asi rok po Yūině smrti.“
Sasuke jí věnoval přímo pohled žádající další pokračování příběhu. Napětí a zvědavost se nedala v chlapci zapřít.
„Tenkrát šlo o jakousi bezcitnou dívku, která byla dle všech vyprávění přímo bez výrazu. Mnoho lidí ji tenkrát nazývalo ďáblem v lidské podobě. Po pár letech se však začalo mluvit o Kureze. Byla to žena s archandělskými křídly a prokletou katanou. Měla být stejně bezcitná a krutá jako to ďábelské dítě, ale svým způsobem byla hodná, jelikož nikdy nevztáhla ruku na nikoho čistého, tedy úplně nevinného. Hodně lidí tvrdilo, že Kureha tamto dítě zabila… nebo, že jsou rodina, jelikož krutost a krve, co obě prolily, jsou až příliš totožné. Sice každý věří jiné teorii, ale na druhou stranu všichni tvrdí, že jde pouze o mýtus… že neexistuje. Vzhledem ke všemu okolo ní se není čemu divit. Taková síla, taková krutost, taková zloba a především nenávist by neměla na tomhle světě vůbec být.
Ale tak či onak, teď před námi stojí dívka, která všemu odpovídá… až na to, že každý dospělý, který o ní něco ví, tvrdí, že má být Kureha žena, zatímco tahle… je zhruba v našem věku,“ vysvětlila Hinata napjatě. „O co tady ksakru jde? Imitace? Nástupce Kurehy?“
Takže takhle to je… Ztratila paměť a zabíjela. Neznala nic, neuměla se ani tvářit. Pak se pár let neukazovala a pak, když vyrostla, stala se legendární Kurehou. Kolik legend kolem tebe je, Kurumi?
„O bože…“ z myšlení jej vyrušil Hinatin šepot vyděšeným tónem. Zvědavě se podíval před sebe, aby pochopil chování své kolegyně.
Clona začala ustupovat. Silueta možné Kurehy se pohnula směrem k nim.
„Blíží se. Co myslíš, že se stane?“ modrovláska začala mírně panikařit.
To je fakt. Blíží se… Jak asi teď vypadá? Je si pořád aspoň trochu podobná? Poté jedna noha opustila prašnou bariéru. Oběma se v tu chvíli zatajil dech veškerým napětím, co přijde dál. Když byla venku celá, zůstali oba zírat, neschopni slova či pohybu.
Dívka klopýtala ještě pár kroků, než se zastavila, načež pohlédla Sasukemu do tváře a líbezně se na něj usmála. Posléze se už jen skácela se zavřenýma očima k zemi. Uchiha párkrát zamrkal, než se k ní starostlivě rozeběhl. Hinata však zůstala beze slov dál stát.

„Panebože, co se tam uvnitř stalo?!“ vyjekl Sasuke, když Kurehu svíral v pokleku v náručí. Z hlavy jí tekly proudy krve a byla celá špinavá, jako kdyby bojovala snad hodiny. Povytáhl si jí ještě více do klína, přičemž ji nechtěně o koleno vyhrnul bílé tílko. Následovala další zvláštnost.
„Co to, do pr*ele, je?!“ hlesl, když si všiml fialového fleku na jejím břichu. Opatrně vyhrnul triko ještě víc, aby viděl celé zranění. Panebože… Při pohledu na stále se zvětšující modřinu, která zaplňovala celý prostor okolo jejího pupíku až pomalu k bokům, se začal třást strachy.
To… To musí být sakra velký vnitřní krvácení! Sraženiny? Do pr*ele, co mám sakra dělat?! Co se tam stalo? Kam vlastně zmizela Yū?... Na tom ale vlastně nezáleží. Co se tady krucinál pořád děje?!
„Hej,“ po chvíli promluvila konečně i Hinata, jež však stále ohromeně zírala na dívku v Sasukeho náruči. „Proč vypadá jako Yūina starší sestra? Je to… je to snad Yū? Nepletu se, viď? Myslela jsem, že zemřela, tak proč…?“
Sasuke na ní pohlédl a soucitně povzdychl. „Jo, je to ona.“
Hinata sebou škubla a v návalu chvíle jí do očí vtrhly snad slzy radosti. „Jak je to možný? A jak to vůbec víš?“
„Do nedávna jsem o tom taky neměl ponětí. Vím to jen pár hodin… Všechno ti řeknu, až jí dostaneme do nemocnice. Je na tom sakra špatně!“
„Jo, dobře… tak jdem!“
Sasuke kývl a počal se dívku sbírat ze země. Když stanul, okamžitě se s ní rozeběhl směrem k nemocnici. Po pár rychlých krocích se však náhle zastavil.
„Hej, Hin… Ino a Sai byli taky v dost špatným stavu. Sai teda v horším, ale jde o to, jestli tu nemůžeš zůstat s nima? Jen co dorazím do nemocnice, pošlu sem pomoc. Ale kdyby náhodou hrozilo nějaký nebezpečí, tak ať tu nejsou nechráněni. Až bude všechno zajištěný, řeknu ti všechno, co vím.“
„Dobře, chápu a provedu,“ kývla v souhlas, pročež se otočila o necelých sto dvacet stupňů a dala se do běhu. Sasuke udělal totéž.

Když doběhl do nemocnice, vše se odehrálo příšerně rychle. Jen při pohledu na dívku sestřičky konstatovaly, že je nutný zásah a počaly se shánět doktory všude možně, ač většina byla právě mimo službu a tedy evakuována. Než stačil cokoliv říct, byla mu černovláska vzata z náruče a převezena na sál.
Po pár minutách se Sasuke ze zaskočení z rychlého spádu událostí konečně probral.
„Promiňte… venku jsou ještě zranění, může jít prosím někdo se mnou? Je to naléhavé!“ pronesl, jakmile se mu povedlo jednu z doktorských pomocnic zastavit.
„Ach, dobře. Řekněte, kde to je. Okamžitě tam někoho pošleme, ale bez vás. Jste celý od krve, musíme vás ošetřit!“
„To nic není, už jsem péči dostal,“ snažil se protestovat, když jej začala sestřička kamsi odvádět.
„To vysvětluje, že ještě stojíte, ale nemůžeme nic riskovat. Tak mě prosím neochvějně následujte a nesnažte se odmlouvat!“
„Ale co ti dva?“
„Kde jsou?“
„Deset minut chůze odsud, směrem k bráně. Když půjdete po cestě, narazíte na zničené domy. Někde v místech, kde je herna,“ vysvětlil spěšně, než ho sestřička zahnala do jednoho z pokojů.

Uběhl celý den. Sasuke dostal nakázáno zůstat v klidu v nemocničním pokoji alespoň dva dny, kvůli jeho ranám, které nebyly ani zdaleka v pořádku, jak se na první pohled zdály.
Sakra! Nemám čas tu jen tak vylehávat. Pokusil se zvednout z postele, ale po chvíli jej bodlo pod srdcem, pročež ztratil sílu v podpírajících rukou a znovu zalehl na polštář. Předtím mě ta rána od Yū nebolela, ale co mě ošetřili, tak se nemůžu skoro hnout. To je zvrácený! Musím zjistit, co je s Kurumi! Tak se sakra zvedni, ore!*
Po několika minutách, kdy chlapec bojoval sám se sebou a pokoušel se zvítězit a vstát, zatímco mu tělo vší silou odporovalo, někdo zaklepal na dveře. Sasuke sebou trhl a spěšně se opět položil, než daná osoba stihla vklouznout do místnosti.
„Ahoj,“ pozdravila jej milým hlasem známá modrovláska.
„Ahoj. Hele, jak to vypadá? Byla jsi tam? Co Sai? Stihli to včas? Jak jsou na tom?“
„Hej, klid. Relax. Ino i Sai jsou v pořádku. Teda alespoň mimo nebezpečí. Sai je opět v kómatu, i když teď jen v lehkém, a Ino nemůže pár měsíců chodit, alespoň v tom nejlepším případě. Prý měla sakra štěstí, když se včera dokázala vůbec postavit…“
Ale zároveň to její stav i zhoršilo, ale to mu nemůžu říct… Je to moje vina, ale on by určitě obviňoval sebe, páč chodila hlavně proto, aby ho s Aitanem zachránila.
„A Kurumi?“ tázal se dál.
„K té mě nepustili. Ani mi neřekli, jak je na tom… Byla jsem se tam zeptat znovu, než jsem šla sem, takže to zkusím znovu až později. Teď ale odbočme… řekneš mi teda, co se tu děje?“ tázala se Hinata a přisunula si židličku z rohu místnosti k jeho lůžku.
„Dobře, začnu teda úplně od začátku…
Před čtyřmi dny jsem po sedmi letech uviděl Yū… Myslel jsem si, že jsem se zbláznil, zvlášť když tu byla taková věc, že jí nikdo kromě mě neviděl. Byla jednoduše jako má halucinace či duch. Zdála se mírumilovná a prakticky stejná jako když byla naživu, a proto jsem nepochyboval v ničem, co udělala. Sice jsem si myslel celý následující den, že je to jen pouhá vidina, až jsem se začal obávat toho, že pokud jsem se ještě nezbláznil, tak mě to přinejmenším v nejbližší době čeká. Itachi mě ale další den zachránil, když mi mou teorii vyvrátil tím, že viděl všechno, co zvedla nebo měla na sobě a nepatřilo to k ní, ve vzduchu. Takže bylo jasný, že tady skutečně je a já nejsem úplnej cvok. Potom se ale všechno začalo obracet k horšímu. Začala se v ní probouzet jakási druhá osobnost, která měla sklony k vraždění. První obětí byl Sai. Nějak jsem pak zasáhl a on z toho vyvázl. Další byl Kiba,“ na chvíli se odmlčel, aby snad svému posluchači pomohl se připravit na následující část.
„Pokračuj,“ pokynula po okamžiku ticha Hinata.
„U něj jsem také zakročil, dokonce i o něco dřív, i když to dopadlo, tak jak to nakonec dopadlo. Nejspíš už měla daleko víc síly než při prvním pokusu, a proto to nestačilo… Všechno se pak událo nějak rychle a já ji přestal vidět. Už jsem to nechtěl, nechtěl jsem ji tu víc mít, přál jsem si, aby zmizela, aby odešla na lepší místo a měla konečně pokoj… ale to se nestalo. Zcvokla se ještě víc a zaútočila i na mě, což do té doby neudělala… nechápu doteď proč. Probodla mě nějakým kunaiem, co sem jakživ neviděl, a díky tomu jsem jí byl pak znovu schopný vidět. Sice se to zdálo k ničemu, jelikož jediné, co pak následovalo, byla prázdnota, dokud mě nevyléčila Ayano. Lee ji odlákal a sám s ní bojoval. Nevím, co se tam dělo, ale nějak se k tomu přimontovala Ino se Saiem a Sakurou. Pak tam byl i Shikamaru, kterýho jsem poslal pro vás, takže to, co následovalo potom, znáš. Ale to je k té Yū, která byla neviditelná a jevila se jako duch.“
„Takže oba… oba je zabila Yū?!“ došlo Hinatě.
„Nevyvozuj si zatím žádný závěry, prosím… Teď ti ještě řeknu o té druhé.“
„Do toho…“ odfrkla. Sasuke povzdychl a dal se do vyprávění.
„Před třemi dny, kdy se probudila vraždící povaha Yūinýho ducha, jsem dostal dohromady dva svitky, ve kterých zkráceně stálo, že za její příchod je odpovědný Orochimaru. Nejspíš stejně jako my věřil, že je Aoyama Kurumi alias Yū mrtvá, jenže ona nebyla, a tak nastal problém. Kurumi po té nehodě na hrázi před sedmi lety jen zapomněla, kým byla. Evidentně jí zachránil nějakej starej páprda, se kterým vyrůstala v chatrči v zapadlým lese tady kousek odsud. Jmenoval se prvním jménem Kureha, proto si teda teď říká Kureha Kurumi… Jak tam vyrůstala, měla čas jen na trénink, a proto je očividně tak necitelná, chladná a krutá. Dává mi její současná osobnost docela zabrat, je totiž pravým opakem jejího starého já… Ale co je divnější, tak prý taková byla i před lety, jen o tom nikdo z nás neměl ponětí. Nejspíš při té nehodě absolutně ztratila sebe jako Yū, tu milou, přátelskou, milující, a zůstala jí ta druhá osobnost… a jediný, kdo prý věděl o tom, že má dva charaktery, byl Kiba.“**
„Cože? A počkej, když si teda nic nepamatuje, proč sem přišla? Proč nás zachránila? Od koho byl ten svitek? A proč ti přišel?“
„Svitek byl právě od Kurumi. K tomu ostatnímu se dostanu, tak poslouchej dál…
Orochimaru chtěl vrátit Yū zpět k životu, ale protože vlastně mrtvá nebyla, vyrval pouze Yūinu zapomenutou osobnost z Kurumi a té dal formu samostatnou. Netušil, že má dvě osobnosti, takže proto nevědomky odebral jen tu půlku, kterou znal, z živé Yū, čímž zároveň při odebírání došlo k tomu, že si Kurumi na všechno vzpomněla. Nejspíš proto, že to zapomenuté se začalo drát napovrch, aby opustilo její tělo kvůli tomu jeho experimentu, jí zároveň i vrátilo všechno, co s tím souviselo. Je to prapodivný, ale svým způsobem to dává i smysl. Kdyby neměla ty dvě osobnosti už předtím, nevím, jak by to s tím oživováním dopadlo… takhle to skončilo jen u ducha. Pořád ale nevím, jak to, že jsem byl schopný Yū vidět jen já.“
„Proč ale duch? Proč neožila?“
„Nejspíš proto, že Yū, kterou chtěl oživit, byla vlastně naživu. Jediný, co přivedl zpět k životu, byla Kurumina část, tedy půlka její duše… a tak jediný, co šlo, bylo jí dát formu člověka, ale nestačilo to k tomu, aby jí dal i život. Nejspíš se jí pokoušel zároveň i naprogramovat, což byla rudooká Yū, ale protože Kurumi žila a Yū zůstávala v ní dlouho zapomenutá, ale nikdy vlastně nezmizela, tak se probudila i v té naprogramované verzi. Pamatovala si to, co Kurumi zapomněla, tedy tu byl jasný důkaz, že obě Kuruminy osobnosti žily vlastním životem, Kurumi žila dál v budoucnosti a Yū v minulosti, zatímco o té druhé neměly ani ponětí… Yūiny veškeré vzpomínky končily pádem do vody, a proto se měla za mrtvou, zatímco Kurumi si zase pamatuje vše až od té nehody. Při vytvoření byla Yū dost silná, takže dělala věci podle svého, ale pak začala slábnout a tak se začala ta Orochimarova probírat a přebírat vedení.
Když nad tím tak přemýšlím, tak kdyby Kurumi v té vodě tehdy zemřela, nejspíš by Orochimaru Yū skutečně oživil a pak by přišla, zničila Konohu, nás šest pozabíjela bez toho, abychom cokoliv viděli nebo věděli. Pravá Yū by se mi nikdy nezjevila a všechno by dopadlo špatně,“ uvažoval Sasuke. Hinata jej stále bedlivě poslouchala.
„Je dobře, že přežila. Ne proto, že jsme se vyhnuli Orochimaru-senseie plánu, ale proto, že žije! Máme ji zpátky…“ usmála se radostně. Nemůžu ji vinit za smrt Nuzakina a Nakiho… Za to může Orochimaru!! Poté ale propadla zlověstnému výrazu.
„Sice jí máme zpátky, ale je ztrátou vzpomínek poznamenaná. Nevíme, jaká bude teď a jak se bude stavět k nám.“
„Jo, ale všechno si přeci pamatuje, ne?“
„To jo, ale sama mi řekla, že i když se jí vzpomínky vrátily, tak se s nimi nedokáže ztotožnit. Že to pro ni bylo jako sledovat její dvojče, ale že se do ní nedokáže vcítit. Jakoby to i přes návrat paměti prostě nezažila,“ osvětlil situaci Sasuke.
„Chápu, ale teď je stejná jako bývala tehdy, ne? Jako to její druhé já, o kterém jsme nevěděli, ne?“
„Asi.“
„Pak by měla mít úplně stejný postoj k nám… to, že se nedokáže ztotožnit se svou bývalou osobností, neznamená, že to tak cítí i vůči nám. Přeci Nuzakin o tom věděl už tehdy, ne? To tedy znamená, že my jsme spojeni s oběma, teda i stou nynější… Zmizela přeci jen její druhá osobnost, ne její celkový pohled na svět. Věřím, že nás měla ráda jako Aoyama Kurumi… že se to nedělilo na vztahy Kurumi a Yū, ale že byly pro její osobu jednotné,“ opáčila Hinata.
„Fascinuje mě, že umíš takhle mluvit…“ koulel očima Uchiha.
„A mě, že používáš slovo fascinovat,“ vrátila mu.
„Za to může to zdlouhavý vypravování, kdy jsem se tě snažil zapojit do současnýho děje… nemohl jsem to přece říct nesrozumitelně,“ pousmál se.
„Fajn,“ zasmála se i ona. „Půjdu se teda zeptat, jak je na tom. Třeba mi to už řeknou, přeci jen jsme tu strávili tím mluvením fůru času,“ navrhla poté a počala se zvedat ze židličky u Sasukeho lůžka. Mladík kývl v souhlas.
Jakmile Hyuuga vyšla z místnosti, Sasuke osaměl, pročež vzdychl.
Řekl jsem jí úplně všechno… První člověk a musela to být zrovna ona. Teď mi přijde tak snadný o tom všem mluvit. Před tím jsem byl tak posranej a nechtěl jsem absolutně nic prozradit. Co se změnilo? Je to snad proto, že je po všem a jen tím, že to povím nahlas, si to dokážu všechno vysvětlit a nechat, ať to do sebe zapadne? Všechno to jsou ale jen pouhé teorie… jediný, kdo může říct skutečnou pravdu, je Orochimaru-sensei, který zná první část příběhu, zatímco Kurumi tu druhou. Teď ale co se s ní stalo? Byla to jen malá chvilka, jak mohla teda získat všechny ty rány? To už v tom stavu snad přišla nebo co? Proč by se ale pak do toho boje pouštěla?? Nejspíš budu muset počkat až na doktory.

Následující chvíli jen tak polehával a čekal na další dění. Za tu dobu se dokázal i trochu uvolnit, neboť do této chvíle byl za svého myšlenkového pochodu velice napjatý.
To se snad všechno nějak vysvětlí… Zavřel unaveně oči, pročež uslyšel z chodby rychle se blížící kroky. Někdo pravděpodobně běžel.
„Sasuke!“ křikla Hinata jeho jméno přímo v okamžiku, kdy rozrazila udýchaně dveře. „Pojď se mnou!“ rozkázala a tvářila se velmi naléhavě. Sasuke otřeseně zamrkal.
Co je to zase teď?!!
„Musíš… Musíš jim to všechno vysvětlit!“ dožadovala se Hinata, když se unaveně dobelhala k jeho lůžku a posadila se na připravenou židličku. Tentokrát ji o malý kousek přisunula blíže. Snad na důkaz obnovenému přátelství.
„Komu?“ tázal se zmateně.
„Saiovi a jeho matce. Probral se a paní Aoyama je právě s ním.“
„Sai o Yū ví, viděl ji, takže to své matce může říct i sám. Krom toho mi přijde divný, abych jí říkal zrovna já, nebo celkově, že její dcera přišla jako duch.“
„Tohle nemyslím. Myslím to o skutečné Yū, tedy o Kurumi. Její dcera žije a je přímo i tady… Musí to vědět,“ vyhrkla.
Sasuke se na ní podíval vážným výrazem, skoro až zlověstným, a chvíli mlčel.
„Nevíme, jestli žije!“ utrhl se na ní. „Její zranění bylo příšerný. Možná jí nezachránili a co my pak? Akorát bychom jim připomněli to, že ji ztratili… Na co bych jim měl dávat naději, aby pak spadli do ještě větší beznaděje, že o ní přišli dvakrát?!“
„Ale co když to přežije? Co když ji zachránili?“
„Pak jim to klidně řeknu! Ale jen, když budeme jistě vědět, že přežila… A proč se o to vůbec staráš? Třeba o tuhle informaci ani nestojí, když se konečně přes to dostali.“
„Její matka ji oplakávala tolik let. Sice se zdá, že je nad věcí, ale není možný, aby netoužila i po tom všem slyšet, že její dcera žije,“ stála si Hinata stále na svém.
„Je teď ale úplně jiná. Má jiný život. Co když se sem nechce vrátit? Ber to takhle… Co Kurumi? Co když nechce, aby věděli o tom, že žije? Nejdřív si musíme promluvit s ní. Bez ní nic podnikat prostě nebudeme… jde o její život! Nic jim teda zatím neříkej,“ rozkázal Uchiha.
„Fajn, jak myslíš. Doufám, že sis vybral dobře,“ přitakala neochotně a napětí, kterým oplývala během dohadů, ji opustilo, tudíž se uvolněně natáhla na židličce.
To nejsi sama… Taky si nejsem vůbec jistý svým rozhodnutím…
Posléze prostor zahalilo hrobové ticho.

Po pár dalších hodinách už Sasuke nevěděl, co dělat. Stále se převaloval na posteli nebo koukal do všech koutů místnosti a hledal předmět, na který by mohl další dobu zírat bez přestání a přemýšlet o jeho prazvláštním tvaru či jak se má, že si tam jen tak visí, nebo tak něco…
Šmarja… Jak dlouho tu ještě budu? Hlasitě vzdychl, jakmile mu došlo, že zde už není nic, co by bylo hodno jeho pozornosti. Hinata jej opustila zhruba před hodinou, když šla shánět informace o Kurumině stavu.
Tak sakra. Už by se mohla vrátit… Nudím se! A v tu chvíli, skoro jako z hůry, se Hinata objevila ve dveřích a opatrně nakukovala dovnitř.
„Ah, jsi vzhůru,“ prohlásila nadšeně, když jí zrak spadl na vykuleného Sasuke.
„Jo,“ opáčil opožděně. Výrazem ji teď vybízel k tomu, aby mu sdělila, oč se jedná.
„Nesu dobrou a špatnou zprávu…“ dodala, když se blížila zpět k, již snad jejím jménem pojmenované, židličce.
„Povídej,“ pobídl ji. Opět se o trochu více přisunula k jeho lůžku a s vážným výrazem se na něj podívala. V Uchihovi zatrnulo. Co to bude?
„Zjistila jsem, kde Kurumi leží. Dokonce mě k ní i pustili…“ řekla. Sasuke se začal rychle nadzvedávat a pomalu otvíral ústa k promluvě. Dokonce se zdálo, že mu na chvíli zazářily i oči.
„Počkej, to není vše,“ utnula jej, než stihl cokoli říct. Mladíkovi se opět zatajil dech a napjatě vyčkával na další Hinatiny informace… evidentně na ty špatné.

____________________
* Opět oslovení sebe sama, tedy tu pasáž říká sobě.
** Pokud si pamatuje, tak Kiba mluvil jako jediný o Kurumi... Naruto jen jednou řekl celé její jméno, jinak o ní mluvil jako o Yū, což i všichni ostatní... tedy tady se od nich Kiba odlišoval už právě dávno předávno Sice to bylo jen tak malinké, ale bylo to tam... a to konkrétně v kapitole č. 7 x)